V těchto týdnech publikujeme na Bubínku Revolveru na pokračování prózu Vladimira Zazubrina Tříska v prvním českém překladu, který vznikl pod vedením Hany Kosákové v jejím překladatelském semináři (ukázka vyšla v tištěné RR č. 123/2021, zde 1. díl, 2. díl). Dnes přinášíme třetí část této pozoruhodné prózy.


foto archiv

Vladimir Zazubrin
Tříska

IV.

Ruce skrývaly chvění v jemných záhybech šatů. Zpola sklopené řasy tlumily neklidný svit očí. Valentina však nedokázala utajit těžký dech a studené krůpěje hrůzy v obličeji.

Na podlaze leží otevřené kufry. Na posteli vyžehlené prádlo ve čtyřúhelných komíncích. Komoda vysunula prázdné zásuvky. Jejich zámky vycenily odhalené ploché zuby.

„Andreji, tyhle noci, když se vracíš domů bledý, se zápachem alkoholu a s krví na šatech… Ne, je to hrůza. Už nemůžu.“ Valentina nemohla potlačit vzrušení. Hlas se jí lámal. Srubov ukázal na spící dítě.

„Tiše.“

Sedl si na parapet, zády ke světlu. V šarlatu a zlatě skel se objevil rozmazaný černý stín rozcuchané hlavy a ostrých ramen.

„Andrjušo… Kdysi jsi mi byl tak blízký a vyznala jsem se v tobě… A teď jsi věčně uzavřený do sebe, věčně s maskou… Cizí… Andrjušo“, pokynula směrem k manželovi. Nemotorně bokem klesla na postel. Bílý komínek prádla shodila na podlahu. Chytla se železného opěradla. Hlavu položila na ruce. „Ne, už nemůžu. Od té doby, co pracuješ v té příšerné instituci, se tě bojím.“

Andrej neodpověděl.

„Máš ohromnou, doslova neomezenou moc, a ty… Stydím se, že jsem manželka…“

Nedopověděla. Andrej pohotově vytáhl stříbrnou tabatěrku. Náustkem od cigarety podrážděně a silně klepl do víčka. Zapálil si.

„Tak to dopověz.“

V nástěnných hodinách po každém úderu kyvadla zachrčela pružina, jako by někdo šel po dřevěném chodníku, jasně ťukal podpatkem zdravé nohy a druhou, nemocnou šoupal, vláčel za sebou. Malý Jurka těžce oddechoval ve své vysoké postýlce. Valentina mlčela. Skla v oknech zšedla a potáhla se žlutým povlakem. Komoda, postele, kufry a košíky se rozlezly do tmavých skvrn. V rozích visely měkké závěsy stínů a místnost ztratila zřetelné obrysy, nejasně se zaoblila. Andrej viděl jen ohnivý bod své cigarety. Druhý takový se mu zabodával do srdce a popálené srdce bolelo.

„Mlčíš? No, tak to dořeknu já. Stydíš se, že kdejaká měšťácká pakáž považuje tvého manžela za kata. Je to tak?“

Valentina sebou trhla. Zvedla hlavu. Uviděla ostré červené oko cigarety. Odvrátila se.

Andrej zahodil nedopalek, aniž by cigaretu zhasl. Do oka jako by ho bodl malinký ohnivý špendlík z podlahy. Bodl bolestně, stejně jako to bodlo v Andrejově srdci. Valentina si rukama zakryla tvář.

„Nejen měšťáci… I někteří komunisté…“

A se zoufalstvím, s námahou ze sebe vysoukala, takže to bylo sotva slyšet:

„Už mě nebaví žít s Jurkou na jednom přídělu. Jiní můžou a ty jsi předseda gubernské čeky a nedokážeš to…“

Andrej botou tvrdě zamáčkl cigaretu. Rozlítil se. Chtělo se mu zahrnout ji nadávkami, ponížit ji, pohanit, tu, která ho hanila a ponižovala svojí přítomností. Srubov se velmi zastyděl, že je ženatý s tou omezenou měšťačkou, která mu byla duševně úplně cizí. Cvaknul vypínačem. Kufry, hromada věcí náhodně naházených do jedné místnosti. A oni zrovna tak. Proto jsou si cizí. Ovládl se, mlčel. Začal vzpomínat na první setkání s Valentinou. Co ho táhlo k té nehezké měšťačce? No ano, ano, ona ho ponížila a urazila svou přítomností, protože se vydávala za někoho jiného, než ve skutečnosti byla. Obratně přijímala jeho myšlenky, přání a opakovala a vydávala je za vlastní. Copak je člověk se ženou jen proto, že jsou její názory a její myšlenky shodné s názory a myšlenkami toho, kdo se s ní stýká? Pět let spolu. To je nějaký nesmysl. Bylo ještě něco, co ho k ní táhlo? To něco stále přetrvává, i když už se definitivně rozhodla od něj odejít. Co bylo to něco, to si Srubov stále nemohl vysvětlit. 

