Adéla Petruželková v Echu Institutu pro studium literatury zevrubně analyzovala metodologická východiska dvousvazkového kompendia V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749−2014; došla mj. k závěru, že kritéria nastavená autory publikace umožňují „vyhýbat se hodnotovému stanovisku“, respektive posouvat je k pojetí, které na jedné straně za v podstatě chvályhodnou pokládá cynicky pragmatickou ochotu mnohých spisovatelů k pokořujícím autocenzurním a jiným „ústupkům“ v zájmu vydání (byť i obludně zmrzačeného) díla v oficiálním nakladatelství, na straně druhé bagatelizuje či zcela pomíjí například samu existenci té části nastupující spisovatelské generace, pro niž nezávislost byla natolik samozřejmým předpokladem tvorby, že pro ni „vyjednávání s oficiální kulturou nebylo přijatelné, a která se předně zajímala o možnost publikovat svobodně, tedy samizdatově“. Značný prostor je naproti tomu věnován fenoménům, jež jsou v publikaci představeny jako „projev cenzury či ‚regulace‘ […] v demokratických obdobích“. Publikace tak svým selektivním a obmyslně ideologizovaným viděním zaujímá důstojné místo vedle takových počinů, jakým je například sborník Každodenní život v Československu 1945/48–1989, který nedávno na Bubínku RR představil Adam Drda (Naši historici a „poněkud zploštělý pohled“ na každodenní život v ČSSR, 22. 1. 2016). Badatelské výstupy tohoto typu sdílejí základní předpoklad, že na předlistopadové období je třeba „konečně“ pohlížet „objektivněji“ a „vyváženěji“. Pro uvažování jejich autorů je tak například prioritou fakt, že v autoritativním režimu postupně vzrůstal počet domácností vybavených televizory a že i knihy koneckonců vycházely v obrovských nákladech. Konkluzí těchto statistik je, že lidem se vlastně v jistém smyslu žilo lépe než dnes, kdy společnost ostatně ovládá ta pravá, neboť ke vší hrůze rafinovaně maskovaná cenzurní „regulace“. Otázky, jako které knihy v oněch bájných dobách oficiálně vycházely a které vycházet nesměly a co v oněch černobílých, později dokonce barevných televizorech bylo k vidění, a co onen dlouhodobý stav dokázal udělat s lidskou duší, jsou coby podružné, trapně zpozdilé a vlastně nepatřičné vytěsňovány na okraj či za okraj zájmu. Celá samizdatová kultura, která do roku 1989 napomáhala ve společnosti udržovat povědomí o jiných hodnotách a kvalitách než například těch, jež jsou kvantifikovatelné statistickými výstupy, je příznačně představována jako marginální a neplnohodnotná aktivita, z principu druhořadá vůči kultuře oficiální; bezpečnou ideovou a metodologickou základnu tomuto pojetí literární historie ostatně svého času poskytl Slovník českých spisovatelů od roku 1945, na nějž plynule navázal i IV. svazek Dějin české literatury 1945–1989 (viz http://www.bubinekrevolveru.cz/slovnik-jednoho-kolektivu). Hlavní zásluhou všech takových publikací je oslava šíbrů s pevným žaludkem, hrdinů tehdejší i dnešní doby.
MV
Třináctého dubna oznámil server Echo24, že redakci Týdeníku Echo a online deníku Echo24.cz posílí „respektovaný novinář a nositel Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2013“ Jiří Peňás. Autor redakčního oznámení neskrývá nadšení, konstatuje, že nová posila „patří mezi nejvýraznější a zároveň nejoriginálnější publicisty současnosti“, a nakonec obšírně cituje z laudatia, které na Peňásovu adresu před dvěma lety pronesl Jan Dražan, zástupce šéfredaktora Echa24: „V době mediálních rychlokvašek Jiří Peňás patří nejen ke stálicím, ale zároveň k výjimkám, a to díky svému vzdělání, vědomostem a především neuvěřitelnému rozhledu. Zařadit jej do nějakých žánrových škatulek je navíc obtížné a v podstatě to nejde. Někdy se zdá, že dokáže napsat cokoliv: od literární recenze přes reportáž či esej po politický komentář až po vtipnou glosu. Mimochodem, to je jeho velký dar. Má ohromný smysl pro ironii. Nenásilnou, ale trefnou a většinou vážně vtipnou.“ Těžko říci, jak jsou ta slova vlastně míněna a co si z nich vzít, možná jejich původce rovněž projevuje ohromný smysl pro takový druh ironie, jakou přisuzuje oslavované mediální stálici. Tak či onak, Echu24 i Jiřímu Peňásovi ze srdce gratulujeme k tomu, že se konečně našli.
