V těchto týdnech publikujeme na Bubínku Revolveru na pokračování prózu Vladimira Zazubrina Tříska v prvním českém překladu, který vznikl pod vedením Hany Kosákové v jejím překladatelském semináři (ukázka vyšla v tištěné RR č. 123/2021, zde 1. díl, 2. díl, 3. díl). Dnes přinášíme čtvrtou část této pozoruhodné prózy.
foto archiv
Vladimir Zazubrin
Tříska
VII.
Vyslýchaný je uprostřed kanceláře. Prudké světlo mu svítí přímo do očí. Za ním a po obou stranách je tma. Před ním stojí tváří v tvář Srubov. Vyslýchaný vidí pouze Srubova a dva strážné na hranici osvětlené části podlahy.
Srubov pracoval s papíry. Vyslýchanému nevěnuje žádnou pozornost. Ani se na něj nepodíval. Ale dotyčný je znepokojený, žmoulá neduživý knírek, který sotva vyrašil. Připravuje si odpovědi. Nespouští ze Srubova oči. Čeká, že se ho hned začne vyptávat. Zbytečně. Uplynulo pět minut – neřekl ani slovo. Deset. Patnáct. Začíná poсhybovat, jestli se výslech vůbec uskuteční. Možná, že ho zavolali jenom proto, aby mu oznámili rozhodnutí o propuštění? Myšlenky na svobodu jsou lehké a veselé.
A tu najednou nečekaně:
„Vaše celé jméno?“
Zeptal se, aniž by zvedl hlavu. Jako by to nebyl on. Všelijaké papíry přendává z místa na místo. Vyslýchaný sebou škubl a odpověděl. Srubova ani nenapadlo to zapsat. Ale otázku přece položil. Výslech byl zahájen. Má odpovídat.
Pět minut je ticho. A zase:
„Vaše celé jméno?“
Vyslýchaný upadl do rozpaků. Očekával jinou otázku. S koktáním odpověděl. Snažil se uklidnit. Na tom, že se zeptali znovu, není přece nic zvláštního. Nastala nová pauza.
„Vaše celé jméno?“
To už je jako úder kladiva. Vyslýchaný je vyveden z míry. A Srubov se tváří, jako by si ničeho nevšiml.
A zase pauza. A zase otázka:
„Vaše celé jméno?“
Vyslýchaný je vyčerpaný a ochabl. Nemůže si uspořádat myšlenky. Sedí na stoličce bez opěradla. Zeď je od něj daleko. Ani ji nevidí. Neprostupná tma. O nic se nelze opřít. A ještě mu světlo pálí do očí. Pušky strážných. Srubov konečně zvedá hlavu. Tiskne ho tvrdým pohledem. Neptá se. Vypráví, v jakém útvaru vyslýchaný sloužil, kde se nacházel, jaké příkazy vyplňoval, kdo byl jeho velitel. Srubov mluví s jistotou, jako by četl ze spisu. Vyslýchaný mlčí, kývá hlavou. Je vydán do Srubovových rukou.
Má podepsat protokol. Aniž by si jej přečetl, třesoucí se rukou píše své příjmení. A až poté, co vrátil dlouhou listinu zpět, uvědomil si strašný význam toho, co se stalo – vlastní rukou si podepsal rozsudek smrti. Závěrečná věta dává Kolegiu Gubernské čeky plné právo, aby ho odsoudila k smrti.
„…účastnil se poprav, ničení, mučení rudoarmějců a rolníků, účastnil se vypalování vesnic a vsí“.
Srubov schovává protokol do brašny. Ledabyle utrousí:
„Další.“
O tamtom už ani slovo. Byl a už není. Srubov nemá rád slabochy, ty, kteří se lehce vzdávají. Líbili se mu obratní, smělí protivníci, nepřátelé do samotného konce.
Vyslýchaný lomí rukama:
„Snažně vás prosím, smilujte se nade mnou. Budu vaším agentem, prozradím vám všechny...“
Srubov se na něj ani nepodíval. Jen důrazně zopakoval strážným:
„Další, další.“
Když toho s řídkými vousky vyslechl, rozpíná se v něm štítivé chvění. Jako by rozmáčkl švába.
