Na Bubínku Revolveru otevíráme nový kolektivní glosář, volně navazující na někdejší rubriku Vytrženo, která vycházela v Kritické Příloze RR (č. 19–30) v letech 2001–2004. 

V tvrdém konkurenčním zápase mezi domácími kulturními periodiky, které z nich dokáže na menší ploše naservírovat větší porci nepodložených tvrzení a lží, významně zabodovala svým editoriálem revue Rozrazil č. 57/58, vydaná k inscenaci Směšná interpretace (Hommage à Milan Kundera) brněnského divadla Husa na provázku (rež. Vladimír Morávek): „Milan Kundera s novináři nemluví. Nekomentuje svůj život ani své dílo. Nanejvýš se ozve přes agenturní zastoupení, obává-li se, že jeho autorská práva někdo zneužívá, anebo pohrozí žalobou, dojde-li k přesvědčení, že někdo dělá chyby v jeho monografii. Svobodné rozhodnutí svobodného člověka vzbuzuje v jeho rodné zemi paniku. Proč se s námi nebaví, proč nás nemá rád. Kundera je přece něco jako Švejk, Říp nebo Liška Bystrouška. Národ jako odstrkované dítě domáhající se pozornosti, pláč se mění v hysterické kunderiády a sborníky hněvu…“ (http://www.vetrnemlyny.cz/rozrazil/374-RozRazil-57-58-Kundera).

Pravda je přitom taková, že například sborník Evropan Milan Kundera (www.rmv.cz/stahnout-soubor/96.pdf) ze setkání uspořádaného, jak se dozvídáme na titulní straně, „Výborem pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu Parlamentu České republiky z podnětu Rady pro mezinárodní vztahy a s podporou zastoupení Evropské komise v České republice v Praze 22. září 2009 v Hlavním sále Vajdštejnského (sic!) paláce“, by mohl „sborníkem hněvu“ nazvat jen opravdu zlolajný a zaujatý Kunderův nepřítel. Sborník se skládá z Předmluvy Jiřího Dienstbiera, oddílu Vybrané myšlenky (jejich autorem a editorem je Milan Kundera), vystoupení pěti přispěvatelů (mezi nimiž nechyběl, slovy Jiřího Dienstbiera, „nestor české žurnalistiky“ A . J. Liehm ani Václav Bělohradský, kterého „není třeba představovat“), Diskuse a Závěru (jeho autorem je Milan Kundera).

Jiří Dienstbier v Předmluvě zdůraznil, že jen málokde na světě „mají osobnost tak známou, tak evropsky myslící a tak zaujatou stavem Evropy a světa“, jež ovšem rovněž „nabízí východisko z traumat české společnosti“, vztahem k rodnému jazyku „potvrzuje své češství“ a svým dílem „nabízí podstatné podněty k přemýšlení o politickém vývoji české, evropské a světové společnosti“.

Na dalších deseti stranách Kundera „k inspiraci debaty“ vybral „myšlenky ze svých děl“, které uspořádal do osmnácti pojmenovaných pasáží (slovo Evropa se objevuje ve třech záhlavích). Všech pět diskutérů dává najevo, jak moc s Kunderovými myšlenkami souzní: někteří je citují doslova, jiní si je – s předem deklarovanou pokorou – troufnou i parafrázovat vlastními slovy, a ten, kterého „není třeba představovat“, napotřikrát Kunderovi vysekne poklonu za brilantní intelektuální podnět, který právě jen Václav Bělohradský dokáže pokaždé domyslet ještě o kousek dál.

V diskusi se pak kromě řečníků, kteří se z různé perspektivy souladně vrací ke svým příspěvkům a v nich obsaženým vybraným Kunderovým myšlenkám, dostanou ke slovu i účastníci Setkání z pléna, radující se, že „seminář je velice pěkný“, děkující „za skvělý intelektuální zážitek“ a podtrhující, že v tom, co říkal Václav Bělohradský o Milanu Kunderovi, „je velmi hluboká pravda“.

