Výstavy Václava Radimského v Městské knihovně a Bohuslava Reynka v Domě U Kamenného zvonu vypadají jako dva zcela rozdílné počiny, ale něco společného mají: vyhraněnou a na okolním dění nezávislou představu vystavovaných umělců o tom, jak má vypadat jejich tvorba. 

Tato charakteristika se nevylučuje s tím, že Radimský, jediný důsledný český impresionista, považoval za prioritu uspět jako obchodník, a proto dbal o komerční zhodnocení své malířské produkce. Jak dřív bylo zřejmě zvykem, pokud podnikatel (a Radimský nikterak nezastíral, že malíř obrazů je také podnikatel) chtěl být úspěšný, musel dodávat poctivé zboží. A to Radimský dodával. Jeho obrazy dokázaly mistrně, a v českých poměrech zřejmě nedostižně, zachytit krajinu v kterémkoli ročním či denním období i za různých atmosférických podmínek. Dokud žil ve Francii, maloval tamní krajinu, jakmile přesídlil ke Kolínu, maloval už jenom Polabí. Nebude přece svým zákazníkům dodávat nějakou nepoctivou kamufláž, to jest v případě umělce neodžité dílo.

Reynek žil stranou velkého světa, přimknutý k přírodě a svému hospodářství. Snad si ani nepřipouštěl, že by se měl pachtit za nějakým komerčním úspěchem, ale v jistém smyslu si stejně jako Radimský bedlivě hlídal osobní cíle. Opakovaně pracoval s náměty, které dennodenně nacházel kolem sebe a které rezonovaly v jeho duši. Když se díváme na rytiny s kočkou, slepicí či ovcí nebo když pozorujeme jemné linie stromu v grafice velké sotva deset centimetrů, je nám jasné, že byl spjat především se svým bezprostředním okolím a že to dokázal umělecky zúročit. 

Radimského ani Reynka ani nenapadlo, aby naskakovali na kolotoč uměleckých směrů, který se roztočil na přelomu 19. a 20. století a na němž k výšinám kroužila většina adeptů na umělecký úspěch. Mohli být, zejména ten starší z obou, napřed impresionistou, pak expresionistou, kubistou, futuristou i kuboexpresionistou či kubofuturistou, také dadaistou, surrealistou, případně abstrakcionistou. Místo toho umanutě provozovali „umění“, se kterým byli bytostně spjati. Oba by mohli prohlásit: vším čím jsem nebyl, nebyl jsem rád. 

Oba malíři možná mají společného ještě něco: bez ohledu na rozdílnost svých východisek se stávají docela zajímavým obchodním artiklem. A do třetice: oba se mohou snadno stát – a také stávají – předmětem úšklebku současného teoretika či teoretičky. V takovém případě lze ovšem vyjádřit jistou domněnku: není podobné ofrňování nejvíc ze všeho nechtěným výrazem zoufalství teoretiků (kritiků, kurátorů), kteří se spolu se svými oblíbenými umělci dostávají stále víc do pozice generálů bez vojska, tedy bez diváků?