PO
S vřelými pocity chovanými vůči objektům své příchylnosti se Jiří Peňás nikdy netajil, jak jsem již svého času na Bubínku Revolveru zaznamenal (Priority můžu z kulturní rubriky Lidových novin, 2. 1. 2013). Možná si pro sebe nenechá ani čerstvé intimní dojmy ze shledání pod další společnou mediální střechou s Ondřejem Štindlem, na kterém se mu mimo jiné tolik líbí jeho „klátivý pohyb“. Kdoví, zda ho má Štindl od pánaboha, anebo ho odkoukal od Keitha Richardse, na jehož „klácení“ na Pražském hradě si zavzpomínal v jednom ze svých nedávných příspěvků pro Echo24. Komentář zpřítomňující autorovy vzpomínky na první pražský koncert Rolling Stones se podobá drtivé většině všech, které Ondřej Štindl na internetovém Echu24 pravidelně publikuje. Štindlovo psaní se dnes vyznačuje především hladce kultivovaným stylem a pořád ještě vnímavou inteligencí, tedy kvalitami, které například Jiří Peňás může jenom obdivovat. Věcí k úvaze ovšem je, s jak ochotnou odevzdaností tyto kvality Štindl dává do služeb výroby čím dál tím podobnějších, nemastných neslaných textů, jejichž základním naladěním je chlapsky zmoudřelá nostalgie nad světem, s kterým to jde tak nějak od desíti k pěti – a autor to vidí, autor tomu i rozumí, a protože už si také leccos odžil, své vidění a porozumění popíše způsobem, jemuž dohromady nelze nic vytknout a jímž se autor hlavně nikoho nedotkne. Ano, tenkrát před čtvrtstoletím, to jsme byli ještě mladí a nezkušení, Keithu Richardsovi a celé jeho bandě jsme to spolkli i s navijákem; dnes už víme, že cirkus Rolling Stones je také a možná především o byznysu, ale co naplat, střípek sentimentu z té dávné vzpomínky už nám zůstane v srdci vězet navždy – to je zhruba sdělení, které dnes Ondřeji Štindlovi vystačí na článek, a ne na jeden. Ondřej Štindl je vždy připraven posloužit svým laskavě chápajícím, zralým nadhledem muže středního věku, který už se nenechává strhnout k excesům vyhraněného názoru – i když o něm samozřejmě také ví a dokáže ho „plus minus“ (což je jedno z příznačných Štindlových klišé) i pojmenovat. Hlavní Štindlovou starostí se tu ale pak stává vypočítat, co by na takovém vyhraněnějším názoru mohlo být i „jistým způsobem zavádějící“, co vše se nedá „paušálně odsoudit“ a jaká část na první pohled přemrštěné kritiky „těch druhých“ je naopak možná i „svým způsobem“ oprávněná. Štindl vyváženě a „moudře“ konstatuje, že určité „vysvětlení je možné buď přijmout, nebo nepřijmout“, doufá v „drobný, jistě ne rozhodující pokrok“, nevylučuje ovšem ani příchod časů, „kdy leckam dopadne světlo, zároveň ale nejenom ta místa zahalí těžko proniknutelná mlha“. Cituji tu namátkou z různých Štindlových článků a „jasně, že“ (další oblíbená Štindlova floskule) jsem přitom vůči autorovi možná a snad tak trošičku i nespravedlivý. Dopřejme si proto s ohledem na vyváženost ještě jeden rozsáhlejší citát: „Proč se snažit, když stačí málo. A poslední dobou ještě míň. Jeden napíše facebookový status, případně článek jako zflikovaný z facebookových statusů, podaných ale s veledůležitou a pobouřenou pompou, a je z něj hned elita. Nekup to.“ Na první pohled viditelné příznaky tohoto zručně a výstižně popsaného procesu se v Štindlových článcích, buďme spravedliví, vyskytují zatím jen sporadicky. („Nechci být za škarohlída, ale i na něj to jednou přijde, řekne si [Jaromír Jágr] už dost, už to stačilo, zkusí pověsit hokejku na hřebík, zjistí, že tam dost špatně drží, tak ji dá do skříně.“; „Achileus nebyl žádné máslo. Byl opakem másla, dalo by se říct.“) Bez ohledu na to, zda jich časem ještě přibude, tu ale už teď přiznávám, že se mi nad prodlužující se řadou Štindlových komentářů v Echu24 zastesklo po kvalitách jeho starších kritických textů, které se vyznačovaly možná nevyváženým, zato ale přesným viděním, a především odvahou a důsažným vtipem.
