U příležitosti nedávného vydání trojsvazkové edice Josef Serinek – Jan Tesař: Česká cikánská rapsodie (Triáda 2016) se ve svitavském klubu Tyjátr konala dne 27. dubna beseda o Josefu Serinkovi, který ve Svitavách žil v letech 1945–1974 (uspořádaly ji Městské muzeum a galerie ve Svitavách a Městská knihovna ve Svitavách v rámci cyklu Hledání hvězdy Davidovy – svědkové lidskosti, připravovaného letos ve spolupráci s místní Římskokatolickou farností a Střediskem kulturních služeb). Vystoupil mimo jiné publicista Markus Pape, Serinkův vnuk Zdeněk Serinek, ředitelka místního muzea a svitavská zastupitelka Blanka Čuhelová, ředitelka knihovny Marta Bauerová či historik a zastupitel Radoslav Fikejz, a také editor České cikánské rapsodie, který je rovněž autorem této zprávy. Mezi přítomnými byla také vnučka Josefa Serinka či jeho synovec a prasynovci.
V úvodním příspěvku editor knihy podal životopisný portrét Josefa Serinka, který opíral o bádání Jana Tesaře, a doplnil údaje o Serinkově poválečném životě ve Svitavách, vyplývající z dalších průběžně shromažďovaných dokumentů.
Markus Pape vyzdvihl, že díky Janu Tesařovi, který zaznamenal ve Svitavách v letech 1963–1964 Serinkovy vzpomínky a zpracoval jejich kritickou edici, se nyní můžeme seznámit „s prvním celistvým příběhem původního českého Roma. Máme příležitost si přečíst něco o kultuře, která je úplně neznámá. Zanikla kvůli tomu, že drtivá většina původních českých Romů byla vyvražděna, a to v táborech Lety u Písku a u Hodonína a pak většina v Osvětimi-Březince nebo dalších koncentračních táborech.“ Podle M. Papeho příběh českých Romů ukazuje, že po obsazení českých zemí německým wehrmachtem se česká společnost začala měnit, omezovala pojem národa na jednu etnickou složku a vylučovala ze svých řad ty, kteří by mohli snižovat šance na přežití etnické skupiny vlastní. Tento příběh v podstatě vysvětluje nejenom poválečný vývoj (vyhánění německé části československého národa), ale i vývoj další v rámci česko-romských vztahů i dnešní situaci. Serinkova a Tesařova Česká cikánská rapsodie pak dává „odpovědi na otázku, proč je dnes v této společnosti takový marasmus, proč se nemůže najít řešení mezilidských vztahů a co znamená politika přežití národa pro další vývoj společnosti“. Na konci svého vystoupení M. Pape vyjádřil přesvědčení, že „jde o převratnou knihu, která bude postupem času přijímána jako jedna z nejvýznamnějších knih polistopadové historiografie v této zemi a může posunout zdejší společnost dobrým směrem“.
Zdeněk Serinek pak hovořil o cestě, na níž se dozvídal, kdo byl jeho dědeček: „Věděl jsem, že byl Rom, i když se o tom doma nemluvilo. Možná si mysleli, že jsem od malička zapomněl, jak vypadal… Věděl jsem také, že byl partyzán. Jednou byl u nás ve škole v Bystrém u Poličky na besedě, jaké se tehdy pořádaly k různým výročím, pan Ditrich. Vyprávěl nám o partyzánech a řekl, že bych mohl povídat já jako vnuk partyzána. Koukal jsem na něj… Doma jsme se o tom nebavili.
Až po letech se mi podařilo zjistit díky internetu, že existují paměti. První, co jsem se domákl, že by měl mít nahrávku nějaký pan Černík z Proseče, bylinkář, zemědělec. Jel jsem za ním a on mi řekl, že by mohla vědět víc paní Hartmanová. Ale povídal, že nahrávka už nebude.
O tom, že se u nás v rodině nemluvilo, kdo byl děda, jsem se postupně bavil se svými bratranci a sestřenicemi, a ani u nich doma – ani teta Marie, ani teta Květa – o tom vůbec nemluvili. Až když vyšla kniha pana Hynka Jurmana Jak to bylo s partyzány, vzal jsem ji na Slovensko, kde teta bydlela, a tehdy s tátou začali trošku rozvazovat. On se asi bál, nechtěl, abychom věděli, že byl Rom, aby se to o nás vědělo na veřejnosti.
