V předchozích týdnech jsme na Bubínku Revolveru publikovali na pokračování prózu Vladimira Zazubrina Tříska v prvním českém překladu, který vznikl pod vedením Hany Kosákové v jejím překladatelském semináři (ukázka vyšla v tištěné RR č. 123/2021, zde 1. díl, 2. díl, 3. díl, 4. díl). Dnes přinášíme závěrečnou, pátou část této pozoruhodné prózy.

 


foto archiv

 

Vladimir Zazubrin
Tříska

IX.

Na zasedání Kolegia byl konečně odhalen následující plán bělogvardějské organizace:

Skupina A – patnáct pětic, nejaktivnější bojoví kolčakovští důstojníci, především z řad úředníků sovětských institucí. Jejím úkolem je obsadit stranickou školu a sklad munice. Skupina B – deset pětic, bývalí důstojníci, bývalí obchodníci, drobní podnikatelé, trhovci, branci, několik lidí z velení Rudé armády. Úkol – obsadit telegraf, telefonní stanici, gubernský výkonný výbor. Skupina C – sedm pětic, směsice. Úkol – nádraží.

Po obsazení určených objektů a dobytí dostatečného množství pozic vhodných k jejich obraně dojde ke spojení všech skupin, spoléhá se na přeběhnutí některých rudoarmějských oddílů, útok na Gubčeku, boj s vojsky věrnými sovětské vládě.

Organizace měla kromě třiceti dvou pětic mnoho sympatizantů, pomocníků, členů s druhořadými úkoly.

Na zasedání kolegia se Srubov cítí velmi dobře. Je v nesmírné výšce. A lidé jsou kdesi daleko, hluboko dole. A právě z té výšky uviděl jako na dlani celou mazaně utkanou pavučinu Bílého, rozerval ji. Srubov je plný hrdého vědomí své vlastní síly.

Vyšetřovatel referuje:

„…aktivní člen organizace, jeho úkolem je…“

Všichni pozorně poslouchali. V pracovně je naprosté ticho. Katz má rýmu. Je slyšet, jak zdrženlivě popotahuje. Elektrická žárovka trhaně poblikává.

Vyšetřovatel domluvil. Mlčí, dívá se na Srubova. Srubov mu položil otázku:

„Váš závěr?“

Vyšetřovatel tře jednu ruku o druhou, krčí rameny, choulí se:

„Předpokládám, že nejvyšší trest.“

Srubov pokyvuje hlavou. Mluví ke všem:

„Návrh byl vyřčen – popravit. Výhrady? Otázky?“

Morgunov se zarděl, namočil si knír do sklenice s čajem.

„Jak jinak.“

„Takže vodprásknout?“

Srubov se baví. Katz popotáhl a přitakal:

„Vodprásknout.“

„Další.“

Vyšetřovatel si rukou pročísne černou štětinu na hlavě a spustí další hlášení:

„Dodavatelem zbraní pro organizaci byl…“

„Co s ním, soudruzi?“

Katz svěsil hlavu, začal tahat z kapsy kapesník. Pepel si soustředěně zapálil. Morgunov zamyšleně míchal lžičkou čaj ve sklenici. Zdálo se, že nikdo nic neslyšel. Srubov chvíli mlčel. Potom nahlas, rozhodně řekl všem:

„Návrh přijat.“

Příjmení, příjmení, příjmení, hodnosti, funkce a tituly. Jednou chtěl Morgunov něco namítnout, začal dokazovat:

„Myslím, že tenhle člověk není vinen…“

Srubov ho rozhodně a vztekle zarazil:

„Buďte už ticho, jste měkkota. Čeka je nástrojem třídní odplaty. Rozuměl jste? Odplata – tedy žádný soud. Osobní odpovědnost má pro nás nesporný význam, ale ne takový jako u běžného soudu nebo u Revolučního tribunálu. Pro nás hraje nejdůležitější roli společenské postavení, třídní příslušnost. Výhradně to.“

Jan Pepel energicky vymrštil zaťaté pěsti a Srubova podpořil.

