V minulých dnech jsme mohli slyšet o nové výstavě Romana Týce, nazvané Vykradač hrobů. Výstava nás má – řečeno slovy umělce – přimět k aktivnímu vnímání světa a celospolečenské diskusi. Záměr se zdá být naplněn. Diskuse skutečně vzniká, ale spíš než dopadem samotného díla je vyvolána masivní sebeprezentací umělce. 

Roman Týc vystavil obrazy, které bychom v záplavě tisíců jiných přehlédli, kdyby je nevytvořil z lidských ostatků. Údajně z popela, který zbyl v krematoriu. Nad dílem se tedy nabízejí především otázky typu: Jakpak asi umělec popel získal? Přišel do kanceláře krematoria, protlačil se zasmušilými pozůstalými a požádal, zda by mu pan majitel pece za malý bakšiš neusypal trochu nepotřebných zbytků? Nebo rozdělal táborák a použil popel z polen hranice, ale veřejnosti předkládá informaci o popelu lidském, aby vyvolal „hysterii, která téma výstavy buď přebije, nebo umocní“? (LN 27. 9. 2011). 

Když na internetu hledáte informaci o Týcově výstavě, vyběhne i titulek „Roman Týc vytvořil obrazy z popela mrtvých lidí“ a hned pod ním upozornění, že k tématu vyšlo 159 souvisejících článků. I přes omračující počet mediálních ohlasů jsou Týcova aktuální dílka podle mého názoru k ničemu. A to navzdory opodstatněné autorově premise, že současná společnost neumí zacházet se smrtí. V minulosti lidé naopak měli ke smrti přímo důvěrný vztah: četli příručky, které je učily umění zemřít (ars moriendi), a smrt jim připomínaly i specifické artefakty (memento mori). To, co je dnes běžné – zemřít sám –, bylo až do konce 19. století tou nejhorší představou. Nevím ale, jak by k obnově tradičního vztahu k posledním věcem člověka mohly pomoci Týcovy prvoplánové práce. Kromě „kontroverze“ nic podstatného nenabízejí. Tato díla se sice stávají předmětem diskusí, jak si autor přál, ale zároveň patří k těm, která umění deklasují na zbytečné a nepotřebné.

Zbytečnost je problémem současného umění. Většina lidí, kteří se uměním dnes zabývají (resp. těch, kteří jsou při tom vidět), se vědomí jeho zbytečnosti snaží čelit skrze vliv médií. K médiím zbožně vzhlížejí či je pragmaticky využívají i ti, kteří by měli mít přímo v popisu práce se jim vyhýbat. Leckteré Týcovy akce by byly osvěžující, kdyby nebyly spojeny s mediálním humbukem, který autor přiživuje či přímo iniciuje a který je ve spojení právě s jeho počiny, pohybujícími se na hraně zákona i společenské přijatelnosti, paradoxní, protismyslný a směšný. Medializace má zničující dopady i na jiné aktivity: příkladem může být umění české guerilly. Díky osvětě ČT jsme se mohli seznámit s guerillou vaření (posezení u jednohubek na prostranství u Národního divadla), guerillou pletení (ozdobení sloupu šálou) či guerillou zahradničení (výsadba kytek). Čím nás ale chce oslovit umění, které vzniká pro televizní štáb? K čemu jsou happeningy vedené televizní redaktorkou? 

Pro srovnání: Před několika dny kalifornští guerilloví umělci zasáhli do debaty o osudu přehrady Matilija na řece Ventura. Na zeď přehrady, která má negativní ekologické dopady, a uvažuje se proto o jejím zbourání, vyznačili krejčovský šev a na jeho začátek nůžky. Nevím, jestli je pro tamní krajinu důležitější regulace povodní, kvůli které byla přehrada postavena, nebo populace lososů a pstruhů, které přehrada ohrožuje. Grafitti s nůžkami je ale bezchybné a staví nás před podstatné otázky. Jména a obličeje autorů jsem v ohlasech na akci nenašla. Nejsou asi důležitější než návod, kde střihnout.