V zaslaném Závěru Milan Kundera zevrubně komentuje svůj život („vedle práce na románech napsal jsem ve Francii v prvních letech mnoho článků, předmluv, rozhovorů jimiž jsem chtěl sloužit opuštěné zemi“) i své dílo („ta dlouhá úvaha, o které se zmiňujete… jsem na ni docela hrdý“) a účastníkům Setkání, oslovovaným jako milí a drazí přátelé, dojatě děkuje za „výjimečný okamžik“ radostné diskuse a posílá jim vřele formulované pozdravy.

Nevím, jak si autor editoriálu revue Rozrazil svá zavádějící tvrzení zodpoví před českými, evropskými a světovými dějinami. Je zjevné, že Milan Kundera se s námi Čechy baví a má nás rád – jen se to s ním musí umět. (MV)

 

Pod titulkem „V pátek se bude slavit Den Havla. Lidé donesou na Hrad obří srdce“ přineslo Svobodné fórum 15. 12. 2015 následující zprávu:

„Den Václava Havla. Tak bude pro některé probíhat pátek 18. prosince. […] Pražská připomínka s názvem ‚Srdce na Hrad‘ začíná v 18 hodin na Václavském náměstí, kdy od sochy sv. Václava vyrazí lidé s ručně vyrobenými srdci na Hradčanské náměstí, kde je symbolicky předají. Největší srdce na cestu ale vyrobil jeden z organizátorů akce akademický malíř Ondřej Kraják, který nám k tomu řekl: ‚Srdce, které má vlastní osvětlení, je veliké 1,5 metru x 1,5 metru a je uzpůsobené pro nošení na ulici. Přesný vzhled zatím neprozradím, to nechávám jako překvapení na akci samotnou.‘ Menší srdce si lidé sami vytvářejí. Například Tomáš Kozel z Plzně sám pro tuto akci vyrobil skoro osm desítek plastových srdcí, které rozdá účastníkům pochodu. K tomu uvedl: ‚Pan prezident Václav Havel se dožil 75 let. Za každý jeho prožitý rok jsem vytvořil srdce. Budou k dostání při startu akce.‘ Na Hradě se obří srdce vytvořené Krajákem předá jen symbolicky. Po společné fotografii zůstane uschováno, a pokud ho někdo bude chtít v budoucnu využít na akce podobného typu, bude mu k dispozici“ (http://svobodneforum.cz/v-patek-se-bude-slavit-den-havla-lide-donesou-na-hrad-obri-srdce/).

Dne 21. 12. 2015 tamtéž následoval „text projevu spisovatele, historika a publicisty Petra Placáka, který pronesl v pátek 18. prosince na pražském shromáždění občanů Srdce na Hrad, věnovaném čtvrtému výročí úmrtí bývalého prezidenta Václava Havla“: „Když Václav Havel před čtyřmi lety umřel, bylo mi jasné, že s jeho odchodem na věčnost končí etapa, kterou bych nazval érou idealismu. Cítil jsem to tehdy úplně hmatatelně, fyzicky, a nebyl to věru příjemný pocit. Jako kdyby měl Havel za svého života sílu zadržovat vlnu iracionální naštvanosti, nevíry a nenávisti ke všemu, co tady bylo po listopadu 89, která se po jeho smrti ve společnosti vzedmula. […] Ti, kdo svou současnou popularitu staví na tvrzení, že všechno, co zde dosud bylo, jsou korupce, podvod a zlodějna, lžou. Nenechme si vzít étos 17. listopadu technokraty, kteří tvrdí, že tak složitý organismus, jako je stát či společnost, lze řídit jako firmu“ (http://svobodneforum.cz/petr-placak-nenechme-si-vzit-havluv-idealismus-cynickymi-obchodniky-s-lidskym-strachem/).

Na rozdíl od autora projevu si i dnes myslím, že to, co v politice zažíváme (od Víta Bárty po Andreje Babiše), je kromě jiného jedním z důsledků, byť jistě nechtěných, Havlovy „nepolitické politiky“ po roce 1989. Průkazně a nejsoustavněji to řadu let popisuje a analyzuje Bohumil Doležal. Pokud pak jde o „étos 17. listopadu“ a „éru idealismu“, tak s tím si opravdu nevím rady. Vždyť i Placákem přímo nejmenovaný Babiš je jejich produktem. Stejně jako Gott s Krylem na jednom balkóně, dementní cinkání klíči, Havlovo objetí s Čalfou, návrat zbabělého Dubčeka, právní kontinuita v režii profesora Jičínského, studentští vůdci narychlo opouštějící náruč SSM, nejen Havlova bagatelizace Cibulkových seznamů, nevyslyšené podněty členů VONSu k odvolání zdiskreditovaných soudců, sociální jistoty penzionovaných estébáků oproti směšným důchodům mnoha disidentů atd. atd. Také tehdy oblíbené heslo „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“ naši dnešní situaci přímo budovalo.

