V následujících týdnech budeme na Bubínku Revolveru na pokračování publikovat prózu Vladimira Zazubrina Tříska v prvním českém překladu, který vznikl pod vedením Hany Kosákové v jejím překladatelském semináři (ukázka vyšla v tištěné RR č. 123/2021). Dnes přinášíme text o autorovi této pozoruhodné prózy a její první část.


foto archiv

Hana Kosáková
ÚVODEM

Když Vladimir Zazubrin (1895–1937/1938; vl. jménem Vladimir Zubcov) dokončil roku 1923 prózu Tříska (Ščepka), měl za sebou již bohatou novinářskou, spisovatelskou i další veřejnou činnost. Za své politické názory byl vyloučen z posledního ročníku střední školy a tři měsíce vězněn, občanské války se zúčastnil na straně bílých (bojoval na Sibiři v Kolčakově armádě), roku 1919 přešel do tábora bolševiků, k sibiřským partyzánům. Už předtím ale pro ně prováděl agitaci a v letech 1916–1917 pracoval z jejich pověření v Syzrani v bezpečnostním oddělení politické policie, odkud tajně vynášel informace o chystaných akcích proti revolucionářům.

Vydal romány Dva světy (Dva mira, 1921), oslavný obraz občanské války, a Hory (Gory, 1933) zachycující kolektivizaci na Altaji. Novela Tříska reflektuje – stejně jako další kratší prózy z tohoto období – autorovu současnost způsobem, který pro oficiální ideologii nebyl přijatelný. Za Zazubrinova života novela vyjít nemohla, odmítl ji i redakční kruh časopisu Sibirskije ogni, byť sám spisovatel stál v jeho čele. Tříska dává nahlédnout do mechanismů fungování Všeruské mimořádné komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR, tajné policie nového státu, známé pod zkratkou čeka, která sloužila jako nástroj rudého teroru.

Ústřední postava prózy, Srubov, je důsledným zastáncem revolučního násilí. Jeho činy jsou vedeny přesvědčením o správnosti volit libovolné, i ty nejdrastičtější prostředky pro dosažení cílů, které chápe jako blahodárné pro společnost, její budoucí pokrok a osvobození. K dokreslení historicko-společenské situace si vypůjčuji slova Jana Tesaře o nastupujícím totalitarismu: „Nemá ještě své instituce, jejich vymezené kompetence, nemá žádné zákony a libuje si v tom. To je to zrádné. Lidé vyšlí z útlaku jsou zpití tím, co cítí jako vítr svobody, a nevidí, že jdou jako ovce do nové ohrady“ (Co počít ve vlkově břiše, Praha, Triáda 2018, s. 58). Nakonec se revoluční mašinérie obrací proti Srubovovi samému. Příběh je pozoruhodný nejen tématem, ale i způsobem podání: střídá se v něm strohá výstavba vět (mnohdy neslovesných přísudkových spojení) s bohatými obraznými výjevy až expresionistického ražení.

Vladimir Zazubrin byl roku 1928 za své opoziční postoje z bolševické strany vyloučen. Roku 1937 ho stejně jako jeho ženu zatkla NKVD, nástupnická organizace čeky, a záhy poté byl zastřelen. Tříska byla rusky poprvé publikována v časopise Sibirskije ogni č. 2/1989. V češtině je zde zveřejněna poprvé; překlad vychází z knihy Zazubrin, Vladimir Jakovlevič: Blednaja pravda, Moskva, Russkaja kniga 1992, s. 4–60.

 

VLADIMIR ZAZUBRIN
TŘÍSKA
Příběh o Ní a o Ní

I.

Venku zadupaly ocelové nohy náklaďáků.

Kamenný dům se celý chvěl.

Ve druhém patře na stole u Srubova zacinkala měděná víčka kalamářů. Srubov zbledl. Členové Kolegia a vyšetřovatel si ve spěchu zapálili. Všichni se ocitli za kouřovou clonou. Oči upřené do podlahy.

Ve sklepě otec Vasilij pozvedl nad hlavu kněžský kříž.

„Bratři a sestry, naposledy se pomodlíme.“

Tmavozelené roucho, přetékající břicho, holá lebka, kulatá plesnivějící prosfora. Postavil se do rohu. Z pryčen s šelestem slézaly černé stíny. Se sténáním klesly k zemi.

Ve druhém rohu sípal modrající poručík Sněžnickij. Krátkou smyčkou ze šlí ho škrtil praporčík Skačkov. Důstojník spěchal – bál se, aby si ho nevšimli. Širokými zády se obracel ke dveřím. Hlavu Sněžnického svíral mezi koleny. A táhl. Pro sebe měl připravený ostrý střep z lahve.

Auta na dvoře lomozila a ve dvoupatrovém kamenném domě všichni věděli, že je přistavěli k odvozu těl.

Jako tlustý chlupatý had se z širokého rukávu vynořila ruka s křížem. Od země se zvedaly bledé tváře. Mrtvé, hasnoucí oči plné slz, vylézaly z důlků. Jen hrstka viděla kříž ostře. Někteří zahlédli pouze úzkou stříbrnou destičku. Někteří – zářící hvězdu. Ostatní – prázdnou temnotu. Jazyk kněze se lepil na patro, ke rtům. Rty měl fialové, chladné.

