Slovem roku 2016 se v anketě Babišových LN stalo sousloví „Pražská kavárna“. Další doklad chytré strategie Hradu a obecné hlouposti, nejen mediální obce, která návnadu slupla jak malinu. O tématu jsme již ve Spoušti psali. Od Respektu po Vlastenecké noviny si média začala zakládat rubriky Pražská kavárna a veřejně aktivní jedinci se počali k termínu hrdě hlásit. Mezi slovy, které redakce do zmíněné ankety zařadila, naopak chybí třeba výstižný Doležalův „babišák“, termín pro Babišovy posluhovače včetně novinářů (dalo by se zde rozlišovat mezi babišákem na plný a částečný úvazek, ve škále od Kamberského po Rejžka), kteří v LN a MF Dnes v rámci „nechumelismu“, jednoho z důsledků „Velké protikorupční revoluce“, a dnešní „buranokracie“ (tři další Doležalovy termíny) kromě jiného přičinlivě rozšiřují impérium „Anofertu“.
VK

Otázce, proč se za stávající konstelace neúčastnit ankety Babišových Lidových novin Kniha roku, se autoři Bubínku Revolveru již opakovaně věnovali. Její poslední ročník ukázal i některé vedlejší příznaky, jež s sebou neodolatelná potřeba hlasovat a soutěžit za všech okolností také přináší a jež prozrazují i to, co snad ještě mohlo o některých účastnících zůstat utajeno. „Cenu za vítěze Jiřího Hájíčka převzal nakladatel Miroslav Balaštík z brněnského Hostu,“ uvedl server iHNed.cz. „,Hájíček tady dnes nemůže být z ryze osobních, nikoliv ideových důvodů,‘ řekl Balaštík (...) ,Moc za to děkuje, velmi si toho váží kvůli té tradici, kterou tahle cena má a která pokračuje,‘ (...) dodal“. Předpokládám, že šéfredaktorovi Hosta nikdo přímý dotaz po tom, proč se Hájíček nedostavil, nepoložil, natož aby mu při tom držel nůž u hrdla – Miroslav Balaštík zřejmě projevil pouze příznačnou vlastnost, jež se mj. velmi dobře uplatňovala za normalizace a pro niž v češtině existuje pěkné slovo předposranost; vyloučíme-li ovšem variantu, že potřebuje z nějakého velmi vážného důvodu využít příležitosti k tomu, aby se tak očividně lísal k stávajícímu vlastníkovi Lidových novin, jenž se jistě jen nepodstatnou shodou okolností snaží uzurpovat tento stát. Pokud jde o oceněného Jiřího Hájíčka, nezaznamenala jsem, že by někde vyjádřil nelibost nad tím, jak za něj jeho nakladatel promluvil. Není zřejmé, zda to bylo dáno souhlasem s řečeným či jeho jistou zdrženlivostí, v jiných případech sympatickou. Ve výsledku to ovšem vyšlo nastejno. Chtěl-li svou nepřítomností při předání ceny určené jeho knize nad situací šalamounsky vyzrát, pak tento pokus nedopadl nejlíp. A argument tradice? Právě z úcty k ní by bylo v tomto případě slušné se od podniku jednoznačně distancovat.
TP