Když si připomenu, že pisatel projevu byl po listopadu 1989 redaktorem a spolupracovníkem Rudého kráva, Českého deníku a Kritické Přílohy RR a napsal jedinečné Starcovy zápisky, mám obavu, že „éra idealisace“ nastává v jeho případě při zpětném pohledu na naši společnou minulost, tentokrát navíc u příležitosti kýčovité srdíčkové akce. Podle mého názoru není zrovna dnes odkaz Václava Havla, kterého si pro řadu věcí vážím, cenný a podnětný především v jeho působení po listopadu 1989, ale hlavně v období normalizace, kterou prožil jako statečný a v mnohém inspirativní muž. Tedy v době ještě před tím, než začal být svým vlastním přičiněním v masovém měřítku spojován s líbivým symbolem srdce a jeho kult začal nabývat rozměrů werichizace. (VK)

 

V Babišových Lidových novinách (rubrika Poslední slovo) se publicista Jan Rejžek vloni 3. prosince svěřil čtenářům: „Když začíná advent, pravidelně přichází z redakce těchto novin výzva k hlasování do tradiční vánoční ankety Kniha roku. Letos vinou jistých komunikačních zádrhelů nějak nedorazila, takže jsem si musel těsně po uzávěrce účast, jak bych to řekl hezky česky, vyurgovat. Každý rok mě baví listovat svým pomyslným čtenářským deníčkem, zvažovat, kterou trojici z té záplavy navrhnout, a dva týdny před vyhlášením výsledků odhalit, jaké svazky se do ní k mé lítosti nevešly.“ Jeden by si myslel, že lidé, kteří do té ankety přispívají, se aspoň trochu stydí, ale zjevně je to omyl: Jan Rejžek se do ní vnutil (tak se to řekne „hezky česky“) a ještě se tím chlubí. Je sice trochu nuda opakovat, co už jsme víckrát napsali (třeba tady: http://www.bubinekrevolveru.cz/kulturni-obec-kniha-roku-nezavisle-lidove-noviny), jenže ono to bohužel pořád platí: Lidové noviny nejsou nezávislý list, ačkoli to o sobě lživě tvrdí, nýbrž jeden z velmi nevěrohodných propagačních nástrojů ministra a předsedy populistického hnutí, někdejšího nomenklaturního komunistického kariéristy Andreje Babiše; kdo přispívá do jejich ankety, chtě nechtě tím LN projevuje respekt, legitimizuje je, dává najevo, že mu nevadí pokřivené prostředí zdejších masmédií. Pokud jde ovšem o Jana Rejžka, který do LN běžně píše, jako by se nechumelilo, lze jen nevěřícně kroutit hlavou: takhle končí „kat“, který ještě nedávno v každém druhém článku důrazně upozorňoval, kdo všechno je na seznamech tajných spolupracovníků StB a jaké měl krycí jméno. Jeden z těch svazků, které se mu letos do anketní odpovědi nevešly, má na obálce napsáno „Bureš“. (AD)

 

Je smutné i interesantní sledovat, jak jsou návnady, které Příšera z Vysočiny líčí na své tak potřebné oponenty, účinné. Příšera vypustí efektní slovní spojení, jímž chce zřejmě mimo jiné rafinovaně oddělit Prahu od zbytku republiky, a v Respektu si jako na povel „chytře“ založí rubriku Pražská kavárna a také další a další vezmou to spojení vážně a houfně se ženou do další z mediálních pastí, které jim nejvyšší buran nachystal. (VK)

 

