18. července zemřel ve věku 83 let malíř, kreslíř a ilustrátor Pavel Vošický. Vyučil se uměleckým kovářem v klenotnické škole v Turnově, na pražské UMPRUM vystudoval televizní a filmovou animaci. Po emigraci v roce 1969 pracoval ve Spojených státech jako art director, od roku 1995 žil v Praze, kde vyučoval americké studenty historii 20. století a umění jako nástroj propagandy na CERGE-EI. Výstavy svých kreseb měl ve Vídni, v Norimberku, New Yorku či Praze. Jeho osobnost připomínáme rozhovorem, který s ním pro Revolver Revue č. 94 vedl Jaroslav Formánek.
 


Pavel Vošický, foto © Karel Cudlín, 2014


Nenormální režim nabízel obrovskou inspiraci každý den
(s Pavlem Vošickým hovoří Jaroslav Formánek)


Jak se člověk stane malířem, kreslířem? Kdy jste v sobě objevil zájem o výtvarné umění?
Kresbě jsem se věnoval od raného věku, aniž bych v šesti letech samozřejmě tušil, že existuje něco jako svět výtvarného umění. Začalo to někdy v době, kdy jsem u oběda otáčel na všechny strany lahvičkou s Maggiho kořením a pozoroval reklamní nálepku, její grafické řešení. Rád jsem objevoval a zkoumal detaily, jejich provedení, což mě neopustilo dodnes. Dobrá kresba se bez nich neobejde.

Jak se prvotní záliba v designu potravinových výrobků slučuje s tím, že jste se narodil na začátku války, po níž přišel komunismus, což nebyla zrovna období, která by v tomto směru v Čechách oplývala bohatými podněty?
Pramenem výtvarného poznávání nebyly jenom obaly ingrediencí z matčiny kuchyně. Ještě na začátku komunismu se v Československu vyskytovalo něco, co v zemích jako třeba Rumunsko či Maďarsko již nebylo: totiž komiksy západního stylu. V exilu jsem se setkal s Maďary i s Rumuny, kteří mně to potvrdili. Každý týden například vycházel v dívčím časopise komiks pro holky, který se jmenoval „Zuzanka a její svět“, v němž vystupoval seladon jménem Štístko. Naše spolužačky se na ty příběhy nesmírně těšívaly. Děti sociálních demokratů se naopak nemohly dočkat nedělního výtisku Práva lidu, protože na poslední straně vycházel seriál „Mickey Mouse“, kde byl pes Pluto, teta Klára, myška Minnie. V jiné části čísla pro změnu býval seriál, který se jmenoval „Barney Baxter v letu do vesmíru“. Anebo „Rychlé šípy“ v časopise Vpřed. V Junáku zase publikovaly osudy skautské skupiny „Roy a jeho bobři“, která objevila zapomenutý indiánský kmen Vanini někde u Flagstaffu v Arizoně. Vždycky jsme s napětím očekávali, co bude dál, příště. V jednom takovém příběhu třeba tancují Indiáni a nemají tušení, že je pozoruje skupina skautů. Vtom postava skauta Kamenáče kýchne, což byl poslední obrázek příslušného dílu. Pro devítiletého čtenáře zároveň katastrofa, obrovský otazník, který šlo vykládat všelijak.
Já navíc studoval detaily těch kreseb. Jak jsou provedeny, co bylo v jejich pozadí a čím naznačují malířův vyslovený či nevyslovený záměr. Jinými slovy co by mohlo přijít za týden. Díval jsem se, jak například vypadá technologie Barneyho stíhaček anebo jak jsou provedeny létající talíře různých ufounů, jaké výrazy tváře má Barneyho spolupilot – opice jménem Gus. Na základě tohoto pozorování jsem začal kreslit vlastní figurky, svůj komiks, a obveseloval tím spolužáky. Asi to mělo úspěch, poněvadž se vždycky ptali, kdy bude pokračování.

