V těchto dnech se na „náměstí Václava Havla“, dříve tzv. piazzetě Národního divadla v Praze, koná výstava s názvem „Nemohli jsme mlčet – Lidé Charty 77“, kterou připravil Ústav pro studium totalitních režimů ve spolupráci s Archivem bezpečnostních složek a Národním divadlem. Nelze nic namítat, jen litovat promarněné příležitosti: výstava s názvem „Nemohli jsme nepodepsat – Lidé Anticharty“ by zde myslím neměla chybu. Včetně ukoptěného Gebauerova prý srdce (nejsem sama, komu připomíná jinou část těla) na nedůstojném místě prý náměstí přiléhajícímu k Zlaté kapličce, v níž před čtyřiceti lety koncem ledna zástupci tzv. kulturní elity v čele s hereckými „miláčky národa“ začali ostošest signovat památné prohlášení (RR: Anticharta /u příležitosti čtyřicetiletého výročí/, 2. 1. 2017). 
TP

Čtyřicáté výročí Charty 77 přineslo kromě jiného celou řadu článků a rozhovorů. Se svou trochou do mlýna nepřekvapivě přišel i Karel Hvížďala, textem pro ČRo – Plus, který lze najít na stránkách Aktuálně.cz. Název zní Charta 77: první trhlina v normalizaci. Autor zde umně navodil dojem, že byl v té době blízek chartovnímu kvasu. „Jak mi řekl Václav Havel…“ Jistě, ale o trochu později… Když vezmeme v potaz, že Karel Hvížďala je signatářem Anticharty a onu trhlinu, v titulku jeho textu zmíněnou, svým tehdejším postojem pomáhal spíše ucpat, lze jen zalitovat, že zatím neexistuje, na rozdíl od příslušné kategorie divadelních Cen Thálie, Cena za celoživotní mediální mistrovství. Karel Hvížďala by si ji jistě zasloužil.
VK

Český rozhlas Plus vysílal pořad Pro a proti, jehož tématem bylo čtyřicáté výročí Charty 77, respektive kampaně, kterou proti ní vedl komunistický aparát. Debaty se účastnili herečka Táňa Fischerová a filmový režisér Jiří Menzel (na internetu dostupné zde). Žijeme v hektické době plné nečekaných osobnostních proměn či odhalení, proto se jeví jako v zásadě potěšitelné zjištění, že i dnes existují jistoty a lidé, kteří se nemění a na něž je spoleh. Jiří Menzel mezi ně rozhodně patří. V roce 2001 prohlašoval v Lidových novinách, že mu kritické připomínání Anticharty a kolaborujících umělců připadá podobně zlé jako „nesmiřitelnost svazáků v padesátých letech“, protože dějiny nás učí, že „pokud chce člověk něco dobrýho udělat, musí si někdy umět nechat strčit čumák do louže“. V roce 2017 shledáváme, že Jiří Menzel ze svých hlubokých myšlenek neustupuje, pouze je rozvádí a dovršuje: „Anticharta se po roce 1989 trošku nafoukla, protože mnoho lidí mělo špatné svědomí, že byli ve straně z prospěchářských důvodů (...). Jim rozvíření Anticharty pomohlo, aby se zapomnělo na jiné věci, které byly možná ještě horší (...)“, koneckonců, vždyť anticharta se i dnes „podepisuje denně. Ne zrovna proti komunistům, ale třeba v podniku, kde jsou věci v nepořádku, ale bojíte se to říct.“ V diskusním pořadu Českého rozhlasu Plus Jiří Menzel též vyzdvihl svou slušnost: „Já jsem [během podepisování Anticharty – pozn. AD] vzdoroval, utíkal jsem, ale protože jsem to podepsal pozdě, tak už jsem nebyl v novinách. Tenkrát totiž všechny ty podpisy otiskli ve všech těch novinách (…). A protože jsem tam nebyl, tak jsem mohl zapřít ten podpis…“ Moderátorka: „Ale vy jste to neudělal…“ – Menzel: „Neudělal, protože bych se styděl před těmi, kteří to podepsali ze stejného důvodu, jako já.“ Je nám líto, že toto nevšední osobní vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí kalíme, ale co se dá dělat: jméno Jiřího Menzela bylo otištěno ve výčtu umělců-antichartistů na straně 2 Rudého práva ze dne 11. 2. 1977 (viz pdf publikace Anticharta, s. 67). 
AD