V jednom z loňských čísel „obtýdeníku živé literatury“ Tvar (č. 19/2015) zpovídal šéfredaktor listu Adam Borzič redaktora, dramaturga, spisovatele a předsedu Asociace spisovatelů Jana Němce. Jak napoví podtitul rozhovoru: „S Janem Němcem o mystice, nepřítomném celku i krizi našeho postoje k bližnímu“, probrali tu všechno možné – psaní a čtení a jejich duchovní rozměr, „intelektuální“ vývoj zpovídaného, přes stav současné kritiky a uprchlickou krizi atd. – a těžko říct, kde s výčtem pochybností o soudnosti či aspoň základní redaktorské kompetenci tazatele, redakce Tvaru a koneckonců i tázaného začít a skončit. Zastavme se proto jen u nejotravnějšího rysu celého rozhovoru, totiž u okázalého vystavování a následného popírání intelektuální nadřazenosti. Průběh je vždy podobný: po exhibici sečtělosti promísené s kroužením okolo vznešených témat a s pomocí bonmotů a citací velkých jmen a výroků se zpovídaný honem snaží rozptýlit případné podezření z intelektualismu – „i dnes“ Němce totiž „občas někdo omylem považuje za intelektuála“ –, a ujistit tazatele i čtenáře, že „zkrátka, nevíme už, co je krásné, nevíme, co je dobré, milí literární přátelé, nevíme víc než pekaři“. Tyto dvě tendence se příkladně snoubí v „mazané“ konstrukci: „Tuším, že to byl Rilke, kdo vzletně řekl, že člověk je tak velký, o kolik sám sebe překročí, no zní to jako Rilke, ne?“ Autor takových ležérně stylizovaných bonmotů dává okázale najevo, že se vyzná, přitom ale zůstává sympaťákem, který ze své sečtělosti nedělá žádnou vědu.

Jan Němec je etablovaný publicista, redaktor a spisovatel, žádný naivní ani insitní typ autora. Profesionálně se zaobírá slovem; nota bene v našem rozhovoru hovoří o významu slov a způsobu zacházení s nimi (Borzič: „Může být psaní meditací […]?“ – Němec: „Tady bych byl spíš opatrný. Meditace je jedno z těch slov, která se používají tak volně, až se rozplývá jejich smysl […]. Dnes například běžně zaslechneš vazbu ‚meditovat o‘. Stejně tak bychom mohli říkat třeba ‚vzdalovat se k‘ nebo ‚milovat proti‘. Předložka zkrátka občas dokáže dokonale popřít smysl slovesa, ke kterému se váže […]“). Už proto by si tedy snad mohl odpustit rádoby skromné a rádoby sebeironizující, ale ve skutečnosti chvástavé líčení své, jak říká, „intelektuální biografie“: „Dlouho jsem byl takový chytrolín […], kterému jde vše snadno, domýšlivě to považuje za svou zásluhu a trochu na to hřeší. Ještě když jsem se hlásil na vysokou, byl jsem u přijímaček první, na sociologii i na divadelní dramaturgii – a teď se podrž: byl jsem dokonce pátý na oboru podnikový management, kam jsem si dal přihlášku z čiré bujnosti. […] šlo mi to, co se dnes ve vzdělávacím systému cení, to znamená žonglovat s pojmy, hbitě si osvojovat různé perspektivy, pádlovat po umělých diskursivních kanálech a příležitostně sdělit nějaký ten názor. Ale docela brzo jsem si uvědomil, že život je jinde, a ty diskursivní kanály, ve kterých plavou leklé ryby, naštěstí jen konceptuální, ve mně podnes vyvolávají návaly nevolnosti.“ Autor takto stylově „svižné“ a „vybroušené“, až vieweghovsky laděné pasáže, v níž se „žongluje s pojmy“, „hbitě osvojuje“, „pádluje po diskursivních kanálech“ a „příležitostně sděluje nějaký ten názor“, přece musí vědět, co říká, když něco říká. A když už to neví on, měl by zasáhnout redaktor. Možná že kdyby si ve Tvaru se slovy méně hráli (rubriky úTVARy a PITVAR iritují už svými laškovně duchaplnými názvy, oběžníkem rozesílané Tvarovinky nejsou o nic méně iritující novinkou) a namísto toho své texty patřičně redigovali, aby v dobrém slova smyslu posloužili autorovi, vlastní tribuně, čtenářům a věci samé, nemuseli by se napříště, jak píše sám šéfredaktor Adam Borzič, vyhýbat „základním slovům, i s vědomím, že je to nebezpečný balanc na hraně směšnosti a kýče“. (EO)