„Takže odjíždíš navždy?“

„Navždy, Andreji.“

I v hlase a ve výrazu její tváře je pevnost. Nikdy dřív si toho nevšiml.

„No co, svobodnému svobodu. Svět je velký. Ty jsi potkala toho pravého a já taky potkám… “

Ve skutečnosti ho to bolí. Proč ho to bolí? Protože něco zůstalo ze vztahu s Valentinou? Syn. Je obou. Oběma drahý. A ještě ta křivda. Kat. To není slovo, ale bič. Nesnesitelně palčivá bolest. Duše je jím spráskaná až do jizev. Revoluce zavazuje. Ano. Revolucionář musí být hrdý, že splnil svůj závazek až do konce. Ano. Ale slovo, to slovo. Zalézt si tak někam pod postel, do skříně. Aby ho nikdo neviděl. A on sám, aby nikoho neviděl.

 

V.

Srubov Ji viděl každý den v hadrech dvou barev – v červené a šedé. Srubov přemýšlel.

Pro ty, co jsou vychováni ve lživém patosu buržoazní revoluce – je červená a v červeném. Ne. Pouze červenou Ji vystihnout nelze. Plameny povstání, krev obětí, výzva k boji – to je červená barva. Slaný pot dělnických dnů, hlad, chudoba, výzva k práci – šedá. Ona je červeno-šedá. A náš Rudý Prapor – to je omyl, nepřesnost, zamlčování, sebeklam. Má k němu být přišitý šedý pruh. Anebo ho udělat šedý celý. A na šedou dát rudou hvězdu. Ať si nikdo nic nenalhává a nedělá si iluze. Méně iluzí – méně chyb a zklamání. Čím je pohled střízlivější, tím je správnější.

Přemýšlel dál:

Copak není ten rudý prapor otřelý a otřepaný stejně jako je otřelé a otřepané slovo sociální demokrat? Copak ho nezvedali a neschovávali se za něj kati proletariátu a jeho revoluce? Copak nevlál nad Taurickým a Zimním palácem, nad budovou samarského Komuče? Nebojovala snad pod ním kolčakovská divize? A co Heidemann, Vandervelde, Kerenskij…

Srubov byl bojovník, soudruh a nejobyčejnější člověk s velkýma černýma lidskýma očima. Lidské oči potřebují víc než jen červenou a šedou, potřebují barvy a světlo. Jinak budou tesknit a vyhasnou.

Každý Srubovův den je červený, šedý, šedý, červený, červeno-šedý. Copak nejsou šedé a červené domovní prohlídky, rozhrabané útulné, naftalínem načichlé truhlice, vyplašené ticho cizích bytů, zábory, konfiskace, zatýkání a vylekané zkřivené tváře, špinavé řady zatčených, slzy, prosby, popravy – rozseknuté lebky, hromádky mozků, z nichž se kouří, krev? Proto rád chodil do kina a miloval balet. Proto také den poté, co odešla žena, seděl v divadle na turné nové baleríny.

V divadle přece není jen orchestr, rampa a scéna. Divadlo jsou také diváci. A když se orchestr zpozdí a scéna je zatažená, diváci nemají co dělat. Diváci – stovky očí, desítky dalekohledů a lorňonů pozorovaly Srubova. Kamkoli Srubov pohlédne, všude vidí blýskavá kulatá sklíčka a oko, oko, zase oko. Od lustru, od dalekohledů, od lorňonů, od očí vycházejí paprsky. Všechny míří na Srubova. Přízemím, lóžemi i galerií plyne jako na vlnách větříčku sotva polapitelný šepot:

„…Předseda gubernské čeky… Vládce gubernského sklepení… Gubernský kat… Rudý četník… Sovětský hlídač… Zloduch číslo jedna…“

Srubov je nervózní, bledne, vrtí se na sedadle, vousy si strká do pusy, žvýká kníry. A jeho oči, obyčejné lidské oči, které potřebují barvy a světlo, tmavnou a zalévají se hněvem. Jeho unavený mozek vyžaduje odpočinek, napíná tětivu a střílí myšlenky.