MV
Kobercový nálet, který důkladně připravilo a úspěšně provedlo divadlo Sklep u příležitosti čtyřiceti pěti let svého trvání, byl natolik masivní, že nad ním nemohly triumfovat ani paralelní osmdesáté páté narozeniny Jiřiny Bohdalové, jež „ve velkém“ slavila kromě jiného v pražském Michnově paláci za přítomnosti takových es, jako je Zeman, Gott, Krnáčová, Bílá, Kocáb a desítky dalších ústředních postav současného místního masmediálního inferna. Do něj se svými oslavami protřele a bez rozpaků vplynul i Sklep, jehož nejpopulárnější protagonisté ostatně nejsou v tomto směru žádní nováčkové. Televizi hned na několika programech stejně jako rozhlasové stanice a tiskoviny, od Echa24 až po Chvilku pro tebe, po řadu dnů neúnavně zaplňovaly příspěvky pojednávající o celkovém „sklepáckém“ „fenoménu“ i jednotlivých aktérech, a to za jejich veleochotné a kolovrátkovité účasti. Kolektivní oslavenec tím prokázal mimořádné manažerské, produkční a propagační schopnosti stran vlastních aktivit spojené s minimální sebekritičností. Pro toho, kdo míval toto bavičské uskupení před rokem 1989 a dílem ještě v letech devadesátých pro leccos rád, to bohužel nebylo v zásadě už překvapivé. Megalomanské oslavy přesto snad víc, než bylo třeba, zdůraznily, co by člověk při výroční vzpomínce na to dobré chtěl spíše zapomenout, a k tomu prozradily i to, co by se jinak ani nemusel dozvědět. Když jsem si v kontextu oné sebestředné mediální masáže nakonec pustila jednu ze třičtvrtěhodinových částí třídílné TV „filmové minisérie“ Böhmen und Mähren (vysílaly se vždy ve stejný den v hlavním vysílacím čase na dvou veřejnoprávních kanálech!), jež vznikla u příležitosti výročí na základě „scének, skečů a písniček, které byly součástí divadelních sklepovských Besídek za zhruba poslední dekádu“, nevydržela jsem pořad při nejlepší vůli ani sledovat do konce, natož abych se u něj bavila, neřkuli něco víc: veškerý vtip a půvab některých někdejších produkcí, se Sklepem souvisejících, se v této sondě do vlastní stávající tvorby – jež by měla být na rozdíl od píár tím podstatným – ukázaly jako dočista vyvanulé; natolik, že to ani všudypřítomné důrazy na poetiku nekonečné „stupy“ a „prudy“ ospravedlnit nemohou a působí už jen jako utahaný alibismus. Další oslavný počin, celovečerní film Olgy Dabrowské s názvem Tajemství Divadla Sklep aneb Manuál na záchranu světa, již odvahu zhlédnout nemám. Po sebeobžerných mediálních orgiích korunovaných soustem z nesoudného třídílného TV nepodarku mi zbytky odhodlání vzal rozhovor s režisérkou v Divadelních novinách č. 9/2016, v němž jsem se dočetla nejen o „sklepovském humoru, kterému zdánlivě není nic svaté, ale ve skutečnosti je schopen hluboce mravně se vyjadřovat k zásadním existenciálním otázkám“, ale i to, že „Sklep je zázrak“, což „nechápou a žasnou nad tím i samotní sklepáci“, kteří „totiž s důvěrou a suverenitou žijí přirozené principy jakéhosi vyššího řádu věcí, a tím ty principy zhmotňují“, přičemž „energie mezi nimi cirkuluje v tak mocném proudu, že zde v podstatě vzniká elixír života“, a „jejich tvorba se rodí prakticky ze všeho“, takže suma sumárum „principy, které Sklep žije, jsou nesmírně léčivé. Když si je z filmu vypíšete, sestavíte manuál na záchranu světa. Nejen toho svého, osobního, ale celé té naší modré koule. A uvědomíte si, že jednotlivé body vašeho manuálu již opravdu najdete všude na světě, i v sobě. Sklep už svět totiž zachránil. Jen je to potřeba ještě maličko doťuknout.“ Řekla bych, že něco takového si ani Sklep L. P. 2016 nezaslouží, byť si to všemi svými silami vykoledoval.
