Václav Bělohradský je muž, který toho předvedl již mnoho. Namátkou a jen z posledních let: Výrazně se podílel na cestě Miloše Zemana na Hrad, dostal za to od něj medaili. Promluvil na sjezdu spisovatelů. Řečnil i na sjezdu oligarchova hnutí ANO. Nedávno pak třeba debatoval v Respektu o lidských právech a na DVTV hovořil o uprchlících, médiích a dalších otázkách. Jinými slovy řečeno je tento současný český filosof na roztrhání a ochotně se účastní společenského a mediálního cirkusu. Když si přitom uvědomíme, co všechno už stačil hlásat a hájit (opět jen namátkou: podpora Havla, podpora Klause, podpora Zemana), lze si položit otázku: Může se dnes nějaký český filosof svými postoji znemožnit, stát se nedůvěryhodným? Bělohradského příklad nám dává odpověď: Ne, nemůže. (VK)


V akademickém a vydavatelském prostředí utěšeně přibývá „realizovaných projektů“, které připomínají příslovečný pytel s šídlem. Pytlem jsou v tomto příměru pečlivě ošetřené formální parametry projektu, o zvláštní pozornost si pak říká to, co se jeho řešitelé pokoušejí utajit. 

První svazek ze sedmisvazkového projektu Vybrané spisy Vladimíra Macury (Academia 2015, ed. Kateřina Piorecká a Milena Vojtková, řídí Pavel Janoušek) je na první pohled vybaven vším náležitým. Společná edice proslulých Macurových knih Znamení zrodu (podle 2. vyd. 1995) a Český sen (1998), rozšířená v souladu s již neuskutečněným autorovým záměrem o jeho další články spjaté tématem „českých snů“, je opatřená doslovem Jiřího Raka a ediční poznámkou, jejíž zvláštní přílohou je dvanáctistránková „Filiační tabulka studií a esejů o českém 19. století Vladimíra Macury“. Editorky v poznámce konstatují, že studie Znamení zrodu „jsou komponovány jako promyšlený celek“, odvolávají se na Macurovo „silné“ „autorské gesto“ i doklady svědčící o „faktu, jak bral Macura tento projekt vážně“. Popisují dále svá rozhodnutí týkající se výběru a uspořádání textů, představují své ediční zásady a celou poznámku uzavírají odstavcem: „Do edice jsme zařadily následující ilustrace: Aleš, Mikoláš: A ta naše lípa. Zlatá Praha 8, 1891, č. 27. s. 323 (s. 6); Černý, Věnceslav: koláž motivů k premiéře Zeyerovy Bohatýrské komedie Libušin hněv. Světozor 21, 1887, s. 189 (s. 244); Sňatek z násilí. Humoristické listy 4, 1862, s. 393 (s. 408). (Vše: Knihovna Ústavu pro českou literaturu)“.

Formulace vyvolává dojem, že editorky z vlastní iniciativy a s vynaložením nemalé píle prohledaly Knihovnu ÚČL, aby pak z trojice vypátraných kreseb nápaditě vytvořily ilustrační předěly tří hlavních oddílů knihy. Ediční poznámka tu ale zamlčuje podstatný fakt, že první z použitých ilustrací byla původně otištěná již ve Znamení zrodu a druhé dvě v Českém snu. O existenci obrazové přílohy Znamení zrodu (obsahující celkem 24 ilustrací) a obrazového doprovodu Českého snu (obsahujícího 46 ilustrací, které dle ediční poznámky původního vydání „vybrali Vladimír Macura a Zdeněk Hojda“) se Kateřina Piorecká a Milena Vojtková neobtěžují zmínit ani slůvkem. To, že ilustrace jsou v obou Macurových knihách nedílnou součástí původního „silného autorského gesta“, neboť autorem pečlivě vybrané (a povětšinou také textovými popisky důvtipně okomentované) obrazy navazují v jeho „sémiotických analýzách“ mnohovrstevnatý dialog s textem a vice versa, je přitom mimo veškerou pochybnost. 

