V kulturní rubrice internetového Reflexu se lze setkat s textem, kde je namísto obvyklého titulku „Kultura“ ve stejné grafické úpravě napsáno „Komerční prezentace“. Lze to poměrně snadno přehlédnout, všimnul jsem si toho, až když jsem začal hledat autora oslavného blábolení. Chápu, že dobrovolně oslavně blábolit o výrobcích Vladimíra Michálka je značně neradostný úkol. A v každém případě je čestnější, když si produkce filmu vyrobí pochvalu sama a redakce přizná barvu. Jen by to měla učinit ještě zřetelněji. Takový systém by pak mohl být dobrým vzorem i pro ostatní dnešní masmediální „kulturní rubriky“.
VK


Příkladnou přehlídku nekompetentnosti a nevkusu představoval gejzír textů, jejž masmédia věnovala nedávným devadesátým narozeninám výtvarníka Pavla Brázdy. Především akcentovaly oslavencovo „outsiderovství“ či „solitérství“ – jak dokládají již titulky typu „Nepřizpůsobivý“, „Devadesátník Pavel Brázda zůstává solitérem. Jsem rád na okraji, říká malíř“, „Solitér Pavel Brázda devadesátiletý“, „Ostrý muž, který nepotřeboval splynout“ –, aniž by ovšem braly v potaz, že za dobu posledního víc než čtvrt století (!), kdy začal být tento umělec pro širší veřejnost postupně objevován, se situace postupně radikálně a definitivně změnila, což ostatně sami autoři oněch textů se svatou prostotou vzápětí konstatují výčty po čertech neoutsiderovských zářezů z již pěkné řádky let: od desítek výstav, včetně těch v předních oficiálních institucích (Národní galerie, GASK), přes řadu publikací včetně mohutné monografie až po medaili Za zásluhy, již domněle příkladný outsider přijal od prezidenta Václava Klause, aby mu ji za několik let, samozřejmě s širokým veřejným ohlasem, zase vrátil. Na to, aby se člověk zarazil například u sousedství vlastních slov o „nesmlouvavé povaze“ Pavla Brázdy s jeho bezprostředně následujícím pragmaticky loajálním popisem spolupráce s Milanem Knížákem, který mu v Národní galerii zaštítil výstavu, by ovšem musel alespoň trochu přemýšlet – to bychom ale od takového J. H. Vitvara, na jehož interview tu odkazujeme, chtěli opravdu mnoho. Stejně jako on v Respektu využil i Marek Gregor v Reflexu (1. 9.) velkorysého prostoru pro rozhovor s devadesátiletým výtvarníkem především k recyklaci či komolení dříve již mnohokrát řečeného a k distribuci rádoby výstředních intimností, jimiž Pavel Brázda tak rád za každých okolností touží šokovat, čímž jistě dobře nahrává voyeurismu a hyenismu, které se z přiznaného bulváru už dávno rozlily do širokých masmediálních bažin. Také padla rozkošná lež (vyznamenat Pavla Brázdu prý Václavu Klausovi doporučili lidé z Revolver Revue, Reflex) a několik vskutku půvabných nesmyslů (například: s předním lingvistou Petrem Fideliem se prý Brázda podílel na vzniku samizdatového časopisu Kritický sborník, lidovky.cz). Čestné místo v této žalostné narozeninové plejádě připomínající zkažený dort náleží i Jiřímu Peňásovi, který se se svým čtenářským fanklubem ve svém převleku za polyhistora a navíc dobrého bracha všech významných lidí od kultury v této zemi podělil s obvyklou bohorovnou marnotratností o cosi, co se tvářilo jako sumarizující vhled do Brázdova života i díla. O tom, jak vážně ho lze brát, nechť svědčí například názor, že Brázdovy obrazy ze čtyřicátých a padesátých let jsou „pocitem i rodem příbuzné“ dílu Jiřího Koláře, či věta o tom, že „člověk někdy hned nemůže odhadnout, patří-li dílo Brázdovi, či Novákové“ (tj. Brázdově ženě, rovněž malířce). Inu, má-li člověk oko z Kašparovy krávy, jak říkávala moje babička, i tak se mu věci mohou jevit.
TP