„Čumilové sovětského divadla. Sovětští zaměstnanci. Znám vás dobře. Jedna část jsou obnošené anglické uniformy s odtrženými nárameníky. Druhá bývalé dámy v záplatovaných šatech a špinavých, ošuntělých kožešinách. Šuškáte si. Kulíte očka. Uskakujete jako před morem. Podlé dušičky. A donášíte jeden na druhého? S výrazem té nejoddanější oddanosti horujete na arších papíru. Zmije. Vím, vím, že jsou mezi vámi i ti, co se vetřeli do strany, rádoby komunisti. Jsou tu i takzvaní socialisti. Mnozí z vás s nadšeným skučením zpívali a zpívají nemilosrdnou mstu všem odpůrcům… Pomstu a smrt… Do nich, zabte je, ty prokleté zpropadence. Své nepřátele zbarvíme krví do ruda. Svině, straní se čekistů. Čekisti, to je druhá sorta. Bídáci, pokrytci, podlí ulejváci – v knize a novinách, teoreticky, proti teroru nejste, uznáváte jeho nezbytnost, pak ale opovrhujete čekistou, co teorii, kterou uznáváte, uskutečňuje. Můžete říct – nepřítel je bezbranný. Dokud je ale naživu – není bezbranný. Jeho hlavní zbraní je hlava. To už bylo nejednou dokázáno. Krasnova, bývalé junkery máme v hrsti a nezničili jsme je. Teroristy a socialisty-revolucionáře zahrnujete aureolou hrdinství. Copak Sazonov, Kalšev, Balmašev nejsou stejní kati? Samozřejmě, oni to vykonávali s patosem a zápalem na pozadí krásné dekorace. Zato pro nás je to všední věc, práce. A zrovna práce se bojíte ze všeho nejvíc. My odvádíme obrovskou, černou, špinavou práci. A podívejte se, vy nemáte rádi nádeníky, co dělají špinavou práci. Máte rádi čistotu všude a ve všem, včetně toalety. Ale od asenizátora, který ji čistí, se odvracíte s opovržením. Máte rádi krvavé bifteky. Ale řezník je pro vás sprosté slovo. Vždyť vy všichni, od černosotěnců až po socialisty, ospravedlňujete trest smrti. Ale katovi se vyhýbáte a vykreslujete ho jako Maljutu, opričníka, který se chová jak zvíře. O katovi vždycky mluvíte s opovržením. Ale já vám povím, vy svině, že my, kati, máme právo na úctu…“

Začátku se nakonec nedočkal, vyskočil a šel k východu. Oči, dalekohledy, lorňony se upíraly ze stran, do zad, do tváře. Neuvědomil si, že řekl nahlas – Vy svině. A odplivl si.

Domů přišel bledý, s tikem ve tváři. Stařena v černých šatech a šátku, která otevírala dveře, se mu zkoumavě a vlídně zadívala do očí:

„Nejsi nemocný Andrjušo?!“

Srubov má bezvládně svěšená ramena. Pohlédl na matku těžkým ztrápeným pohledem, očima, které postrádaly barvy i světla, které pohasly a posmutněly.

„Jsem unavený, maminko.“

Okamžitě si lehl do postele. Matka v kuchyni řinčela nádobím. Připravovala večeři. Ale Srubov chtěl jen spát.

Srubov ve snu vidí obrovský stroj. Je na něm spousta lidí. Hlavní strojníci jsou na velitelských místech, nahoře, řadí páky, otáčí koly a nepřetržitě hledí do dálky. Někdy se naklánějí přes zábradlí můstků, mávají rukama, křičí něco na ty, kteří pracující dole, a pořád ukazují dopředu. Ti dole topí, pumpují vodu, běhají s olejničkami. Všichni jsou černí od sazí a hubení. A úplně dole, u kol, se točí blýskavé kotouče nožů. U nich jsou Srubovovi kolegové – čekisti. Kotouče rotují v krvavé hmotě. Srubov se pozorně dívá – jsou to červi. V celých zástupech se plazí ke stroji, měkcí červení červi, je nebezpečí, že zaneřádí a poničí jeho mechanismus. Nože je řežou a řežou. Syrové červené těsto padá pod kola a je zadupáváno do země. Čekisti se od nožů nevzdalují. Páchne to kolem nich masem. Srubov nemůže pochopit jen jedno, proč ne syrovým, ale pečeným.