Po čase se pak ozvali z nakladatelství Triáda. Domlouval jsem schůzku s tátou v České Třebové, musel jsem za ním asi třikrát jet a přemlouvat ho. Nechtěl, odrazoval mě, říkal: Nepátrej, proč pátráš?, je to zbytečné, nech to být, a varoval mě, že se můžu dozvědět věci, které se mi nebudou líbit, které mě znechutí. Když jsem mu řekl, že jsem velký a že vím, že děda byl Rom a partyzán, začal trošičku mluvit, pak vytáhl nějaké věci a fotky, i ten rukopis, a domluvila se schůzka, během které jsme pak doplnili nějaké fotografie a jména osob na nich. Když jsem zjistil, že to budou tři svazky, nevěděl jsem, co si o tom myslet. Táta ještě, když jsme se viděli naposledy, povídal: Já se toho asi nedočkám, ale ty si počteš. Vydání se bohužel nedožil, ani jeho sestry.
Na knížku jsem se hodně těšil. A když vám řeknu zážitky z toho, když jsem ji četl poprvé, ten první díl… Pak jsem se vracel, jsou tam věci, že když se člověk nad tím zamyslí, jestli je možné vůbec to udělat nebo přežít. Když si vezmete, že dostal od někoho patnáct brambor, které si rozdělil do kapes, aby měl na tři dny po pěti bramborách… Jsou tam i mapy, kudy chodil a kde působil. Z povídání táty si pamatuju, že říkal, že přes noc museli ujít i sedmdesát kilometrů, když šli na nějakou akci.“
Jak vzpomínali další svitavští účastníci besedy na Josefa Serinka? Výpovědi, které zazněly, jsou pozoruhodnými ukázkami toho, jak se události postupem času v paměti proměňují v legendu, a zároveň dokládají živou přítomnost legendy v paměti místních lidí. Řada svědectví spojuje Josefa Serinka s hostincem, který společně se svou druhou ženou Marií několik let po válce ve Svitavách provozoval, nejprve jako národní správce konfiskovaného německého majetku:
–– „Mám jenom takovou klukovskou vzpomínku, pamatuju si ho, jak vždycky chodil kolem té hospůdky s fajfkou, a když jsme jezdívali kolem, vždycky jsme ho tak vídali. Osobně jsem ho nepoznal, ale znal jsem ten pojem Černý partyzán.“
–– „Já jsem se s ním znal, ale spíš jako kluk, protože když už jsem byl starší, šel jsem do učení mimo Svitavy. Sedával vzadu na lavičce za barákem za plotem, měl dlouhou fajfku a my jako děcka jsme sedávali kolem něho a on nám vyprávěl. Další roky kolem sedmdesátého roku už si na něho moc nevzpomínám.“
–– „Mně vyprávěl tchán, který znal vašeho tatínka [tj. syna J. S.], mimo jiné, že jak si vzal Josef Serinek druhou paní za manželku, s dítětem, že to bylo tak, že jeho kamarád, který umřel, že mu řekl, ať se o ně postará, a on to tedy udělal.“ (paní M. Bauerová)
–– „Věděli jsme, že byl někde na Vysočině jako partyzán a že to neměl přiznané, protože se nepodvolil sovětskému velení…“
–– „Já jsem to slyšel úplně jinak. Bydlel jsem na vedlejší ulici, takže jsem pana Serinka znal dobře, byl i párkrát u nás, protože se, dá se říci, kamarádil s mým tátou. Nikdy o sobě nemluvil jako o Romovi, vždycky jako o Cigánovi a byl na to hrdý, že je Cigán. Pamatuju si ho velice dobře, jak říkali, s tou faječkou. Jezdil na kole, vepředu měl dvě kola, vzadu jedno, měl na kole takový velký nosič, vozil na něm kytky a různé. Pamatuju ho jako velice pracovitého člověka, kterého si všichni vážili. Když byly nějaké oslavy, šel v uniformě, plno metálů na něm chrastilo, jako děcka jsme k němu vzhlíželi. S jeho dcerou Marií jsem chodil do školy, kamarádil jsem s tátou Zdeňkem, který byl o dva roky starší, nebyl žádný zvláštní žák. V tom parku na střelnici jsme se nadělali nějakých lumpáren. Marie