Tráva je jasně zelená, mezi unimobuňkami je vidět bukový les a mlha mezi kmeny. Zpod svahů stoupá pach podzimu, shora vytrvale padá drobný déšť. Prorezlý forman správce chaty, plný špinavého povlečení, stojí před vchodem do jídelny. Čpící pomocník v měsíce nepraném švédském dresu si nese lahvové pivo na terasu. Správce stojí v baru před televizí a pouští mi na videu dokument o sobě. Na obrazovce je jeho tvář, mluví do kamery, on stojí vedle mě, sleduje svůj obraz a znovu odpovídá na své odpovědi. Na stolku v koutě leží blankytné fascikly popsané pavoučím písmem, soupisy všech, kteří kdy pracovali na nějakém československém nebo českém filmu.

Roky se snaží zorientovat v neustále se měnící síti vztahů a skutečností. Poslepu šmátrá po vláknech a tam, kde si myslí, že se kříží, udělá značku a popíše ji. Pak oči otevře a háčkuje odraz té sítě, který se zachytil v jeho vědomí, na papír. Když jeho prsty nahmátnou vlákno, kterého si nevšiml, musí háčkovat znova. Háčkuje ji znova a znova.

Mysl umí jen konstruovat systémy, které se bortí a obnovují. Katalogizuje jevy podle domnělých vlastností, které se neustále proměňují, a čím víc jsou v dané chvíli uspořádané, tím spíš je zjevné, že právě tyto vlastnosti jsou nedůležité, neboť jsou všem uspořádaným jevům společné. Systém hodnocení se jeví jako nevhodný, protože příliš hrubý, když je však příliš jemný, mysl není schopna rozlišit jednotlivé stupně a seskupuje věci, které spolu nemají nic společného, až na přebytečné detaily.

Mysl rekonstruuje jevy, které už existují jen v ní samé. Konstruuje další, které ještě existují jen v ní. V jiných verzích existují v jiných myslích, ty jsou ale nedostupné.

We are not on the winning side říkal Klaus na sjezdu montpelerinské společnosti na Pražském hradě.