Nakladatelství Euromedia ohlásilo „exkluzivní“ vydání „unikátní Rodinné Bible“. Z tiskové zprávy (přetištěné např. zde) se dozvíme, že Bible „na 1024 stranách přináší Starý a Nový zákon“, přičemž „znění Starého a Nového zákona“ je „kompletní“, a že nakladatelství ji připravilo „s důrazem na myšlenku, že rodina je nedotknutelná“. Ale to není vše: Rodinná Bible „přináší“ „také prostor pro vepsání vašeho rodokmenu a osobní kroniky s klíčovými událostmi“ a „posvětil ji pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka“, který se zároveň stal jejím prvním majitelem. Zdálo by se, že událost sezóny je na světě.
EO


Při studiu na pražské filozofické fakultě – obor filozofie ukončil v roce 2000 prací o Derridovi a Heideggerovi – začal pracovat v Lidových novinách [...], v roce 2001 se stal hlavním komentátorem listu. O dva roky později přešel do českého vysílání BBC jako politický analytik, téměř rok strávil na stáži v Londýně. Pravidelně psal pro Lidové noviny, komentáře a sloupky o současné morálce, pravidelně publikoval v časopisech Respekt a A2. Kromě politiky se stále častěji zaměřoval i na kulturní kritiku, film a literaturu. Tři roky vedl kulturní rubriku Hospodářských novin, tři roky kulturní rubriku ČT. V současnosti pracuje jako analytik HN, píše o kultuře a politice. V ČT moderoval pořady Před půlnocí a Kulturama. [...] Podílí se i na tvorbě dokumentárních filmů.“ V České televizi, z jejichž webových stránek citujeme, rovněž moderuje kulturní pořad Konfrontace Petra Fischera. Patrně kvůli prolnutí formálního filosofického vzdělání, jímž se různými způsoby v podstatě bez přestání blýská, s intenzivní aktivitou na místní, čím dál hlouběji se propadající masmediální scéně se brzy propracoval k dnes již nezaměnitelnému způsobu psaní, založenému na ostentativním mudrlanství, pod nímž se zpravidla skrývá řekněme ne zcela jasnozřivý úsudek a naprostá banalita či čirý blábol, ke způsobu občas až odzbrojujícímu, neboť připomínajícímu dětskou hru na – v tomto případě „filosofa“, „kritika“, „analytika“ atd. Jako příklad z poslední doby je možno vybrat třeba text Objevování Bosche blízké peklu z rubriky s krásným názvem Pasáže a tišiny Petra Fischera. V povýtce vzrušeně dýchavičném proudu slov, jenž už svou dikcí poněkud neladí s autorovým označením „analytik“, se tu dočteme leccos, například o Boschově (a rovnou i Goghově) „bláznovství otevírajícím“, o „vhledu do tajemství věcí metafyzických i konečných, které vidí s fantazijní konkrétností, takže to vše chvílemi připomíná surreálný komiks, který právě vyšel“, i o tom, že „realita je imaginace, nikoli vykloubení, anomálnost, či dokonce úchylka. To v ní se rozbíhají linie našich morálních voleb a my je neustále posouváme a zkoumáme, dokud je ve smrti neopustíme směrem jinam, kde o cestách, liniích a směřování rozhoduje někdo jiný“. Zmíněna je též „alchymistická vrstva“, v souvislosti s níž se Petr Fischer s námi jakoby nic podělí nejen o postřeh, že „Bosche nelze rozřezat, zařadit, poskládat do krabičky a pěkně ho mít“, ale i o celkem zásadní přesvědčení, že „s Boschem se každý musí vydat do neznáma, rozpustit se na chvíli v jeho obraze, protože jedině tak pochopí alchymistickou, molekulární podstatu světa“. Samo sebou padne také pár pojmů a jmen, jež mají svědčit především o autorově akribii, kupříkladu „devotio moderna“ či „holandský mystik Geert Groote“, a tak bychom mohli pokračovat. Pointa této kašovité pseudointelektuální všehochuti, z níž se jednomu snadno může zamotat hlava, ovšem tkví, tak jak to u Petra Fischera bývá, jinde, totiž v ústřední, „zásadní“, „náročné“ a především fantastické otázce, již klade sám sobě i svým čtenářům: „Vydat se do Madridu na výstavu Hieronyma Bosche, když se v díle holandského malíře z přelomu novověku dá pohodlně listovat na internetu či v nekonečném počtu katalogů a teoretických prací, nedává moc smysl. Proč je vlastně důležité vidět Boschovu malbu pět set let po jeho smrti naživo, když nám detailní zvětšeniny mohou odhalit mnohem více než pouhý nedokonalý pohled na celek z chumlu stlačených diváků z celého světa?“ Věci v této zemi zdá se pokročily opravdu hodně daleko, a tak se už bohužel ani nejeví jako nemožné, že by i takový renesanční weltman a matador zdejších tzv. kulturních platforem v jedné osobě dosud nenahlédl klíčový rozdíl mezi reprodukcí a originálem.
TP