potom odešla ze Svitav do Prahy a už jsem ji neviděl. Všichni jsme si pana Serinka vážili, byl to člověk pohodový, táta Zdeněk rovněž, pracovitý… Četl jsem knížku od spisovatele Františka Ťopka Lidé stateční a ti druzí, která pojednává právě o partyzánském a jiném odboji na Vysočině, i tam je o panu Serinkovi zmínka, o některých jeho akcích. [Kniha, vydaná roku 1961, je značně tendenčním „volným zpracováním skutečných událostí“; Serinkovo jméno ani postavu připomínající J. Serinka jsem v ní nenašel – pozn. R. K.] Takže takhle vzpomínám na pana Serinka, byl to obdivuhodný, odvážný, pracovitý člověk.“
–– „Musím potvrdit, co tady všichni říkali, pana Serinka si také osobně pamatuji, i když jsem byla příliš malá na to, abych se s ním bavila a abych si pamatovala, co povídal… Je pravda, že požíval úcty, že ho lidi měli rádi a vážili si ho a že byl chudý, bylo také znát. Jako skauti jsme chtěli dělat besedu o panu Serinkovi, říkali jsme si, to bude zajímavé, partyzán, takové téma tady nikdo nemá. Oslovili jsme kantory, a setkali jsme se doslova se zděšením, zakázali nám to, což mě trošku vyvedlo z míry, protože jsem nechápala proč, a dodneška to nevím. To byl přelom šedesátých a sedmdesátých let.“
–– „My jsme ho tenkrát ve škole měli, ale já jsem o něco starší…“
–– „Ten člověk požíval úcty, i když jsme o něm v podstatě nic nevěděli. Už tenkrát byl váženým občanem, a my mladší, kteří jsme ho tolik neznali, jsme si ho všichni vážili a poté, co jsme se dozvěděli, jakou roli sehrál v historii, tak si myslím, že tu úctu si určitě zaslouží.“
Opakovaně ve vystoupeních svitavských obyvatel zaznělo, že Josefa Serinka v městě nepovažovali za někoho odlišného proto, že byl Rom, ale vnímali ho jako mimořádnou osobnost, „protože se o něm vědělo, že byl v odboji“, a jeho romství pro ně nepředstavovalo překážku pro to, aby si ho vážili. Historik Radoslav Fikejz ze svitavského muzea uvedl v souvislosti s názvem hostince U Černého partyzána, že bydlel nedaleko a: „jako malý kluk, jsem ročník 1973, jsem si ten termín černý partyzán vůbec nespojil s otázkou romství. Já už jsem to v tom prostě vůbec necítil, i vzhledem k tomu, že jsem pana Serinka neznal, ani jeho syna. My jsme to už asi tak vůbec nevnímali.“
Ve svém dalším příspěvku do debaty připomněl historii města: „Podle posledního sčítání lidu těsně před válkou tady bylo 9000, respektive 10 000 obyvatel, z toho bylo 887 Čechů. 10. října 1938 byly Svitavy okupovány, došlo k záboru a od října zde existuje jenom soupis 35 Čechů z těch 10 000 lidí.“ Kromě Čechů, kteří nuceně odešli, byla v krátké době zničena i místní židovská komunita. O tom, jestli byli ve Svitavách před válkou nějací Romové, se neví. Německy mluvící obyvatele po konci druhé světové války z města až na výjimky vysídlili. Nastala nenapravitelná „cézura v historii města. V pětačtyřicátém roce Svitavy dostaly úplně jiný náboj, úplně jinou kulturou a úplně jiný ráz.“ Pokud jde o obyvatele romské národnosti, uvedl Radoslav Fikejz, že „statistiky na dosídlování o nich vůbec nehovoří. To byli jednotliví repatrianti, přicházeli spíš opravdu Moravané nebo Češi z okolních vesnic a přicházeli sem za prací, a z reemigrantů to byli třeba volyňští Čechové, ale nikoliv Romové, to ve statistikách nebylo podchyceno.“ Podle vzpomínky jiného účastníka besedy přišlo po válce do Svitav kolem deseti romských rodin. Není však známo a zdá se nepravděpodobné, že by s nimi byla Serinkova rodina v bližším kontaktu.
