V těchto dnech, jako v podstatě každoročně, se koná Sudetoněmecký sněm. Letos v Hofu, kousek od českých hranic. V českých médiích se objevilo pár zpráv, většinou z dílny ČTK. V iDnes uvedli triumfálně, že naposled se český politik setkání zúčastnil v roce 2017, totiž tehdejší vicepremiér Pavel Bělobrádek (o rok dříve tam byl ministr kultury Daniel Herman). Letos mluvčí předsedy vlády Četce kuse sdělil, že premiér Fiala se nezúčastní. Nebude tam ani žádný ministr dnešní vlády. Na sněmu bude oficiálně přítomna pouze česká generální konzulka z Mnichova Červenková. Oficiózní tiskoviny (babišoviny, Právo) to konstatují se zjevným zadostiučiněním.

Fialova vláda mírného pokroku v mezích zákona (tj. „nových pořádků“) tedy i v těchto věcech drží linii, k níž se dnešní premiér přihlásil ve svém slavném rozhovoru z Lidových novin před třemi lety: „Nemusíme nutně dělat žádné zásadní reformy.“ Dejme tomu, že je to maličkost.

Mluvčí SdL Bernd Posselt byl předtím vůči Fialovi v hodnocení dost vstřícný. Premiér je v těchto věcech zatím víc než zdrženlivý.

Co je problém?
Základní sdělení oficiálního českého tisku k „sudetoněmeckému problému“ zní, že vlastně žádný neexistuje. Za první republiky jsme v podstatě drželi středo- a východoevropský standard: tu a tam bylo ovšem nějaké nedorozumění, které pak nafoukl a zneužil Hitler. Jak praví jeden mezititulek z poslední doby: „Němci v Československu museli snést postavení menšiny. Jinde se ale měli mnohem hůř“.

Nehodlám se tím vůbec zabývat, nestojí mi to za to. Náš hlavní problém se sudetskými Němci (a každý to dobře ví) totiž vůbec nebyla první republika, nýbrž to, o čem teď z Četky vyplynula stručná, shrnující informace: „Z Československa byly po druhé světové válce odsunuty asi tři miliony Němců. Podle česko-německé komise historiků přitom přišlo o život 15.000 až 30.000 Němců. Během předešlé více než šestileté nacistické nadvlády zahynulo kolem 320.000 až 350.000 obyvatel někdejšího Československa.“

Nebudu se handrkovat o čísla a vezmu cifry ze sdělení Četky tak, jak stojí. Jenom podotýkám: „asi tři miliony“ znamenalo „asi“ 23 % (tedy „asi“ jednu čtvrtinu) obyvatelstva první republiky. Tito lidé byli nejprve podle zákonů vytvořených předem k tomuto účelu zbaveni veškerého majetku a státního občanství. Načež byli tito nemajetní neobčané (co taky s nimi) nařízeními správních orgánů ČSR „odsunuti“ (přesně řečeno deportováni) do rozbitého Německa.

Postupim
První deportace (na jaře 1945) se děly víceméně zvěrským způsobem. Postupimská konference vítězných mocností (přesně řečeno SSSR, USA, Velké Británie) došla dne 2. srpna podle článku XII. jejího protokolu k závěru, že „tři vlády“ (podepsáni byli Stalin, Truman a Attlee) „prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude nutné odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun musí být prováděn spořádaně a lidsky.“ Toto prohlášení je produkt dosti velkého alibismu: jak je možné v poměrně krátké době přesunout „spořádaně a lidsky“ přes deset milionů lidí do naprosto zdevastované země? (Pokud někdo namítne, že Hitler dělal ještě horší věci, gratuluji mu k tomu, jaké má normy spořádanosti a lidskosti.) Všechno formálně skončilo 28. října 1946, ve skutečnosti se tu a tam „odsouvalo“ minimálně ještě následující rok.

Jistě, demokratické velmoci byly postaveny před hotovou věc. Nicméně podepsaly se pod něco, pod co se vůbec podpisovat neměly, pomohly nastupujícím mocenským garniturám tří budoucích ruských kolonií a přispěly chtě nechtě k nastupujícím barbarským poměrům ve středovýchodní Evropě (to, co se „orgány“ v těch zemích naučily na „německém obyvatelstvu nebo jeho složkách“, prováděly pak na vlastních „třídních nepřátelích“). Přesto je ovšem vrchol drzosti tvrdit (což se u nás děje), že o deportacích rozhodly „velmoci“. Pokud jde o ČSR, rozhodly o tom kompetentní orgány státu, které měly zatím v rámci možností demokratickou podporu obyvatelstva (samozřejmě kromě těch 23 % okradených a vyhnaných). Zkrátka, máme to na triku.