Jednadvacátého září oznámil Český rozhlas, že se týž Petr Fischer stane novým šéfredaktorem stanice Vltava, přesněji řečeno, že byl novým šéfredaktorem stanice Vltava jmenován (což je poněkud překvapivé, nedávno byl totiž na onu pozici vypsán konkurs, do užšího výběru v něm postoupili Dita Hradecká, Petr Christov, Pavel Klusák a Martin C. Putna, nikdo z nich však nakonec vyvolen nebyl). Snad je to dobrá zpráva: „zkušený novinář, scénárista a moderátor“ (jak je Petr Fischer označen v tiskové zprávě ČRo) bude nyní možná tak vytížen rozhlasovým šéfredaktorováním, že mu na různé konfrontace, pasáže a tišiny nezbyde tolik času.
PO


Dne 16. srpna se ráno na stránce Echa24 setkaly podobenka a text Bohumila Doležala Andrej Babiš a jeho užiteční pomocníci s obvyklým rozumováním a podobenkou jiného autora tohoto média, usměvavého Jiřího Peňáse. Tento dlouhodobý „Babišův užitečný pomocník“ – řečeno s Bohumilem Doležalem – před nedávnem doputoval do Echa24, a to i se svými popisy fantastických dobrodružství podnikaných spolu se dvěma „Babišáky“ (opět Doležalův termín), editorem Babišovy České pozice Ludvou Bednářem a komentátorem Babišových LN Zbyňkem Petráčkem. Možná se brzy dočkáme i vzrušujících epizod s rockerem Janem Macháčkem, kterého si oligarcha rovněž zaparkoval ve své „intelektuální“ garáži.
VK


V pravidelné rubrice Čtenářomat časopisu Host (5/2016) navrhuje Jiří Trávníček, jenž je také jejím jediným dopisovatelem, „vyhlásit den, kdy vyjde číslo Hosta s touto notickou, za Mezinárodní den čtenářova práva na linearitu. Jak se bude slavit? Čtenáři toho dne mohou ignorovat poznámky pod čarou.“ O co autorovi této urputně nenucené, nadmíru ležérně podané glosy vlastně jde? Čtenář má být podle Trávníčka v odborných textech ušetřen poznámek pod čarou, ty mají totiž rozptylovat jeho pozornost a odvádět jej od textu hlavního. Tolerovat je lze – při dobré vůli – „tam, kde je poznámka krátká a týká se víceméně technických náležitostí (lakonického vysvětlení či doplnění, zdroje citátů)“, ve všech ostatních případech (!) čtenáře poznámky prostě obtěžují, nedej bože konfrontují s „druhou, třetí, n-tou [autorovou] myšlenkovou frontou“. Vždyť přece když je to „jen poznámka, tj. něco druhořadého, tak proč to tam [autor] vůbec dává“? Co k tomu říci? O tom, k jakým účelům poznámky pod čarou v textech slouží, musí Trávníček vědět své – stačí konečně prolistovat některý z mnoha jeho publikačních, povýtce akademických výstupů. Ty mají totiž formální náležitosti vědeckého textu, neboli operují mimo jiné se systémem poznámek pod čarou. Na Jiřího Trávníčka je spolehnutí: je to už poněkolikáté (viz např. http://www.bubinekrevolveru.cz/iii2016 + http://www.bubinekrevolveru.cz/o-knihu-vic-nebo-min), co si očividně nabíhá na vlastní vidle – to ale teď ponechme stranou. Podstatné tu je, že se Trávníček, tento úředník literatury a úspěšný, protože konformní aktér řady výzkumných projektů podmíněných mimo jiné výstupem v podobě publikací či studií vědeckého rázu, staví do role rebela, v níž velkohubě a populisticky, až zemanovsky chce se říct, a tónem, jímž se sdělují zprávy subverzivní či skandální povahy, pronáší čiré banality. Na to jsme totiž zřejmě čekali – až nám Trávníček řekne, jaká má čtenář práva: že nejenže může „ignorovat poznámky pod čarou“, ale má dokonce „právo číst cokoli či právo si jen tak listovat“. Škoda, že jsem si „právo“ nedočíst text, o němž je také řeč v úvodu, nevzala k srdci okamžitě a glosu přečetla do konce.
EO