 

Ještě půvabnější ukázku autorské skromnosti předvedl jiný brněnský prozaik, jehož dílo je momentálně v kursu, totiž Martin Reiner. V silvestrovském rozhovoru, který s ním pro „magazín ego!“ (sic!) Hospodářských novin pořídila Irena Jirků, čtenářům barvitě vylíčil, jak se mu vyvedl minulý rok. Prozraďme rovnou: přímo znamenitě, a to jak na poli nakladatelském („Vydali jsme, co jsme chtěli. Největší událostí je asi nová sbírka Antonína Přidala /první po třiadvaceti letech!/ Zpovědi a odposlechy. Taky jsme ovšem doufali, že se nějakým způsobem vrátí na literární scénu Michal Viewegh − a to se povedlo hned dvěma knihami, z nichž zejména Biomanžel svědčí o tom, že se našemu nejpopulárnějšímu autorovi vrací někdejší síla.“), tak na poli tvůrčím: „Ano, byl to ten dubnový večer, kdy nejprve získal Literu za román Mlýn na mumie můj autor a kamarád Petr Stančík… a chvíli poté jsem dostal já Knihu roku za Básníka.“

Nutno ovšem přiznat, že Reinerovo ego zdatně masíruje i tazatelka (možná to má vzhledem k názvu svého magazínu v popisu práce): „A jaký byl tenhle rok pro vás coby oceňovaného spisovatele?“ Takovouhle nahrávku by byl hřích nezasmečovat, a tak to autor s gustem učiní: „Byl to rok hektický. Jednak úspěchy Básníka se odrazily ve zvýšeném zájmu o mě jako o autora, takže jsem letos absolvoval určitě rekordní počet různých čtení a dalších přidružených aktivit. Jednak jsem dokončoval a také vydal básnickou sbírku Nové decimy, z níž mám radost, jednak jsem podepsal smlouvy na vydání povídkového souboru ke konci příštího roku, který by měl vyjít zároveň v šesti jazycích. A ještě mi na jaře vyšla v Polsku Lucka, Maceška a já, která utržila prakticky bez výjimky skvělé recenze a ohlasy.“

Žádné zvláštní masáže tu vlastně ale ani není zapotřebí, Reiner se z okouzlení sebou samým vyznává i v odpovědích na mnohem méně návodné otázky. Když se kupříkladu redaktorka zeptá, zda během uplynulého roku „potkal nějakého zajímavého člověka“, začne Reiner zmínkou o vlastních fanoušcích: „No, jednak je těžké pominout ‚setkání‘ s těmi desítkami neznámých lidí, kteří si našli mou e-mailovou adresu a psali mi o tom, jak četli Básníka…“ Stejně rafinovaně se dokáže pochválit třeba i v odpovědi na zcela neutrální otázku po cestovatelských zážitcích: v rámci výčtu několika svých prázdninových destinací neopomene zdůraznit, že „Itálii miluje“ a že předloni „představil své ženě Toskánu“.

Aby se ukázalo, že zpovídaný není jen nějaký suchopárný intelektuál, nýbrž vpravdě renesanční osobnost, padne i otázka zaměřená jaksi „mimo obor“: „Měl jste nějaký zajímavý sportovní zážitek?“ Martin Reiner nezaváhá: „Tradičně byla skvělým zážitkem řada zápasů Ligy mistrů, naposledy vítězný zápas Arsenalu doma s Bayernem. Takové utkání je pro mě asi něčím jako pro znalce opery slyšet zpívat Mariu Callasovou v La Scale nebo v Metropolitní.“ Nebyl by to ale náš básník, prozaik a nakladatel, kdyby se spokojil s pouhým pasivním pozorováním a sám nepřiložil ruku k dílu: „A pak pár špičkových tenisových úderů, které jsem během roku dokázal vyprodukovat mezi stovkami těch strašných.“

Co lze takto všestranně nadanému a úspěšnému člověku popřát do nadcházejícího roku? Snad jen mnoho dalších povedených smečí a stejně dobře vypletenou raketu jako letos. (PO)