Zničehonic se červi proměnili v krávy. Ale hlavy mají lidské. Krávy s lidskými hlavami, plazí se, plazí – jako červi. Automatické kotouče nožů nestačí řezat. Čekisti je sami bodají noži do zátylku. A pod stroj se valí, valí rudé těsto. Jedna kráva má oči modré, tak modré. Místo ocasu zlatý dívčí cop. Leze po Srubovovi. Srubov jí vrazí jednu mezi oči. Nůž uvízl. Z rány ho do obličeje udeřil pach krve a pečeného masa. Srubov lapá po dechu. Dusí se.

Na stolku vedle postele jsou na talíři dvě kotlety. Vedle je vidlička, kus chleba a sklenice mléka. Matka ho neprobudila, nechala ho. Srubov se probudil a křičí:

„Maminko, maminko, proč jsi mi dala maso?“

Stařena spí, neslyší.

„Maminko!“

Proti posteli stojí vysoké zrcadlo. V něm je bledý obličej s ostrým nosem. Obrovské vyděšené oči. Rozcuchané vlasy a vousy. Pro Srubova je strašné se jen pohnout. Dvojník v zrcadle ho sleduje, opakuje všechny jeho pohyby. Jako dítě volá:

„Maminko, maminko.“

Spí, neslyší. V domě je ticho. Churavá noha kyvadla se šourá. V hodinách to chrčí. Srubov trne strachem, přimrzává k posteli. Dvojník je naproti. S šíleným výrazem, ve střehu. Hlídá. Srubov chce znovu zavolat matku. Nemá sil pohnout jazykem. Žádný hlas se neozval. Pouze ten, v zrcadle, neslyšně hýbe rty.

 

VI.

Izák Katz, Srubovův přítel z gymnázia, univerzity i ze stranické ilegality, člen kolegia Gubernské čeky, podepsal nad Srubovovým otcem, doktorem medicíny, Pavlem Petrovičem Srubovem, rozsudek smrti. Právě nad tím Pavlem Petrovičem, moskevským lékařem s černými vousy a zlatými brýlemi, který Katzovi v době, kdy se připravoval do gymnázia, žertem cuchal zrzavé pačesy a říkal mu Iko a jemuž Katz říkal Pavle Petroviči.

Před popravou, když se vysvlékal ve vlhkém dusnu sklepa, řekl Pavel Petrovič Katzovi:

„Iko, vyřiď Andrejovi, že jsem umřel, aniž bych se na něho a na tebe zlobil. Já vím, jak jsou lidé schopni se nějakou myšlenkou zaslepit natolik, že přestanou zdravě uvažovat, rozeznávat černé od bílého. Bolševismus – to je dočasný chorobný jev, záchvat šílenství, do kterého teď upadla většina ruského národa.“

Nahý doktor s černými vousy naklonil hlavu s vraními prošedivělými vlasy na stranu, sundal si brýle se zlatými obroučky a podal je veliteli. Promnul si ruce a vykročil ke Katzovi.

„A teď, Iko, dovol, abych ti potřásl rukou.“

Katz nemohl nepodat ruku doktoru Srubovovi, jehož oči byly jako vždy laskavé, jeho hlas jako vždy sametově jemný.

„Přeji ti brzké uzdravení. Můžeš mi věřit jako starému doktorovi, věř mi tak, jako když jsi chodil do gymnázia, když jsem ti léčil spálu, že tvoje nemoc, nemoc celého ruského národa, je bezesporu vyléčitelná a časem zmizí beze stopy a navždy. Navždy, neboť v uzdraveném organismu se vytvoří dostatečné množství protilátek. Sbohem.“

Doktor Srubov se v obavách, že se přestane ovládat, otočil, nahrbil a rychle vykročil ke „zdi“.

Avšak člen Kolegia Gubernské čeky Izák Katz, který dnes musel být přítomen popravě, se stěží ubránil přání ze sklepa utéct.