„Revoluce není žádná filozofie. Zastřelit.“

Katz se také vyslovil pro zastřelení a začal usilovně smrkat.

Srubov je v nesmírné výšce. Strach, krutost, něco nepovoleného – nic z toho neexistuje. A diskuse o mravném a nemravném, etickém a neetickém – to jsou blbosti, předsudky. I když ti človíčci, ti špendlíčci všechny tyhle krámy potřebují. Ale co by s tím dělal on, Srubov? Pro něj je důležité zamezit vzpouře špendlíčků. Jak, jakým způsobem – to je jedno.

A zároveň si Srubov říká, že to tak není. Všechno není povoleno. Všechno má své meze. Ale jak je nepřekročit? Jak se v nich udržet? Tvář bledla. Mezi obočím vyskočily vrásky. Hlášení vyšetřovatele Srubov neposlouchal. Přemýšlel, jak se zastavit na hraničním bodě toho, co je dovoleno. A kde to vůbec je? Jednou nohou stál na čemsi velmi ostrém, druhou nohou a rukama se pokoušel udržet rovnováhu. Stěží to bylo možné. A zdá se, že teprve ke konci zasedání stál pevně a s jistotou na obou nohách. Velmi se zaradoval, našel způsob, jak se udržet na hraniční čáře. Ukázalo se, že všechno závisí na špičaté trojhranné pyramidce. Její existenci odhalil ovšem ve svém mozku. Je tvrdá a čistá jako železo. Skládá se výhradně z kritizujících a kontrolujících elektronů. S úsměvem se pohladil po hlavě. Vlasy si přitiskl těsněji k lebce, aby drahocenná pyramidka nevyklouzla. Uklidnil se.

Protokol podepsal jako první. Čitelně, velkými oblými tahy vyryl své jméno Srubov, od „o“ protáhl tenkou nitku a připevnil ji ke konci tlusté dlouhé hůlky, značící písmeno „v“. Celý podpis vypadal jako kousek překroucené dřevěné hobliny, nabodnuté na kůl. Členové Kolegia na vteřinu zaváhali. Každý čekal, až někdo jiný vezme pero jako první.

Jan Pepel s rozhodností popadl Srubovovo pero. Naproti slovu „Členové“ rychle naškrábal: Jan Pepel.

Srubov zamračeně zdvihl obočí. Z bílého listu protokolu ucítil na tváři chlad sněžné jámy. Živý se u hrobu necítí dobře. Je mu cizí. Ale má ji pod nohama. Mezi příjmením posledního odsouzence a podpisem Srubova byl jeden centimetr. O centimetr výš – a octne se mezi nebožtíky. Srubova dokonce napadlo, že písařka se může během přepisování splést a přiřadit ho k nim.

Když se začali rozcházet, zaujal jeho pozornost ostříhaný Katzův zátylek. Bezděky zažertoval:

„Ty máš teda, Iko, frajerský důstojnický zátylek, takový drsný, široký. Ten nejde minout.“

Katz zbledl, zachmuřil se. Srubovovi bylo trapně. Aniž by na sebe pohlédli, bez rozloučení vyšli na chodbu.

 

X.

Poslední list papíru (poslední vzplanutí hasnoucího rozumu), který Srubov vložil do černých desek, byl pomačkaný, křivě vytržený, s neuspořádanými, uzlovitými, modrými žilami řádků.

„Popravit celou Čirkalovsko-Čulajevskou organizaci po pěticích ve sklepení by vyžadovalo spoustu času. Aby to urychlil, odvedl víc než polovinu za město. Všechny hned svlékli a postavili k okraji příkopu, hrobu. Božé prosil o dovolení, aby je zabil šavlí – to zakázali. Stříleli deset lidí najednou revolvery do zátylků. Někteří odsouzenci si strachy sedali na kraj příkopu a spouštěli do něj nohy. Někteří plakali, modlili se, prosili o slitování, zkoušeli utéct. Běžný obrázek. Ale kolem byla jízdní rojnice. Kavaleristům neproklouzl ani jeden – všechny zabili. Krutajev vyl, žádal si mě: ‚Zavolejte soudruha Srubova! Mám cenné informace. Zastavte popravu. Ještě se vám budu hodit. Jsem přesvědčený komunista.‘ A když jsem k němu přišel, tak mě nepoznal, nesmyslně třeštil oči a řval: ‚Zavolejte soudruha Srubova!‘ Stejně ho bylo třeba zastřelit. Vyšla najevo jeho až moc krvavá minulost, měli jsme na něj už dost stížností a navíc všechno, co mohl dát, nám už dal.