Média přinesla informaci, že do Prahy v roce 2017 zavítá již podruhé známý cirkus Aj Wej Wej. Naposledy tento mistr mediálního umění zahalil své bronzy umístěné před Veletržním palácem do termofólií, aby odkázal na uprchlíky. Nedlouho potom se na pláži ostrova Lesbos nechal vyfotografovat ve stejné poloze, v jaké byl nalezen na mořském břehu utonulý tříletý syrský chlapec Ajlan Kurdí. Pozoruhodná je též třeba autorova architektonická spoluúčast na stavbě olympijského Národního stadionu Ptačí hnízdo u příležitosti velké oslavy sportu a lidských práv v Pekingu v roce 2008.
VK

Na sklonku loňského roku se na dvou rozličných serverech objevily dvě mírně modifikované verze krátkého textu, který ve variantě zveřejněné na webu Lidovky.cz nese název Od seriálu Sanitka k undergroundu. Unikátní kompilace dua ORM vyšla v Londýně a na webu Fullmoonzine.cz se jmenuje Od Sanitky k předlistopadovému undergroundu. K autorství prvního článku se hlásí šifra ape, z níž lze odkliknout na profil Aleny Pecháčkové, k autorství druhého pouze „redakce“. Oba texty se liší několika dalšími drobnostmi v řádu vynechaného slova či záměny „byť“ za „ačkoli“. Zcela srovnatelnou schopností vytřískat bez přepjatých ohledů na dobré mravy z minima co možná největší kapitál se podle Pecháčkové a „redakce“ zřejmě vyznačovalo i duo ORM (Petr Dvořák a Pavel Růžička), produkující za normalizace hudbu „legendám československého popu jako Karel Gott, Josef Laufer nebo duo Kamélie“. Jejich aktivity „před listopadem 1989 se často odehrávaly na pozadí neustálého rebelství proti tehdejšímu režimu a díky odhodlání pracovat s co nejlepšími nástroji své doby se často dostávali do konfliktu s místními autoritami. Pro vlastní tvorbu tak používali téměř podomácku vyrobené efekty a syntetizátory západní výroby, které často do země dopravovali za velmi složitých okolností“; zdvojený článek vyznívá v tom smyslu, že normalizační šikulové se touto vekslácko-kutilskou guerillou stali nanejvýš obdivuhodnými představiteli „východoevropského undergroundu z doby před rokem 1989“. Když Ondřej Štindl před více než dvaceti lety, tedy v dobách, kdy se jeho psaní o kultuře vyznačovalo neotřelou kritičností a vtipem, v článku věnovaném domácímu „mýtu rebelství rockera“ za normalizace (Kritická Příloha RR č. 2/1995) konstatoval, že například Petr Janda již tehdy bez nejmenších rozpaků popisoval „krvavé půtky, kterými platil za to, aby mohl se svým famózním copánkem na televizní obrazovku“, uzavřel svůj výčet rádoby rebelských počinů českých popařů a rockerů výhledem: „až s nějakou odbojářskou historkou přijde Pavel Liška, budu sice pohoršen, ale nikoli překvapen“. Dvojice článků z letošního ledna, svědčící kromě jiného o znalostní a charakterové vybavenosti představitelky mladé novinářské generace i redakcí dotyčných serverů, je daleko tristnější než Štindlova vize, která se čtenářům před dvěma desítkami let ještě mohla jevit jako přehnaně skeptická nadsázka.
MV