V tu noc, kdy byl popraven doktor Pavel Petrovič Srubov, byl člen Kolegia Gubernské čeky Izák Katz na základě telegramu převelen na tutéž pozici Člena Kolegia Gubernské čeky do jiného města, toho, kde pracoval Andrej Srubov. Už první den po svém příjezdu seděl Izák Katz v bytě u Andreje Srubova a pil s Andrejem Srubovem kávu. Srubovova Matka, bledá stařena s černýma očima, v černých šatech a v černém šátku, vařila kávu, volala syna z jídelny a v temné předsíni mu šeptem říkala:

„Andrjušo, Ika Katz popravil tvého tátu, a ty s ním sedíš u jednoho stolu.“

Andrej Srubov se dlaněmi laskavě dotýkal matčiny tváře a šeptal:

„Má milá, drahá maminko, nemluv o tom, nemysli na to. Dej nám ještě každému kávu.“

Jemu samotnému se o tom nechtělo mluvit, nechtělo přemýšlet. Ale Ika Katz považoval za nezdvořilé o tom nemluvit a mluvil. Mluvil, míchal a cinkal u toho lžičkou ve sklenici, prohlížel si pozorně svou ruku, načervenalou, se zrzavými chlupy a modrými žílami, skláněl zrzavou kudrnatou hlavu, skláněl se nad kouřící kávou, nasával její vůni, silnou, ostrou, mísící se s jemnou vůní teplého mléka.

„Vyhnout se popravě nebylo možné. Stařec organizoval společnost pro ideologický boj s bolševismem – SIB. Snil o vzniku takových ‚SIBek‘ po celé Sibiři, chtěl v nich sjednotit rozptýlené síly antisovětsky naladěné inteligence. Při vyšetřování jim říkal sibisté…“

Mluvil, aniž by zvedl tvář od sklenice. Srubov poslouchal, pomalu si pěchoval dýmku, nedíval se na Katze, cítil, že se mu nechce mluvit, že mluví jen ze zdvořilosti. Srubov se ubezpečoval, že poprava otce byla nezbytná, že on jakožto komunista a revolucionář s tím musí souhlasit, bezpodmínečně, bez reptání. Oči mu ale klouzaly k ruce, která načervenalými krátkými prsty svírala sklenku s hnědou tekutinou, k ruce, která nad otcem podepsala rozsudek smrti. A s úsměvem, strojeným, falešným, rozvíral s těžkým úsilím rty a říkal:

„Víš, Iko, když se jeden prostoduchý čekista u výslechu zeptal Kolčaka, kolik lidí a za co popravoval, Kolčak odpověděl: ‚Pánové, jak vidno, jsme lidé dospělí, pojďme se bavit o něčem vážnějším.‘ Rozumíš?“

„Dobrá, nebudeme o tom dál mluvit.“

Srubov sebou trhl, proto, že Katz s ním tak rychle souhlasil a že se v jeho obličeji, oholeném, červeném, masitém, s orlím nosem, v jeho očích, zelených, vypoulených rozhostila kamenná lhostejnost. A když se Katz odmlčel, začal pít, hlasitě polykal a Srubovovy myšlenky se rychle střídaly jedna za druhou. Myšlenky, které měly být ospravedlněním. Před kým? Možná před Ní, možná před sebou. Ve Srubovových očích je bolest, stud a vášnivá, neodolatelná potřeba ospravedlnit se. A jestli nemá odvahu vyslovit to nahlas, tak aspoň pro sebe – bude se ospravedlňovat, zas a znovu se bude ospravedlňovat.

„Vím jistě, že každý člověk – tudíž i můj otec – je z masa, kostí a krve. Vím, že mrtvoly zastřelených jsou také z masa, kostí a krve. Tak proč ten strach? Proč jsem se začal bát chodit do sklepa? Proč třeštím oči na Katzovu ruku? Protože svoboda je nebojácnost. Protože být svobodný znamená být odvážný. Protože ještě nejsem úplně svobodný. Ale za to já nemohu. Svoboda a moc se po staletích poroby jednoduše nedají unést. Jen zkuste Číňance sundat fáčeze zkřivených chodidel – hned začne padat, lézt po čtyřech, než se naučí chodit jako člověk, než chodidla rozcvičí. Záměrů, plánů, podnětů může mít celou hromadu, ale nohy jí brání. Ovšem i Napoleon i Smerďakov měli takové nohy. A kdo z nás je nemá zkřivené? Tady nestačí jen posilovat a cvičit, tady je potřeba přeměnit se, vypěstovat si jinou kůži.“