Jenže komunisti podobné seriály brzy zatrhli.
Kdyby byli bývali v osmačtyřicátém roce o trochu chytřejší, tak by si proti sobě nepostavili i dvě generace dětí, které tím připravili o jejich komiksové světy. Pokud si to dobře pamatuji, tak zákrok strany a jejích ideologů přežily jenom „Kousky mládence Ferdy mravence“ v Mateřídoušce. Ten pořád pracoval a budoval, proto v očích cenzorů asi neškodil. Jinak všechno zastavili. Doslova ze dne na den, což byl pro nás možná první existenciální otřes. Například nedělní Právo lidu vycházelo v takové červené barvě, ve které byl i komiks. A najednou tam jednu neděli nebyl. Kdyby mu komunisté dali aspoň čas na ukončení dobrodružství. Barney Baxter ale zmizel naráz týden po Únoru. V novinách se objevilo, že se podobné seriály zastavují z důvodů nedostatku deviz, které jsou potřeba pro národní hospodářství. Dlouho jsme ještě věřili, že je to nedopatření a že Baxter bude dál bojovat proti galaktickým narušitelům a Roy s bobry budou dál zkoumat Indiány. V zájmu svých sociálních představ spravedlivého světa tak komunisté hned na začátku své vlády zničili sny mladých generací. To může udělat jenom blbec. A věřím, že v povědomí těch generací to zůstalo. Aspoň já jim to nikdy nezapomněl.

V kreslení komiksů jste pokračoval dál? Nebylo to na začátku padesátých let i pro žáka základní školy nebezpečné?
Ano, kreslil jsem pro sebe i spolužáky dál. Dokonce jsem si troufal i na komunisty a učil se dát ty jejich srpy a kladiva do pejorativního sousedství. Většině kamarádů to nevadilo, ale našli se i takoví spolužáci, kteří realitu vnímali pokrokověji než my. Spíš byli zblblí z domova. Každopádně se mými kresbami cítili zostuzení. Jaká to byla paka, ilustruje třeba zážitek, když jeden z těch komunistických synků jednou přišel už po zvonění do třídy s šálkem mléka z UNRRY v ruce a s jasným záměrem předvést své ideologické kvality za jakoukoliv cenu. Do výkladu konsternovaného pedagoga si proto provokativně vymyl šálek a začal hlasitě zpívat „Teď když máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela…“ I takové jsem měl dojmy z nového režimu.

Musel jste v sobě mít smysl pro provokaci, když vás vaše záliba nepřešla ani za takové atmosféry.
V únoru 1948 jsem viděl brečet mámu, sociální demokratku, když v rádiu poslouchala ty bolševické kecy ze sjezdu Revolučního odborového hnutí a doufala, že jako sociální demokrat snad ještě něco udělá Zdeněk Fierlinger. Viděl jsem stejně rozhozeného tátu, který chtěl jít komunisty střílet. Nadto mně vzali ten milovaný komiks, takže jsem je prostě neměl rád. Byli u moci teprve chvilku a už tím trpěli moji rodiče. Trpěli tím všichni v naší ulici. To zapůsobí i na desetiletého kluka.
A co mi zbývalo dělat? Ne každý vládl tužkou aspoň tak jako já, takže jsem místo verbálních provokací používal ty vizuální. Ostatně na verbální provokace taky došlo. Ale především jsem chtěl ten režim i emoce, jež ve mně probouzel, ze sebe dostat ven, neudusit se tím.

V tomto směru je mezi pražskými umělci a intelektuály asi nejznámější váš zážitek z dob vojenské služby. Co se tehdy přesně stalo, že jste skončil ve vězení na Borech?
V roce 1958 jsem jako vojín motostřeleckého útvaru v Mariánských Lázních při cestě do Prahy zašel na ambasádu Velké Británie, abych si v tamní knihovně vypůjčil zahraniční časopisy. Sotva jsem však velvyslanectví Jejího Veličenstva opustil, vypukla v malostranských uličkách honička. V patách jsem měl orgány StB v civilu. Když mě chytili u Karlova mostu, něco se ve mně vzepřelo. Nebyl jsem přece žádný špion a na britskou ambasádu mohl v úřední době oficiálně zajít kdokoliv. Tak jsem jim řekl pěkně od plic, co si o nich myslím.

