Jak ve své recenzi prvního dílu Janouškova Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 ukázala Zuzana Dětáková, nejvýraznějším „koncepčním“ rysem tohoto lexikografického díla se stala „preference oficiálního a konformního proudu literatury na úkor nejen samizdatu, ale i výrazných osobností a názorů“ (KP RR č. 5/1996). Stať Zuzany Dětákové tu považujeme za vhodné připomenout mimo jiné proto, že tým řízený Pavlem Janouškem tuto preferenci v nezanedbatelné míře vnesl i do díla historiografického. Ve IV. svazku Dějin české literatury 1945–1989, věnovaných období 1969–1989 (Academia 2008), je kupříkladu přehledu básnické tvorby Jáchyma Topola, Petra Placáka, Víta Kremličky a J. H. Krchovského, šířené v 80. letech samizdatem, věnován v součtu zhruba tentýž prostor, jaký zaujímá zevrubný výklad básnických sbírek tajemníka Svazu českých spisovatelů Josefa Peterky, vydaných v oné dekádě péčí oficiálních nakladatelství.
RR


Zuzana Dětáková: Slovník jednoho kolektivu

Na začátku tohoto roku vyšel dlouho ohlašovaný a očekávaný první díl Slovníku českých spisovatelů od roku 1945, část A-L (Brána 1995). Spolu s budoucím druhým dílem má obsahovat hesla 900 spisovatelů ze „všech tří větví české literatury (oficiální, samizdatové i exilové)“ (s. 6). Slovník je výběrový a spisovatelé do něho byli zařazováni zejména podle toho, zda v daném období vydali alespoň dvě knihy a zda svou prací výrazně zasáhli do poválečného literárního života. V heslech jsou shromážděny biografické i bibliografické údaje, charakteristika tvorby a připojena je výběrová literatura o autorovi a jeho pracích. Redaktoři „kladli hlavní důraz na ryze informační hodnotu Slovníku“(s. 7). Slovník (dále SČS) by prý měl vyhovovat nárokům odborníků i laiků.

Tak představil SČS jeho vedoucí redaktor Pavel Janoušek v Úvodu díla, popřípadě v referátech o SČS. Nezní to vůbec špatně; už proto, že Slovník je první příručkou, která přináší informace o spisovatelích po roce 1945 v takové šíři. Dosavadní příručky podobného typu jsou bohužel buď už zastaralé (R. Havel, J. Opelík a kol.: Slovník českých spisovatelů /1964/), nebo poznamenané komunistickou cenzurou a ideologií, a to jak ve výběru autorů, tak ve výkladu jejich díla (P. Bílek: 175 autorů /1982/; M. Blahynka a kol.: Čeští spisovatelé 20. století /1985/; V. Forst a kol.: Slovník české literatury 1970–1981 /1985/). Anebo naopak zpracovávají pouze autory, kteří se do jmenovaných slovníků nedostali, tj. ty, kteří nemohli své knihy vydávat oficiálně (J. Brabec a kol.: Slovník českých spisovatelů 1948-1980 /1978x; 1980xx;*  tiskem Toronto 1982; pod názvem Slovník zakázaných autorů 1948-1980, Praha 1991).
Otázkou ovšem je, zda se redaktorům a autorům hesel podařilo dosáhnout cíle, který si vytyčili.

Do SČS nebyli zahrnuti všichni, kdo se v Čechách po roce 1945 literaturou zabývali. Vedoucí redaktor Pavel Janoušek nás na to upozorňuje v „odpovědném úvodním slově“ (jak napsala šifra MV v Nových knihách č. 7/1996 do recenze SČS) a popisuje, jak se při výběru postupovalo. V SČS jsou prý všechny „nepochybné osobnosti“ (s. 6) a chybí pouze „okrajoví autoři“ (s. 6). „Dvacet předních historiků a kritiků české literatury“, kteří vybírali „svých osm set jmen“ (s. 6), by se mohlo zdát poměrně dostatečnou pojistkou proti faktografickým excesům. Avšak mezery či lépe řečeno nepoměry v hesláři, které vedoucí redaktor ve svém Úvodu už předem bagatelizuje, jsou na pováženou a vyjevují v překvapivě výmluvném světle „názor na literaturu“ (s. 7) našeho slovníkářského kolektivu. V SČS chybějí zejména ti autoři, kteří – většinou z politických důvodů – nemají hesla už v dosavadních oficiálních slovnících či encyklopediích.