Další je dělostřelecký kapitán. Upřímná tvář, přímý, pevný pohled se Srubovovi zalíbily. Hned začal:
„Jak dlouho jste sloužil u bílých?“
„Od začátku.“
„Jste dělostřelec?“
„Ano, dělostřelec.“
„Nezúčastnil jste se boje pod Achlabinným?“
„Přesně tak, byl jsem tam.“
„To byla vaše baterie, ta vedle vesnice v lese?“
„Moje.“
„Chachachacha!“
Srubov si rozepíná vojenskou blůzu, pak spodní košili. Kapitán je překvapen. Srubov se chechtá, když odhaluje pravé rameno.
„Koukněte, co jsem od vás koupil.“
Na rameni má tři hluboké růžové jizvy. Rameno je seschlé.
„Byl jsem zraněn šrapnelem pod Achlabinným. V té době jsem byl komisař pluku.“
Kapitán zneklidněl. Kroutí svůj dlouhý knír. Dívá se k zemi. Ale Srubov s ním mluví jako se starým známým:
„To nic, stalo se to v otevřeném boji.“
Dlouze se nevyptával. V seznamu hledaných kapitán nebyl. Podepsal rozhodnutí o jeho propuštění. Když se loučili, vyměnili si dlouhé, přímé, prosté lidské pohledy.
Poté zůstal sám, zapálil si, usmál se a na památku si do zápisníku zapsal kapitánovo příjmení.
A z vedlejší místnosti sem doléhají zvuky nějaké rvačky. Tlumený křik. Srubov se zaposlouchal. Zase křik. Křičící ústa děravého sudu. Prsty stahují obruče. V štěrbině je voda. Mezi prsty vychází křik.
Srubov vyběhl na chodbu.
Ke dveřím.
DOZORČÍ VYŠETŘOVATEL
Zavřeno.
Zabušil, až ho zabolely ruce.
Zabušil revolverem.
„Soudruhu Ivanove, otevřete! Jinak vylomím dveře.“
Neví, jestli je vylomil, nebo mu Ivanov otevřel.
Černý turecký gauč. Na něm je vyslýchaná Novodomská. Bílé, nahé nohy. Bílé cáry krajek. Bílé spodní prádlo. I tvář. Je už v bezvědomí.
A Ivanov je rudý, celý mokrý a zpocený.
Za půlhodiny je u Srubova v pracovně zatčený Ivanov i Novodomská. Oba sedí v křeslech u levé zdi, blízko sebe. Oba jsou bledí. Oči mají široké, černé. U pravé zdi jsou na gauči a na židlích všichni odpovědní pracovníci. Vojenské blůzy a košile, černé kožené bundy, barevné kalhoty, černé, červené, zelené.
Všichni kouřili. Za kouřem tváře zpopelavěly, znejasněly.
Srubov je uprostřed, za stolem. V ruce drží velkou tužku. Mluví a čmárá.
„A proč bych ji neznásilnil, když ji stejně zastřelej? Jakýpak pokušení u otrocký dušičky?“
Novodomské je špatně. Studenýma rukama stiskla chladné kožené opěrky.
„Když je povoleno střílet, je povoleno i znásilňovat, ne? Všechno je povoleno... A nějaký Ivanov by nemohl?”
Podíval se napravo a nalevo. Všichni mlčeli. Popotahovali z šedých cigaret.
„Ne, všechno není povoleno. Povoleno je to, co je povoleno.“
Zlomil tužku. Silou s ní mrštil o stůl. Vyskočil, vystrčil rozcuchané černé vousy.
„Jinak to není revoluce, ale kacířství. Není to teror – ale sviňárna.“
Zase si vzal tužku.
„Revoluce není to, co chce moje levá noha... Revoluce je...“
Načmáral něco tužkou.
„Za prvé...“
A pomalu, s přestávkami:
„Or-ga-ni-zo-va-nost...“
Trochu se odmlčel.
„Za druhé...“
Zase něco načmáral. A pokračoval:
„Sy-sté-mo-vost. A za třetí...“
Roztrhal papír.
„Vý-po-čet.“
Odešel od stolu. Chodí po kanceláři. Vousy mu trčí napravo, nalevo. Přitiskne se ke zdi. A bere ze země jednu cihlu za druhou a pokládá je do řady. Položil základy. Zabetonoval je. Zdi, střecha, roury. Budova obrovské továrny.
„Revoluce – to je fabrika.“
Každý stroj, každý šroubek má svůj účel.
A co živel? Živel je pára, která není zkrocena pomocí kotle, elektřina, která v podobě bouřky bloudí po zemi.
Revoluce začíná svůj pohyb kupředu ve chvíli, kdy řád a účel polapí živel do svých železných okovů. Elektřina je elektřinou tehdy, když se ocitne uvnitř sítě ocelových drátů. Pára je parou tehdy, když je v kotli.