TP
Před časem pořídila Simona Holecová pro internetový časopis Neovlivni.cz interview s filmovým kritikem Kamilem Filou, který po několika letech odešel z týdeníku Respekt a založil si vlastní web. Fila v rozhovoru vysvětluje, že důvodů k odchodu bylo „více a žádný nesouvisí s atmosférou v redakci, která je výborná a těžko na jednom místě potkat více profesně zdatných lidí. Moje důvody spočívají v jistém smutku z toho, že ne vždy jsem mohl psát o tématu, které mě zajímalo nejvíce, a nemohl jsem mu věnovat tolik místa, kolik bych chtěl. Ne že by mi témata byla vnucována, ale papírový časopis se dělá tak, že se jednotlivé rubriky a podrubriky musejí navzájem vykrývat. V kulturní sekci v jednom čísle by tak neměly vyjít dva nebo tři články, které by se sobě nějak nevhodně podobaly. Nemůžou tam třeba vyjít tři negativně laděné texty, nebo ani dva články, které popisují díla dvou (byť úplně jiných) mužů kolem šedesátky nebo naopak dvě mladé umělkyně, i kdyby byly z různých odvětví. Nemůže tam být najednou moc mainstreamu, ani moc alternativy, nemělo by se stát, aby několik týdnů po sobě vyšly recenze na filmy stejného žánru a podobně. Například komiksy mají místo v printu tak dvakrát ročně, ale ne každý měsíc.“ Ten otevřený popis provozu a reklamně-manažerské strategie, která v kulturní rubrice Respektu podle citovaného líčení vládne a kterou navíc Fila zjevně považuje za běžnou praxi, je pozoruhodný. Každý časopis se snaží střídat témata a uspořádávat je tak, aby to dávalo smysl, obzvlášť v týdeníku či měsíčníku je jistě nutno plánovat a zvažovat s ohledem na celkové obsáhlé dění, v tomto případě v kultuře. Nicméně představa, že se redakce řídí kritérii, jako je pohlaví a věk autorů uměleckého díla, a to i když jsou to tvůrci z různých „odvětví“, se jeví jako zábavná a tristní zároveň, podobně jako obraz redakční diskuse nad tím, které literární, výtvarné či hudební dílo je natolik „alternativní“, že už to čtenáři-konzumenti neunesou vůbec, nebo aspoň ne v moc velkých dávkách. Vůbec nejlepší z Filova popisu je ovšem zásada, že v jenom vydání nemohou „vyjít tři negativně laděné texty“ – berou se podobné ohledy na dobré rozpoložení zákazníka taky v ostatních rubrikách, třeba v těch, které se zabývají politikou? Nejspíš ano, protože Fila říká, že „redakce Respektu řeší svou vyváženost témat i tónu někdy až příliš. Je to ale dáno tím, že musí myslet na mnoho čtenářských skupin. Je těžké dělat časopis pro všechny, s touhou neztrácet starší předplatitele a získávat nové mladé čtenáře.“ Člověk sice chápe, že se týdeník potřebuje uživit a prodávat, přesto mu Filovo líčení způsobu, jímž se o to usiluje, potvrzuje kromě jiného pravidlo: barevné magazíny brát nikoli s respektem, ale s rezervou.