Ale stejně mě většina těch lidí překvapila, nadchla. Revoluce je očividně naučila důstojně i umírat. Vzpomínám si, že jsem ještě jako kluk četl, jak během japonské války kozáci nutili chunchuzy kopat si hroby, usazovali je na kraj a popořadě jim jednomu po druhém usekávali hlavy. Uchvacoval mě ten východní klid, netečnost, s jakou očekávali smrtelnou ránu. A teď jsem se přímo kochal, když měsícem osvětlená dlouhá řada nahých lidí strnula v úplném mlčení a klidu jako bez života, jako linie sádrových alabastrových soch. Zvláště pevně se držely ženy. A je třeba říci, že je téměř pravidlem, že ženy umírají lépe než muži.

Z jámy někdo zakřičel: ‚Soudruzi, dobijte mě!‘ Solomin seskočil do jámy na těla, dlouho po nich chodil, převracel je a dobíjel. Stejně se nestřílelo dobře. Noc byla sice měsíčná, ale oblačná.

Když měsíc ozářil zkrvavené tváře zastřelených, tváře těl, z nějakého důvodu jsem pomyslel na vlastní smrt. Zemřeli oni – zemřeš také. Zákon země je krutý a prostý – zroď se, roď a zemři. A zamyslel jsem se nad člověkem – copak ten, který se do vesmíru zavrtává okem teleskopu, trhá hranice země, ryje se v prachu staletí, čte hieroglyfy, lačně se chytá současnosti, drze se vrhá do budoucnosti, ten, který dobyl zemi, vodu, vzduch, copak ten nebude nikdy nesmrtelný? Žít, pracovat, milovat, nenávidět, trpět, učit se, shromáždit horu zkušeností, vědomostí a potom se stát páchnoucí mršinou... Nesmyslné...

Vraceli jsme se za východu slunce. Když jsme přicházeli k automobilu, šlápl jsem nohou do mraveniště. Desítky mravenců se mi zakously do bot. Jel jsem a přemýšlel: i ten hmyz se pouští do smrtelného zápasu o právo žít, jíst, rodit. Hmyz požírá hmyz. A my si tady filozofujeme, nahromadili jsme různé abstraktní teorie a trápíme se. Pepel říká: ‚Revoluce není žádná filozofie.‘ A já bez ‚filozofie’ neudělám ani krok... Anebo je to skutečně jen o tom…zroď se, roď a zemři?“

 

XI.

Pak bylo lůžko na klinice pro nervově choré. Byla dvouměsíční dovolená. Byla degradace z pozice velitele gubernské čeky. Byl stesk po dítěti. Byla dlouhá opilost. Bylo mnohé za těch několik měsíců.

A teď tenhle výslech. Srubov je hubený, žlutý, má modré kruhy pod očima. Kožený oblek sedí rovnou na kostech. Nemá tělo ani svaly, dýchá přerývaně, chraptivě.

A vyslýchá Katz. Tvář má jako kulatou konvici. Nos jak špičatou trubičku spuštěnou dolů. Má sto chutí vstát a silou vrazit palec do nenáviděné trubičky, ucpat ji. On ale sedí za jeho stolem a dělá ze sebe velení. Rudou tlapou popadl bílé pero ze slonové kosti a celé je upatlal inkoustem. A výslech je mučení. Kdyby aspoň vyslýchal. Kdeže – dává přednášku: autorita strany, prestiž čeky. A trubičkou míří pořád a pořád vzhůru, jako by ji chtěl nacpat až do srdce, šťourat se v něm.