„Ve jménu otce i syna…“

Na šedých stěnách šedý pot. V rozích od mrazu bílé prolamované krajky.

Jako spadané listí šustila po podlaze slova modliteb. Lidé se zmítali. Byli zaliti studeným potem, stejně jako zdi. Třásli se. Zdi však stály nehybně – s nezdolnou tvrdostí kamene.

Velitel měl na sobě rudou vojenskou čepici, rudé rajtky, tmavomodrou vojenskou blůzu, přes rameno hnědý anglický závěsník, křivou mauzerovku bez pouzdra, vysoké naleštěné boty. Jeho hladce oholená ruměná tvář připomínala figurínu z výlohy u holiče. Neslyšně vstoupil do kabinetu. Ve dveřích se napřímil a ztuhl.

Srubov trochu pozvedl hlavu.

„Hotovo?“

Velitel odvětil krátce, nahlas, téměř vykřikl:

„Hotovo.“

A znovu znehybněl. Pouze oči s pichlavými tečkami a ostrým skleněným leskem, se chovaly neklidně.

Srubov a ostatní sedící v pracovně měli oči stejné – skleněné, lesklé, velmi poplašené.

„Vyveďte prvních pět. Hned tam budu.“

Zvolna si nacpal dýmku. Při loučení tiskl ruce a díval se jinam.

Morgunov mu ruku nepodal.

„Jedu s vámi – podívat se.“

Je u čeky poprvé. Srubov mlčel a zamračil se. Oblékl si černý kožich do pasu a dlouhou zrzavou ušanku. Na chodbě si připálil. Vzadu se hrbil v kožichu a beranici vysoký hřmotný Morgunov. Na stropě kmitaly ohnivé puchýře lamp. Srubov si popotáhl čapku přes uši. Zakryl si čelo a do půlky i oči. Díval se pod nohy. Šedé dřevěné čtverečky parket. Navlékli je na niť a táhli. Plazili se Srubovu pod nohama a on ani nevěděl proč, rychle počítal:

„… Tři… sedm… patnáct… dvacet jedna…“

Na zemi šedé, na stěnách bílé tabulky s názvy oddělení. Nedíval se, ale viděl. Byly také na nitce.

„… Tajně-operativní… kontrarevol… vstup zak… banditismus… zloč…“

Napočítal šedesát sedm šedých, popletl to. Zastavil se a otočil se zpátky. Podrážděně pohlédl na zrzavý knírek Morgunova. Když pochopil – vytáhl obočí a mávl rukou. Zaklapal podpatky vpřed. V duchu si opakoval: „… Manty-menty… santy-menty… santy…“

Měl vztek, ale nemohl s tím přestat.

„… Santy-menty… menty-santy…“

V mezipatře na schodišti stál strážný a vzadu divák, zbytečný svědek. Srubovovi bylo protivné, že se na něj dívají, že je tu tolik světla. A tady jsou schody. A zase.

„… Dva… čtyři… pět…“

Mezipatro je prázdné. A znovu:

„… Jedna… dva… osm…“

První patro. Nový strážný. Prošel kolem, bokem.

Další schody.

Další.

Poslední strážný. Rychle. Dveře. Dvůr. Sníh. Je tu světleji než na chodbě.

A zde – bajonety. Celý plot. A Morgunov se netaktně lepí k levému rukávu, snaží se navázat rozhovor.

Otec Vasilij stále se zdviženým křížem. Odsouzení klečí kolem něj. Snažili se zpívat sborem, ale každý zpíval zvlášť.

„Se sva-tý-mi u-po-k-o-o-j…“

Žen je pouze pět. Mužské hlasy nebyly slyšet. Strach ocelovými obručemi pevně skoval hrudní koše, krky – a svíral je. Muži tenounce, přerývavě skřípěli.

„Se sva-tý-mi… sva-tý-mi…“

Velitel si také oblékl krátký kožich, ale žlutý. Do sklepa sestoupil s bílou listinou – seznamem.

Těžká závora dveří zarachotila.

Zpívající přišli o jazyky. Huby plné rozpáleného písku. Ne všichni se dokázali zvednout. Plazili se do rohů, na pryčnu, pod pryčnu. Jako stádo ovcí. Kočičí vřískot. Kněz se přimáčkl ke zdi a tiše koktal:

„… u-po-po-po-o-o…“

A hlasitě kazil vzduch.

Velitel zamával papírem. Hlas měl surový, tíživý – jako země. Vyslovil pět příjmení – jako by je udusil, zasypal. Neměli sílu hnout se z místa. Vzduch připomínal rozhrabanou odpadní jámu. Velitel si s odporem zacpal nos.

Přistoupil esaul s dlouhým knírem a zeptal se:

„Kam nás vedete?“

Všichni to věděli – na popravu. Jenže rozsudek ještě neslyšeli. Chtěli to vědět definitivně, přesně. Nejistota byla horší.

Velitel byl drsný, vážný. A tak tedy přímo, aniž by se zarděl, bez ostychu, upřel svůj pohled z očí do očí a prohlásil.

