Český správce domén CZ.NIC zablokoval 25. února osm webů šířících dezinformace o ruském útoku na Ukrajinu. Učinil tak podle vlastního sdělení po konzultaci s bezpečnostními složkami a na základě doporučení vlády. A to ve snaze omezit v online prostoru šíření nepravdivých a zavádějících informací, které se snažily relativizovat, ospravedlňovat a schvalovat agresi. Jen na okraj podotýkám, že CZ.NIC nic není prodloužená ruka Hospodinova, nýbrž jen „zájmové sdružení právnických osob“ založené v roce 1998 předními poskytovateli internetových služeb.
Vzápětí ministr vnitra Rakušan podotkl, že „aktuální kroky (sdružení) neodpovídají materiálu, který projednala vláda“. A mluvčí BIS sdělil serveru Aktuálně.cz, že „všechny bezpečnostní složky v tuto chvíli poskytují plnou podporu státu. Veškerá komunikace je na vládě a my žádné komentáře v tuto chvíli dávat nechceme.“ A „Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám“ (odborné, analytické a komunikační pracoviště spadající pod Ministerstvo vnitra České republiky) sdělilo na okraj činnosti jednoho takového „problémového“ webu: „Apelujeme na všechny, aby k jejich službám přistupovali v souladu s tímto faktem“ (totiž s tím, že ve zmíněném případě jde o odnož ruského státního propagandistického média, které se zavázalo k obsahové cenzuře a k šíření lží). Což mi připadá tak akorát, kam až může státní instituce ve vztahu k českým médiím jít. Otázka je, zda CZ.NIC, které není státní institucí, neudělalo o dost víc. Já bych řekl, že ano. Tu otázku je nutné ve svobodné společnosti vyřešit ve veřejné diskusi.
Zdá se, že jakési pochybnosti se nakonec zmocnily i CZ.NIC. Po třech měsících se totiž sdružení rozhodlo osm „postižených“ webů odblokovat, protože již „nepředstavují hrozbu“. CZ.NIC podle vlastního sdělení požádalo, aby příkaz k dalšímu prodloužení blokací vydal soud, policie nebo kompetentní státní orgán, „což se nestalo“ (?). A poznamenává, že šlo o „mimořádné a bezprecedentní opatření“. Musím říci, že jsem z toho jelen, a asi ne sám.
Ozvaly se hlasy, jako že „snahy státu o vypínání dezinformačních webů jsou dlouhodobé, a proto by měl vzniknout právní rámec, který to umožní bez poškození občanských a politických práv“. Je zjevné, že nic takového zatím neexistuje, jak nechtě prokázala aktivita CZ.NIC. Podobně zneklidněn byl i publicista Ondřej Neff. Dal to na vědomí v krátké glose, s níž 13. 6. seznámil posluchače Českého rozhlasu Plus. Vyslovil pochybnosti o případném návrhu zákona namířeného proti dezinformacím. Varuje před ním, protože by znamenal mj. zřízení cenzury jako instituce. Podle mne tento názor stojí za vážnou debatu.
O diskusi se hned příští den pokusil ve svém médiu Pavel Šafr, šéfredaktor Fóra24. Cituji to, co považuji za podstatné:
„Ondřej Neff, který dlouhá léta publikuje a pobírá honoráře ve vydavatelství Andreje Babiše, hájí svobodu pro dezinformátory v ruském žoldu… brání právo lhát a šířit ruskou propagandu.“ Pan Neff je přitom „autor, který hojně publikoval v době normalizace, tedy v éře té nejhnusnější cenzury a vlády lži“. „Nyní… publikuje fejetony v novinách normalizačního komunisty, estébáka a miliardáře, který soustavně poškozuje českou demokracii a ve svých novinách umlčel kritickou žurnalistiku. Pan Neff má zjevně díky zkušenostem z doby normalizační publicistiky posunuté hodnoty. Třeba mu sovětské a komunistické lhaní tolik nevadilo ani tehdy, takže mu nevadí ruské a náckovské lhaní ani dnes… Když si Ondřej Neff nevšiml, čemu sloužil v době vlády Gustáva Husáka a okupačních sovětských vojsk, není překvapením, že si toho nevšiml ani tentokrát.“
Pavel Šafr Ondřeji Neffovi vytýká tvrzení, že šíření dezinformací nemá nic společného s neslušným chováním v restauraci, „se smradem či hlukem“. Je to „šíření zločinecké propagandy, jejímž cílem je likvidace naší demokracie a našich spojeneckých vazeb“. Podotýkám jen, že někdo takové věci dělá cíleně a promyšleně, někdo jiný více či méně z blbosti. Někomu tedy snad, možná, lze otevřít oči. Mám jisté pochybnosti, nakolik tomu polemizující napomůže, když například nazve svůj text „O hluku a smradu fejetonisty Ondřeje Neffa“.
Merita věci se tedy týká jen pět posledních řádek Šafrova textu: „Snaha o ochranu Čechů před nepřátelskou manipulací je samozřejmě citlivým problémem. Musí být jasné, že konečné slovo nemá mít exekutiva, nýbrž soudy. Ale je povinností a zodpovědností parlamentní většiny, aby hledala a nalezla nástroje k zákonné obraně bezpečnosti demokratického státu.“
Je mi líto, ale to je úplně mimo. Povinnost hledat a nalézat nástroje k zákonné obraně bezpečnosti demokratického státu nemá jen soud, legislativa nebo exekutiva. Je to povinnost každého zodpovědného občana. A pokud má zodpovědný občan důvodný pocit, že soudce, legislativec nebo představitel výkonné moci tu povinnost plní špatně, měl by to nahlas a hned říci. Soudy, legislativa i exekutiva tu budou pro kočku, když tu nebude zodpovědný občan, který se dokáže obrany demokratického státu ujmout. V krajním případě třeba i proti exekutivě, legislativě i soudní moci. Jinak budeme nakonec mít – už zase! – jen parlamentní žvanírnu, jakobínské soudnictví a násilnickou diktaturu.
Takový zodpovědný člověk se i v naší zemi sem tam objeví. Jednoho za to už před víc než půl tisíciletím upálili. Od té doby ho má každý plnou hubu, zvlášť kolem výročí, které se i letos blíží. Což samo o sobě není vůbec k ničemu.