Vedoucí sobotní přílohy Lidových novin Orientace Josef Chuchma dosud poslední ročník ankety Kniha roku zas doprovodil dojemným úvodním slovem, jež se namísto tradicí ohánělo „hlavně službou čtenáři“. Anketa totiž podle jeho slov především upozorňuje „na tituly, které snadno propadají sítem pozornosti i těch čtenářů, kteří se o ‚fajnová‘, různě menšinová témata zajímají, avšak nemají čas a někdy ani šanci se dozvědět, že taková kniha je vůbec na světě. Neboť řada svazků vychází téměř utajeně: nakladatelé často nemají schopnost, a někdy to bohužel vypadá, že ani potřebu dát veřejnosti vědět, že jejich v něčem jedinečný titul je ‚venku‘“ (Lidové noviny 17.– 18. 12. 2016). Věc s utajováním existence nových knih, jejichž obsah označuje, v souladu s názvem a stávajícím velkouzenářským odérem listu, redaktor Lidových novin příznačně za „fajnový“ a „menšinový“ (v předcházející „dějinné etapě“ se říkávalo „elitářský“), i když by se nabízelo např. prosté „kvalitní“ či „dobrý“, je záležitost vskutku zapeklitá – a Chuchmova diagnosa příčin je přitom tak nasnadě, až mě zahanbuje, že mě to dřív nenapadlo: Tak tedy pokud o nějakém dobrém titulu širší veřejnost dnes neví, potíž tkví prostě v neschopnosti a absenci potřeby nakladatele – a nikoli třeba v jeho nedostatku prostředků na reklamu, v neslučitelnosti jeho vkusu a vychování s nevybíravými PR způsoby většiny těch, na jejichž výkony dnes vidět je, či zrcadlově v ignorantství a cynismu stávajících masmediálních tzv. kulturních redaktorů, jejichž základní povinností by sice mělo být dávat o takových knihách (stejně jako jiných obdobných kulturních počinech) tak či onak vědět, kteří se ovšem o ně již dávno ve své většině vůbec nezajímají. Abych ale nebyla nespravedlivá: existuje rovněž skupinka takových, jež si rádi vyžádají i recenzní výtisk titulu, který „propadá sítem pozornosti“. Nezřídka ovšem nikoli proto, aby o něm pojednali, nýbrž aby o něj bezplatně obohatili svou soukromou knihovnu.
TP

Pražská radnice přišla s oznámením, že na Těšnově postaví pavilon pro Muchovu Slovanskou epopej. Vzápětí tento úmysl zpochybnila radnice Prahy 3, která již pořádá finanční sbírku pro expozici na Vítkově. Pochybnosti má i vedení radnice Prahy 8, kde se ohlašovaná lokace nachází. Nezbývá než znovu odkázat na text Josefa Čapka Kam s ní? Z roku 1928, který jsme před rokem připomenuli na Bubínku Revolveru. Osudy díla jsou zajímavější než dílo samo. Muchův trik by měl být inspirací či další posilou pro mnohé současné české umělce.
VK

„Kolegové v redakci mi na poslední hodnoticí poradě dali dost jasně najevo, že bych měl zase začít psát editorialy. (…) Samozřejmě tuším, že mají pravdu. (…) Psát bych chtěl, něco mě i občas napadá, ale chybí mi čas to aspoň trochu precizně naformulovat,“ svěřil se v posledním loňském čísle Týdeníku Echo Dalibor Balšínek. Konec roku šéfredaktorovi listu zřejmě přece jen poskytl vhodnou příležitost učinit výjimku – „něco“ ho „napadlo“ a vybyla patrně i chvilka „to aspoň trochu precizně naformulovat“, a tak si trochu zabilancoval a v lepším případě názorně předvedl, co to znamená, když se řekne, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Hned zkraje editorialu – neseném rozpustilým tónem – se přiznal, že jeho „prvotní starostí je zajištění prostředků na provoz samotný, pak teprve je editoriální politika“. Tu ponechává vlastnímu životu, neboť „ví“, že ač jsou autoři jeho média „pochopitelně i neuvěřitelně komplikovaní“ a on už „dávno rezignoval na to, že by měl se vším souhlasit“, „jsou jedineční, zajímaví, osobití“. Jinými slovy tu Balšínek říká, že jako šéfredaktor na šéfredaktorování nemá vůbec čas. A k dobru ještě přidá žertovnou historku o práci svých podřízených: Ondřej Štindl údajně při přepisu debaty mezi redaktory pro bilanční vydání rubriky Salon zjistil, že se mu zasekl diktafon, ale jal se ji „přepsat“ „po paměti“. Jaká švanda! Balšínek neodolá ji rozvést: „No, my mu věříme a přijali jsme to celé jako Ondřejovu interpretaci nás samých“, a debatu v inkriminovaném čísle předkládá čtenáři. Stranou nezůstávají ani ostatní kolegové, ti si totiž podle svého šéfredaktora, na nějž zbyla role „neukojeného principála“, „můžou jen číst a psát“. Zdá se, že je Balšínek ve snaze o třeskutou vtipnost schopen obětovat mnohé: tentokrát zpochybnil způsob a hodnověrnost práce své vlastní i svých kolegů, což asi přece jen neměl v úmyslu. Každopádně je totiž podle Balšínka v Echu všechno v naprostém pořádku a tak to zůstane i po celý příští rok, protože „na nás se můžete spolehnout, nepolevíme a nezměníme se“.
EO