Srubov si rve vousy. Zatíná zuby. Ohnivýma, nenávistnýma očima chytá Katze. Urážka koluje v žilách jak kyselina sírová. Pálí, kroutí jím. Nevydržel to. Vyskočil a vystrčil na něj vousy:

„Pamatuj si, ty ksindle, že jsem Revoluci sloužil do krve, dal jsem jí všechno, zbyl ze mě vymačkaný citron. A potřebuju šťávu. Chápeš, šťávu, alkohol, když už nemám krev.“

Katz se na okamžik změnil z vyšetřovatele, předsedy gubernské čeky, v dřívějšího Iku. Laskavě se na Srubova podíval velkýma očima:

„Andreji, proč se rozčiluješ? Vím, že jsi Jí sloužil dobře. Ale víš sám, že jsi nevydržel.“

A protože se Katz přel s Ikou a protože to bolelo, s bolestí se zachmuřil a řekl:

„Co bys dělal na mém místě? No řekni, co mám dělat, když jsi Ji začal špinit a snižovat Její důstojnost?“

Srubov mávl rukou a přešel po kanceláři. Kosti v kolenou praskají. Kožené kalhoty hlasitě šustí. Nedívá se na Katze. Copak stojí za to obracet pozornost k něčemu tak nicotnému? Vyvstala před ním Ona – veliká a lačná milenka. To Jí dal nejlepší roky života. Ba víc – celý život. Všechno si vzala – duši, krev i síly. A otrhaného žebráka odvrhla. Jí, nenasytné, se líbí jenom mladí, zdraví, plnokrevní. Vymačkaný citron už nepotřebuje. Nedojedky patří do odpadní jámy. Kolik takových se válí vzadu na Její cestě, vysátých, vysílených, těch, které už nikdo nepotřebuje? Srubov Ji, krutou a zářivou, vidí jasně. Chce se mu vrhnout Jí do tváře jako žhnoucí chomáč kletby hoře zklamání. Ale ruce klesají. Jazyk nemá sil. Srubov vidí, že Ona sama je ubožačka v cárech od krve. Ubohá, a proto krutá.

Ale invalida, nedojedek, stále ještě žije a chce žít. Metař s koštětem už přišel. Támhle sedí – trubička nahoru. Ne, nechce do jámy. Rozhodli se ho zničit. To se jim nepovede. Dokáže se ukrýt. Nenajdou ho. Žít, žít... Ať si kšiltovka zůstane ležet na stole. S chytrým jedovatým úsměvem se obrací na Katze:

„Občane predgubčeko, ještě nejsem zatčen? Dovolíte mi, abych šel na toaletu?“

A už je ve dveřích. A po chodbě téměř běží. A Katz, který se znovu stal Katzem, předsedou gubernské čeky, rudne studem za chvilkovou slabost. Silně točí kličkou telefonu, zjišťuje u velitele věznice, zda jsou volné samotky. Zapaluje si, čeká na Srubova, pevně a klidně podepisuje rozhodnutí o jeho zatčení.

Ale Srubov už je na ulici. Na chodnících je zalidněno a těsno. Šel středem cesty a do široka rozhazoval dlouhé kostnaté nohy. Mával rukama. Vlasy mu ve větru trčely na všechny strany. Zvědavci se zastavovali a ukazovali si na něj prsty. Nic neviděl. Pamatoval si jen, že musí utíkat. Několikrát zahnul za roh. Jména ulic, čísla domů nehrála roli. Důležité bylo jen ukrýt se. Zadýchával se, padal, vstával a zase dál. Bouchaly, otvíraly se jakési dveře. Rostla naděje, že se útěk podaří. Nedoženou ho...

A vtom nečekaně, jako neštěstí, mu přehradila cestu černá neproniknutelná zeď. A za zády dvojník. Vypadá to, že se za ním hnal celou dobu. Neohlížel se, nic neviděl. Teď je spokojený, dohnal ho. Už lapá po dechu jak ryba a křiví hubu.

Srubov nechápal, že stojí ve svém bytě před zrcadlem.