Pokoutní amputaci, která z prvního svazku Vybraných spisů Vladimíra Macury vytváří příkladný ediční paskvil, dodává trojice okatě pečlivých bibliografických odkazů bizarně tragikomický rozměr: vypadá to skoro, jako by editorky věřily, že touto falešnou legitimací své odbornosti dokážou od svého nepochopitelného činu odvést pozornost. (MV)


Příspěvky mnoha českých „seriózních sdělovacích prostředků“ k tuzemské debatě o uprchlících jsou ohromující a čtenář si nad nimi klade též otázku, proč se tolik komentátorů rozčiluje například na prezidenta, který uprchlickou krizi očividně zneužívá ke svému i cizímu prospěchu, když jejich kolegové z jiných, či dokonce stejných redakcí dělají víceméně totéž, aniž by se proti tomu v rámci masmédií zvedl výraznější odpor. Nejde o to, zda si člověk myslí nebo nemyslí, že uprchlická vlna znamená pro Evropu nebezpečí – jde o to, že se nemá lhát a vyčůraně posilovat českou xenofobii. Jeden příklad z řady: server Novinky.cz, spjatý s deníkem Právo, uveřejnil 4. února článek Martina Herzána „Svědectví z uprchlického tábora: Migranti jsou jako časovaná bomba, Unie ztratila soudnost“ (s mírnějším titulkem vyšlo i v tištěném Právu). Herzánův text tu nebudeme „linkovat“, zájemce si jej ostatně snadno dohledá, konstatujme pouze, že jde o pozoruhodnou směs dávno známých informací a současně podivností, jež by měly být podezřelé každému bystřejšímu a věcnému editorovi, který by pak takový text nemohl vypustit do světa. Píše-li třeba Herzán, že v táboře na slovinsko-chorvatské hranici se uprchlíkům „denně […] zabavilo několik kilogramů zbraní – převážně bodných a sečných, ale i paralyzérů, nunčaků a dalších nebezpečných předmětů“, měl by se normální redaktor ptát, o jaké zbraně přesně šlo (bodná zbraň je i kuchyňský nůž), kdo tu zprávu o kilogramech zbraní ještě potvrzuje (dosud nikdo), proč by si uprchlík na dlouhou a nebezpečnou cestu nemohl vzít kudlu či paralyzér, co jsou ty další nebezpečné předměty atd. atp. Redakce Novinek.cz žádné ověření textu neprovedla, zato jej publikovala se zvláštním zdůrazněním, že jde o „svědectví“, a protože svědek by se měl jevit věrohodný, přidala nejen informaci, že autor je „bývalý člen výboru Rady vlády pro lidská práva“, ale taky zvláštní rámeček s výčtem Herzánových úspěchů, zásluh a funkcí v oblasti lidských práv. Účel byl zřejmý: dobře tu věc prodat. Podařilo se, návštěvnost obrovská, sdílení na Facebooku četné. Druhý den se ovšem ukázalo, že svědek Herzán je figura jak z humoristické povídky – popsali to například Vojtěch Boháč v Denikreferendum.cz či Petra Kišová v blogu na serveru iDNES.cz, a vůbec nejlepší je přečíst si Herzánův portrét na Wikipedii. Herzánovy zásluhy na poli lidských práv se náhle jeví, řekněme, v jiném světle, jeho nezávislý aktivismus rovněž, protože od roku 2010 mj. kandidoval v různých volbách postupně za KSČM, Zemanovce a ANO 2011, dnes je policistou, což Novinky.cz zprvu zamlčovaly. Tím věc nekončí. Redakce webu Novinky.cz ani deník Právo se za neprofesionalitu (ano, je to eufemismus) neomluvily, nýbrž si trvají na svém: dne 11. února otiskli v Právu zpravodajský článek, jehož autor všechny chyby listu i pochybnosti o svědkovi velkoryse přešel, zato konstatoval, že „redaktoři si […] mohli prohlédnout fotografie zbraní, které čeští policisté uprchlíkům ve Slovinsku zabavili. Kromě ostrých břitev a žiletek migranti do Evropy pašovali zavírací nože, boxery, ale také po domácku vyrobené nunčaky, baterku, ve které je ukrytý paralyzér, nebo zapalovač s ukrytým nožem.“ Z popisu typické bodné a sečné výbavy islamistických bojovníků se jednomu skutečně podlamují kolena, a jistě to ospravedlňuje i závěrečnou větu komentáře, který v Právu a na Novinkách.cz publikoval týž den Josef Koukal pod titulkem „Nevidět, neslyšet, nemluvit?“: „Měl jsem možnost velkou část materiálu, o který se text opírá, zhlédnout. Nebylo to nic vybájeného, ale setsakramentsky reálného.“ Prostě Rudé Právo, stejně kluzké, nevěrohodné a hnusné, jako bylo vždycky. Žádné z velkých redakcí případ nestál za zvláštní rozbor či glosu, reflexe důležitých věcí se zkrátka přesouvá do malých časopisů a na blogy. Pro přesnost, jedna výjimka by se našla: 11. února odvysílal veřejnoprávní Český rozhlas Plus „komentář“ Petra Žantovského „Svědectví, které by nemělo zapadnout“, v němž autor z Novinek.cz opisuje šikovně probraný Herzánův životopis, konstatuje, že „jeho autorita na poli neziskových organizací s humanitárním obsahem je […] nezpochybnitelná“, načež obsáhle cituje z Herzánova článku (citace zabírá dvě třetiny Žantovského příspěvku, o žádný komentář se tedy rozhodně nejedná). (AD)