AD
Jedním z nemnohých, kdo přestali psát do Babišových médií a své rozhodnutí i zveřejnili a zdůvodnili, byl před rokem divadelní kritik Vladimír Mikulka. Nedávno k tématu přispěl, taktéž v blogu Nadivadlo, glosou s názvem Paradox kulturní rubriky Lidových novin: případně v ní – podobně jako nedávno na Bubínku Revolveru například Robert Krumphanzl (Proti čemu a s kým, 7. 4. 2016) – vyzdvihl podstatnou otázku kontextu, v němž se tu, vědomě či bezděčně, ocitá každý autor, text, příspěvek či akt spolupráce: „Majiteli Lidovek Andreji Babišovi samozřejmě ani malinko nejde o to, aby ho kulturní rubrika chválila nebo podporovala. Potřebuje mít za zády noviny, které mu nebudou dělat potíže, nebudou se protivně šťourat v jeho problémech, tu a tam otevřou téma, které se mu hodí. Chce mít noviny, na které se může spolehnout, a současně chce z veřejného prostoru vytlačit noviny, na které se spolehnout nemůže. K tomu je nutné, aby se ty jeho noviny četly, to jest, aby měly jistou úroveň, aby na první pohled vypadaly jako docela normální, snad dokonce skoro nezávislý plátek. Mít kvalitní kulturní rubriku nebo intelektuálně laděnou sobotní přílohu je pro podobný účel k nezaplacení. Do Lidovek píše o kultuře řada lidí, které osobně znám, mám je rád, rád je čtu a nemyslím si o nich nic zlého. Silně pochybuji, že by kdokoli z nich byl v jakémkoli smyslu slova babišovec. A stejně tak ani v nejmenším nepochybuji o tom, že píší nezávisle a v souladu se svým svědomím. Jenže právě v tom spočívá ten paradox: čím lépe a čím nezávisleji autoři (například) kulturní rubriky Lidových novin píší, tím jsou Babišovi užitečnější. Tím lépe mu slouží.“ I když nemám o přispěvatelích Babišových Lidových novin zdaleka tak vysoké mínění a nechovám k nim ani takovou osobní náklonnost jako autor citovaných slov, shoduji se s ním v pohledu na princip věci, který však jistě není ničím novým: v historii již nesčetněkrát, v Čechách naposledy v mnoha valérech za normalizace, se osvědčil všem chytřejším lumpům stejně jako všem úspěšným mocenským mechanismům, jež potřebují své zájmy a cíle kromě jiného maskovat a legitimizovat vytvářením iluze normálnosti, či dokonce myšlenkové (nebo třeba umělecké) kvality a někdy i přímo odvahy. V tomto směru zajímavé informace dodala v diskusi pod Mikulkovým příspěvkem Marie Reslová, bývalá redaktorka další z Babišových mediálních platforem: „Vladimíre, popsal jste to přesně – v České pozici byl stejný systém: čím víc kvalitních, nezávislých příspěvků se publikovalo, tím větší prestiž webu, tím také měly pak logicky větší váhu občasné účelové kauzy, které se chlebodárci hodilo otevřít konkrétním způsobem… A že šéfredaktor Léko umí mladým novinářům nabídnout téma neodolatelným způsobem, tak, že mají pocit, že bojují za spravedlivou věc. [...] To období [kdy jsem pracovala rok pod současným šéfredaktorem Lidových novin na webu financovaném A. B.] patřilo k nejsvobodnějším a nejzajímavějším (a nejlépe placeným), jaké jsem kdy v zaměstnání zažila. Ale s tím, že mi bylo čím dál divnější, proč je bezpečnostním expertem České pozice komunista Ondráček. Šéf to vysvětloval širokým názorovým spektrem. A občas přišel na poradu a s klukovským nadšením volal: mám pikošku, to musíme udělat, to bude bomba, zas vás budou zvát do televize... S odstupem času je smysl těch pikošek dostatečně zřejmý.“ Je sice s podivem, že Marie Reslová zároveň dodnes považuje své působení v takto vedeném médiu za jedno z „nejsvobodnějších“ (čímž prozrazuje značnou otrlost, anebo jen potvrzuje, že nejlépe slouží ti, co o tom nevědí nebo o tom vědět nechtějí), stejně jako zamrzí, že si důvody, proč – patrně – opustila jedno ze svých „nejzajímavějších“ a „nejlépe placených“ zaměstnání, dosud nechávala, pokud se nepletu, pro sebe, a se svými někdejšími chlebodárci pocítila potřebu se veřejně vypořádat až hodně ex post v rámci nenápadné diskuse pod přímočarým textem někoho jiného. To vše ale do světa, v němž (opět) žijeme, koneckonců zapadá, jako sice drobný, ale příznačný detail.