Lety u Písku – V sedm hodin ráno se parkoviště u pietního místa v Letech u Písku, kde stával romský koncentrační tábor, zaplnilo auty. Na místo se přijel podívat ministr financí Andrej Babiš, doprovázel ho šéf resortu kultury Daniel Herman i ministr spravedlnosti Robert Pelikán. A z Babišova auta vystoupila i známá socioložka Jiřina Šiklová. ,Paní Šiklová se intenzivně zabývá romskou otázkou, po cestě mi vše vysvětlovala,‘ řekl Babiš.“
http://zpravy.aktualne.cz/domaci/babis-v-letech-polozil-venec-a-chysta-se-na-prohlidku-doprov/r~ce48021a73f811e69d46002590604f2e/ Krasojízda Jiřiny Šiklové zdá se stále nedoznala svého vrcholu.
VK


„Obtýdeník živé literatury“ Tvar o sobě na webových stránkách uvádí následující informaci: „Tvar je v současné době nejčastěji a nejdéle vycházejícím literárním časopisem v České republice, existuje nepřetržitě od r. 1990. Vydává jej spolek Klub přátel Tvaru. Tvar má své heslo na Wikipedii a profily na sociálních sítích Facebook a Twitter.“ Laskavý čtenář nechť si zkusí malý kvíz: které české literární časopisy vycházejí ve skutečnosti déle, anebo alespoň stejně dlouho jako Tvar? Není jich zas tak málo. Na druhou stranu, výše zmíněná informace má v určitém smyslu něco do sebe: časopis, na nějž Tvar přímo navazuje, totiž komunistický Kmen, začal vycházet už v roce 1982. Na to se často nespravedlivě zapomíná (o vztahu Tvaru ke Kmeni cudně mlčí i redakcí vzývaná Wikipedie: zajímalo by mě, kdo to heslo psal). Kdyby se Tvar ke svému proslulému předchůdci neostýchal přihlásit, nejen že by se mohl tím, že je „nejdéle vycházejícím literárním časopisem“ u nás, pyšnit po právu, ale také by mohl zvýraznit svou návaznost na hrdé revoluční tradice a taková esa tuzemského literárního provozu, jako jsou Jaroslav Čejka, Karel Sýs, Michal Černík, Josef Peterka, neřkuli Josef Rybák, Jiří Taufer či Vítězslav Rzounek. Obojí by se v dnešních dobách mohlo leckomu zase zdát dosti chic.
PO