Může být dnes novinář-politolog mediálně rozkročený mezi Placákovým Babylonem, Babišovými Lidovými novinami a Křetínského Bleskem, tedy tribunami, jež se zdají být neslučitelné? Ano, například Josef Mlejnek Jr. Jeden z aspektů jeho „univerzálnosti“ popsal pěkně 7. 1. 2016 Bohumil Doležal ve svých Událostech:

„Josef Mlejnek Jr. píše v Babišových Lidových novinách o politických proměnách v Polsku. Článek má titulek ,Putinizace na Visle […]. K výbavě slušného člověka, slušného žurnalisty (a obecně vzato taky slušného národa) by mělo patřit, že se na dobře viditelné chyby a vady svých bližních a sousedů nesoustřeďuje bez toho, aniž by sám zkoumal, zda snad náhodou nemá doma stejné či ještě větší problémy, na něž nevidí mj. i proto, že mu v tom brání jeho vlastní nestydatost. Je například velmi pěkné dávat najevo – byť i nepřímo – jistou pýchu nad tím, že česká veřejnoprávní média dosud neklesla až tak hluboko, jak hluboko teď hrozí klesnout ta polská. Je ovšem velmi pochybné, když to někdo dělá z normalizovaných babišovských médií, kde navzájem prorůstají politické, ekonomické a mediální zájmy, a když svou činnou účastí v tomto podivném bloku to prorůstání ekonomické, politické a mediální moci v jednom „univerzálním“ subjektu legitimizuje – a přitom se ještě tváří, jako by se nechumelilo, a z takto podezřelého piedestalu káže morálku a demokracii našim sousedům. Zameťme si před vlastním prahem, pak se nám bude taky líp zametat před tím polským a maďarským! To je podle mne závažná výzva ne snad pro všechny stávající evropské demokracie, ale v každém případě aspoň např. pro pana Mlejnka […].“ (VK)


Z poslední strany Tvaru zmizela jediná pravidelná rubrika, již bylo v tomto „obtýdeníku živé literatury“ dlouhodobě možné brát vážně, totiž komiksový strip Zlá ovce. Strip lze nově nalézt na adrese www.zlaovce.blogspot.cz (nikoli „blodspot“, jak ve svém prvním letošním čísle mylně informoval Tvar), kde se rovněž o důvodech přesunu na internet dočteme následující: „V letech 2002 až 2015 vycházel v literárním obtýdeníku Tvar strip Zlá ovce. Od roku 2016 dostává Ovce na nespecifikovaně dlouhou dobu dovolenou a odchází z tištěné podoby na web. Někteří říkají, že šla do exilu, některým se naopak jejím odchodem z literárního periodika ulevilo. Bůh suď, kde je pravda.“ Jako náhradu nabízí redakce Tvaru svým čtenářům na závěrečné straně sloupek Milana Uhdeho: o humor – nově ovšem spíše bezděčný – tu tedy jistě nouze nebude ani nadále. (PO)