Leckomu by se to ale mohlo zdát i zbytečně vyzývavé: jít v těch časech a navíc ve vojenském mundúru na ambasádu jednoho z hlavních kapitalistických nepřátel našeho lidového zřízení.
To je tak, tenkrát jsem se už zajímal i o numismatiku. Ta přitáhla můj zájem k historii. Proto jsem si chtěl vypůjčit nějaké anglické odborné časopisy, které tehdy, jak hezky a správně říkáte za lidového zřízení, jinak nebyly k sehnání.

Co jste těm estébákům na Karlově mostě řekl?
„Kurvy komunistický!“ Soud mně k tomu na základě udání ještě připočetl, že „v kasárnách poslouchá zakázané americké rádio AFN a důstojníky podobně jako soudruhy příslušníky z ministerstva vnitra veřejně tituluje hanlivými výrazy!“. Vyměřili mně půldruhého roku vězení na Borech. Díky amnestii z roku 1960 jsem si odseděl jen část trestu a zbytek vojny pak dosloužil u technických útvarů. Přesněji řečeno u bývalých praporů PTP.

Vaše kresby, publikované v tomto čísle Revolver Revue, začaly vznikat až po propuštění z vězení?
Tady ty obrázky ano. Ale jak už jsem říkal, kreslil jsem vlastně od dětství, pořád.

Co jste kreslil vyjma zmíněného komiksu?
Když jsem studoval na klenotnické škole v Turnově, tak třeba obrázky o proměně ulice. V Rudém právu, v Tvorbě i v Dikobrazu, které byly ve školní čítárně, mívaly stránky rozdělené na dvě poloviny. Západ, kde pod popelnicí spí nezaměstnaní. A Východ, jemuž samozřejmě dominovaly nadšené tváře budovatelů socialismu. Já to pojímal jinak. Na jedné polovině stránky tváře budovatelů rozzářené v očekávání dvouletky a pětiletky. A na druhé straně jejich skutečné podoby v šedivé a bezútěšné realitě. Kreslil jsem ty obrázky tužkou a zase pro pobavení svých přátel. Všechny byly vždy originály provedenými pouze v jednom kuse. Končily v šuplíku. Viděl je pouze ten, komu jsem věřil.

Domaloval jste, strčil do šuplíku a čekal na novou inspiraci?
Ano. I když nešlo jen o věci vyloženě protirežimní. Nenormální režim ovšem nabízel obrovskou inspiraci každý den. Nehledě na kriminál, ten představoval velký tvůrčí impuls. Udělal jsem třeba ptačí klec, ze které se vynořuje salutující ruka, symbol v té době naprosto jasný. Nakonec jsem sebral odvahu a něco z těchto prací ukázal i na přijímačkách na UMPRUM.

Byl u toho i váš pozdější profesor a mistr politické karikatury Adolf Hoffmeister. Ten přece musel pochopit, oč jde, kdo se mu to hlásí ke studiu?
Samozřejmě, ale byla už jiná doba. V padesátém třetím nebo čtvrtém roce by to okamžitě mělo za následek nejen nepřijetí, ale i persekuce. Jenže se psal rok šedesát tři, kdy se pod Novotným už trochu kácela židle. Když jsem se hlásil na UMPRUM, doba se již začala měnit, uvolňovat. Aby to ale ve prospěch těch časů nevyznělo příliš pozitivně, je třeba něco připomenout. Přijímací zkoušky jsem udělal už v roce 1962, ale musel jsem čekat ještě rok, než mně vrátily soudem odepřená občanská práva a mohl jsem se ucházet o přijetí.