Katz dopil, sklenku držel v ruce, zamyslel se, nahlas, nebo to snad mělo platit Srubovovi:

„Určitě, není třeba o tom zbytečně mluvit, přemýšlet a naříkat. Každý z nás si snad může dovolit fňukat. Ale třída jako celek je neúprosná, tvrdá a krutá. Třída jako celek se nikdy nezastaví před mrtvolami – překročí je. A jestli se my dva poddáme, překročí i přes nás.“

Mezitím se v Gubčece, ve sklepě č. 3, sto dvanácti lidem třesou ruce, kolena a skřípají zuby. A velitel, který má pod tlustým krátkým kožichem rudé rajtky, který má oholenou ruměnou tvář a v rukou drží bílou listinu – seznam –, dává příkaz sto dvanácti zatčeným, aby se sbalili a vyšli i s věcmi ven. Třesou se, chvějí se, mají sucho v krku, brečí, vzdychají a sténají právě proto, že byl dán příkaz vyjít s věcmi. Sto dvanáct lidí se zúčastnilo povstání proti sovětské vládě, byli chyceni se zbraní a vědí, že je všechny zastřelí. V hlavách jim běží, že když je vyvádějí s věcmi, tak je vedou na popraviště. Tak si sto dvanáct lidí v černých, zrzavých oděvech z ovčí vlny, smradlavých kožiších, v pestrých psích, jeleních, kozích a telecích kožešinách, v sakách, v chundelatých beranicích, v malachajích přes uši, ve vyšívaných teplých botách, v obyčejných vestách sbalí věci v prostorné služebně a vycházejí ze sklepa, z vlhkosti, ze tmy. Odcházejí od krys, od rozviklaných, mokrých polic, od strachu, od tíživého čekání na smrt, ode dnů v polovědomí, od probdělých nocí. Jdou do hlediště klubovny Gubčeky a praporu VČK a stoupají po obrovských světlých mramorových schodech, po mezipatrech, kde strážní stojí jako sochy a vzduch je prosycený elektrickým světlem a zahřátý suchým dechem tepelných výměníků. Dlouhé, pestré, stohlavé smrduté zvíře se s jemným šustěním vest a teplých bot poslušně doplazilo za velitelem do druhého patra a přikrylo svou pestrou kůží všechna sedadla v hledišti.

Na rudém plátně opony je nápis: „SOVĚTSKÁ VLÁDA NETRESTÁ OKLAMANÉ ROLNÍKY.“

S námahou jej po slabikách přečetli a se skrytou radostnou nadějí vydechli, ožili, začali šeptat těm, co číst neumí. Ale na zelených girlandách borových větví, které byly po zdech, visely jiné nápisy, hrozné, děsivé, protikladné: „SMRT NEPŘÁTELŮM ŘÍJNOVÉ REVOLUCE“. „SMRT TROJDOHODĚ A JEJÍM SLUŽEBNÍKŮM.“

Pestrá kůže se chvěje, tvoří se na ní záhyby. A šepot začíná být hlasitější a vyplašenější.

„Smrrrrt… Sm… sm-smrrt… sm-smrrt…“

V sále je cítit zápach potu, obnošeného prádla, onucí, oděvů z ovčí vlny kysele čpících z machorky. Velitel přikázal otevřít okénko. A pestré chlupaté zvíře lačně roztáhlo nozdry, zhluboka se nadechlo čerstvé vlhkosti tajícího sněhu, silného oparu prvního studeného potu země. Se znepokojením, s touhou se rozhýbalo, zapraskaly a zaskřípaly židle. Velké a silné zvíře to táhlo k zemi, zachtělo se mu přisát se k jejím černým prsům, přitisknout se k ní svým pevným obrovským tělem, zvlhlým prací.