Knižní vydání deníku Jiřího Cieslara pod názvem Matouš (ed. J. Šulc) poslal Torst do světa s anotací hrající na struny libosti a inteligence čtenáře, jehož představa poněkud neladí s image, jež si jmenované nakladatelství pěstuje. Vedle kýčovitých floskulí o „nejjemnějších záchvěvech lidské duše“ či široce oblíbené, a tak už v podstatě bezobsažné nálepky „závažného svědectví o životě u nás“ se do těch pár řádků vešlo i pozoruhodné tvrzení o tom, že „Cieslarův deník je psán s hlubokou znalostí deníkového žánru […], současně však je zcela upřímný“. O tom, co je upřímnost v deníku a literatuře, lze jistě vést diskuse bez konce, každopádně se tu nabízí otázka: není poslední citovaná charakteristika tak trochu oxymórem? Odpověď se však zdá být nepodstatná ve světle dalších marketingových vějiček: v „knize ožívá množství příběhů z pražských redakcí, filmového prostředí a z univerzitního provozu“, „Matouš je křestní jméno autorova psychoterapeuta, který během děje knihy vážně onemocní a nakonec umírá na rakovinu“, a deník pochází „ze sklonku“ Cieslarova života. Štafetu pak po anotaci přebrala zpráva ČTK, jež dodala podrobnosti: „Jeden z nejvýznamnějších tuzemských filmových kritiků Jiří Cieslar se rozhodl pro dobrovolný odchod ze života. Nakonec tak učinil 16. ledna 2006, tři týdny před svými pětapadesátými narozeninami. Depresemi Cieslar trpěl léta, poslední roky života docházel k terapeutovi, jehož spolupráce mu dodávala sil. Během děje, který zachycuje kniha, ale lékař vážně onemocněl a zemřel čtyři měsíce předtím, než svůj život ukončil Cieslar.“ 

Paralelně se v jednom z Babišových masmédií objevuje rozsáhlé interview s titulkem „Deset let po tragickém odchodu Jiřího Cieslara vycházejí jeho deníky. Je to citové riziko, říká dcera Olga“. Rozhovor s ní připravil vedoucí kulturní rubriky Lidových novin, které s tímto jeho výkonem sestoupily zas o kus níž ke dnu, jehož hloubka a šíře je v tomto případě zřejmě nedozírná. Pochybnosti je možné mít i vůči zpovídané, resp. její ochotě na takové „povídání si“ vůbec přistoupit, zvlášť při vědomí, že to není nějaká naivní oběť mediálního zájmu, spíš naopak – jak čteme v připojeném medailonku, vystudovala religionistiku a DAMU a je zakladatelkou iniciativy Fór_um, která stojí i za projekty CK Corrupt Tour, Listopadová výzva nebo Svatořečení Václava Klause. Přesto lze na ni v tomto případě pořád pohlížet především jako na člověka s těžkou životní zkušeností a o to víc tu ovšem odpovědnost padá na dotyčného „kulturního“ redaktora a jeho kolegy, kteří mu v jeho počínání nezabránili. S ohledem na zpovídanou pozůstalou zde také ocituji jako ukázku toho, oč v rozhovoru šlo, pouze redaktorovy otázky, a nikoli její ochotné a podrobné odpovědi (jež vrcholí výzvou čtenářům LN, aby pomohli v pátrání po skutečném biologickém otci mrtvého pisatele deníku, o němž sám Cieslar neměl patrně tušení):