Továrna se rozběhla. Dovnitř. Chodí mezi stroji, proklepává je prsty.
„To je naše revoluce. Co jí pohání? Hněv mas, který se řídí účelem sebeobrany...“
V hlavách posluchačů se Srubovovy myšlenky ukládají jedna k druhé jako pevné železné destičky.
Dokončil, zastavil se před velitelem, stáhl obočí, chvíli postál a pak zcela rezolutně prohlásil (hlas nepřipouští žádné námitky):
„Hned je oba zastřelte. Nejprve jeho. Před jejíma očima.“
Čekisti se hlučně zvedli. Odešli mlčky, aniž by se ohlédli. Pouze Pepel se mezi dveřmi otočil a pevně jako Srubov řekl:
„Tak je to správné. Revoluce není žádná filozofie.“
Ivanovova hlava najednou klesla na hruď. Otevřela se mu ústa. Vždy měl vzpřímenou chůzi, ale teď zavrávoral. Novodomská slabě vykřikla. Má alabastrově bílou tvář. Padla tváří k zemi. Srubov si všiml jejích rozedraných dlouhých teplých galoší (krysy je ve sklepě rozkousaly).
Podíval se na hodiny, protáhl se, došel k telefonu a zavolal:
„Mami, jsi to ty? Jdu domů.“
V poslední době se Srubov bál tmy. Než přišel domů, matka v každém pokoji rozsvítila.
VIII.
Srubov viděl něco ohromujícího – Bílý a Rudý tkali šedivou pavučinu všedních dní.
Jeho, Srubovových, všedních dní.
Bílý natahoval pavučinu od úřadu k úřadu, od štábu ke štábu, omotával bílý dvoupatrový kamenný dům do těsných pevných smyček, všechny konce stahoval na jedno místo, za město, do shnilé barabizny hlídače gubernského pozemkového úřadu. Bílý splétal pavučinu vždy v noci na zadních dvorcích, v zapadlých uličkách, schovával se před Rudým, myslel, že Rudý to nevidí, netuší.
Rudý snoval pavoučí síť souběžně s Bílým, vlákno k vláknu, uzel k uzlu, smyčku ke smyčce, konce stahoval na jiné místo – do bílého dvoupatrového kamenného domu. Rudý tkal ve dne v noci, ani na minutu nepolevoval v práci. Schovával se před Bílým, ale byl přesvědčen, že Bílý to nevidí, netuší.
Bílý i Rudý pracují ve spěchu, s vypětím všech sil, každý doufá, že jeho pavučina bude pevná, že svou pavučinou zašmodrchá, zpřetrhá síť toho druhého.
A právě ve spěchu, v napětí, v ostražitosti, v spletité šmodrchanici vlastní pavučiny s tou cizí plynou Srubovovy všední dny. Celé týdny nespat, nebo spát v pracovních šatech, na židli za stolem, na stole, v saních, v sedle, v automobilu, ve vlaku, s nohama na pedálech, jíst, co se namane, za chůze, přijmout, sejít se, vyslechnout, rozdat instrukce desítkám agentů, přečíst, napsat, podepsat stovky papírů, sotva se držet na nohou, sotva se vléci únavou – takové jsou všední dny. A takhle, bez převlékání, s občasným zdřímnutím v křesle za pracovním stolem či na hodinu, dvě vleže na pohovce, zavalen neustávající špinavou lidskou lavinou, pod bílými horami papírů, v modrošedých oblacích tabákového dýmu, Srubov pracoval osmý den. (Služba v čece je tedy rudo-šedá, šedo-rudá. Rudý a Bílý, a Bílý a Rudý. A nekonečná šmodrchanice pavučiny – už třetí rok).
A tehdy, když je vše připraveno, všechny rozkazy jsou vydány, cizí pavučina je pevně obalena tou vlastní, když jsou pracovníci se zatykači a příkazy odesláni na příslušná místa a vše náležitě, ve správný čas provedou, když je v bílém dvoupatrovém kamenném domě ticho a prázdno (jen ve spodním patře nechali hlídat rotu praporu VČK), když se v noci z osmého na devátého čeká na výsledky usilovné práce minulého týdne, když do začátku zátahů, prohlídek, zatýkání zbývají přesně dvě hodiny, když se chce spát, oči už jsou červené, zbývá ještě otevřít na stole desky potažené černým safiánem a jedním prstem se probírat hromádkou papírových cárů, útržků, znovu pročítat změť myšlenek, podpírat rukou těžkou hlavu, zívat, kouřit.
