Když recenzentka listu Los Angeles Times Maggie Dohertyová označila roku 2013 román Marishi Pesslové Noční film za román pro digitální věk, zvýšila mu už beztak značnou publicitu, danou především věkem a fotogeničností autorky (nar. 1977) i materiály, které coby součást knihy ve spolupráci se svým americkým nakladatelstvím umístila online. Co pojem „román pro digitální věk“ znamená v literární praxi a jaké jsou vůbec kvality Nočního filmu, může nyní posoudit i český čtenář: po Vybraných okruzích z mechaniky pohrom (2008) tu vyšla tato druhá autorčina próza (Argo 2015, přel. Pavel Černovský).
Pokud jde o žánr, je Noční film na citovanou, zjevně lichotivě míněnou nálepku na první pohled nepravděpodobný kandidát. Hrdinou je newyorský investigativní novinář, který se na vlastní pěst pokouší objasnit domnělou sebevraždu dcery slavného filmového scenáristy a režiséra Cordovy – a který, jak velí konvence zavedené už Agathou Christie a posílené Raymondem Chandlerem, holduje alkoholu o kapku víc, než by měl, a i jako čerstvě rozvedený je stále charismatický, zvláště v očích žen.
Příliš nepomůže ani pohled druhý. Odhaluje, že Noční film je stejně jako třeba Poeův Zánik domu Usherů moderní gotikou: v popředí vystupuje podivný otec-tyran v osobě Stanislase Cordovy i křehká dívka na útěku ztělesněná jeho dcerou Ashley, příznačné je také prostředí izolovaného rodinného sídla, nad nímž se vznáší prokletí, či klaustrofobní ústav pro duševně choré. I tato „gotika“ má přesahy do duchařského příběhu (figuruje zde černá magie a čarodějnice), hororu (postavy se děsí toho, co viděly pod Ashleyinou postelí v nuzném pronajatém pokoji i v rodinném sídle), vyskytuje se v ní teror plynoucí ze strachu z toho, co vidět není, a výjimečné nejsou ani prvky thrilleru s nadpřirozenými jevy, připomínající zase slavný titul Iry Levina Rosemary má děťátko.
Při pátrání po smyslu oné recenzentské nálepky nám nepomůže ani do očí bijící fakt, že Noční film je programově postmoderním románem, který se filmy tak často rád nejen zabývá, ale také na ně odkazuje. Vykreslení Manhattanu včetně barvité čínské čtvrti a Washingtonova náměstí upomíná na podmanivé záběry Martina Scorseseho, scéna z přísně soukromého tajného klubu Oubliette jako by vypadla z posledního filmu Stanleyho Kubricka Eyes Wide Shut a ve výčtu vlivů bychom mohli pokračovat dál, příznačně od Alfreda Hitchcocka přes Davida Lynche až po Quentina Tarantina. Připočtěme ještě Romana Polanskiho a podezření na jeho zneužívání dětí a mladistvých – a fiktivní samolibý excentrik Cordova je na světě. Tady sice Pesslová nadhodí otázku, nakolik kultovní a mainstreamově populární filmy zpětně působí na naše vnímání reality, ani to však výše zmíněná recenzentka zjevně neměla na mysli.
Její vyjádření se vztahovalo čistě k formálním aspektům Nočního filmu, přičemž ovšem lze o novátorství většiny z nich s úspěchem pochybovat. Zhruba šest set stran knihy netvoří pouze próza, ale také autenticky vyhlížející deníkové webové stránky, strojopisné policejní zprávy, lékařské záznamy, rukou psané útržky, satelitní mapy, esemesky apod. – takže se tu setkáváme s metodou, kterou v posledních deseti letech užívají i takoví nestorové americké literatury, jako je Herman Wouk (Zákonodárce, česky 2014). A když se k ní uchylují autoři mladší (jako třeba Dave Eggers v románu Kruh a Joshua Ferris v románu Vstát znovu se slepicema; oba česky 2015), vždy tak činí se zřetelem ke zpracovávaným tématům – přičemž implicitně se k její nosnosti a životnosti stavějí skepticky. Označit tedy první kapitolu Nočního filmu sestávající ze série webových nekrologů za nejpozoruhodnější literární inovaci tohoto století a Pesslovou za wunderkinda je směšné – ostatně nachlup stejná marketingově vyhlížející „kritická“ hodnocení před pár lety vítala Jennifer Eganovou, jmenovitě jednu kapitolu z její Návštěvy bandy rváčů (česky 2012), která měla formu powerpointové prezentace.