TP
24. března se svěřil Milan Uhde časopisu Reflex, že jeho „nejsilnějším kulturním zážitkem z poslední doby“ je „básnická sbírka Antonína Přidala Zpovědi a odposlechy“. „De gustibus non est disputandum; – tj. marné je horlit proti koníčkům,“ praví Tristram Shandy a dodává: „dokud si někdo na koníčku klidně a pokojně jezdí po císařské a nenutí vás ani mě, abychom si vylezli za něho, – prosím vás pěkně, vašnosti, co je vám nebo mně po tom?“ Horlit tedy nebudeme, zastavíme se ale u naznačených kořenů Uhdeho podivuhodného zážitku: podle brněnského dramatika „Přidalovy básně vypovídají o člověku, o lidech a jsou plné živých dramatických situací. Tím se ke svému prospěchu liší od většiny soudobé české poezie.“ Zlatá slova!
PO
Týdeník Echo oznámil, že začíná publikovat sérii článků na téma „kam kráčí Česko?“ – na výzvu redakce je napsaly či napíší „přední osobnosti veřejného života“, konkrétně Luboš Dobrovský, Cyril Höschl, Petr Pithart, Jefim Fištejn, Igor Lukeš, Tomáš Halík, Petr Matějů či Stanislav Komárek. Co je na tom špatně? Když v době podstatně zúžené publikační svobody v mnohých dosavadních masmédiích a vůbec dost těžké krize veřejného života, jejíž součástí je i dlouhodobá krize elit, „odstartuje“ relativně nový a nezávislý časopis takovou debatu, jeden by předpokládal, že se redakce pokusí vyhledat osobnosti, které jsou schopny opravdu podnětného a kritického myšlení a jejichž názorům se přitom dosud dostává málo prostoru, či prostor žádný. V tomto případě byl naopak zjevným kritériem výběru určitý širší věhlas, založený ovšem přinejmenším u části oslovených (zejména Halíka, Pitharta, Höschla, Komárka) na snadné stravitelnosti, přijatelnosti a ruku v ruce s tím i mediální všudypřítomnosti. Sází se tedy jako už tolikrát na otřelost, klid a jistotu: ti lidé cosi napíší, nebude to vyslovená ostuda, jejich fankluby zatleskají – a zároveň to nejspíš k ničemu nepovede, seriál by mohl klidně vyjít v Lidových novinách, v Hospodářských novinách nebo v Respektu, aniž by to kohokoli zarazilo. Potíž je i ve vágnosti otázek, na které autoři podle zadání Echa mají pod nepříliš inteligentním titulkem „kráčejícího Česka“ odpovídat: „Kam kráčí česká společnost? A opravdu se mění? Nenastává tu soumrak hodnot? Nezapomínáme až příliš snadno na všechno dobré, co přinesl listopad 1989? A stojíme vůbec ještě o demokracii? Nelíbila by se i nám vláda trošku pevnější ruky?“ Co kdyby oslovení byli kupříkladu vyzváni, aby se nejdřív ze všeho zamysleli nad tím, co konkrétně se v minulých letech stalo špatně a kdo, včetně jich samotných, na tom měl jaký podíl, což platí především, ale nejen pro dlouholetého politika Petra Pitharta? Co kdyby alespoň měli reagovat na nějaký rasantní kritický „startovací“ esej? Týdeník Echo vznikl poté, co Lidové noviny opustila skupina redaktorů, kteří nechtěli pracovat pro nového vlastníka – působilo to sympaticky a optimista mohl propadnout představě, že protřelí masmediální harcovníci využijí novou „startovní čáru“ jako příležitost vytvořit něco pořádného. Teď to ale vypadá (a nejen kvůli seriálu), že se časopis postupně proměňuje v „Lidové noviny těsně před Babišem“. Není ostatně náhoda, že čtveřice oslovených autorů zmíněná výše v závorce publikuje dodnes i v Babišových Lidových novinách, bez obtíží a beze studu.