Jakmile Srubov a Katz vstoupili do sálu, uviděli v tvářích a očích zatčených rolníků šedou touhu. Pochopili, že je to touha po půdě, po práci a že pochází z nicnedělání, ze sklepního smradu, z únavného čekání na smrt. Srubov pružnými dlouhými kroky rychle vystoupal na pódium. Vysoký, v černých kožených kalhotách a bundě, černovousý, černovlasý, s revolverem na boku, vypadal před rudou oponou jako litinová socha. Odvážně se podíval zkrocenému pestrému a silnému zvířeti do očí. První slovo – oslovení – vyslovil s radostí krotitele, přesvědčeného o svém vítězství:

„Soudruzi…“

Potichu, pomalu, trošku zpěvavě. Jako by pohladil zvíře po jeho tvrdé, hrubé srsti. Vyvolal tím slabé, lechtající chvění po celé pestré kůži. Jako krotitel, který pomalu otevírá klec podrobenému zvířeti, Srubov klidně oznámil:

„Za hodinu budete propuštěni.“

Sto dvanáct párů očí se zalesklo ohnivou, zářivou radostí. Pestré zvíře vzrušeně a radostně zavylo. A okénkem se do místnosti vehnala opojná vůně tajícího sněhu. Silněji a šířeji se roztáhly nozdry, z jarního opojení se točí hlava. Srubov byl také omámen jarním opojením, zvířeckou radostí sto dvanácti lidí. Prsa mu vzedmula velká, radostí překypující ohnivá klubka slov. A ta slova se snášela jako sluneční, oslepující déšť jisker na pestrou kůži zvířete, kterému s praskotem zapalovala srst, rozběhla se mu po těle pichlavými červenými, modrými a zelenými světýlky.

„Soudruzi, Revoluce – neznamená rozdělení, to nejsou popravy, to není čeka.“

V ohnivém moři se mihla černá ohořelá figura zastřeleného otce a zmizela, shořela.

„Revoluce je bratrství pracujících.“

Po vystoupení, po podívané vyběhlo osvobozené pestré zvíře se spokojeným vrčením a dupotem stovek nohou otevřenými vraty ven.

A čekisté byli opojeni radostí, radostí bez příčiny, omamující zvířeckou radostí ze života. Té noci uviděl bílý, dvoupatrový, kamenný dům s rudou vlajkou, rudým vývěsním štítem a strážnými vedle vrat a dveří něco nevídaného.

Pracovníci Gubčeky vycházeli z vrat s chechotem, s hlučnými výkřiky. Předseda Gubčeky vyběhl klukovsky vpřed, chytil hrst sněhu, udělal z ní kouli a hodil ji Mudyňovi po tlamě. Vaňka vybuchl smíchy a vyjekl.

„Já po vás, soudruhu Srubove, předsedo, taky jednu mrsknu.“

Mudyňu podpořil chmurný Božé. V tu chvíli se Srubovovi trefili dvěma bílými studenými koulemi do zad a do krku. Srubov hodil do skupinky čekistů ještě jednu kouli a čekisté se jako školáci, kteří o velké přestávce vyběhli ven, začali s vřískotem koulovat. Koule sněhu – koule smíchu. Smích – sníh. Nefalšovaná, bezdůvodná, opojná, zvířecká radost ze života.

Srubova vyváleli ve sněhu a obílili od hlavy až k patě. Trefili dokonce i tváře nedotknutelných osob – strážných.

Rozloučili se a rozešli s mokrými límci, s mokrýma zrudlýma hořícíma rukama a tvářemi.

Na rohu Srubov stiskl Katzovi ruku, podíval se na něj – černé oči se mu rozjasnily a rozzářily.

„Na shledanou, Iko. Všechno je v pořádku. Revoluce je život. Ať žije Revoluce, Iko.“

A doma se Srubov s chutí navečeřel. Když se zvedl od stolu, chytl smutnou černou matku, zakroužil s ní po pokoji. Matka se snažila vyprostit, nevěděla, jestli se má rozčilovat nebo smát. V závratném tempu nečekaného valčíku sotva popadala dech. Zakřičela:

„Andreji, ty ses zbláznil. Andreji, přestaň…“

Srubov se smál.

„Všechno je v pořádku, maminko. Ať žije Revoluce, maminko!“

(pokračování příště)

 

Převážná část překladu vznikla v rámci Překladatelského semináře na Ústavu východoevropských studií FFUK pod redakcí Hany Kosákové. Na překladu kapitol I.–V. se průběžně podíleli Dariia Andreeva, Natálie Budinová, Ekaterina Buianova, Veronika Burešová, Lidiya Dorosh, Hana Horáková, Jan Chalupník, Marek Musil, Vilém Musil, Lucie Poian, Khrystyna Slepko, Alexandr Starčenko, Anastasia Shaposhnikova a Sergei Soroka. Na zbylém textu se podíleli Daria Andreevová, Natálie Budinová, Jan Chalupník a Lucie Poian.