Tentokrát z dvojníka strach neměl. Právě se rozhodl, že ho zničí. Sekyra mu od kamen sama skočila do rukou. A vší silou udeřil dvojníka do tváře. Skrz naskrz od pravého oka k levému ušnímu lalůčku. A on se, hlupák, v poslední vteřině ještě zasmál, zachechtal. A s chechtáním se jeho blýskavé kousky rozsypaly po podlaze.

Jeden nepřítel je zničen. Teď zeď. Marně si představují, jak ho k ní postaví. Nikomu se nepodaří ho zastřelit. Všechny oklame. Ať si myslí, že se svléká, a on po ní sekyrou. Prorazí zeď a uteče.

Vzadu se ve dveřích objevila bledá vyděšená tvář matky.

„Andrjušo, Andrjušo.“

Omítka opadala. Žlutý bok trámu. Třísky létají. Ještě a ještě. Sekyra vypadla z topůrka. K čertu s tím. Na co má zuby? Zuby, nehty se jí prohryže, proškrábe a uteče.

„Andreji Pavloviči, Andreji Pavloviči, co to děláte?“

Kdo ho to táhne za ramena? Musí se podívat. Možná se dvojník znovu zvedl z podlahy. Takže ho nezabil. Srubov upřeně hledí do očí malému podsaditému člověku s černým knírem. Aha, nájemník Sorokin. Maloměšťáček, pracuje na sociálním odboru. Je třeba si zachovat důstojnost, držet se dál od tohohle ksindlu. Hrdě zvedl hlavu.

„Za prvé vás prosím, bez těch důvěrností, a nedotýkejte se mě těma špinavýma prackama. Za druhé, pamatujte si, že jsem komunista, a křesťanská jména, různé ty Andreje blažené a Vasilije první povolané nebo jak se to... no prostě neuznávám. Jestli mi něco chcete říct, tak prosím, jmenuju se Citron...“

Zničehonic se nějak unavil. Hlava se točí. Už nemůže. Zbláznil se nebo co? Projet se takhle autem za městem. Možná by o to mohl požádat toho maloměšťáčka. Ano, souhlasí, dokonce je rád. A matka je tady také, usmívá se a kýve hlavou.

„Projeď se, Andrjušo, drahoušku, projeď se.“

V předsíni svolil, aby mu oblékli kabát. Na hlavu tu nejlehčí čepici. Čím lehčí, tím lepší. Ve dveřích se otočil. Matka kvůli něčemu pláče. Celá se chvěje, třese.

„Maminko, nezapomeň Jurikovi udělat dnes k snídani kotletu...“

Neodpověděla, pláče. Auto z nějakého důvodu nepoháněl benzín, ale koňská síla. A táhla ho nějaká umořená herka. No to je jedno. Hlavně že sedí. A Sorokin je v klidu, dá se s ním i mluvit.

„Sorokine, víte přece, že jsem z fabriky. Dělník. Dvacet čtyři hodin denně.“

Stejně je těžké sedět. Možná si půjde lehnout? Musí se zeptat.

„Sorokine, postel je daleko? Jsem na smrt unavený.“

To je taky zjev, tenhle Sorokin. Poleno s očima. Mlčí. Špatný kavalír – popadl ho kolem pasu jak medvěd.

Zpoza rohu jdou naproti lidé s orchestrem, s rozvinutým rudým praporem. Orchestr mlčí. Ostré, zřetelné klapání nohou.

Ve Srubovových očích se rudý prapor rozplývá do rudé mlhy. Klapání nohou jsou údery sekyr na vorech (nikdy na to nezapomene). Srubovovi se zdá, že znovu pluje po krvavé řece. Jenom ne na voru. Odtrhl se a jako osamělá tříska se houpe na vlnách. A vory ho obeplouvají a předhánějí. Podél břehů jsou mnohapatrové lodě. Srubovovi se zdá trochu směšné, jak stovky plujících dělníků s širokými rudými tvářemi a naběhlými napjatými žilami zvedají k nebi dlouhé, dlouhatánské tužky komínů a kouřem kreslí klikyháky na modrém nebeském papíře. Úplné děti. Ty taky vždycky čmářou klikyháky do sešitů.