S lupou na Antichartu – tak by se mohla jmenovat příloha s názvem Anticharta v Lidových novinách z 6. ledna tohoto roku. Faksimile mnohého tu nelze bez zvětšovacího skla přečíst. Grafické řešení zde dokonale odpovídá minulosti dnešního vlastníka kdysi dobré značky.
VK

Dne 9. ledna 2017 zemřel polsko-britský sociolog Zygmunt Bauman. Šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka sepsal nekrolog, v němž neopomněl čtenářům sdělit, že Bauman se „ve svých dvaceti letech (...) účastnil dobývání Berlína. Tehdy byl přesvědčeným komunistou a nikdy se tím netajil. Po válce ve Varšavě vystudoval sociologii a filosofii. Jako sociolog rychle získal vliv.“ Následuje tiráda o nebožtíkově velikosti, na jejímž konci Patočka píše: „Baumanův český vrstevník Jaroslav Šabata o sobě říkal, že v jistém smyslu nikdy nepřestal být ‚komunistou‘. Myslím, že Bauman by v tom s ním byl zajedno.“
V čem je problém? Především ve způsobu, jímž Patočka zachází s celkem jednoduše dostupnými informacemi o velmi problematické části Baumanova života – prostě je svým čtenářům (své „bublině“) nesděluje. Baumanův „komunismus“ byl totiž velmi praktický a také velmi sovětský, podle archivních dokumentů se pozdější sociolog stal v poválečném Polsku nejen „spolupracovníkem kontrarozvědky“ (jak se i u nás po jeho smrti psalo v některých zprávách), nýbrž rovnou důstojníkem Sboru vnitřní bezpečnosti (KBW) vytvořeném Sověty. Zůstal jím do roku 1953, dotáhl to až na majora, a zřejmě se přímo, tedy se zbraní v ruce, podílel na pronásledování polského protikomunistického odboje. To byl též důvod, proč k němu mnozí polští intelektuálové přistupovali v posledních deseti letech mírně řečeno s jistou rezervovaností.
Další potíž představuje Patočkova formulace, že Bauman svou komunistickou minulost nikdy netajil. Spíš naopak: celou pravdu o sobě neřekl, informace o jeho poválečné kariéře se dostaly na veřejnost teprve v roce 2007 díky archivnímu výzkumu. I pak ale Bauman nedůstojně mlžil, a západním čtenářům podával dosti upravené výklady – o tom všem píše například polský historik Piotr Gontarczyk, překlad jeho článku vyšel roku 2008 v Babylonu, ve stejném roce o něm informoval i Josef Mlejnek starší v Reflexu.
Patočka vyzdvihuje Baumana jako kritika globalizace, jako levicového „veřejného intelektuála“, který v této „roli“ dokázal „krásně zestárnout“. Kdyby byl uvedl stejná fakta jako Gontarczyk, jevilo by se Baumanovo stárnutí jako méně pohledné. Šéfredaktor serveru Deník Referendum tak Baumanovi dělá vskutku medvědí službu, stejně jako když na důkaz jeho velikosti zmiňuje výrok, v němž sociolog přirovnal bezpečnostní zeď, oddělující v Izraeli palestinská území, ke zdi varšavského ghetta. To srovnání dobře obstojí v rámci současné ideologie západní levice, je ovšem takřka neuvěřitelně pitomé – nehodné muže, který by podle Patočkova titulku měl „zosobňovat to lepší ze střední Evropy minulého století“.
AD

Doporučuji nedávný text Bohumila Doležala Dnešní politická krize, ČSSD a hlasatelé „občanské společnosti“, který vyšel na Svobodném fóru. Autor v něm témata, která dlouhodobě sleduje, shrnul do kondenzované podoby. Esej přináší úhel pohledu, který nemůžete nalézt v mediích Bakaly a Babiše, a mohla by se stát východiskem smysluplné debaty ke skutečné závažným, nikoli zástupným otázkám naší současnosti.
VK