„Do Omsku.“

Esaul se zahihňal a přisedl na zem.

„Nohama napřed?“

Plukovníka Nikitina to také pobavilo. Ohnul svá široká důstojnická záda a pod vousy se usmál:

„Chi-chi…“

Ani si nevšiml, že se zpod něj a zpod jeho souseda generála Treuchova plazily po pryčnách tenounké pramínky. Na podlaze po nich zbyla břečka a pára.

Pětici odvedli. Dveře zcela zatarasily východ. Na dvoře zařinčel poklop. Hluk aut byl jasnější. Podobal se nárazům zmrzlých hrudek země do železných dveří sklepení. Vězňům se zdálo, že je zaživa zasypávají.

„Tu-tu-tu-tu-tu. Fr-tu-tu. Fr-tu-tu.“

Kapitán Boženko si stoupl ke zdi. Dal ruce v bok a zvedl hlavu. Pod stropem svítila slaboučká žárovka, na kterou kapitán mrkl.

„Mně, bratře, nenajdou.“

Po čtyřech zalezl pod pryčnu.

Poručík Sněžnickij, zalezlý v rohu, na všechny vyplazoval svůj mrtvý zmodralý jazyk. Před velitelem Skačkovem ho však schoval. Hrdlo si nepodřízl. Obracel v rukou sklo a nemohl se rozhodnout.

Malý ohnivý puchýřek na stropě náhle praskl. Hnis se z něj jako černá smůla všem rozletěl do očí. Tma. V temnotě nezavládl strach, ale zoufalství. Jen tak sedět a čekat nejde. Ty stěny, stěny. Cihlová podlaha. S křikem se po ní plazit. Nehty, zuby zaryté do syrového kamene.

Srubovu a pětici odvedenců se zdálo, že úzký zasněžený dvůr je do běla rozžhavený železný sál. Pomalu rotoval na dně dvoupatrové kamenné šachty, zmocnil se lidí a mrštil jimi o otvor od dalšího sklepa, který byl na opačném konci dvora. V úzkém hrdle točitých schodů dva lidé lapali po dechu, zatočila se jim hlava – upadli. Povalili i zbylé tři. Jako hromada spadli na hliněnou zem.

Druhé sklepení bylo bez pryčen a zahnuté do tvaru tiskacího písmene L. Za rohem, v menší části kamenného písmene, dál od vchodu, byla temnota. V delší části – den. Lampy svítí silněji každých pět kroků. Na zemi bylo vidět všechny hrbolky a jamky. Není se kam schovat. Cihlové stěny se jako skály spojily do ostrých úhlů v jeden celek. Z vrchu se tlačila nenasytná hmota stropu. Není kam utéct. Kromě toho všude dozorci – zezadu, zepředu, zboku. Pušky, šavle, revolvery a rudé, rudé hvězdy. Železa a zbraní víc než lidí.

„Zeď“ se bělela na hranici osvětlené části a neosvětleného ohybu. Pětice dveří vytržených z pantů byla postavena k cihlové skále. U nich pět čekistů. V rukou drželi velké revolvery. Kohoutky, jako černé otazníky, natažené.

Velitel zastavil odsouzené a poručil:

„Vysvléct.“

Rozkaz jako rána pěstí. Všem pěti se třásla a podlamovala kolena. Srubov pocítil, že se velitelův rozkaz vztahuje i na něj. Nevědomky si rozepnul svůj kožíšek. Zároveň ho rozum ujišťoval, že je to nesmysl, že je předsedou gubernské čeky a že musí dohlížet na popravu. S námahou se ovládl. Pohlédl na velitele a ostatní čekisty – nikdo si ho nevšímal.

Odsouzení se svlékali, ruce se jim třásly. Promrzlé prsty je neposlouchaly, nehnuly se. Knoflíky ani háčky se nedaly rozepnout. Tkaničky a šňůrky se zaplétaly. Velitel kousal do cigarety a poháněl je:

„Tak honem, honem.“

Jednomu uvízla v košili hlava. S jejím vysvobozením vůbec nespěchal. Nikdo se nechtěl vysvléct jako první. Jeden na druhého pošilhávali a otáleli. Kozácký podporučík Kašin se nevysvlékal vůbec. Seděl schoulený a držel si kolena. Otupěle se díval do jednoho bodu, na špičku své roztrhané rezavé boty. Jefim Solomin k němu přistoupil, s revolverem v pravé ruce za zády. Levou rukou ho pohladil po hlavě. Kašin sebou trhl, překvapením otevřel pusu a pohlédl na čekistu.

„Nad čímpak ses zamyslel, holoubku? Copak tě tak vylekalo?“

Rukou ho přitom stále hladil po vlasech. Hlas měl tichý, zpěvavý.

„Neboj se, nic se neboj, holoubku. Tvá smrt je ještě daleko. Nic strašnýho se zatím neděje. Ukaž, pomůžu ti to sundat.“

Laskavě a nesmlouvavě rozepínal levou rukou důstojníkovu vojenskou blůzu.

