Kameny v potoce jsou hladké jako tablety léků. Tablety léků jsou hladké jako kameny v potoce. Bonbóny v puse se pozvolna zavírají do hladkého oblého tvaru. Mlha, skrze kterou se snažím zaostřit, vybavuje jednotlivé tvary chlupatými, přetržitými okraji, které je objímají, znepřesňují, a přece stlačují směrem dovnitř. Kůže nutí moje buňky, aby zůstaly pohromadě. Vesmírný pirát, vyvržený do vzduchoprázdna bez skafandru, exploduje a krystalky jeho vody okamžitě zmrznou. Lížu nanuk, až se změní v bonbón, který pomalu odkapává z dřívka, pozoruju léky, které mi připomínají kameny v tekoucí vodě, a v noci, když jedu bez brýlí na kole, se odpadky na chodnících proměňují ve stvůry s vyceněnými zuby. Krystalky zmrzlé vody z nanuku se trhají teplem vycházejícím z těla.

Dokážeme měnit skupenství některých věcí pouhým dotekem, jiné věci se nám zdají stálé a věčné. Kdyby ale naše těla měla jen o pár set stupňů vyšší teplotu, i železo by se v našich rukách měnilo v bezbrannou tekutinu. Některé věci se nám zdají stálé a věčné, a přitom by stačilo, aby naše tělo fungovalo jen trochu jinak, a co se zdá teď jisté, bylo by jen nebetyčnou naivitou.

Mlha tlumí zvuky a filtruje zrakové vjemy. Ozvěna kroků se ztrácí dřív, než vůbec vznikne. Je noc, ale voda rozptýlená ve vzduchu odráží zbytky světla a sama září, je den a záře je nesnesitelná.
I když se zdá, že naše tělo funguje, za jeho oblými, dostřednými hranicemi je mlha, třeba i neviditelná, a ta ho bezděčně propojuje s jinými hranicemi jiných oblých stlačených tvarů.

Soused má teď novou práci, chodí do ní s kufříkem a v lesklých botách s dlouhou špičkou. Pochvaluje si ji. V té předchozí se ne a ne dohodnout. Von mi řikal, že na mě zavolá fízly. A já mu řikám – za jak dlouho si myslíš, že tu tak budou? Za půl hodiny? To už se budeš válet na zemi uprostřed svejch zubů. Takže sme to udělali dohodou.