Nad řekou visí páchnoucí mlha. Ční strmé kamenné břehy. Modrooká rusalka mu pluje vstříc a pohupuje se. Ve zlatých vlasech má rudý korálový diadém. Vedle ní je vědma, zarostlá, s velkými ňadry a zadkem. Tlustý skřet s černou srstí jde po vodě jako po zemi. Z vody vyčnívají nohy, ruce, hlavy, zčernalé, napůl rozložené, jak náplava, kmeny, ženské vlasy se propletly jako vodní řasy. Srubov bledne, oči rozevřené hrůzou. Chce křičet – jazyk mu ale přimrzl na patře.

A kolem vory, samé vory... A řetězec mnohopatrových lodí.

Orchestr srovnal krok se Srubovovou bryčkou. Zaburácel. Srubov se popadl rukama za hlavu. Neslyšel dupot nohou, údery bubnů, řev trubek – země se zatřásla, hroutící se sopka zaduněla, oslepila ho ohnivá krvavá láva a hlavu, mozek pokryl žhnoucí černý popel. A i tak, sehnutý pod tíhou žhnoucí černé masy, padající na záda, na ramena, na hlavu, zakrývající si rukama mozek před černými oharky, Srubov stále vidí, jak se u pramene úzká, temně krvavá řeka, vytékající ze žhnoucího kráteru v polovině stále více rozšiřuje, rozjasňuje, pročišťuje a rozlévá do ústí jako zářivý prostor, rozlévá se do nekonečného slunečného oceánu.

Míjejí ho vory, lodě. Srubov sbírá poslední síly, sklepává z ramen černou tíhu, vrhá se k nejbližšímu mnohopatrovému obru. Ale paluba je hladká, kluzká. Není se čeho zachytit. Srubov vyskočil z vozu, dopadl na vozovku, mává rukama, chce plout, chce křičet a jenom sípe:

„Já... já... já...“

A na zádech, na ramenou, na hlavě, na mozku ho tlačí, pálí, pálí a tlačí černá žhnoucí hora popela.

A téhož dne.

Rudoarmějci praporu VČK hráli v klubu dámu, hráli, louskali ořechy a poslouchali, jak Vanda Klembrovská vybrnkává na klavír „nepochopitelné“.

Jefim Solomin mluvil na shromáždění z vysoké bedny:

„Soudruzi, naše strana Er Ká Pé, naši učitelé Marxa a Lenina – to je to nejlepší zrno, prvotřídní. My komunisti jim nesaháme ani po kotníky. No ale nestraníci, to sou jenom plevy, otruby. Nestraník se jako domákne kudy kam? Ani nápad. Jasný vrazi sou to, ale voni prej, že čeka dělá jednu vraždu za druhou. Prej že Vaňka zabíjí i Miťka zabíjí. Copak nechápou, že ani Vaňka ani Miťka, ale svět, že to není žádná vražda, ale trest, že to je světová věc...“

A ze střepů spiknutí, ze strychninu sabotáží Její břicho (nebo biblicky: útroby) zvracelo krev a opuchalo mateřstvím, hladem. A zraněná, zbrocená krví svou i nepřátel (není snad Její krev Srubov, Katz, Božé, Mudyňa?), otrhaná, v šedo-rudých cárech, v zavšivené hrubé košili pevně stála bosýma nohama na veliké pláni a hleděla na svět ostrýma, zlostnýma očima.

 

Převážná část překladu vznikla v rámci Překladatelského semináře na Ústavu východoevropských studií FFUK pod redakcí Hany Kosákové. Na překladu kapitol I.–V. se průběžně podíleli Daria Andreeva, Natálie Budinová, Ekaterina Buianova, Veronika Burešová, Lidiya Dorosh, Hana Horáková, Jan Chalupník, Marek Musil, Vilém Musil, Lucie Poian, Khrystyna Slepko, Alexandr Starčenko, Anastasia Shaposhnikova a Sergei Soroka. Na zbylém textu se podíleli Daria Andreeva, Natálie Budinová, Jan Chalupník a Lucie Poian.