Voda v bazénu se leskne a z hloubky modravě pableskují dlaždičky. Noční obloha je temná, zářivá, mrzne, spadané listy leží na hladině. U kraje bazénu stojí na žlutých dlaždicích unimobuňka s nápisem Pára. Před vchodem visí v objímce slabá žárovka.

Rozklížené dveře nejdou dobře otevřít. Oblak páry teče ven. Uvnitř siluety pěti postav, další slabá žárovka svítí v opačném rohu unimobuňky. Sednu si na nejbližší bílou plastovou židli. Čas od času někdo promluví. Holé věty, tykají si, zřejmě stálí hosté. Detaily tváří ani postav nerozeznávám, jen soustředné šedobílé kruhy kolem zdroje světla. Zvuky přicházejí ze všech stran najednou, pohyby je v záhybech páry spíš cítit než vidět.

Pohyby a konstelace částí v každém okamžiku znovuvytvářejí minulost – substrát toho, co bylo (protože to, co je, ještě není a to, co bude, je jen nějakým důsledkem toho, co bylo) –, přirozenost substrátu je sraženina, agar, bobtnající šlem na vývaru i vývar samotný. Dějiny i mytologie jen jeden z mnoha pohledů kaleidoskopem.

Nejsou-li logická propojení událostí dostatečně zřejmá – tedy srozumitelná alespoň někomu –, považujeme je za nelogická a naše vysvětlení jsou paralogická. Neustále se mění, my jim ale dokážeme znovu a znovu přikládat nové významy a vztahy, přičemž rychle zapomínáme na souvislosti, které jsme dokonale osvětlili před chvílí, a s nimi i na osvětlení samotné.

Jedna z postav promluví ženským hlasem. Je nejblíž, soustředím se, mhouřím oči. Má na hlavě koupací čepici. Co ste udělali s těma houbama? Jiný hlas S jakejma houbama? Další hlas Minulou středu sme v páře našli igelitku plnou hub. Jiný hlas Hřiby? Úplně jiný hlas Ne, lišky. Další hlas Krásný, velký, smetanovomáslový lišky, rozdělili sme si je. Koupací čepice Já sem si z nich udělala smaženici.