Takže Hoffmeisterovi se to líbilo a navzdory vašemu neexemplárnímu kádrovému materiálu se nakonec zasadil o to, aby vás přijali? Byl to intelektuál, bonviván a také stalinista, na kterého řada jeho uměleckých současníků nevzpomínala příliš lichotivě, třeba Egon Hostovský nebo Alén Diviš. Jaké na něj máte vzpomínky vy?
Já mám dobré vzpomínky. Prapodivný samozřejmě byl. Ale třeba díky jemu mohli na UMPRUM vydržet lidé jako profesoři Karel Svolinský nebo František Muzika, myslím, že nad nimi držel ochrannou ruku. Setkání s ním bývala zajímavá. Přivezl třeba z Paříže studentkám punčochy a v ateliéru jim je navlékal. Holky byly celé červené. Anebo ráno přišel s francouzsky mluvícím člověkem, oba měli v klopě „Čestnou legii“. Z člověka se vyklubal francouzský ambasador. Zřejmě šli z nějaké vinárny a pan velvyslanec projevil zájem spatřit nějaké hezké slečny, takže ho pan profesor vzal do školy. My jsme z toho byli paf, protože to byl úplně jiný svět než ten, v jakém jsme žili. Cesty do Paříže, exotika, společenské salóny, vinárny, ženy, Čestná legie. Byl to zkrátka mix pocitů. Něco jako svět „Madony spacích vozů“.

To všechno si ale Hoffmeister mohl dovolit díky své věrnosti komunismu, který jste vy přece od dětství neměl rád, navíc jste tehdy za sebou už měl zkušenost vězení. Nezdálo se vám to laciné, předvádět se prominentními cestami do Paříže a přátelstvím s francouzským velvyslancem v době, kdy o něčem podobném mohl normální občan jen snít, v době, kdy jinak smýšlejícím lidem pořád hrozilo nebezpečí?
Jistě. Komunistou i oportunistou musel být, to se nesnažím popírat. Na druhou stranu mě ale zachránil od vyhození ze školy za můj demonstrativní odjezd ze Sovětského svazu. Já jsem mu tehdy v ateliéru řekl, že mě to tam pěkně sralo, poněvadž jsem viděl jiný Sovětský svaz než on. Ptal se, jak je to možné. A tak jsem mu odpověděl zhruba toto: „Vy žijete ve skleněném zámku. Jste předseda Svazu výtvarných umělců. Přiletíte na letiště Vnukovo, tam na vás čeká limuzína, odveze vás do hotelu, jedete se podívat na ukázkový kolchoz, promluvíte a popijete se sovětskými představiteli socialistického realismu, možná se uvidíte s Iljou Erenburgem či jiným reprezentantem sovětského status quo a potom vás odvezou zpět na letiště. Samozřejmě že takový Sovětský svaz je něco nádherného.“

Jak na to reagoval?
„Pro Kristovy rány!“ řekl. Ale výsledkem byl dopis, který jsem si později přečetl ve svém spise, že tímto činem jsem sice vybočil z řady, avšak celou záležitost není možné posuzovat politicky, nýbrž si uvědomit, že je to postoj umělce, který se liší od postoje úředníka. A ať se to celé zamete pod koberec.

A udělal by to tento nositel francouzské Čestné legie v padesátých letech?
Asi ne.

Co se tehdy při vaší návštěvě v Sovětském svazu stalo?
Bylo to v roce šedesát pět nebo šest, když jsme v rámci výměnného pobytu s Institutem Muchiny zavítali do Leningradu. Muchina byla autorkou tehdy notoricky známého sousoší, které představovalo kolchoznici vedle dělníka. Oba se točili pod nápisem „Mosfilm“ před sovětskými filmy. Byli jsme ubytovaní na Vasiljevském ostrově, jezdili jsme do Kronštadtu, navštívili Ermitáž, křižník Auroru. Zkrátka oficiality, které mně lezly krkem. Na druhou stranu jsme chodili po městě a viděli sovětskou mizérii neboli bídnou tvář obyčejného života. Oproti Československu tam například nešly normálně koupit snad ani ty sirky. A náš vzor – sovětští lidé nás s humorem zoufalců posílali do nedalekých Helsinek, kde je prý všechno. Přestalo mě to bavit, sbalil jsem si věci a přes Moskvu odjel domů.