Není tu například Rudolf Černý (1905–1979), kritik, překladatel a prozaik (viz např. prózu Nokturno /MF 1992/ a medailón od Bedřicha Fučíka ve Čtrnácteru zastavení, zato tu je Marie Dušková (1903–1968), autorka tří knih z padesátých let (prakticky v úplnosti představená v „modrém“ Havlově a Opelíkově slovníku), či Ilona Daňková (* 1934), regionální autorka rovněž tří knih (poslední vydala 1978), dostatečně zpracovaná ve Forstově „zeleném“ slovníku – důvodem k jejímu zařazení do SČS ovšem mohla být třeba podivuhodná proměna jedné její knihy: „Novela Pro Moniku, pro Renátu o Anně, určená dospívajícím dívkám, líčí zrání dívky z venkova, postupně dospívající od původní naivity k sociálnímu a politickému uvědomění“ (z hesla ve Forstově slovníku v provedení D. Hodrové). – „V próze určené dospívajícím dívkám Pro Moniku, pro Renátu o Anně konfrontuje D. život současných dívek s mládím jejich babiček“ (heslo v SČS, autorkou D. Moldanová).

Nechybí tu Petr Bílek (* 1950), který se podílel na dvou knížečkách, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let sestavil dva režimní (jakkoli to autor jeho hesla v SČS zastírá) slovníky mladých spisovatelů a po listopadu se přes funkce v koncernu Ringier dostal k postu šéfredaktora magazínu Reflex, kde se "psaní" věnuje v občasných úvodnících – a je dobře, že tu nechybí; není však dobře, že tu třeba oproti Bílkovi chybí Bohumil Doležal (* 1940), literární kritik a editor, autor knihy o T. G. M. (1978xx), jehož místo mezi Balajkou, Benhartem, P. A. Bílkem, V. Binarem, Blahynkou, Blažíčkem, Brabcem, Buriánkem, V. Černým, Červenkou, Dokoupilem, Forstem, B. Fučíkem, Goldstiickerem, Grebeníčkovou, J. Grossmanem, Grygarem, J. Hájkem, Hamanem a dalšími je v historii poválečné české literatury neoddiskutovatelné (viz jeho kontroverzní kritiky Černého, Floriana, Halase, Hanzlíka, Holana, Hrubína, Koláře, Závady aj.) ovšem ne tak pro redakci SČS. Ještě ostudnější je opomenutí literárního a jazykového teoretika z okruhu pražských strukturalistů Lubomíra Doležela (* 1922), vědce formátu Svejkovského, Veltruského nebo Welleka (mám-li jmenovat jen ty, kteří jako on působili či působí v poválečných letech v exilu), autora knih O stylu moderní české prózy (1960), Narativní způsoby v české literatuře (angl. 1973, čes. 1993), Occidental Poetics (1990).

Je tu Bedřich Hlinka (* 1951), údajně „prozaik výrazně epického temperamentu“, který napsal na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dvě knihy, jednu prý pod vlivem Hemingwaye, druhou zas pod vlivem Styrona. V pořádku. Ale proč tu chybí básník a prozaik Vít Kremlička (* 1962), autor čtyř – z toho tří samizdatových – knih (po uzávěrce SČS vyšla jeho pátá), který žádného Hemingwaye ani Styrona k psaní nepotřeboval a v roce 1991 obdržel Cenu Jiřího Ortena za původní prózu Lodní deník? Zato je tu Bára Basiková (* 1963), jejíž jediná kniha uspokojila za skomírající normalizace redakční a kritické touhy po nonkonformitě u J. Peterky, P. Frýborta, O. Neffa, J. Chuchmy, R. Pytlíka, A. Jedličkové a dalších...

Dále jsou ve Slovníku někteří spisovatelé, jejichž úplnější hesla najdeme v Lexikonu české literatury (1. díl 1985, 2. díl ve dvou svazcích 1993; Lexikon zahrnuje všechny autory od počátku české literatury do roku 1945 včetně jejich úplné bibliografie, výčtu periodik, v nichž publikovali, a obsáhlé sekundární literatury; hesla spisovatelů do SČS většinou zpracovali, respektive z Lexikonu zredukovali ti, kteří je do něho i původně napsali). Do SČS byli „lexikonoví“ spisovatelé zahrnuti proto, že se „jejich dílo a působení stalo výraznou součástí české poválečné literatury a literárního života“ (s. 6). Pokud má však SČS omezenější záběr než Lexikon, bylo by snad prospěšnější například místo Konstantina Biebla (1898–1951), Pavla Eisnera (1889–1958) nebo Edmonda Konráda (1889–1957) zařadit autory, o nichž buď žádné slovníky neinformují, nebo neposkytují údaje v takovém rozsahu. Zde se nabízí celá řada spisovatelů publikujících v samizdatu či exilu (připomeňme ještě jednou, že „Brabcův“ slovník je doveden pouze do r. 1980) anebo těch, kteří se na dvacet let nuceně odmlčeli: Zdeněk Barborka, Marie Benetková, Zbyněk Benýšek, Markéta Brousková, Irena Dubská, Petr Fidelius, Julius Firt, Jiří Gold, Jindřich Heisler, Věra Jirousová, Milan Koch, Jiří Lederer ad. Zvláštním případem je nezařazení Karla Krause. Podle Janouška nebyli do Slovníku zahrnuti „,čistí‘ teatrologové“ (s. 6). Pokud se však redaktoři Slovníku rozhodli porušit toto pravidlo v případě teatrologů Jana Císaře, Jindřicha Černého, Jindřicha Honzla, Zdeňka Hořínka, Jana Kopeckého a Milana Lukeše, Karel Kraus, jeden z našich nejvýraznějších myslitelů v tomto oboru, stranou rozhodně zůstat neměl.