Velký arch rastrovaného papíru.
„Ve Francii měli gilotiny, veřejné popravy. My máme sklep. Popravy jsou tajné. Při veřejných popravách je i ten nejhorší zločinec ověnčen aureolou mučedníka, hrdiny. Veřejné popravy mají agitační náboj, dodávají nepříteli sílu. Při veřejných popravách zůstane příbuzným a blízkým tělo, hrob, poslední slova, závěť, přesné datum smrti. Trestanec jako by neumíral tak docela.
Tajné popravy, ve sklepě, bez vnějšího efektu, bez ohlášení rozsudku, nenadálé, mají na nepřítele zdrcující vliv. Obří, nelítostný, vševědoucí stroj znenadání popadne svou oběť a semele ji jako v mlýnku na maso. Po popravě nezůstává ani přesné datum smrti, ani poslední slova, ani tělo, a dokonce ani hrob. Prázdnota. Nepřítel je zničen dokonale.“
Formulář – předseda gubernské mimořádné komise pro boj s kontr… Dál je kus ledabyle utržen. Na proužku, co zbyl, stojí:
1. V 9 h. več. schůzka s Aruťjevem.
2. Zeptat se správce, proč tento měs. vydali zkažené sádlo.
3. Zítra městská schůze.
4. Jurkovi na kalhotky a něco na zub.
Podepsaný protokol o domovní prohlídce. Na čistém konci modrou tužkou stojí: „Teror je třeba řídit tak, aby se práce vykonavatele poprav téměř ničím nelišila od práce hlavního ideologa. Jeden řekne – teror je nezbytný, druhý stiskne spoušť popravčího samopalu. Hlavně aby nebyla vidět krev.
V budoucnosti se ‚osvícená‘ lidská společnost bude zbavovat zbytečných nebo zločinných členů pomocí plynů, kyselin, elektřiny, smrtících bakterií. Pak už nebudou ‚krvežízniví‘ čekisté. Páni vědci budou s učeným výrazem ve tváři a bez mrknutí oka nořit živé lidi do ohromných baněk, a ti se v kádinkách pomocí nejrůznějších sloučenin, reakcí a destilací přemění na leštidlo, vazelínu, mazací olej.
Ano, až ti moudří chemici otevřou pro blaho lidstva své laboratoře, pak už nebudou zapotřebí kati, nebudou vraždy ani války. Zmizí i samo slovo ‚krutost‘. Zůstanou jen chemické reakce a experimenty…“
Ze zápisníku:
1. Dát otisknout nařízení o registraci drážkovaných zbraní.
2. Poradit se s Načoso.
3. Systematicky zapisovat myšlenky o teroru. Až bude čas, napsat knihu.
4. Promluvit si s prof. Bespalych o elektronech.
Útržek lesklého rýsovacího papíru. Náčrt popravčího automatu.
Na druhé straně použitého sáčku drobným písmem červeným inkoustem stojí:
„Naše práce je mimořádně obtížná. Ne nadarmo se náš úřad jmenuje mimořádná komise. Samozřejmě, že ne všichni čekisté jsou lidé mimořádní. Jednou mi můj vysoce postavený přítel řekl, že čekista, který zastřelil padesát kontrarevolucionářů, si zaslouží, aby ho zastřelili jako padesátého prvního. To je mi pěkné. Takže, co z toho vyplývá: jsme lidé první kategorie, teoreticky shledáváme, že teror je nezbytný. No dobře! Takže se nám rýsuje asi takovýto obrázek: existuje hmyz, který škodí osevním obilovinám. Ten má nepřítele – také hmyz. Vědci agronomové nasadí druhé proti prvním. Ti druzí ty první sežerou. Všechno obilí se dostane do rukou agronomů. A ubozí hubitelé už nejsou k ničemu potřeba, nikdy se nedostanou mezi ty, kdo si bude nakonec v klidu pochutnávat na zlatavých houstičkách.“
Ale když je hlava těžká, oči červené a spánek padá na ramena, na záda tíživě jako olovo – zbývá jen složit, zavřít černé desky, položit na ně hrudník, obličej, vousy a spát, spát, spát.