Někteří přítomní promluvili k tématu poválečného dosídlování. Společná poválečná a částečně i válečná zkušenost umožňovala novým obyvatelům Svitav vzájemně se identifikovat:
–– „Všichni byli přivandrovalci, tady nikdo nebyl, to všechno po válce se dosídlovalo. Moji rodiče také přišli z Moravy.“
–– „Připojil bych se k tomu, co tady zaznělo, že je opravdu obtížné zjišťovat, co tady bylo před rokem 1945, protože tady to bylo, jak bylo řečeno, německé, a noví osadníci přišli v roce 45, mezi nimi byli i moji rodiče, kteří pocházeli z Drahanské vysočiny, což je oblast mezi Blanskem a Vyškovem, kde nejvyšším bodem je vysílač Kojál. Celý ten prostor, kde jsou malé dědinky jako Rozstání, Senetářov, Kulířov, odkud pocházeli třeba moji rodiče, po vpádu německých vojsk zabrala německá armáda jako skladový a výcvikový prostor. Obyvatelstvo z této lokality vystěhovala. Moji rodiče byli ve Svitávce. Byly zřízené pracovní úřady, každý se musel hlásit a nikoho nezajímalo, jakou má profesi, všechny fabriky se předělaly na zbrojní výrobu. Můj otec, ač krejčí, dostal výuční list lisař a lisoval v Adamově na výrobní lince kroužky do německých granátů. A tam se moji rodiče za války i vzali, všechny úřední dokumenty jsou dvojjazyčné, německo-česky. A skončila válka a co teď. To byl problém všech těch, proč sem přišli. Protože to původní místo bylo zpustošené, zničené. Na výzvu tehdejší vlády osidlujte pohraničí sem přišli. A tady byly osidlovací komise, které podle profese: Ano, jseš cukrář, je tady cukrárna, zabereš cukrárnu a jseš národním správcem té cukrárny.“
Na otázku Markuse Papeho, jestli by přítomní souhlasili s tím, aby se ve Svitavách pojmenovala po Josefu Serinkovi ulice, odpovídali jedni, že by si to určitě zasloužil, jiní, že by jim to nevadilo, a ještě další, že by to bylo jim či určitě většině dnešních obyvatel asi jedno. Papeho upozornění, že by to byla první ulice v České republice pojmenovaná po Romovi, nevyvolalo žádnou zvláštní odezvu.
–– „Já si myslím, že celý problém je v tom, že naši študáci nevědí, co je to osmašedesátý, nevědí, co je to osmdesátý devátý… Takže, jestli tady bude Serinkova ulice nebo ne, osobně bych byl pro, protože si dovedu představit, co prožil, za války, v odboji atd., ale mladým lidem to je srdečně jedno…“
O historii svého města však mají přece jen alespoň někteří zájem, jak o tom ostatně svědčí i účast na besedě o Josefu Serinkovi, a objevovat osudy spoluobčanů z doby nedávné i z té před rokem 1945 považují za důležité.
–– „Tady bylo víc lidí, kteří přišli například se Svobodovou armádou, a také o nich málo víme, pan Ružinský třeba, taky přítel naší rodiny. Já jsem se sem přistěhoval v roce 1948, v naší Olbrachtově ulici byla jenom teta mého táty, jinak se všichni přistěhovali. Celá ulice byla německá a všechny domy byly ve čtyřicátém pátém roce potom prázdné, jenom tam zůstala tátova teta, která v té době už byla vdovou, ale její manžel byl Němec. Všichni lidé sem přišli po válce, jak říkal pan Fikejz, přišla úplně nová kultura, protože to osídlovali lidi v podstatě z celé republiky.“
Ředitelka Muzea a galerie ve Svitavách Blanka Čuhelová už před začátkem besedy mluvila o tom, že předválečná historie tohoto města na hranici mezi východními Čechami a severozápadní Moravou byla do roku 1989 tabu, a uváděla osobnost svitavského mecenáše Oswalda Ottendorfera, který zde byl zcela zapomenut a jeho přínos městu postupně objevují až v posledním dvacetiletí. „Byla to vždycky víceméně náhoda, že se dozvíme o lidech, kteří něco dokázali během války,“ dodala v závěru besedy. „To není jenom pan Serinek, a nebýt pana Tesaře, dnes tady nesedíme. Nevěděli bychom o něm, protože v kronikách jeho jméno není. Minulý týden jsme tu promítali dokument Děti Antonína Kaliny, což byl člověk, který zachránil skoro tisícovku židovských dětí. A byla to také náhoda, že jsme se o něm dozvěděli. Projekt o holocaustu děláme už devět let a měli jsme možnost mluvit s řadou lidí, kteří jej prožili, ale často o tom nechtějí mluvit. Nejenom na veřejnosti, ale ani v rodinách, neřeknou kolikrát nic ani svým dětem, ani svým vnukům. A zaplaťpánbůh, když se můžeme nyní o panu Serinkovi dozvědět.“