U autorů jako Václav Havel, Vladimír Holan, Bohumil Hrabal, Ivan KIíma, Milan Kundera nebo Arnošt Lustig je heslo zbytečně krátké jak v „Bibliografii“ (jde převážně o příspěvky do sborníků), tak především v „Literatuře“; jsou to autoři z nejznámějších a nejčtenějších a prostor, který dostali – v poměru k ostatním –, je nedostatečný.

Ojedinělým příjemným překvapením je oproti tomu zařazení Martina Harníčka, Karla Hynka nebo Jiřího Daníčka. Na úvod ještě zaznamenejme, že první díl SČS vůbec poprvé představuje 69 spisovatelů, které nenalezneme v žádném jiném slovníku. Jde vesměs o autory, kteří začali psát a publikovat – oficiálně či v samizdatu a exilu – po roce 1980, respektive 1985.

Jaká je struktura hesla v SČS: Nejdříve jsou uvedeny životopisné údaje a data rodinných příslušníků, kteří se zabývají literaturou či příbuznými obory; následuje chronologicky sestavený výběrový seznam periodik, do nichž ten který autor nejčastěji přispíval, dále opět výběrový přehled jeho prací pro film, rozhlas či televizi. V životopisné části hesla jsou uvedeny i případné aktivity a práce vydané v samizdatu (zda jde o kompletní či výběrový soupis, se nedozvídáme) včetně datace; nakonec jsou zařazeny informace o spisovatelových mimoliterárních aktivitách a seznam jeho pseudonymů a šifer. Heslo pokračuje charakteristikou spisovatelovy tvorby a je uzavřeno úplnou bibliografií (do níž není zařazena samizdatová produkce) a výběrovou sekundární literaturou (na rozdíl od Lexikonu jsou do ní zahrnuty i rozhovory).

Velmi tu postrádám záhlaví hesla, v kterém by byl charakterizován obor, v němž dotyčný autor působí (jako je tomu v Lexikonu nebo v „Brabcově“ slovníku). V SČS se nejdřív dozvídáme, kdo je čí příbuzný, a teprve později zjišťujeme, že je to také básník, prozaička, literární vědec apod. Například Viola Fischerová je dcera filosofa, sestra básnířky a postupně žena dvou spisovatelů, básnířka však až od poloviny hesla.

Takto je tedy sestaven slovník, který „klade důraz na ryze informační hodnotu“: o úplnost usilovali autoři hesel pouze v životopise, seznamu pseudonymů a šifer a bibliografii díla. V Úvodu ani v návodu Jak číst ve Slovníku se nedozvíme, jakými kritérii se autoři jednotlivých hesel při výběru informací řídili. Je docela možné, že žádná kritéria pro výběr údajů neměli, a tedy postupovali libovolně: to by jim ovšem umožnilo „presentovat své osobní vnímání literatury“ (s. 8) i mimo výkladovou pasáž. Samo o sobě by to nebylo nic tak špatného; rozhodující však je, nakolik bylo toto vnímání v souladu s posláním příručky, která má především přinášet fakta, a ne informovat o zálibách a zájmech autorského kolektivu. Je škoda, že SČS nenavázal snahou o co největší úplnost údajů na „zakladatelské dílo oboru“ (s. 5), tj. na Lexikon české literatury.