„Žádnej strach, holoubku. Teď svlíknem rukávky.“

Kašin ochabl. Pokorně a odevzdaně roztáhl ruce. Po tváři mu stékaly slzy. Nevšímal si jich. Solomin ho zcela ovládl.

„Teďka kalhoty. To nic, to nic, holoubku.“

Solominovy oči byly čestné, světle modré. Ostře řezaná a upřímná tvář. Špinavá lýková vlákna mu visela na bradě a řídké třásně na vrchním rtu. Pomáhal Kašinovi s vysvlékáním jako ošetřovatel nemocnému.

„Podvlíkačky…“

Srubov bolestně, jasně cítil, jak bezvýchodná je situace odsouzených. Zdálo se mu, že nejvyšší míra násilí nespočívá v popravě, ale v samotném vysvlékání. Z prádla na holou zem. Vysvlečený mezi oblečenými. Krajní ponížení. Tíhu nadcházející smrti umocňovala všednost situace. Špinavá podlaha, zaprášené stěny, sklep. A co když každý z nich snil o tom, že se stane předsedou Ústavodárného shromáždění? Nebo prvním ministrem znovu dosazené ruské monarchie? A co samotným imperátorem? Srubov také snil o tom, že se stane lidovým komisařem nejenom RSFSR, ale i MSFSR. Srubovu se zdálo, že ho popraví spolu s ostatními. Chlad ho jako tenké jehly bodal do zad. Rukama si pohrával s pouzdrem a mnul si tvrdé vousy.

Nahý vychrtlý člověk stál a poblýskával cvikrem. Svlékl se jako první. Velitel mu ukázal na nos.

„Sundejte to.“

Nahý se trochu naklonil k veliteli a usmál se. Srubov viděl štíhlý inteligentní obličej, chytrý výraz a zrzavou bradku.

„Co si pak počnu? Vždyť neuvidím ani tu zeď.“

V otázce a výrazu bylo něco dětského, naivního. Srubova napadlo: nikdo se nechystá nikoho popravovat. Čekisti se ale rozchechtali. Velitel upustil cigaretu.

„Sakra, vy jste teda chlap. Nedělejte si starosti, my vás tam dovedeme. A ten cvikr si opravdu sundejte.“

Další, tlustý, s černými chlupy na hrudi se ozval hlubokým basem:

„Chci naposledy vypovídat.“

Velitel se otočil ke Srubovovi. Srubov přistoupil blíže a vytáhl zápisník. Zapisoval a nepřemýšlel o smyslu výpovědi, nekritizoval ji. Byl rád, že se rozhodující okamžik odkládá. Tlustý lhal, pletl se, zdržoval.

„U lesa, mezi řekou a bažinou, v keřích…“

Říkal, že oddíl bílých, ve kterém sloužil, někde ukryl spoustu zlata. Nikdo z čekistů mu nevěřil. Všichni věděli, že se jen snaží získat čas. Nakonec odsouzenec nabídl odklad své popravy, půjde jako průvodce a ukáže místo, kde je zlato ukryto.

Srubov schoval zápisník do kapsy. Velitel plácl nahého se smíchem po rameni:

„Chlape, přestaň nás vodit za nos. Postav se.“

Všichni se již svlékli. Třeli se rukama, aby se zahřáli. Přešlapovali na místě bosýma nohama. Oblečení a hadry ležely na pestré hromadě. Velitel pokynul rukou.

„Postavte se.“

Tlustý, tmavě zarostlý zavyl, zalykal se slzami. Kriminálník s tupým lhostejným obličejem šel k jedněm z dveří. Své křivé chlupaté nohy s plochými chodidly široce a pevně rozkročil. Rotmistr s odumřelou nohou z trestného oddílu vykřikl:

„Ať žije sovětská vláda!“

Proti němu stál s revolverem širokolící Vaňka Mudyňa, oholený, s širokým nosem. Mávnul před kapitánem žilnatou potetovanou námořnickou pěstí. A řekl s lhostejným odplivnutím skrze zuby a s úšklebkem:

„Neřvi – žádné slitování nebude.“

Komunista, odsouzený za úplatkářství, sklonil svou kulatou ostříhanou hlavu a do země hluše pronesl:

„Odpusťte, soudruzi.“

Ale ten veselý, se zrzavou bradkou, tou dobou už bez cvikru, náhle všechny rozesmál.

Postavil se a udělal hloupý obličej.

„Tak takové jsou dveře na onen svět – bez pantů. Teď už budu vědět.“

A opět si Srubov pomyslel, že je přece jen popravovat nebudou.

Velitel se stálým smíchem ve tváři rozkázal:

„Otočte se.“

Odsouzení nepochopili.

„Tváří ke zdi, zády k nám.“

Srubov věděl, že jakmile se začnou otáčet, pětice čekistů naráz vytáhne revolvery a každý z nich zblízka vystřelí do zátylku.