„V těchto dnech vychází deníky vašeho otce z posledních let jeho života. Je to velmi otevřené, ba intimní svědectví duše [...]. Na mnoha místech člověk čte něco, co možná bylo určeno jen autorovi, jeho intimitě. Vy jste nakonec v rodině s vydáním svolili. Neobávali jste citového rizika?“ „Deset let [od tátovy smrti] uplyne jako voda... Četla jste to znovu?“ „Když se ohlédnete zpět, na těch deset let bez otce, co tam vidíte?“ „Zmínila jste, že to [po otcově smrti] nebylo stejné. Jak se to měnilo?“ „Takže v tom vzpomínání hraje velkou roli, že život ukončil sebevraždou.“ „Co se mu asi táhlo hlavou? Myslíte, že myslel na to, co tady vy?“ „Mluvil někdy o sebevraždě?“ „Jak to vypadalo po věcné stránce? Měl přece rozepsanou knihu o Alfrédovi Radokovi, místo v redakci časopisu A2, učil na fakultě...“ „Říká se mi to těžko, ale nešlo tomu činu nějak předejít?“ „Když jsme o tom před léty mluvili, tak nás napadlo, že okolnosti toho činu se trochu podobaly scéně z Radokova filmu Daleká cesta, který Jiří Cieslar miloval a znal záběr po záběru. [...] Máte pořád pocit, že to tak mohlo být?“ „On napsal dopis na rozloučenou?“ „Mohl ho někdo zachránit?“

Mám za to, že taková míra necitlivosti a neomalenosti i voyeurismu a hyenismu, jakou tu předvedl Jiří Peňás, by se dobře uplatnila nejen u výslechu, ale vynikala by i ve světě přiznaného bulváru. Ale zároveň nepochybuji o tom, že mu za ni už vzhledem k adjustaci v Lidových novinách – které dodnes mnozí vnímají podle značky a tradice, a nikoli podle činů, jejichž pochybnost už prolezla všemi úrovněmi tohoto podniku – zatleskalo nemálo těch, kdo se dnes považují za intelektuály, či dokonce tzv. elitu národa. (TP)


Je příznačné, že od přiznaného bulváru se takoví lidé zpravidla ostentativně odvracejí. A přitom se v této stoce naopak občas překvapivě zaleskne malá perla. Jako třeba na internetových stránkách Blesku 22. 1. 2016, kde „módní kritička“ a bloggerka Františka pojednala o filmu Lída Baarová, a to  – na rozdíl od všech recenzentů a glosátorů, jež mu svým zvýšeným „vážným“ zájmem, jakkoli nepříznivým, dělají především masivní reklamu – způsobem přiměřeným. V komentáři s titulkem „Zneužitá Lída Baarová: Panoptikum neumětelství za účasti prezidenta Zemana“ lehkým perem podtrhla především celý kontext a atmosféru, v jejichž rámci je dnes takový paskvil slavnostně uváděn: „Premiéra Renčova filmu v pražském Slovanském domě byla jedno velké panoptikum. Jeden velký matrix, jejž si nenechal ujít ani režisérův kamarád z Hradu Miloš Zeman se svou prezidentskou suitou. Neodolal ani místopředseda vlády Andrej Babiš v doprovodu pražské primátorky Krnáčové. Nechyběl žižkovský bavič za zenitem Krampol ani Jiřinka Bohdalová. Ministr kultury a v něm zavěšená bývalá první dáma Dagmar Havlová… Vysezené obleky politiků, rádoby frajerský finančník Janeček. […] Režisér Renč si tentokrát nevzal své metalově blyštivé kvádro, v němž přijímal státní vyznamenání na Hradě, ale dal přednost světlým džínsům a blyštivé košili, jež by obstála v šapitó cirkusu Berousek. […] Jeden z mála, kdo ctil s příležitostí svázanou etiketu, byl rentiér a slavný textař Michal Horáček, jenž to dal se svou paní Michaelou na jedničku a pln zážitků z premiéry ihned po ní na sociální síti označil Renčův snímek za plod idiocie.“ Přesně, stručně a na správném mediálním místě shrnuto. (TP)