AD
Výročí Sklepa, o němž jsme zde již pojednali, se věnoval i TV pořad Jasná řeč, do něhož Josef Chuchma pozval vedle Vladimíra Hulce také teatrologa, nakladatele a vysokoškolského pedagoga doc. Jana Dvořáka, kromě jiného autora několika publikací Sklepu i celé tzv. Pražské pětce věnovaných. Ten se nejdřív v několika minutách stihl několikrát odborně blamovat (o TV pořadech Sklepa se nechtěl vyjadřovat pod bizarní záminkou, že není televizní kritik, Sklep označil za jeden z mála příkladů, kdy se v nějaké divadelní poetice s rokem 1989 neprojevil „ostrý řez“, a „jedinou analogii v české kultuře 20. století“ pro Sklep našel „v generaci Devětsilu“), aby se poté rozperutil natolik, že citovanou analogii rozvinul k zcela fantastické pointě: „Po roce 1918, po vzniku republiky“ totiž dle jeho názoru byla „podobná situace jako v osmdesátých letech, to znamená, že došlo k takovému jaksi historickému optimismu, politická situace se vyvinula tak, že po předchozí depresi první světové války najednou nastává taková velice příznivá situace a mladá generace vstoupí do nesmírně příznivých podmínek, takže,“ pokračuje Dvořák, „já tady vidím tu analogii naprosto shodnou a ta osmdesátá léta po těch depresivních sedmdesátých letech vnímám jako historicky optimistickou etapu.“ To ovšem byla silná káva i na Josefa Chuchmu, který s čím dál méně pokerovou tváří posléze konstatoval, že se sice pořad už chýlí ke konci a není prostor polemizovat, nicméně musí jako pamětník alespoň stručně poznamenat: „první polovina osmdesátých let byl pěkně hnusný čas“ a „mluvit takto o osmdesátých letech en bloc je riskantní a nepřesné“. Vzhledem k tomu, že takto v odpověď Dvořákovi promluvil člověk, který v první polovině osmdesátých let v klidu studoval na Fakultě žurnalistiky FF UK a od roku 1984 stoupala jeho profesní hvězda v Mladém světě, vycházejícím pod Svazem socialistické mládeže, se zdá, že ten čas byl ještě o mnoho hnusnější, než by se mohlo jevit i těm, kdo ho tehdy prožívali zcela jinde a jinak – nezbývá asi než tu připomenout, že ještě na konci inkriminované dekády, v roce 1988, zemřel v žaláři v důsledku nelidského zacházení politický vězeň Pavel Wonka, na konci roku 1989 byl naposledy zatčen Václav Havel, a dokonce ještě v listopadu 1989 seděl pořád ve vězení I. M. Jirous. Dvořákův pohled na normalizační a předlistopadová léta ovšem zároveň mimořádně dobře ladí s množícími se „odbornými výstupy“ historiků – včetně těch, kteří reflektují oblast kultury a umění – usilujících v reprezentativně se tvářících příručkách komunistický totalitní režim v Čechách více či méně důmyslně bagatelizovat, jak připomíná i jiná glosa v této Spoušti.
TP