Týž čtrnáctideník Tvar v září spustil nový webový magazín, nazvaný nápaditě „Ravt“ – a aby švandy s názvy nebylo dost, jeho rubrika věnovaná „esejistice“ byla pojmenována Pádlo. První „pádlo“ se zaobírá současným stavem české literatury, přesněji řečeno údajně panujícími „literárními přikázáními“, napsala jej Olga Stehlíková, „redaktorka a sloupkařka Ravtu, recenzentka Tvaru“, a lze jej tak snad vnímat jako text do jisté míry programní, který rubriku definuje a nastavuje standard všem příštím „pádlům“. Podívejme se na něj tedy blíž. Autorka otevírá zostra: „Ačkoli období předlistopadových represí, jak jsme doufali, skončilo, je česká literatura stále předmětem nejrůznějších zákazů, pravidel, tabu a velkých nezpochybnitelných pravd. Stejně jako tehdy – mají podobu povětšinou nepsanou, ba nejsou ani orálním folklorem, přesto je jejich dodržování samozřejmé, jako by je snad diktovala a jejich překračování tvrdě pokutovala Literatura Sama.“ Co se tu hned v úvodu dozvídáme? Že je to dnes s českou literaturou vlastně stejné jako před listopadem 1989? Těžko říct, a to nejen kvůli autorčině těžkopádnému stylu, ale také proto, že ne všechno tu zřejmě bude míněno vážně – Olga Stehlíková se podle všeho pokouší i o humor, což je zřejmé už z „osnovy článku“: „1) Neztotožníš, 2) Nenapíšeš, 3) Nesesmilníš, 4) Nezašustíš, 5) Nepochválíš, 6) Nepomlčíš, 7) Nezaskáceluješ, nepoholanuješ si, 8) Nebudeš civilní, 9) Nevyděláš, 10) Všechna literární zvířata jsou si rovna.“ Jednotlivé body vážně rozverného desatera jsou poté ve stati všelijak rozváděny, přičemž se podezření ohledně autorčiných humoristických intencí průběžně potvrzuje – viz sentence typu „Co je víc či méně ,žité‘, to posoudí obvodní lékař, příp. maminka“; „Řekla bych, že básník jí, vyměšuje, chodí po kšeftech a rád by získal právo na hypotéku a dovču jako kdokoli jiný, přičemž vyjímám kapitolku o tom, zda/jak si lze vydělat psaním poém“; „Genitivní metafora, pointa, synekdocha a ironie jsou fuj, jamb je víc než trochej, metafora furt dobrý“. Žánrová poloha však autorce nikdy nevydrží dlouho: jednou nenucený žert střídá procítěný polemický výpad („Jedině zlá kritika je kritikou dobrou. Bez elegance krvavě urazíš a co nejohavněji setřeš, každý bod na kontě lze proměnit v uznání za kritickou nesmiřitelnost a absolutní bezúplatnost [sic!]“), podruhé pragmatická úvaha („Pro literární časopisy je naopak výhodné mít výjimečného pravidelného přispěvatele (či redaktora), jehož jménem se zaštítit je prestiž a jehož texty dodávají plátku výraz a tvář, to mi neuniklo. Nemáme jich ale míň než málo, takových periodik i kritických osobností, má-li toto přikázání platit?“), potřetí zadumání bezmála cílkovské („Literární zlodějna je esteticky i eticky přijatelná žánrová věc, co bychom byli bez všech těch aluzí, citátů a variací, revivalů, remaků a coverů… Okopíroval Karel Poláček v Bylo nás pět Marka Twaina a jeho chlapecké hrdiny Toma a Huckleberryho i s celou sociální kritikou? A budeme to kdy chtít slyšet?“). „Je toto podání přepjaté a žurnalistické?“ ptá se nakonec autorka a hned si sama odpovídá: „Dost možná“ (a následně z neznámých důvodů ještě dál rozvíjí závěrečné zamyšlení bezmála patafyzických kvalit). Doplňme její odpověď: toto podání není jen „přepjaté a žurnalistické“.
PO


K příznačným rysům dnešních časů patří na odiv stavěné buranství. V jakžtakž kultivovaném prostředí čelí buran omezením: když kupříkladu není v živém projevu schopen promyšlené a věcné argumentace a nahrazuje ji sprosťárnami a urážkami, je po právu setřen a vysmán; když napíše v takovém duchu text, redakce mu jej vrátí alespoň k přepracování; když text publikuje takříkajíc vlastními cestami, okolí se vysloví, dá buranovi najevo, že takhle se to nedělá. V české společnosti se dnes naproti tomu buranství stalo obecně přijímanou součástí veřejné debaty, buď se mu přímo tleská, nebo přinejmenším nevadí (přesněji řečeno: nevadí u těch, kdo jsou „naši“). K takovým případům patří i červencový sloupek Lukáše Senfta v denikreferendum.cz, pojednávající o kandidatuře někdejšího disidenta Františka Stárka do Senátu. V časopise, jehož redaktoři s vervou poukazují na všemožná selhání jiných médií, vyšel text, v němž je Stárek (přezdívaný Čuňas) hned v titulku označen jako „estébák kapitalismu“ a poté v prvním odstavci charakterizován takto: „Rozevláté šedivé háro, bonvivánské panděro, džínová bunda a absurdní plnovous […] vizáž Santy Clause, který chytnul druhou mízu.“ Buran se obvykle vyznačuje i tím, že neovládá ironii ani humor, a jakkoli usilovně se o obojí snaží, vychází z jeho „pera“ vždy jen nová a nová trapnost: „A stejně jako Santa, také Stárek touží být vyslancem Ameriky. A jako Santa by rád občas nakukoval do našich obýváků a vedl záznamy o tom, kdo letos zlobil. Svůj sen si začal plnit hned po svém ,nanebevstoupení‘ z ilegality do mocenského sedla. Protivník agentů StB se stal důstojníkem Bezpečnostní informační služby. Nyní dokončuje svůj přerod v monstrozitu, proti které sám bojoval.“ Až do konce textu už to není jiné: „Maskot undergroundu“, „džínový disident“, znovu „estébák kapitalismu“, jehož „plavé číro vlaje nad prostorem“, „agent Stárek“, „rabiátský Santa Claus z undergroundu“, „Čuňasovu plandavou odrbanost si pleteme s odvážnou rebélií“ – autor působí dojmem, jako by mu činilo potíže občanské jméno Františka Stárka vůbec vyslovit. Citovanou buranskou „nálož“ si Stárek vykoledoval mimo jiné tím, že kandiduje za ODS s podporou marginálních Svobodných, má zcela jiný pohled na uprchlickou krizi než lidé kolem Deníku Referendum a v jednom interview pronesl diskutabilní výrok o věznici Guantánamo. Na to se lze jistě dívat kriticky, to ovšem nic nemění na tom, že Stárek byl urážen pouze a výhradně proto, že zastává názory, které se panu Senftovi nezamlouvají. Dovedu si živě představit, jak by redaktoři zmíněného časopisu vřeštěli, kdyby někdo s podobnou zavilostí a s důrazem na vzhled pojednal Petra Uhla, Jakuba Patočku nebo jakéhokoli jiného zasloužilého reprezentanta české levice. Buranský útok na Stárka ovšem nevadí, Stárek přece „není jejich“. 
AD