A za oknem se v modravém přítmí ozývá šoupání i dupot nohou, praskání ledového příkrovu neviditelných kaluží, hluk hlasů, šelest davu, hučící příliv lidu řinoucího se na ranní mši. Na kostelní věži zvon, ten největší a nejstarší, sešlý časem, celý šedozelený, líně černým jazykem oblizuje šedozelené rty, vrčí: „Ó-mim-ó-mim-ó-mim“.
V kanceláři je cítit tabák, je tu dusno, jasné světlo elektrického lustru a neustálé drnčení, zvonivé drnčení kladívka na telefonním zvonku. Srubovovi do obou uší vnikaly železné mušky: „Žžžž-drr-rrr-žžž“.
Dosáhly svého – probudily ho. Hlava je ještě těžší, víčka slepená. V ústech sucho a hořko. Ale v hlavě má hned pořádek a jasno – už to zase začíná.
Začalo to. Levá ruka nespouští od ucha telefonní sluchátko. Z telefonu zní udání, z telefonu zní rozkazy. Na stole je mapa města. Oči jsou na ni upřeny. Pravá ruka křížky značí obsazené čtvrti, byty spiklenců, sklady zbraní, trhá, kosí krátkými úsečnými liniemi zamotanou pavučinu Bílého. Srubovovy rty jsou sevřeny v hořkém, ironickém úsměvu.
Nad městem se vznáší syrová modř noci, záře rozsvícených kostelů, radostné velikonoční zvonění, šustivé šourání davu, polibky, velikonoční pozdravy. Kristus vstal z mrtvých! A nad městem stojí s hořkým posměškem a zlobou v očích Ona – otrhaná, polosytá, stojí povýšenecky, těžce, bosou nohou drtí radostné pozlátko velikonočních polibků, sladké pyramidy tvarohu a bělostné polevy mazanců. Ozdoby na kostelních římsách se ponořily do tmy, zvonění ztichlo, ustal šum kroků, dusot lidí, kteří se rozutekli a schovali v domech. Město pohltilo mlčení, napjaté ticho, strach. V černavé modři jarní noci se tají modř Jejích hněvivých očí.
Srubov nedokázal dál sedět v kanceláři. Odvolal Katze ze zásahu, posadil ho místo sebe do křesla, nasedl do auta a rozjel se po městě. Silná ocelová bestie se proháněla ulicemi s vítězným řevem a frkáním, blýskala světly jako ohromnýma vytřeštěnýma očima. Ale Bílý tu nebyl. Bílý se zašil na zadní dvory, do temných koutů, do podzemí.
Na mysli mu vytanulo zatčení velitele organizace – hlídače gubernských polností a zahrad Ivana Nikanoroviče Čirkalova, bývalého plukovníka Kolčakovy armády Čudajeva. Plukovník si vedl hrdě, klidně. Srubov se neudržel a pichlavě poznamenal: „Kristus vstal z mrtvých, pane plukovníku.“
A když ho usazoval do svého auta, dodal:
„To je mi tedy zahradník – zasadil řepu a vyrostl křen.“
Čudajev mlčel, čepici si narazil až do očí. Vyděšené dámy v slavnostních šatech, pánové ve vycházkových kabátech a košilích. Chladnokrevně klidný Solomin popotahuje nosem, cupuje na kusy naftalinový klid truhel.
„Tak vyklopte to, kolik vás buržoustů je? Každýmu necháme kabát. Vostatní vezmem.”
A ještě když si prohlížel hromady zabavených zbraní, srdce mu tlouklo hrdě, radostně, do všech svalů se nalila pevná rudá síla.
Pak už jen – noc, den, ulice, řady, řetězce hlídek, vítr v uších, vůně benzínu, třesoucí se sedadlo v autě, bouchání dveří, slabost v nohou, hluk, tíha v hlavě, řezavá bolest v očích, byty, místnosti, rohy, postele, lidé – bdící, se stopami nevyspání v sinavých obličejích, rozespalí, překvapení, spící, vyděšení, čekisté, rudoarmějci, pušky, granáty, revolvery, tabák, machorka a šedo-rudé, rudo-šedé a Bílý, Rudý a Rudý, Bílý. A když skončila noc, den a další noc, bylo zase třeba přijímat návštěvníky, příbuzné a zatčené.
Stále naléhavěji ho prosili o osvobození. Srubov je ostražitý a lhostejný. Sedí sice v křesle, ale v nesmírné výšce, vůbec nevidí tváře ani postavy návštěvníků. Jen jak se míhají jakési černé tečky – víc nic.
Stařena oroduje za syna, pláče.