U nás se o těchto věcech smělo důkladněji mluvit vlastně až po roce 1989. Protože jsem se té diskuse od počátku živě účastnil, mohu potvrdit, že měla velké zvláštnosti.

Jak jsme se s tím vyrovnali
Na počátku bylo velké kvantum dobré vůle. Ti, kteří se na věci profilovali (především prezident Václav Havel), bohužel jen málo tušili, jak strašidelný problém to je. V projevu při příležitosti návštěvy německého spolkového prezidenta Weizsäckera na jaře 1990 nejprve vylíčil stručně a v podstatě přehledně, o co šlo. Jenže co s tím? Havel to v projevu vyřídil jednoduše: „Historii zpět nevrátíme (!), a tak mimo svobodného zkoumání pravdy můžeme udělat jen jediné: Vždy znovu přátelsky vítat ty, kdo se přijíždějí s mírem v duši poklonit hrobům svých předků nebo podívat, co zbylo po vesnicích, v nichž se narodili.“ Nazývat tento program „vyrovnáním s minulostí“ je víc než přehánění. A nemít pochopení pro ty, kteří po všem, co vyšlo (nakonec i u nás) veřejně najevo, mají dojem, že si z nich kompetentní lidé na české straně dělají legraci, je velmi obtížné.

Jenže vlastně i stanovisko Václava Havla a dalších bylo svým způsobem pochopitelné. Popřevratová politická garnitura stála v roce 1990 před obrovitým problémem, co s těmi Čechy, kteří byli postiženi na majetku. Šlo o události, jež proběhly buď zároveň s perzekucemi vůči německým obyvatelům ČSR, nebo krátce poté. Obě vlny spolu velmi úzce souvisí, dveře krutosti se otevřely v roce 1945. Mám pocit hraničící s jistotou, že všichni našinci to vědí stejně dobře jako já, jen strkají hlavu do písku.

Už v roce 1990 vznikl a vstoupil v platnost tehdy ještě federální zákon č. 403/1990, „O zmírnění následků některých majetkových křivd“. Týkal se jen majetkových záležitostí Čechů postižených po únorovém puči r. 1948, ale byl postaven na správných základech. Lidská spravedlnost je nedokonalá a možnost odčinit křivdy se během času zmenšuje, a to geometrickou řadou. Po půlstoletí už z ní moc nezbývá (a dnes od konce války uběhlo skoro osmdesát let). To však nemění nic na povinnosti hodnotit to, co se stalo, z mravního hlediska, přiznat si zodpovědnost a stydět se za to (se styděním u nás máme tradičně dosti velké problémy, zato slušně ovládáme různé techniky rafinovaného vykrucování). A pokud se nám tohle povede, velmi pravděpodobně zjistíme, že reálné možnosti hmotného odškodnění postižených zdaleka neodpovídají jejich představám, ale hlavně že za prvé nejsou nulové, a za druhé, že je slušné a potřebné se s nimi o tom bavit. Nic podobného, vůbec jakýkoli rozhovor na toto téma s postiženými a jejich organizacemi, se ze strany českého státu nikdy ani náhodou nestalo.

Přitom je to závažné vlastně z jediného důvodu. Účastníci deportací z poválečných let (postižení i odpovědní) už většinou nežijí. Pořád je tu však ten, kdo je vždycky kompetentní odpustit. Kdo je všemocný ne v tom smyslu, že dokáže způsobit, aby voda tekla do budoucna všude do kopce, ale v tom smyslu, že dokáže odpustit i něco, o čem bychom si my nedokonalí myslili, že je to jednou provždy neodpustitelné.

V tom je vlastně jediná naděje do budoucna. A jsem přesvědčen, že otvírá cestu k tomu, abychom mohli věřit, že „možnosti zmírnění následků některých křivd“ jsou sice po mnoha letech třeba o hodně menší, než by si poškození byli původně představovali, ale neznamená to, že by nebyly žádné. A že je i tady možné (a tedy i potřebné) usilovat do budoucna o nějaké rozumné a smysluplné řešení.

Jen se obávám, že paní generální konzulka Červenková to z nejrůznějších důvodů za tři dny svátků v Hofu nemůže zvládnout.

P. S. V úctě se vzpomínkou na Karla Jasperse.