Současný český spisovatel se na serveru Přítomnost pustil do současného českého výtvarníka. Prostě si zčistajasna vykasal rukávy a rudo před očima skočil na věc, přičemž si počínal jako smyslů i zbytků soudnosti zbavený. Klíčem k porozumění jeho amoku snad může být, že toho na něj bylo zjevně zkrátka hodně; sousto si vzal každopádně sobě nepřiměřené. Už první jeho věta kromě jiného ukázala, že ho k nepříčetnosti vyprovokoval nikoli pouze onen jeden výtvarník, ale v podstatě celé současné výtvarné umění, jež vidí jako nestrukturovanou obludnou masu: „Výtvarníkům je hej: mohou si dovolit cokoli. Stačí se prohlásit za umělce a hned je člověku dovoleno, co je ostatním zapovězeno. Netřeba nic umět, na nápad copyright neexistuje, talent je zbytečná přítěž. Stačí drzé čelo, předsudky v malíku, dar surfovat na módních vlnách, důvěrná znalost lidské blbosti. [...] Podvod se stal citací, provokace součástí modernistické tradice, urážka projevem angažovanosti, jenž je přímo poznávacím znamením moderního umělce.“ Spontánní výskok na paušalizující vrchol takhle šikmé plochy ovšem nemohl dopadnout jinak než bezprostředně následujícím totálním karambolem: při něm tu literát na poměrně malém prostoru v zběsilé dikci stačil semlít dohromady pop-art a Andyho Warhola a zpeněžení banality, veksláky a StB, normalizaci a marketing, Helenu Vondráčkovou a Antonína Zápotockého, Michaela Jacksona a Marii Majerovou, také Miloše Zemana a ještě mnoho dalšího. Zdaleka si nemyslím, že by si David Černý za leckteré své práce a projevy nezasloužil kritiku, o to víc mě ovšem zarmucuje, když se mu jí domněle dostalo v podobě, již může těžko někdo brát vážně a jež si kromě jiného v mnohém nezadá s „argumentací“ různých kulturtrégrů a jiných vůdců v časech totalit, s níž srdnatě bojovali proti avantgardním, moderním, modernistickým a jiným „nemocným“ a „škodlivým“ uměleckým projevům, resp. jejich tvůrcům. Neméně mě zarmucuje, že když už se takový hysterický výron emocí a nezdůvodněných slov Lubomíru Martínkovi přihodil, nenašel se v internetové společenské revui zvučného jména, která se prezentuje mimo jiné odkazem na svou úctyhodnou, bezmála staletou tradici, nikdo, kdo by mu poskytl potřebnou redaktorskou reflexi. Publikaci lze v takovém případě bezpochyby nazvat několikanásobnou medvědí službou par excellence.
TP


Je zajímavé sledovat, jak je Milan Kundera, dnes osmdesátník, přítomen v českém mediálním prostoru vizuálně dodnes převážně jako muž v nejlepších letech. Naposledy se známá fotografie Aarona Manheimera z roku 1984 stala základem k obálce srpnového Reflexu. Když k tomu připočteme věnec titulků – „MILAN KUNDERA: JEHO ŽIVOT JE JINDE“, „JAK ZNOVU PROBUDIL ČESKÉ KRITICKÉ ČOKLY“, „ŠTĚKÁNÍ NA VELIKÁNA“, „KUNDERŮV SVĚT I DÍLO DRÁŽDÍ ČESKOU MALOST“ –, můžeme konstatovat, že Milan Kundera v Čechách nejen nestárne, ale i nesmyslné slogany jeho věrných vykladačů jsou věčné.
VK