Než nazí pochopili, co od nich oblečení chtějí, Srubov si stihl nacpat a zapálit pohaslou dýmku. Teď se otočí – a konec. Tváře dozorců, velitele, čekistů s revolvery a Srubova byly stejné – napjatě bledé. Pouze Solomin stál naprosto klidně. Jeho tvář nebyla znepokojena nic víc, než bylo potřeba pro obyčejnou, každodenní práci. Srubov se podíval na hořící dýmku. Přesto si všiml, jak bledý Morgunov lapal po dechu a odkláněl se. Ale nějaká síla ho táhla k pěti nahým, křivil na ně tvář, mhouřil oči. Plamínek v dýmce se zachvěl. Rána do uší. Bílé, syrové hory masa padly na zem. Čekisté s revolvery, z nichž se ještě kouřilo, rychle odběhli zpět a okamžitě zacvakli kohoutky. Nohy zastřelených se škubaly v křečích. Tlustý s hlasitým zaúpěním naposledy vydechl. Srubov si pomyslel: „Je duše nebo není? Že by to byla duše, co odchází se zaúpěním?“

Dvojice v šedých pláštích hbitě navlékala smyčky na nohy mrtvol a odtahovala je do temného kouta sklepa. Další dva v pláštích lopatami ryli zem, zasypávali potůčky krve, z nichž se ještě kouřilo. Solomin vložil revolver za opasek a třídil prádlo zastřelených. Pečlivě skládal podvlékačky k podvlékačkám, košile ke košilím a svrchní šaty zvlášť.

V další pětici byl kněz. Neovládal se. Sotva táhl své tlusté tělo na krátkých nožkách a tence a chraplavě říkal:

„Svatý bože, svatý, silný...“

Oči mu lezly z důlků. Srubov si vzpomněl, jak jeho matka pekla skřivánky z těsta. Dělala jim oči z rozinek. Knězova hlava vypadala jako hlava skřivana, vytaženého z trouby, s očima z rozinek nafouknutýma žárem. Otec Vasilij padl na kolena:

„Bratři milí, nezabíjejte mě…“

Pro Srubova to už není člověk – prostě těsto, skřivan z těsta. Vůbec mu ho není líto. Srdce se zatvrdilo zlobou. Zřetelně procedil skrz zuby:

„Přestaň kňučet, boží troubo. Moskva slzám nevěří.“

Jeho hrubá tvrdost povzbudila i ostatní čekisty. Mudyňa si ubalil cigaretu:

„Dejte mu kopanec – a sklapne.“

Vysoký, nemotorný Semjon Chudonogov a nízký, hranatý, křivonohý Alexej Božé popadli kněze, svalili ho a začali svlékat, ten znovu zaúpěl, začal drnčet jako sklo v rozklíženém rámu:

„Svatý Bože, svatý, silný...“

Jefim Solomin je zastavil:

„Nechte kněze na pokoji. Svlékne se sám.“

Kněz zmlkl – kalné oči upíral na Solomina. Chudonogov a Božé poodstoupili.

„Bratři, nechte mi mé šaty. Duchovní mají být přece pohřbeni oblečení.“

Solomin byl laskavý.

„Hadry, můj milý, tíží. Ten ohoz táhne dolů.“

Kněz ležel na zemi. Solomin nad ním seděl v podřepu. Přes kolena si hodil spodní lem dlouhého šedého pláště a rozepínal mu jeho černou rypsovou spodní kleriku.

„Vono vo nic nejde, holoubku, že tě svlíknem. Však by tě to ještě chtělo strčit do lázně. Když je člověk vymydlenej, to se mu teprve dobře umírá. Šup, šup, pryč s těma hadrama. Teď mi tu jako ptáček roztáhneš křidýlka.“

Kněz měl tenké plátěné prádlo. Solomin mu pečlivě rozvázal tkanice u kotníků.

„Lidi v hadrech zabíjí jen vrazi. My ale nezabíjíme, my popravujeme. A poprava, můj milý, to je velká věc.“

Jeden důstojník požádal o cigaretu. Velitel mu ji dal. Důstojník si zapálil a se svraštělým obočím mhouřil v dýmu oči.

„Naší popravou nespravíte dopravu ani nezlepšíte otázku zásobování.“

Srubov to uslyšel a rozčílil se ještě víc.

Další dva se svlékali jako v šatně, smáli se, tlachali o hloupostech. Vypadalo to, že si ničeho nevšímali, nic neviděli a vidět nechtěli. Srubov se na ně pozorně zadíval a pochopil, že je to jen divadlo – oba měli oči mrtvé, strachem rozšířené. Pátá byla žena, venkovanka. Vysvlékla se, v klidu se pokřižovala a stoupla si přímo před revolver.

Ten s cigaretou, který rozzlobil Srubova, se nechtěl otočit zády.

„Žádám, abyste mě střelili do čela.“

Srubov ho přerušil:

„Pravidla jsou pravidla – pouze do zátylku. Nařizuji otočit se.“

Nahý důstojník měl slabší vůli. Otočil se. Viděl ve dřevěných dveřích spoustu dírek. Zachtělo se mu proměnit se v malou, malilinkatou mušku, proklouznout skrz jednu z nich, schovat se a pak ve sklepě najít nějakou škvíru a odletět pryč. (V Kolčakově armádě snil o tom, že to dotáhne až na velitele sboru – řádného generála.) Náhle se ta dírka, kterou si vyhlédl, stala obří dírou. Důstojník s lehkostí skočil přímo do ní a umřel. Zornice v jeho pravém otevřeném oku byla stejně široká a nepravidelná jako nová dírka, kterou ve dveřích zanechala kulka, co mu prostřelila hlavu.