 

Kdyby se člověk z nějakého, jistěže již těžko pochopitelného důvodu rozhodl řídit drtivou převahou prvních zdejších recenzí na nový Tarantinův film, byl by od návštěvy kina dokonale odrazen. Stačily by mu k tomu jejich titulky: V Osmi hrozných uspává Tarantino divadelní besídkou (MF Dnes), Osm hrozných: Tarantina nic nezastaví. Ani když nudí (Deník.cz), Nový Tarantino skutečně hrozný (Haló noviny), Tarantinovo otrávené kafe (Lidové noviny), Výkony pěkné, násilí samoúčelné (Právo), Tarantino slíbil sníh, ale přivezl vatu (Reflex.cz), Osm hrozných je ďábelsky zábavná i otravně nudná tarantinovka (Aktuálně.cz), Tohle už není vtipné, Quentine (Novinky.cz)… Ano, tohle už není vtipné, pozoruji to dlouho: Čím víc si naprostá většina místních masmediálních recenzentů hýčká kdejaký tuzemský filmařský nepodarek a patvar, přičemž mnoho jiného zdejší film už hodně dlouho nenabízí, a domnělou hodnotu každého z nich přitom zvažuje na lékárnických vahách, o to razantněji si bohorovně vykasá rukávy na cizácké dílo včetně těch, která jsou svými kvalitami pro naprosté gros jimi opečovávaného českého filmu zcela nedostižná. To není věc názoru, i když osobně se domnívám, že Osm hrozných je film vynikající. To je věc základních měřítek. Patrně budou kromě jiného nějak souviset s nevykořenitelnými projevy místní malosti, která už přinejmenším od časů Švandy dudáka vychází i z přesvědčení, že nakonec máloco na široširém světě může být tak „hezké“, neboli dobré, jako to, co je „české“, takže před vším odjinud je třeba se mít především hodně „nebojácně“ na pozoru, samozřejmě jen potud, pokud člověk tak „odvážným“ postojem – jakým je i frajírkovské poštěkávání na nic netušícího a bezpečně vzdáleného Quentina – v podstatě nic neriskuje. V takovém milieu pak jeden ovšem o to víc ocení, když nečekaně narazí na nějakou normální recenzi, jakou jsem uprostřed citované smrště objevila na serveru Hospodářských novin 7. 1.: http://art.ihned.cz/c1-65062510-quentin-tarantino-osm-hroznych-recenze. (TP)

 

Nelze než doporučit text Davida Bartoně Česká facka do čínského ksichtu na serveru Přítomnost: http://www.pritomnost.cz/cz/kultura/1075-ceska-facka-do-cinskeho-ksichtu, protože je to odvážná zpráva o tom, co všechno si lze dnes dovolit ve výtvarném provozu. Znáte nějakého současného místního uměnovědce, který by tak přímo o něčem podobném napsal? Za pozornost stojí kromě jiného důležité know-how, jak vyřešit notorický problém nedostatku podstatných světových uměleckých děl v našich sbírkách. Je zřejmé, že stačí vystavit reprodukce nebo díla promítat. Ostatně v Českém Krumlově takto již delší čas úspěšně prezentuji Egona Schieleho (viz text Veroniky Tuckerové v RR 97/2014 Rekonstrukce, revitalizace, relikvie, s. 244). (VK)

 