Šéfredaktor Respektu a politický komentátor Erik Tabery poskytl obsáhlý rozhovor časopisu Finmag (vyšel na dvě pokračování zde a zde). Interview se týká především současné české politické a mediální situace – a pozoruhodná je na něm hlavně důslednost, s níž se Tabery vyhýbá konkrétnímu pojmenování konkrétních problémů s konkrétním oligarchou a dominantním politikem v jedné osobě.
Prohlašuje například: „Od roku 1989 máme skutečnou demokracii. Neříkám, že je vše bez chyb, ale jsme svobodní lidé. Politický systém sice prochází proměnou, ale stále tu máme poměrně čitelný stranický systém a fungující instituce.“ Vezmeme-li v potaz, že právě „stranický systém“ se v posledních letech zásadně změnil, že jeho rozklad bude s největší pravděpodobností dokonán po letošních volbách, a že v tom (a nejen v tom) hraje rozhodující roli hnutí ANO, očekávali bychom, že je Tabery aspoň zmíní. Nezmíní, a neučiní tak ani v markantnějších případech, jako je tento: „České prostředí je ideální pro politické populisty. Ať je to Zeman, Okamura, nebo čerstvě Robejšek. Umožňuje jim to stát se lehce volitelným, aniž museli mít propracovaný program a konkrétní návrhy na změny.“ O Babišovi ani slovo.
Po chvíli dostává Tabery otázku týkající se povahy současných masmédií, na niž odpovídá: „Média by se neměla bát hledat pravdu a přinášet kvalitní informace. A samozřejmě být nepohodlnými pro ty, kdo mají zrovna moc. Dokonce bych řekl, že nikdy v historii nebyl význam žurnalistiky větší než dnes.“ To jsou zlatá slova. A protože Babišova četná média asi nemohou býti pro Babiše či jeho příští vládu „nepohodlná“, nemohou asi příliš usilovně „hledat pravdu“ a nejspíš tedy také nebudou „přinášet kvalitní informace“, čtenář by čekal, že aspoň zde Tabery konečně pojmenuje naši velkou mediální potíž. Bohužel tak neučiní, neboť problémem pro něj je, že „prostřednictvím sociálních sítí se s děsivou lehkostí šíří lži a manipulace“. Poté přichází otázka bezmála návodná: „Co s sebou přinesla změna majitelů největších českých médií?“ Erik Tabery ovšem i zde pouze obecně a rozmlženě soudí, že „mediální svět je nyní na rozcestí a bude si muset vybrat. Buď bude účelovým nástrojem majitelů a inzerentů v jejich plánech s ovlivňováním veřejnosti, nebo se vydá složitější cestou, kterou já preferuji, kde je hlavním partnerem čtenář.“ Celé interview by mohlo v budoucnu sloužit jako učební pomůcka v hodinách občanské výchovy demonstrující „nechumelismus“ v praxi. Tím, že Tabery vytěsňuje Babiše, předkládá čtenářům bezzubou fikci, popisuje jakousi obecnou politickou realitu, která ve skutečnosti neexistuje. Není jasné, proč si šéfredaktor Respektu počíná právě takto, jednu z možných odpovědí však v rozhovoru dává v jiné souvislosti: „Strach. Nemalá část společnosti se bojí. Někdy racionálně, někdy iracionálně.“
AD

Když jsem si na internetu prohlížel různé fotoreportáže ze setkání ke čtyřicátému výročí Charty 77, které se konalo 7. ledna v Mramorovém sále Paláce Lucerna, kladl jsem si otázku, zda je z dodnes veřejně činných chartistů více těch, kteří Andreje Babiše přímo či nepřímo nějakou formou podporují nebo o něm přinejmenším mlčí, nebo těch, kteří proti němu otevřeně vystupují – tak jak se sluší vystupovat proti predátorovi, ohrožujícímu demokratický režim, který Charta 77 pomohla této zemi vrátit. Snímky napovídaly, že těch prvních je víc.
VK