Břicho otce Vasilije bylo těsto, co se vyvalilo z díže na zem. (Otec Vasilij nikdy nepomýšlel na to, že by se stal archijerem. Ale protodiákonem ano.)

I těmto uvázali provazy za nohy a odtáhli je do temného kouta. Všichni – každý po svém – chtěli žít a někým být. Má ale cenu o tom mluvit, když z každého zbyly jen tři čtyři pudy teplého masa?

Další pětici nevedli, dokud nebyla zasypaná krev a mrtvoly nesklizeny. Čekisti si ubalovali cigarety.

„Jefime, ty idiote, co se s něma pořád tak páráš?“ ptá se hranatý Božé. Solomin se prstem mnul pod nosem.

„A proč se jim pošklebovat nebo se na ně zlobit? Nepřítel je, pokaď ho nechytnem. Ale tadyhle je to jen němá tvář. To doma, když sme měli ve vsi porážet, tak dycky s citem. Přistoupíš, pohladíš, stůj, Stračeno. Zastav se. A vona stojí. A tak to chci, pak to de líp.“

Popravovalo jich pět – Jefim Solomin, Vaňka Mudyňa, Semjon Chudonogov, Alexej Božé, Naum Něpomňaščich. Nikdo z nich si ani nevšiml, že mezi posledními pěti byla i žena. Všichni viděli jen pět zakrvácených hromad masa.

Tři stříleli jako stroje. A oči měli prázdné, s mrtvým skleněným leskem. Všechno, co dělali ve sklepě, dělali skoro bezděky. Čekali, než se odsouzení vysvlečou, stoupnou si, mechanicky zvedali revolvery, stříleli, poodstoupili zpět, vyměnili náboje v zásobnících. Čekali, než odklidí těla a přivedou další. Pouze když odsouzení křičeli, kladli odpor, těm třem začala vřít krev palčivou zlobou. Pak i sprostě nadávali, vyhrožovali pěstmi, s revolvery v rukou. A když zvedali revolvery a tiskli je k zátylkům nahých, cítili ve svých rukou a v hrudi mrazivé chvění. To kvůli obavám, že minou, že zraní. Bylo třeba zabíjet první ranou. Když střelený vřískal, chroptěl, plival krev, ve sklepě začalo být dusno, chtělo se jim odejít a ztřískat se do němoty. Sil však nebylo. Někdo obrovský a mocný nutil rychle pozvednout ruku a s raněným skoncovat.

Takhle stříleli Vaňka Mudyňa, Semjon Chudonogov, Naum Něpomňaščich.

Jen Jefim Solomin se cítil lehce a svobodně. Byl přesvědčen, že bělogvardějce je třeba střílet stejně, jako se zabíjí dobytek. A stejně jako se nemohl zlobit na krávu, která mu pokorně nastavovala pod nůž svůj krk, tak necítil hněv k odsouzeným, kteří se k němu otáčeli svými odhalenými zátylky. S popravenými však neměl ani žádný soucit. Solomin věděl, že jsou to nepřátelé revoluce. A revoluci sloužil oddaně, svědomitě, jako dobrému pánovi. Nestřílel, ale pracoval.

(Koneckonců Jí bylo jedno, kdo a jak střílel. Pro Ni je důležité, aby byli nepřátelé zničeni.)

Po čtvrté pětici Srubov přestal rozlišovat obličeje i postavy odsouzených, poslouchat jejich křik a sténání. Kouř z tabáku, z revolverů, pára z krve a úst se mísily v omračující mlhu. Bílá těla se blýskala, před skonáním se křečovitě svíjela. Živí se plazili po kolenou, modlili se. Srubov mlčel, díval se a kouřil. Popravené odtahovali na stranu. Krev zasypali hlínou. Živí svlečení střídali mrtvé svlečené. Pětice za pěticí.

V temném konci sklepa čekista chytal smyčky, které spouštěli do poklopu, navlékal je popraveným na krk a přezíravě křičel:

„Tahej!“

Těla se s bezvládnýma rukama a nohama zvedala ke stropu a mizela. Do sklepa přiváděli další a další živé, kteří strachy káleli do kalhot, strachy se potili, strachy plakali. A stále dupaly ocelové nohy náklaďáků. Tlumené vzdechy z podzemí na dvůr.

Tahali, tahali…

Přišel velitel.