„V čem nám chybí Havel?“ – ptal se 17. prosince v titulku článku v Lidových novinách předseda správní rady Institutu pro společnost a politiku (think-tank hnutí ANO), Babišův poradce a občasný školitel poslanců za ANO Jan Macháček. Dospěl mimo jiné k odpovědi, že „Václav Havel v českém veřejném prostoru jednoznačně nejvíc schází v něčem jemném, křehkém a o to silnějším. Byl to člověk, který měl celý život radostnou jiskru v oku – a tu dokázal přenést na lidi i atmosféru kolem sebe. Vyzařoval živé a kladné charisma, které tu dnes citelně chybí: všude ve veřejném prostoru příliš často vidíme spíše lidi tvářící se zakaboněně, naštvaně, zakysle, potkáváme různé hulváty, pesimisty, věštce konce světa, agresory či unylé neosobnosti s nulovým charismatem a bez jiskry.“ Také byl Václav Havel „člověk laskavý a zdvořilý a právě zdvořilost – to je dnes v této zemi pomalu nejen zapomenuté slovo, ale ke škodě nás všech bohužel také docela zapomenutý fenomén.“ A rovněž byl Václav Havel kritický glosátor, a můžeme si být jisti „že by […] zcela určitě překvapoval, a to spíše jaksi nepříjemně, protože by vždy říkal něco jiného, než si ideologové, dogmatici, nositelé pravd a noví kádrováci přejí, a určitě by vždy šel proti davu a proudu. Například lze připomenout, že se Havel okázale sešel s Jiřím Paroubkem v době, kdy všichni novináři varovali před novou paroubkovskou totalitou, a český komentariát ho za to tvrdě odsoudil.“ Z těch řádků sice nevyplývá nic podstatného o „našem“ strádání bez V. H., zato z nich lze bez většího úsilí vyvodit, v jakém světě by si přál nepřetržitě pobývat p. Macháček: totiž v prostředí, kde se na něj budou všichni lidé od rána do večera culit od ucha k uchu, ať už si budou myslet cokoli, nic jim nebude vadit, a pokud ano, nechají si to pro sebe, jejich řeč se ponese v laskavém a zdvořilém duchu formální konverzace. A pokud se přece jen někdo z nich rozhodne kriticky glosovat veřejné dění a jít tak „proti proudu“, řekne třeba, že Macháčkův chlebodárce Andrej Babiš je prima chlapík. Pořád jsem nevěděl, co mi ten navrhovaný ideální svět připomíná, a pak mi to došlo: setkání diplomatů a dalších figur z prostředí současné české politiky (včetně Jana Macháčka) v Babišově rezidenci Čapí hnízdo, jak je pěkně zachytil Vít Klusák v dokumentárním filmu Matrix AB. (AD)

 

Praxe ukazuje, že napsat dobrý editorial není ani v časopisech s vyššími ambicemi úplně snadné. Kromě bohapustého mlácení prázdné slámy či pseudofejetonistického žvanění o libovolné nahodilosti tu lze zhusta sledovat, jak se autor naláká do vlastní pasti tím, že si nahlas odpovídá na nesprávně položené otázky, případně o sobě a redakční kuchyni bezděky prozrazuje, o čem se svět jinak nemusel dozvědět, byť třeba i leccos tušil. To se přihodilo také šéfredaktorovi „měsíčníku o umění, architektuře, designu a starožitnostech“ Art + Antiques, když na čtenáře prosincovo-lednového čísla hned úvodem svého editorialu bez varování vybafl: „Jedním z problémů časopisu, který z velké většiny stojí na textech externistů, je nemožnost udržet jednotný hodnotící úhel pohledu.“ Ten, kdo si dosud A+A správně spojoval v prvé řadě s úplně jinými ctižádostmi než pěstováním kritiky, může být poněkud zmaten. A pokud navíc netouží po reminiscencích na staré nedobré časy, bude teď už patrně jen tiše doufat, že časopis A+A nebude ani nadále stát na textech internistů držených pevnou rukou ústřední řídicí centrály pěkně v jedné hodnotící lajně apriori vylučující názorové bohatství a myšlenkovou pestrost. Nedosti na tom, editorial pokračuje: „Občas se stane, že kvalitní výstava je podrobena mimořádně přísné kritice, zatímco méně podařená akce projde s pozitivním hodnocením či přinejmenším bez opozice“. S tím by se šéfredaktor, jak se zdá, snad i nějak popasoval, jenže: „Umělcům či kurátorům, kteří se od nás takového ‚uznání‘ dočkají, se to samozřejmě špatně vysvětluje“. Vskutku nepříjemná potíž – i když poněkud zbytečná z hlediska někoho, kdo si třeba může myslet, že redaktor opravdu pečující o kritické myšlení by měl mít na práci jiné věci než se neveřejně (vycházím z toho, co si na stránkách A+A přečíst nelze) obhajovat před neveřejnými stížnostmi (dtto) původců předmětů zmiňovaných hodnotících textů; mezi ty jiné věci patří například kvalita oněch hodnotících textů. Další z nikoli nepodstatných zajímavostí, které autor citovaného editorialu o redakční práci svého periodika prozradil, souvisí se třemi důvody, proč dle jeho slov časopis A+A naopak o něčem vůbec nepojednává. Lze-li dva z nich brát vážně (redakce by o tématu nebyla schopna napsat nic nového a redakce téma nepovažuje za hodno své pozornosti), pak důvod třetí je zarážející podobně jako šéfredaktorovy problémy s nejednotným „úhlem hodnotícího pohledu“ a představa jakéhosi lobbistického koberečku, na němž si to vyříkává s ne/spokojenými umělci a kurátory, kterou nám jeho editorial zasel do hlavy. Časopis A+A totiž prý nepíše také o „výstavách a událostech“, které redakci „jednoduše utečou či se o nich vůbec nedozví“, což Jan Skřivánek zdůvodňuje tím, že „při měsíční periodicitě je pro nás bohužel řada zajímavých výstav nepodchytitelná, neboť skončí dřív, než se jim stihneme věnovat“. Proč chce specializovaný měsíčník v tomto směru konkurovat zparchantělému „kulturnímu servisu“ současných místních masmédií a vylučuje přitom předem ze hry možnost pojednat o něčem ex post, už neříká, stejně jako proč není v silách jeho redakce se předem zajímat o výstavní či ediční plány, o nichž mi není známo, že by byly v masovém měřítku do poslední chvíle utajovány. Nemluvě o tom, že většina aktérů současného uměleckého a kulturního dění se může přetrhnout, aby o svých aktivitách dala v podstatě jakkoli vědět, a to především těm, kteří by o nich mohli či měli referovat širší veřejnosti. (TP)