Bez udání důvodů jste opustil delegaci ve spřátelené zemi, kde se tenkrát mohlo cestovat jen na základě „bumážek“, to jest oficiálního povolení?
Vedoucímu naší delegace jsem řekl, že jsem ztratil brýle a nic z těch zázraků, co nám tady předvádějí, nevidím, a proto jedu domů. Reagoval na to příznačně. Prý to není možné. Nechtěl mně taky dát můj cestovní doklad, který jakožto vedoucí měl u sebe. V Moskvě se mi podařilo koupit lístek na vlak do Čopu, kudy tehdy vedla československo-sovětská hranice.

A to šlo, odjet ze Sovětského svazu bez dokladů?
Byrokracie funguje, když je individuum někde podchyceno, zapsáno. Sovětská pohraniční kontrola samozřejmě chtěla vidět dokumenty. Řekl jsem jim, že jsme tehdy a tehdy touto stanicí projeli. Zavolali služebně staršího, ten se podíval na kopii soupisky, kterou tam po našem průjezdu měli, a prohlásil, že je vše v pořádku. Na československé straně to bylo paradoxně horší, neboť chtěli vidět pas. Podobnou soupisku tam totiž nevlastnili. Jeden z celníků ale nakonec rezignoval s tím, že když mě pustili Sověti, tak o nic nejde. A druhý mi řekl, že ještě nezažil, aby někdo odjel z Ruska bez jediného dokumentu. Rusové jsou zvláštní lidé, a kdo čte kupříkladu Michaila Zoščenka, zná osudy Jemeljana Pugačova, Stěnky Razina nebo Lžidimitrijů, ví, že se v Rusku nedbá na věci, na které se má dbát, ale naopak otázka reciprocity je respektována. Jakmile totiž přijeli z institutu Muchiny do Československa Sověti, někdo z toho zájezdu taky utekl. Tím se to zkrátka vyrovnalo na obou stranách. Neboli v Leningradě tehdy řešili můj případ, tedy moji absenci a odjezd. A českoslovenští soudruzi se museli rovněž zabývat něčím adekvátním. Plichta. Což Hoffmeister věděl. Možná i proto se mu ta záležitost snadněji zametávala pod koberec.

V roce 1969 jste odjel do Spojených států. Měl jste předtím v Československu výstavu?
Ne. Ale pár obrazů jsem vystavil ve Vídni a v Norimberku. Hoffmeister byl totiž spoluzakladatelem tak zvaného „Artcentra“, které se účastnilo výstavy „Die Kleine Secession“. Uskutečnila se ve Vídni v polovině šedesátých let a Hoffmeister mě na tu expozici navrhl. Vůbec ale nevím, jak mé obrazy skončily, do Vídně ani do Norimberku jsem nejel.

Věnoval jste se i secesnímu způsobu malby?
Dělal jsem i věci dekorativního charakteru ve stylu secese. Nejvíce mě ale bavily provokativní náměty, jedno jakým stylem provedené. Jednou například v rámci klausur Hoffmeister zadal téma „Praha socialistická“, což jsem provedl způsobem, že se město kácí, padá. Tenkrát byly přece na každém kroku podpůrné sloupy a nápisy „Pozor, padá omítka“.

Co se s těmi kresbami stalo?
Zůstaly ve škole.

A co první kresby do šuplíku?
Nevím, kde skončily. Asi jsem je vyhodil.

Takže důležité vždy bylo dostat ze sebe emoce ven? Žádné jiné ambice, sny o úspěchu, uznání?
Přirovnávám to k tomu, co dělával Magor Jirous svými ekvilibristikami na veřejnosti. Potřeba nějakým způsobem se zbavit napětí, nervozity, naštvanosti, které režim v člověku vyvolával. Malování nadto zklidňovalo duši i mysl jako třeba pečlivá a pomalá tvorba japonské kaligrafie. Mě to bavilo a současně to na mě působilo jako mentální očista. A hlavně nad tím byla sranda, takové to chechtání někoho svobodného, kdo sídlí v každém z nás, jen ho objevit, nemít strach a pustit ho ven jako džina z láhve. V tomto případě džina pozitivního.