Jako houby po dešti poslední dobou vyrážejí ze Sítě periodika prezentovaná marketingovými kampaněmi ve stylu „jedině naše stránky nabízejí reálnou alternativu k zotročujícímu mediálnímu mainstreamu“ (strategii laděné v tomto duchu se nedávno nevyhnul ani server Babylon, jak na to na Spoušti upozornil Viktor Karlík). Bez ohledu na skutečné nebo domnělé rozdíly v proklamovaných ideových profilech či politické orientaci se zpravidla vyznačují určitými typickými příznaky, jako například zvláštní směsicí ambiciózní gestikulace a ublíženeckého stýskání, dutým mesiášským patosem, naprostou absencí sebekritického nadhledu a humoru, formulační ledabylostí i fatální neznalostí interpunkce. Ve všech těchto ohledech nápadně vyniká vznikající „český a slovenský analytický a komentátorský web Argument“. Zvláštní pozornost si zasluhuje záměr trojice jeho „zakladatelů“, Ilony Švihlíkové, Adama Votruby a Veroniky Sušové-Salminen, shromáždit kolem Argumentu „silný tým vyzrálých autorů s reputací“ a s jeho přispěním tu mimo jiné publikovat „fejetony i básně“. Příslušné rubriky zatím neobsahují žádné příspěvky; nezbývá než vyčkat, pro které z našich „vyzrálých“ fejetonistů a básníků se stane věcí „reputace“ nabídku tria Sušová-Salminen, Švihlíková a Votruba neodmítnout.
MV

Velmi důležité svědectví ze života Václava Havla sdělila na Štědrý den národu Dagmar Havlová v rozhovoru s Kateřinou Brožovou. V Reflexu o tomto pojednal Viliam Buchert. „Paní Dagmar oznámila, že před novináři a veřejností se v roce 2008 podařilo utajit, že exprezident Václav Havel měl v průběhu pobytu v USA menší mrtvici. Samozřejmě paní Dagmar hned poznala, o co jde. A když jí v nemocnici dali snímek nemocného manžela, tak na něm byla v jedné části mozku ,vidět podoba anděla‘“. Nezbývá než doufat, že český malíř vystavující právě v DOXu svůj pozoruhodný cyklus ho brzy obohatí o tento motiv.
VK

Ve světě, kde je zdá se stále těžší odolat puzení být vidět a slyšet bez ohledu na cokoli či pokušení vydávat se za kohokoli a v němž soutěživá kvantita tak intenzivně válcuje „pouze“ existující kvalitu, mě zaujalo sebezpytné doznání Martina Švejdy o tom, proč se nezúčastní hlasování pro Ceny divadelní kritiky: „Viděl jsem během roku téměř osmdesát představení, z toho bylo na čtyřicet premiér. Jsem ,reprezentativním kritikem, který viděl aspoň to podstatné a který při tom nebyl aspoň trochu pragocentrický? Myslím, že ne. A tak se zase ankety SADu (...) nezúčastním. Nepovažoval bych to prostě za seriózní. Osmdesát představení... Lenka Dombrovská v Chuchmově Jasné řeči uvedla, že během sezóny vidí kolem tří stovek představení (kolik jich vidí JPK [J. P. Kříž] si netroufám ani odhadnout). Zůstává mi nad tím rozum stát. K čemu to? Fakt si je všechny pamatuje? A fakt to stojí za to? Já osobně bych byl rád ještě selektivnější, soustředil se jen na určité ,segmenty, na to, co považuji za skutečně přínosné sledovat (a naopak bych se chtěl zbavit nutkání chodit všude tam, kam je ,vhodné‘ chodit a kde se přitom vlastně nic moc neděje).“
TP

Chvála ikonám zámků a rozmlženým řádkům v internetových médiích. Děkuji všem serverům, které mi bez předplatného neumožňují dočíst řadu textů, na které stižen prokrastinací klikám. Moje zvrácená touha číst žvanění žvanilů je tak skvěle tlumena.
VK

Další vydání Spouště tentokrát již ve středu 18. 1.