„Mějte slitování, je to můj jediný…“
Padá na kolena, tváře v slzách, celé mokré. Otírá se cípem šátku, co má na hlavě. Srubovovi se zdá, že její obličej není větší než špendlíková hlavička. Stařena se klaní až k zemi. Věší a zvedá hlavu – elektrická kulička špendlíku se tu rozsvěcí, tu zhasíná. Zvuk hlasu se k němu sotva donesl:
„Jediný…“
A co jí na to má říct? Nepřítel zůstane nepřítelem, ať už má rodinu nebo ne – na tom nezáleží. A není to snad jedno? O jednu tečku víc nebo míň.
Dneska pro Srubova lidé neexistují. Úplně zapomněl, že nějací jsou. Prosby ho nevzrušují, nedotýkají se ho. Odmítat je lehké.
„Nás nezajímá, jestli je váš jediný nebo ne. Jestli se provinil – popravíme ho.“
Jedna špendlíková hlavička zmizela, jiná vylezla.
„Jediný živitel rodiny, manžel… pět dětí.“
Stará písnička. Stejná odpověď.
Rodinný stav není brán v potaz.
Špendlík se červená, bledne. Srubovův nehybně kamenný, mrtvolně bledý obličej jí nahání hrůzu.
Vycházejí, a zase vcházejí černé tečky, špendlíčky. Srubov jedná se všemi stejně – neúprosně tvrdě, chladně.
Jedna tečka se přitočila blizoučko ke stolu. A když poodstoupila, na stole zůstala malá tmavá hromádka. Srubovovi to hned došlo: podsunuli mu úplatek. Nehnul se ze svých nedozírných výšin a do telefonu prohodil několik mrazivých slov. Tečka zčernala leknutím, popleteně zablekotala:
„Vy neberete. Jiní od vás berou. Stalo se mi…“
„Vyšetříme, kdo to byl. Popravíme jeho i vás.“
Byli i jiní návštěvníci, stále stejné tečky, špendlíkové hlavičky. Po celý čas příjmu se cítil velmi lehce, ve své nedozírné výšce. Jen mu bylo trochu zima. Nejspíš proto se mu obličej pokryl kamennou bělobou.
Rodina, příbuzní, blízcí samozřejmě mohli poníženě prosit, třást se, plakat, postávat ve frontě s balíčky zabalenými do ubohých ranečků, předávat zatčeným sladkou paschu, nadýchané mazance, malovaná vejce – bílý dvoupatrový dům je neúprosný, tvrdý. Krutý, přísně spravedlivý, přesně takový jako hodinový mechanismus a jeho ručičky.
Příbuzní mohli i nadále přicházet s nadýchaným a sladkým pečivem, když zatčení, vyfotografováni s číslem, napsaným křídou na hrudi, už měli za sebou přesun ze sklepa č. 3 do vězení, z vězení svázáni do sklepa č. 2, odtamtud do č. 1 a poté na hřbitov, zatímco na smetišti na dvoře doutnaly nanečisto sepsané spisy s jejich případy, přesunutými do archivu (spisy, úryvky vymetené přes den z oddělení, se v Gubčece vždy pálily), zatímco žluté, tučné krysy s olysalými ocasy a ostrými zuby, špičatými rudými jazýčky vyhryzávaly, vylízávaly jejich krev.
Bílý, dvoupatrový kamenný dům s rudou vlajkou, s rudou vývěskou, se strážnými lhostejně cenil ocelové zuby brány, vyplazoval z pod prahu rudé krvavé jazyky obalené vápennou slinou (když bylo teplo, krev, která vytekla z aut odvážejících mrtvoly, vždycky zasypávali vápnem). Neví nic o utrpení, ani těch, co v něm pracují, ani těch, které do něj přivážejí, ani těch, co k němu přicházejí.
(pokračování příště)
Převážná část překladu vznikla v rámci Překladatelského semináře na Ústavu východoevropských studií FFUK pod redakcí Hany Kosákové. Na překladu kapitol I.–V. se průběžně podíleli Dariia Andreeva, Natálie Budinová, Ekaterina Buianova, Veronika Burešová, Lidiya Dorosh, Hana Horáková, Jan Chalupník, Marek Musil, Vilém Musil, Lucie Poian, Khrystyna Slepko, Alexandr Starčenko, Anastasia Shaposhnikova a Sergei Soroka. Na zbylém textu se podíleli Daria Andreevová, Natálie Budinová, Jan Chalupník a Lucie Poian.