Troškův Kameňák svého času nepochybně odstartoval cosi zásadního v českém filmu a obdobně dnes možná otevřel cosi podstatného v něm Petr Nikolajev. Mediální manévry kolem svého nového filmu o legionářích začal zcela nepřehlédnutelně fotem a videem přímo z Poslanecké sněmovny, pod záštitou jejího předsedy, sociálního demokrata Hamáčka, který na sebe krátce poté strhl pozornost tím, že neumožnil opozici pokračovat v rozpravě o ETT, a pod záštitou předsedy hnutí STAN Gazdíka, muže, který českou kulturu obohatil mj. o družinářku z Vizovic Alenu Hanákovou v roli ministryně kultury. Součástí mediální kampaně kolem tohoto filmu je ovšem i rozhovor s režisérem a producentem na Aktuálně.cz, jehož titulek hlásá: „Český národ neumí být hrdý. Filmem o legionářích to chci změnit, říká režisér Nikolajev.“

Ano, po lekci, kterou dal režisér Čechům ve své filmové verzi Vieweghových Báječných let pod psa, je teď třeba národ naučit hrdosti. To se jistě filmem se záštitou kluků ze Sněmovny podaří. (VK)


Pozoruhodně se 25. ledna v ranní Mozaice Českého rozhlasu 3 – Vltava rozpovídal režisér a scenárista Petr Zelenka, jehož film Ztraceni v Mnichově získal dva dny předtím hned tři Ceny české filmové kritiky 2015 (za nejlepší scénář, nejlepší režii a nejlepší film roku). Když byl dotázán na „vesměs výborné kritiky“ a „mizernou návštěvnost“ jeho díla, pustil se do následující úvahy: „Já jsem si to sám pro sebe zodpověděl tím, že se nějak polarizovala česká kritika zrovna v tom loňským roce. A já jsem to dával teda do souvislosti i s tou uprchlickou krizí, kde se najednou polarizovala společnost v takový jako zásadní otázce, humánní, vlastně etický, a podle mě to vrhlo stín i na uměleckou kritiku, si myslím. Takže vlastně Wilsonov byl označen za největšího nepřítele a my jsme byli označeni za spasitele českýho kina, a ani jedno není pravda. A ty nůžky se rozevřely nezdravě moc. Wilsonov není tak špatnej film a náš film není tak geniální, jak někdo psal. Ale nějak se ta společnost a kritika polarizovala hodně.“

Polarizace české společnosti a kritiky je – zvlášť vzhledem k filmovému průmyslu – jistě nesmírně závažná věc. Na nebohé tuzemské filmaře v čele s Petrem Zelenkou však číhá nebezpečí ještě daleko hrůznější: „Že na to přišlo asi třikrát míň diváků, než by distributor potřeboval, to je daný tou celosvětovou krizí, tím, že opravdu vítězí americkej film a americkej brak. A pojďme si to pojmenovat: je to válka, kterou Amerika vede na takzvaný kulturní frontě nebo na frontě zábavního průmyslu s celým světem už osmdesát let, a prostě vítězí, ta Amerika.“

Vzápětí se sice náš režisér a scenárista z nadoblačných výšin globálního kulturkampfu vrátí k přízemnějším skutečnostem filmového trhu a poznamená, že na nižší návštěvnost jeho filmu má nejspíš vliv i větší množství digitálních kopií v distribuci a celková proměna distribučních modelů; americký imperialismus mu však evidentně nedává spát, takže svou odpověď uzavře rozryvným konstatováním: „Čili ta distribuce se stala nárazovou záležitostí, v podstatě víkendovou […]. A to je nezdravý samozřejmě. Takže ta válka s tím americkým průmyslem, my ji prohráváme, celej svět ji prohrává.“

Petr Zelenka se kromě pověsti intelektuála pyšní i pověstí recesisty – a nutno uznat, že pro ni za svou kariéru udělal hodně. Možná tedy i tahle vyjádření zamýšlel jako vtip. Stejně možné ovšem je, že si to, co říkal, doopravdy myslí. Vlastně by to zas takové překvapení nebylo. (PO)