Určitá forma revolty vůči komunistické realitě bylo i vaše zpívání písní Raye Charlese? Jak to začalo?
Ještě v Turnově v roce 1963 při vystoupení tanečního orchestru Ferdinanda Petra. Přišel jsem za hudebníky s dotazem, zda by nezahráli „pomalou dvanáctku“, což v muzikantském slangu znamená blues, a že bych k tomu zazpíval. Pobaveně si mě prohlédli, ale spustili, a já je následoval neumělou angličtinou imitující milovaného Raye Charlese nebo Jimmyho Rushinga.

Což muselo být pro publikum překvapení, deset let po Stalinově smrti nebylo v Československu pořád ještě obvyklé veřejně zpívat americké písně.
Kdyby byl tenkrát v Turnově přítomen nějaký Angličan, jistě by mé angličtině nerozuměl, ale snad by porozuměl pohnutkám duše, proč ty texty odposlouchané ze západního rádia zpívám. Diváci je pochopili, viděl jsem, jak se jim rozzářily tváře. Po čase jsem podobný výstup zopakoval v pražské umělecké vinárně Viola a opět zazpíval svou „dvanáctku“. Shodou okolností se tam nacházela celá plejáda známých jmen ze světa showbyznysu, jako například Karel Gott, Eva Pilarová, bratři Štaidlové. Za pár dnů se ozval Gott, zda bych nechtěl vystupovat v čerstvě založené skupině divadla Apollo. Liberalizace poměrů se rozjížděla. Před pár lety jsem byl ještě vězeň reakcionář bez občanských práv a naráz jsem s vycházejícími hvězdami pop music objížděl socialistickou vlast a rozdával štěstí pracujícím.

Karel Gott na toto období vzpomíná v knížce „Jak to vidí Karel Gott“ následovně: „Na koncerty s námi jezdil i náš český Ray Charles Pavel Vošický. Bylo to nejen ozvláštnění našich koncertů, ale pamatuji se, že jsme se v autobuse často bavili o vysokých hrách v politice. Nebylo data ani jména v historii, které by Pavel neznal. Uměl všecko dávat skvěle do souvislostí…“ Říkal jste už, že váš zájem o historii vyvolala numismatika…
Ano. Protože mince mají mimo jiné i důležitou výpovědní hodnotu. Třeba dvě francouzské mince z roku 1792, tedy tři roky po Revoluci, kde je na jedné z nich nápis „Král Francouzů“ a na druhé „Král Francie“. To byl Ludvík XVI., než ho popravili, ještě naživu, ale už to byl zároveň i „občan Capet“, který musel chodit do Konventu. Proto jsou na druhé straně vyobrazeny i římské pruty s frygickou čapkou a nápis „Nation de la Liberté“. Mincmistr zkrátka ještě nevěděl, a podle všeho si nebyli jisti ani v Konventu, jak to všechno dopadne. Mince docela spolehlivě vypovídají o době, kdy vznikaly, platily. Říkají, co se tenkrát lidem honilo v hlavách, jaký systém existoval nebo se rodil, kdo a kam měl našlápnuto. Navíc se, když si je prohlížíte, potěžkáváte, nelze vyhnout otázkám, kolika rukama asi prošly – třeba stříbrný dukát Josefa II., slavný z Babičky. A co si za něj mohli tenkrát koupit? To vzbudilo můj zájem o historii i řadu dalších kategorií, například nepředvídatelnosti předvídaného, protože v historii nakonec vždy vše zakončí kouzlo nechtěného.

Oficiální výklad historie byl v dobách, o nichž je řeč, obzvlášť nedůvěryhodný. Vzdělával jste se sám, hledal jste jiné prameny?
Jak jinak. Ale zpočátku jsem je ani moc hledat nemusel. Ve vězení jsem se totiž setkal s mnoha zajímavými lidmi z akademického i politického světa, který komunisti zrušili. Když se zamkla cela, sešli se v rohu, povídali si, a já, dvacetiletý holobrádek, užasle poslouchal.

