Muzeum v Českých Budějovicích vystavuje do konce listopadu obrazy ze sbírek poboček České spořitelny v Českých Budějovicích, Táboře a Třeboni. Většinu vystavených děl nakoupily v první polovině minulého století jihočeské záložny pro výzdobu svých interiérů, a tak se klienti, kteří do záložen přicházeli vyřizovat své finanční záležitosti, chtě nechtě setkávali s výtvarným uměním, a kultivovali tím svou mysl i duši. Bylo to v době, kdy se v důsledku průmyslové revoluce 19. století všechno stalo zbožím, včetně umění. Nicméně toto umění-zboží tehdy pořád ještě nacházelo konkrétní odbytiště, kupříkladu jako výbava zmíněných záložen.
Výstava v budějovickém muzeu ukazuje dílka malířů, o nichž dnes nevíme mnoho, někdy dokonce neznáme ani jejich základní životní data. Přitom ve své době museli být váženými osobnostmi, známými ve svém městě či kraji a majícími kontakty na představitele záložen, které nakoupily jejich díla. Málokoho tehdy asi napadlo, že po jejich obrázcích za několik desetiletí takříkajíc neštěkne pes. Málokdo tehdy mohl předvídat ohromnou změnu paradigmatu, kdy se během 20. století stalo umění pro praktickou potřebu opovrhovaným a kdy je za Umění považována především ta jeho vizuální forma, která vzbuzuje úžas nebo ještě lépe šok a které často nerozumějí ani teoretici, a možná ani samotní tvůrci.
Výstavě v Jihočeském muzeu vévodí obrazy jeho někdejšího ředitele Adolfa Trägera (1888–1965), který byl v jižních Čechách vždy považován za velkého malíře. Známý byl také Áda Novák, i když mnohem více krajinami s typickým nízkým horizontem a vysokým nebem než akty, z nichž jeden je ukázán na výstavě. Pojmem na jihu Čech byl také Ota Matoušek (jeho obrázek visel dlouhá léta v chodbě našeho příbytku, až jej jednoho dne tatínek vzal a přemaloval obrazem vlastním, protože se už na něj nedokázal dále dívat). Řada vystavených děl navazuje na impresionismus, zejména slavíčkovského ražení. K nejpůvabnějším ovšem patří veduty konkrétních míst, například Trhu na náměstí v Českých Budějovicích nebo Záložny tamtéž. Poutní místo v Klokotech u Tábora zachytil formou triptychu František Pečinka (1869–1917), který byl nejen malířem, ale také básníkem. Petr Fabian popsal jeho básnické dílo jako „v dobrém smyslu jednostrunné, nerozbíhavé“ a básníka vystihl slovy, že „nebyl ani velký, ani hlučný“. Stejná slova můžeme použít i pro Pečinku-malíře, stejně jako pro další vystavující.
Malíři, o nichž je tu řeč, svá témata podali přehledně, srozumitelně a bez humbuku. V pečlivých tazích jejich štětce je cítit zaujetí a sounáležitost se zobrazovaným místem, což je pocit, který z našeho emočního rejstříku z nejrůznějších důvodů mizí. Znovu a znovu malovali motivy míst, v nichž žili, ke kterým přilnuli a kolem nichž se točila osa jejich života. Obrazy od nich kupovali místní lidé a instituce. Tato ukotvenost v čase a prostoru je fenoménem podobně zapomenutým jako vystavené obrazy.
O umění v Českých Budějovicích se v mainstreamových médiích naposledy psalo, když se tamní radní rozhodli zrušit Galerii současného umění v Domě umění. Vedoucí galerie tehdy dokázal najít podporu pražské „kulturní fronty“ (k tomu viz LN 21. 1. 2010), takže galerie bez návštěvníků funguje dodnes. O výstavce mistrů ze sbírek jihočeských spořitelen naproti tomu nedolehly do Prahy zprávy téměř žádné. Není to nelogické, výstava v Jihočeském muzeu je vskutku lokální záležitostí. Přesto je zajímavá tím, že nabízí srovnání tehdejšího světa umění se současným uměleckým provozem globalizovaného světa. Z takového úhlu pohledu se nabízí otázka: nebyli tehdejší umělci šťastnější než ti dnešní? A nebyli šťastnější i konzumenti jejich děl?