Vždy když zemře proslulá osobnost, jako nedávno David Bowie, objeví se v Čechách množství textů, jejichž autoři nevyžádaně hovoří o svém osobním vztahu k zesnulému a specifickým způsobem se k němu přimykají. Mezi takovými výlevy se ale tu a tam objeví i příspěvky, které život a dílo nebožtíka připomenou důstojně a tak, že smysl je jiný než především sebestředný. V případě Bowieho to učinil Martin Weiss v Echu24 včetně využití prostředků ladících s internetovým prostředím. Význam Davida Bowieho pro Čechy podle mého názoru spočívá kromě jiného v tom, že jeho dílo slouží jako měřítko a mělo by dokonale odrazovat od poslechu drtivé většiny soudobé místní hudební produkce. Když máte opravdu rádi hudebníky, jako je Bowie, těžko se vám může líbit většina zdejší scény. (VK)


Dne 27. ledna 2016 připomněl Petr Zídek v Lidových novinách v textu „Smutné výročí“ „causu Peroutka“ (tj. všeobecně známé nesmysly, které o zmíněném novináři pronesl prezident Miloš Zeman přesně o rok dřív na konferenci k výročí osvobození Osvětimi). Zídek napsal: „Když jsem o tři dny později na Zemanovy omyly upozornil, ve snu mě nenapadlo, že za rok bude tato kauza stále živá, rozkošatí se do dlouhého hesla na Wikipedii a stane se předmětem žaloby na ochranu osobnosti.“ Je dost možné, že Zídek takový „košatý vývoj“ nečekal, nicméně jeho domovský list (a ovšem i spousta dalších masmédií) udělal v tom směru maximum: během jednoho roku věnovaly LN a přidružený server Lidovky.cz své „cause“ desítky textů, neopomněly jediný žblebt prezidenta či jeho mluvčího Ovčáčka, zkrátka poctivě se staraly, aby udržely co největší čtenářskou pozornost a vyždímaly co nejvíc „kliků“. V čem je problém? V následujícím. Už dávno je každému soudnému člověku jasné, že Zeman Peroutku pomluvil a nedokázal to poté uznat, natož projevit lítost, na čemž zřejmě nic nezmění ani nadcházející projednávání žaloby, kterou na něj podala Peroutkova vnučka. Případ byl před mnoha měsíci vyřešen, sám o sobě je triviální a z hlediska veřejného zájmu důležitý pouze jako jeden z nesčetných dokladů toho, že hlavou českého státu je neslušný, zavilý muž, připravený vypustit kdykoli jakoukoli účelovost a pitomost, kterou mu slina na jazyk přinese (Zídek sám označuje Zemanovy řeči za „plácání, jehož účelem je rozdělovat občany, vyvolávat strach a získávat podporu v méně inteligentní části populace“). Bylo by tedy skvělé, kdyby se o „cause Peroutka“ konečně přestalo pořád dokola referovat, kdyby přestala být „živá“. Jistě, je dobře, že se pojmenovala prezidentská lež, jistě, noviny musí zachytit, jak dopadne soud. Ale současně je zřejmé, že další pojednávání věci je pouze úmornou recyklací, snadnou, pro určité publikum snad vděčnou, ale v první řadě zbytečnou, odvádějící pozornost od důležitějších a obtížnějších témat – v případě Zemana například od jeho ruských a čínských vazeb a sbližování s Babišem, v případě LN od všemožných kontroverzních počinů jejich vlastníka a jeho Agrofertu. Koneckonců, už ve chvíli, kdy Zeman výroky o Peroutkovi pronášel, byly podstatnější spíš okolnosti: dnes už se zapomnělo, že tak činil na akci, která se konala jako jedno ze zjevných vyjádření hradní proruské politiky (pro připomenutí zde: http://hlidacipes.org/cesko-jako-putinuv-zastupce-v-evrope-a-zneuziti-soa-v-cechach/, a tady: http://hlidacipes.org/kdyz-zeman-mluvi-o-holocaustu-smes-hlouposti-z-konference-let-my-people-live/). Řekl bych, že když cynický prezident sleduje „peroutkovskou vytrvalost“ tuzemské novinářské obce, docela dobře se baví, stejně jako v jiných obdobných případech na jeden z nich upozornila i minulá Spoušť. (AD)