 

Jako pars pro toto nesčetných příkladů zparchantělého „kulturního servisu“, jež se denně valí z místních masmédií, i jako ukázka toho, jak je viditelné většině aktérů stávajícího kulturního provozu v daném kontextu dobré už opravdu cokoli k tomu, aby na sebe či svou práci upozornili, poslouží třeba jeden z příspěvků serveru iDNES.cz (27. 12.). Článek s názvem „Ten podhled jsem u Jošta neplánoval, říká Róna, autor nového fenoménu“ se svým způsobem týká nové jezdecké sochy v Brně. Příznačné je, že na serveru typu iDNES.cz se téma objevuje nikoli např. prostřednictvím recenze, která by pojednávala o otázce kvality tohoto těžko přehlédnutelného díla jednoho z nejznámějších současných českých sochařů, ale dostává se sem díky „fenoménu“ z citovaného titulku: „Fronta zpod brněnské sochy Odvahy neboli markraběte Jošta se na Moravském náměstí občas táhne až k Místodržitelskému paláci. Lidé stojí pod břichem koně, koukají k jeho tlamě, pobaveně se usmívají a fotí. I když tu stojí proto, aby se přesvědčili, že tento pohled připomíná pánské přirození, socha si, zdá se, našla své věrné zastánce nejen kvůli této pikantnosti.“ Lehce překvapit může snad už jen jediné: že sám autor dotyčné sochy nebyl takto motivovaným zájmem periodika, nadto Babišova, po právu uražen a redaktora, který se s ním nad „fenoménem“ rozhodl pořídit rozhovor, neposlal někam, ale naopak si s ním o něm chutě popovídal. Má Jaroslav Róna něco takového skutečně zapotřebí? (TP)

 

Nedávno mě zaujal na serveru Hospodářských novin titulek „Většina českého filmu mi přijde jako pračka peněz“ (http://archiv.ihned.cz/c1-64996010-vladimir-michalek-mamon-rozhovor). Autorem výroku je známý filmový režisér Vladimír Michálek a není vyloučeno, že opravdu pojmenoval klíč k tomu, proč vzniká v českém hraném filmu tolik otřesností, včetně těch jeho. Je ovšem fantastická představa, jak po titulku na iHNed.cz skočí státní zástupce Ivo Ištvan spolu s detektivem Robertem Šlachtou a za mediální podpory Babišových Lidových novin a Mladé fronty podniknou razii na všechny ty báječné muže a ženy s pračkou. (VK)