Originálním prvkem jsou v Nočním filmu pouze ony online materiály, zmíněné v úvodu této recenze, které jsou primárně vizuální (krátká videa, filmové plakáty atd.) a v jejichž důsledku kniha, pokud je budeme považovat za její součást, hraničí s jakousi multimediální prezentací. Celý román je pak, stejně jako třeba většina dnešních muzeálních expozic, interaktivní, a logicky se tu nejspíš nabízí otázka, zda je v době posedlé tím, co francouzský filozof Guy Debord výstižně nazval spektáklem, takové dílo skutečnějším, nebo naopak odcizenějším artefaktem. A nakolik může být odpovědí na to, co postmoderní teoretici nazývají smrtí románu: trpěla Pesslová literární úzkostí pramenící z obavy, že samotná slova v digitálním věku nestačí, nebo se naopak pokusila o experiment jdoucí s dobou? V rozhovorech každopádně opakovaně zdůrazňovala, že chtěla, aby si čtenáři mohli přečíst celý román, aniž by je rušila jakákoli technologie, a „googlovat“ by měli jen tehdy, hodlají-li v zážitku pokračovat.
Pomineme-li ovšem právě tuto mediálně atraktivní stránku věci, zůstane před námi nevýrazná, plochá próza, jejímž jediným ozvláštněním jsou častá spojení různého druhu tištěná kurzívou. Podtrhují vzdálenost a čas („alespoň prozatím“, „kilometr“, „celá hora“) a hodnocení situace („díky Bohu“, „no jistě“), v důsledku své zvýšené frekvence však napětí nestupňují. Ostatně s napětím to v knize není nijak slavné: k detektivně racionálnímu (Ashley umírala na rakovinu) a goticky mystickému (spolky s ďáblem) konci přistupuje ještě konec třetí, pohrávající si s alternativním vnímáním času a prostoru, což tu ale celkem logicky nějak nefunguje.
Přinejmenším stejně sporné je i to, co podstatného román říká ke svému hlavnímu tématu, jímž je postavení současného umělce a současného umění vůbec. Na jedné straně máme tvůrce, kteří touží být vidět, potažmo patřit k celebritám, na druhé takové, kteří se před pozorností médií pečlivě skrývají, což ovšem v digitálním věku může vést k bezpočtu spekulací a mnohdy až paranoidních konspiračních teorií – jež se, jakmile se ocitnou na webu, stanou „dohledatelnými“, a tak alespoň ve fanouškovských kruzích svým způsobem reálnými. Přesně v takovou záhadu (slovy románu „legendu“ a „mýtus“) přeroste hrdina Stanislas Cordova, k čemuž významně přispěje skutečnost, že jeho filmové horory už mainstream nedokázal přijmout, a jejich příznivci se proto kromě virtuálních setkání scházejí na nočních projekcích, povětšinou v podzemních prostorách označených symbolem oka. V tomto bodě je už Pesslová co se týče pohledu na dnešní kulturu úplně mimo: vskutku si jako respektovaná literátka dovede coby jedinou alternativní, v románu doslova „undergroundovou“ kulturu představit pouze filmy napěchované sexuálně motivovaným násilím a promítané za takových okolností? Nebo se ve snaze uspokojit čtenáře akční a lechtivé literatury a literární kritiky zároveň prostě jen pragmaticky rozhodla honit více zajíců najednou?
Když před léty přemítal o budoucnosti literatury v eseji zahrnutém do svazku Květná neděle (česky 2004) Kurt Vonnegut, Jr., trefně poznamenal, že by „neměla zahučet ve vlastní prdeli“. Nad Nočním filmem Marishi Pesslové lze jen podotknout, že řešením zjevně není ani vykročení do světa filmu, celebrit a domnělého současného undergroundu – o podbízivém klikání ani nemluvě.