Můžete některé připomenout?
Byl tam třeba Gustav Mohapl – intendant prvorepublikové armády, který už v roce 1945 dostal provaz a posléze doživotí. Myslel si, že ve vězení zemře. To byly nekonečné zdroje informací o první republice, protektorátu. Na vězeňské procházky jsem zase chodíval s někdejším ministerským náměstkem Evženem Löblem, odsouzeným v procesu se Slánským, anebo s majorem RAF Pepou Hýblerem. Seděl s námi Jožo Šumichrast, jehož bratr býval ředitelem prominentní americké organizace „Small Home Builders Association“. No a já jsem poslouchal a neodvážil se nic říci. Všichni ti lidé měli vysoké tresty a bavili se se mnou, protože kvůli mému věku a oproti nim i nízkému trestu, který jsem vyfasoval, jsem měl asi největší naději to komunistické třeštění přežít.

A co po věznění? Kde se na začátku šedesátých let daly sehnat jiné zdroje informací než v oficiálních médiích a knihovnách?
Na UMPRUM jsem měl štěstí, že mně Hoffmeister, laureát Státní ceny Klementa Gottwalda, což bylo důležitější než jeho umělecké či akademické renomé, napsal dobrozdání ke studiu jinak nedostupné literatury. S tím jsem mohl chodit do tehdejší „Libri prohibiti“, tedy do fondů zakázané a nevyhovující literatury. Nacházely se v rohovém secesním domě na náměstí Jiřího z Poděbrad. Tam jsem například četl „V úloze mouřenína“ od Emanuela Moravce, Benešovy „Paměti“ a tak dále. V druhé polovině šedesátých let taky začaly oficiálně vycházet do té doby nepředstavitelné publikace. Díky těmto zdrojům jsem si zkrátka mohl udělat úplně jiný obrázek o našich moderních dějinách než ten, který nabízeli komunisti. A bohužel nejen oni a nejenom tehdy.

Podle vašeho spisu, který vedla StB, jste si ten obrázek nenechával sám pro sebe.
Informace je třeba předávat dál. Navíc za poměrů, které je vědomě zamlčují. Při cestě se skupinou Apollo na koncert jsme třeba jednou projížděli obcí Krčmaň na Olomoucku. V autobuse jsem vstal a kolegy informoval, že tam u místního truhláře nechal budoucí všemocný generál a ministr Alexej Čepička vyrobit pekelné stroje, které komunisti poslali v roce 1947 Janu Masarykovi, Prokopu Drtinovi a Petru Zenklovi. Šofér byl fízl a udal to. Proto se to taky zachovalo a mám tak svou někdejší osvětovou a vzdělávací činnost potvrzenou černé na bílém.

Jaká témata z historie vás nejvíc zajímala?
Bělogvardějci a jak to zkazili. A potom hádání našich fangličkářů, jak jim říkám, „upékatelů“ různých koalic a politických čachrů za první republiky. A taky osudová cesta prezidenta Beneše do Moskvy, uznání Sovětského svazu. Dost mě zajímal i podivný politický obchod, když se za první republiky směli v roce 1935 vrátit z exilu komunisté Klement Gottwald e tutti quanti, což strana kompenzovala hlasy svých poslanců pro volbu Edvarda Beneše prezidentem.

Jsou fangličkáři a upékatelé českou specialitou?
Ono není rozdílu mezi českým a třeba francouzským politikařením. Když čtete zprávy z londýnského válečného exilu, které publikovali členové Společnosti věd a umění, jediného respekt zasluhujícího emigračního spolku, vyjde z toho následující: jako červená nit se všemi diskusemi lidí od Beneše až po Český klub táhlo vědomí, že nás sice zničil Hitler, ale zároveň jsme se zničili sami politikařením, fangličkařením, chytračením a pečením všelijakých ad hoc koalicí. Myslím si, že to je podstata všech mocí a systémů, byť varianty mohou být různé.

A co vaše zkušenosti z emigrace, z Ameriky?
Amerika je úplně jiná dimenze. Pro Evropana je to jako opustit rodnou planetu a octnout se na zcela jiné, vzdálené galaxii. Ale to je na delší rozhovor. Třeba někdy příště.

 (září 2013)