Pod klenbou Svatováclavské kaple v katedrále sv. Víta, vyzdobené za Vladislava II. Jagellonského rozsáhlým cyklem obrazů ze života sv. Václava, se nachází scéna zobrazující zázrak na zasedání říšského sněmu. Tři církevní a tři světští kurfiřti netrpělivě očekávají příchod sedmého kurfiřta, českého knížete Václava, který se zpozdil na modlitbách. Když konečně dorazí, císař Jindřich I. – na rozdíl od rozzlobených kurfiřtů – vidí, že Václava doprovázejí andělé. Jde jej proto přivítat a poté ho usadí vedle svého trůnu, na malé sedátko. Historici umění dlouhá léta spekulovali o tom, co scéna přesně znamená a k jaké tehdejší politické události se vztahuje, aniž by dospěli k jednoznačnému výkladu. Na jednom by se ale asi shodli: kdyby malba vznikla v době vlády Karla IV., a ne až v době jagellonské, problém se sedátkem pro českého nositele kurfiřtského hlasu by nenastal. Karel IV. jako římský císař a český král, tudíž také kurfiřt, by v reálné politické situaci obsadil jednu a tu samou židli, a to v čele sněmovní místnosti. 

Vladislav Jagellonský určitě nebyl tak slabý panovník, jak jsme se učili ve škole. Na Karla IV. ale nedosáhl. Ten z Prahy učinil centrum Svaté říše římské. Jeho úsilí bylo záhy rozmetáno husitskými válkami, s jejichž následky se Vladislav musel vyrovnávat ještě po desítkách let. V roce 1486 nebyl dokonce ani pozván na kurfiřtský sněm volící nového římského krále, což vzbudilo pobouření mezi českou politickou reprezentací. Ač v poměrně krátké době dosáhl za tuto urážku satisfakce a v závěru svého panování dokonce pomýšlel na získání císařského trůnu pro svého potomka, jeho ambice zůstaly nenaplněny. Mimo jiné i proto, že onen potomek roku 1526 zahynul v boji s Osmany. Osudově se tak naplnily politické dohody, které Vladislav Jagellonský uzavřel s římským králem a císařem Maxmiliánem I. a dveře k cestě na český i uherský trůn se otevřely Habsburkům. Staletá habsburská „poroba“ skončila až s nástupem moderních demokracií, směřujících od „doby temna“ ke „světlejším zítřkům“. 

Na obraz se zázrakem na říšském sněmu ve Svatováclavské kapli i na jeho historické okolnosti jsem si vzpomněla při četbě knihy o „na hlavu postaveném“ světě, ve kterém Západ ztrácí své dominantní postavení, na němž si zakládal předchozích 500 let (Dambisa Moyo, How the West Was Lost: Fifty Years of Economic Folly and the Stark Choices Ahead, New York 2011). Kniha popisuje událost, která se stala docela nedávno, v roce 2009 na konferenci o klimatu v Kodani. Administrativě prezidenta Obamy se tehdy nepodařilo zařídit separátní schůzky s představiteli Brazílie, Indie, Jižní Afriky a Turecka, tak na poslední chvíli zařídila aspoň setkání s čínským premiérem. Obama na jednání dorazil se zpožděním (sic!), a když vešel, čínský premiér už čile jednal s představiteli Brazílie, Indie a Jižní Afriky. Co bylo ještě horší, účastníci jednání se museli zmáčknout, aby udělali americkému prezidentovi místo u stolu. Asi žádným jiným způsobem by nemohl být výstižněji popsán přesun moci ze Západu na Východ, především do Číny. Je možné, říká se v knize, že Čína poroste, aniž by Amerika padla, a je možné i to, že porostou obě země; zřejmě ale bude potřeba, aby Amerika něco změnila. Ať je prognóza budoucího vývoje jakákoli, je asi dobré počítat i s tím, že postranní sedátko podobné tomu ve Svatováclavské kapli, může už navždycky být – obrazně řečeno – místem vyčleněným západní civilizaci. Na malém sedátku by se sedělo asi o něco méně pohodlně než na čalouněném trůnu. Jak říká jedno pěkné přísloví, každý svého štěstí strůjcem (suae quisque fortunae faber).