„To je stroj, soudruhu Srubove. Jako ve fabrice.“

Srubov pokynul hlavou a vybavil si ohnivý sál na dvoře. Sál se zmítal, přehazoval lidi ze sklepa do sklepa. A v celém domě hoří ohně, rachotí stroje. Stovky lidí jsou celé dny zaneprázdněny. A náhle rrr-ach-rr-rrr-ach. S hlučným řinčením, s křupáním projíždějí do lebek automatické vrtačky. Rudé nehořlavé piliny odletují. Mazadlo letí krvavými chuchvalci mozku. (Když chtějí vykopat artéskou studnu nebo najít ropu, tak přece ryjí či vrtají nejen zemi. Někdy je potřeba projít skrz tlustou kamennou vrstvu nebo nerostnou žílu, aby se dosáhlo nebo dovrtalo až k čisté zemi. Musí se projít ocelovými vrtáky skrz kostěné vrstvy lebek, mozky rozdrcené na kaši a gejzíry krve odplavit do stokových potrubí a jam.) Sklep čpí čerstvou krví, potom štiplavě lidskými výkaly. A všude mlha, mlha, kouř. Žárovky na stropě s úsilím valí své slepnoucí ohnivé oči. Chladným potem vlhnou stěny. V horečce se zmítá hliněná zem. Žlutočervený, lepkavý, smradlavý rosol pod nohama. Vzduch ztěžkl olovem. Nedá se dýchat. Zážeh.

Rrr-ach-rrr-rrr-ach!

Tahali.

„A-ach-i-i. V-i-i-i!“

„Mám důležité zprávy. Zastavte popravu.“

Trach-ach-rr.

Tahali.

„No, tak se vyslečte. Vyslečte se. Postavte se. Otočte se.“

„A-a-a-a. O-o-o.“

R-a-achach.

Tahali.

„Sláva milostivému imperátoru. Střílej, ty rudá svině. Hospodine, slituj se. Pryč s komunisty. Smilujte se. Vás by měli postřílet, vy rudé držky.“

Rrrr-rrr.

Táhli.

„Umírám nevinný. U-u-u.“

„Nech toho.“

Rrr.

Táhli.

„Slitu-u-jte se.“

Rrr-u-u-ch-ch-ch.

Táhli.

Mrtvolně bledí Vaňka Mudyňa, Semjon Chudonogov, Naum Něpomňaščich si unaveně rozepínají kožíšky s rukávy zrudlými krví. Alexej Božé má bělma roznícená krvavou podívanou, tvář potřísněnou krví a žluté zuby v rudém úšklebku pod knírem černým jako saze. Jefim Solomin se věcně, vážně a klidně drbal pod zvednutým nosem, shazoval z kníru a vousů spečené krvavé hrudky, poupravoval si ohmataný, napůl utržený štítek zelené čepice s rudou hvězdou. (Copak Ji to zajímá? Pro Ni je nezbytné pouze jedny přimět zabíjet a druhým přikázat zemřít. Jen to. A čekisté i Srubov, odsouzeni k tomu samému, byli bezvýznamnými pěšáky, malými šroubky v tomto živelném běhu továrního mechanismu. V této fabrice je uhlí a pára Její hněvivá síla, rozhoduje tady Ona – krutá a překrásná.) Srubov zahalený do černého krátkého kožichu, ryšavé kožešinové čepice, šedého kouře neuhasínající dýmky, pocítil Její dech. A z pocitu blízkosti té nové napjaté energie škubl svaly, napjal žíly, rozproudil krev. Pro Ni a v Jejím zájmu je Srubov schopen všeho. Pro Ni je i vražda – radostí. A pokud bude třeba, tak on sám bez váhání začne sázet kulky do zátylků odsouzených. Jen ať si jediný čekista zkusí dostat strach, ustoupit – skosí ho namístě. Srubov je plný radostného odhodlání.

Pro Ni a kvůli Ní.

Došlo však ke střetu. Mladý pohledný gardista se nechtěl svléknout. Křivil jemné aristokratické rty, ironicky poznamenal:

„Zvykl jsem si, že mě svlékají lokajové, sám se svlékat nebudu.“

Naum Něpomňaščich ho zlobně praštil hlavní naganu do hrudi.

„Svlékni se, ty parchante.“

„Přiveďte mi sluhu.“

Něpomňaščich a Chudonogov popadli tvrdohlavce za nohy a povalili ho. S nimi tu netečně stál generál Treuchov. Chroptěl, lapal po dechu, modlil se. V hrdle mu syčelo, jako když voda vtéká do horkého písku. Také jeho museli svléknout. Solomin plival a otočil se, když si muž sundal kalhoty s červenými lampasy.
„Fuj! Nedá se tu dejchat. Podělal se do kalhot!“

Svlečený gardista vstal, založil si ruce na prsou a neudělal už ani krok. Hrdě prohlásil:

„Nebudu se otáčet před takovou chamradí. Ruského důstojníka střel do hrudi.“

Plivl Chudonogovi do tváře. Chudonogov v zuřivosti vrazil důstojníkovi do úst dlouhou hlaveň mauzerovky, prolomil bílou hradbu stisknutých zubů a vystřelil. Důstojník padl naznak, bezmocně škubl hlavou a rukama. Mramorové svaly atleta se zmítaly v křečích. Na okamžik bylo Srubovovi toho hezkého muže líto. Jednou litoval i statného krevního hřebce, který na ulici bojoval se zlomenou nohou. Chudonogov si rukávem otřel plivanec z obličeje. Srubov mu přísně řekl:

„Zklidni se.“

A panovačným podrážděným hlasem pokračoval:

„Další pětici. Honem. Vzchopte se.“

Z pětice zbyly dvě ženy a praporčík Skačkov. Přece jen si nepodřezal hrdlo. Stále, již nahý, držel v ruce malý střep ze skla.

Načesaná dáma s plným poprsím a svislým zadkem se chvěla, nechtěla jít ke „zdi“. Solomin ji vzal pod paží:

„Neboj se, má drahá. Neboj se, má krásko. Nic ti neuděláme. Podívej, tady je další ženská.“

Nahá žena ustoupila oblečenému muži. Opečovávané nohy se štíhlými kotníky se jí třásly, když vstupovala na teplou lepivou podlahu. Solomin ji vedl opatrně, se starostlivou tváří.

Ta druhá žena byla vysoká blondýnka. Její rozpuštěné vlasy ji zakrývaly až po kolena. Měla modré oči a husté tmavé obočí. Spustila velmi dětským hlasem a trochu se zajíkala:

„Kdybyste jen věděli, sou- soudruzi… jak se mi chce žít.“

Na všechny se vyvalila hluboká modř. Čekisté nezvedají revolvery. Každý má oči jako uhlíky. A od srdce až k nohám se rozlévá sladká malátnost. Velitel mlčí. Pětice stojí nehybně se začouzenými revolvery v rukou. A oči všech upřené na ni. Všechno ztichlo. Ze stropu kapal pot. Na podlaze se měkce tříštil.

Zápach krve a čerstvého masa probudil ve Srubovovi cosi živočišného, přízemního. Popadnout, sevřít tu modrookou. Zatnout do ní drápy a zuby. Zalknout se ve slaném rudém opojení… Ale ta, kterou Srubov miloval, jíž se zaslíbil, byla tady. (A samozřejmě jakýkoliv protiklad nebo přirovnání Jí s modrookou bylo nemyslitelné, absurdní.) Proto udělal dva rozhodné kroky vpřed. Z kapsy vytáhl černý browning. A do bílého čela přímo mezi temné oblouky obočí pronikla poniklovaná kulka. Žena poklesla celým tělem a natáhla se na podlaze. Na čele a na rusých vlasech se jako hadi kroutily krvavé korály. Srubov nespouštěl ruce. Střelil Skačkova do skráně. Žena s plným poprsím byla blízko bezvědomí. Solomin se nad ní nahnul a tlustou kulkou serval vršek její lebky s vyčesanými vlasy.

Browning zastrčil do kapsy. Odešel nazpět. V temném koutě sklepa se těla vršila až ke stropu. Krev z nich stékala potůčkem do světlého konce sklepení. Unavený Srubov viděl celou rudou řeku. V opojné mlze vše zčervenalo. Vše, až na těla. Ta byla bílá. Na stropě visely červené lampy. Čekisté byli celí rudí. V rukou nemají revolvery, ale sekery. To nepadají těla, to se válejí břízy bělokoré. Pružná těla bříz. Urputně v nich vzdoruje život. Když je kácejí, ohýbají se, praskají, dlouho nepadají, a když se kácejí, tak se sténáním. Na zemi třesou umírajícími větvemi. Čekisté vyhazují bílé kmeny do červené řeky. V řece je svazují do vorů. Kácejí a kácejí. Ohnivé jiskry létají z úderů.

Pěna v červené řece se svými zakrvácenými zuby zakusuje do cihlové stěny. Dlouhou řadou plují bělokoré vory. Každý je z pěti kmenů. Na každém stojí pět čekistů. Srubov přeskakuje z voru na vor a přikazuje, komanduje.

A poté, když byla noc vyčerpaná červenou nespavostí, s rudýma zanícenýma očima se zachvěla v ranním chvění, krvavé vlny řeky zaplály oslepujícím světlem. Rudá krev vzplanula zářící ohnivou lávou. To se netřásla v horečce podlaha, to se kymácela celá zem. S hřmotem duněla sopka.

Rrr – ach – rrr – uch- rrr.

Podemleté, zničené zdi sklepa. Zaplavený dvůr, ulice, město. Žhnoucí láva se rozlévá dál a dál. Srubov byl odhozen ohnivými vlnami do nedosažitelných výšek. Jasný, zářivý prostor oslepuje oči. Ale v srdci nemá strach ani pochybnosti. Srubov stojí se zdviženou hlavou v hluku zemětřesení pevně a dychtivě hledí do dálky. V hlavě má pouze jedinou myšlenku. Myšlenku na Ni.

(pokračování příště)

Převážná část překladu vznikla v rámci Překladatelského semináře na Ústavu východoevropských studií FFUK pod redakcí Hany Kosákové. Na překladu kapitol I.–V. se průběžně podíleli Dariia Andreeva, Natálie Budinová, Ekaterina Buianova, Veronika Burešová, Lidiya Dorosh, Hana Horáková, Jan Chalupník, Marek Musil, Vilém Musil, Lucie Poian, Khrystyna Slepko, Alexandr Starčenko, Anastasia Shaposhnikova a Sergei Soroka.   Na zbylém textu se podíleli Daria Andreevová, Natálie Budinová, Jan Chalupník a Lucie Poian.