I.
„Tváře českých spisovatelů se konečně dostávají do pravého světla.“

Informace o knihách vydaných v samizdatu, účasti na samizdatových sbornících, samizdatové ediční činnosti, tedy o všem, co bylo relevantní uměleckou a odbornou tvorbou, a co by proto mělo být zahrnuto do oddílu „Bibliografie“ spolu s tiskem vydanými tituly (v Čechách a v exilu), najdeme ve výkladové části hesla. O důvodech, které vedly redaktory k separaci samizdatové tvorby od ostatní, se nic nedozvíme. Takové rozdělení ovšem vyvolává dojem, že činnost v samizdatu není tak důležitá jako ostatní (exilová, oficiální), že jde jen o poněkud kuriózní záležitost v životě některých spisovatelů. Autoři SČS zpravidla do výkladové části hesla nezařazují všechny knihy vydané v samizdatu, často neuvádějí data vydání (popřípadě datum dokončení rukopisu). Přitom nejde o žádné detaily: jsou tu nepochopitelně zamlčeny tak zásadní počiny jako třeba čtrnáctisvazkové Dílo Jakuba Demla, které v samizdatové řadě Rukopisy VBF vydali v letech 1978–1983 (ve dvou vydáních!) Vladimír Binar a Bedřich Fučík, a představili tak rozsáhlé Demlovo dílo v zatím nejúplnější, textově nejspolehlivější a jediné dokončené edici. U Binara a Fučíka je o tom zmínka ve výkladové části jejich hesel, ale u Demla, kterého se jeho jediná souborná edice také trochu týká, o tom nepadne ani slovo!

Prakticky vůbec se zde neinformuje o účasti na samizdatových sbornících (o účasti na oficiálně vydaných sbornících samozřejmě ano), ani o jejich redigování. Někdy se uvádí, v jakých samizdatových edicích knihy vyšly (Bedřich Fučík, Eva Kantůrková), jindy je napsáno, že kniha byla „šířena v samizdatové edici“, nebo „vyšla v samizdatu“ (Zuzana Brabcová, Josef Hiršal).

Jak takový přístup zkreslí obraz o spisovatelově tvorbě, můžeme vidět u dvou různých autorů, kterým v soupisu díla sice nic nechybí – protože všechno vydali buď tiskem v exilu a v překladech, nebo tiskem po roce 1989 –, a přesto jsou údaje o vstupu jednotlivých titulů do literárního kontextu zavádějící. V hesle Ivana Klímy výčet knih vydaných v samizdatu (Milostné léto; Malomocní; Markétin zvěřinec; Amerika /není uvedeno, že jde o drama/; Hry /též drama/; Stojí, stojí šibenička) končí zkratkou „aj“. Tak se čtenář nedozví, že kniha Má veselá jitra vyšla česky v roce 1978 (a ne až r. 1979 v Torontu), Moje první lásky v roce 1981 (ne až r. 1985 v Torontu), Čekání na tmu, čekání na světlo v roce 1982 (ne až přeprac. vyd. r. 1993), divadelní hra Franz a Felice už v roce 1984 (spolu s esejí Už se blíží meče), a nebyla tedy publikována „poprvé v anglickém překladu 1986“, a konečně Láska a smetí vyšla už v roce 1987 (ne až r. 1988 v Londýně). O ohlasech na tato první – samizdatová – vydání Klímových knih se také nic nedozvídáme, i když existuje například klímovská studie v knize Jiřího Pechara Nad knihami a rukopisy (l980xx) či obšírné recenze v Kritickém sborníku roku 1981 a 1982.

V hesle Jany Černé (Krejcarové) je informace, že autorka „publikovala v samizdatové edici Půlnoc“. Čtenáři je ale zatajeno, jakou knihu zde vydala (povídku Clarissa /1951/ – text tedy vznikl téměř o čtyřicet let dříve, než byl r. 1990 oficiálně vydán). Sbírka básní V zahrádce otce mého nevyšla v Revolver Revui roku 1987, jak se píše v hesle, nýbrž až v roce 1988 (RR č. 9). Nebyl to ale první otisk – tato sbírka napsaná roku 1948 vyšla poprvé v roce 1986 v Bratislavě ve sborníku Básníci pražského undergroundu; a pokud je (byť chybně) uvedeno, kde byla otištěna tato sbírka básní, proč chybí týž údaj u knihy Adresát Milena Jesenská (dozvídáme se jen, že podruhé kniha vyšla v samizdatu v roce 1986)? – Ta byla otištěna na pokračování v revui Jednou nohou (později RR).

Není jistě třeba zdůrazňovat, jak odlišný je pohled na tyto autory, máme-li k dispozici kompletní a správné údaje.

Nejhůře jsou však zpracované samizdatové sborníky, jedna z nejdůležitějších aktivit paralelní ediční činnosti – ve SČS se objevují jen sporadicky a nesystematicky. Tak například do literatury o Milanu Jankovičovi je zařazen sborník Quinquagenario (k padesátinám M. J., 1979x), ale není zde už sborník Laudatio Milan Jankovič (k šedesátinám, 1989x), jenž se však objevuje v heslech Mojmíra Grygara, Petra Holmana a Jana Lopatky, kteří do něho přispěli; ne už v heslech Přemysla Blažíčka, Miroslava Červenky, Jiřího Holého (který ho i uspořádal!), Aleše Hamana, Květoslava Chvatíka, Jaroslavy Janáčkové, Milana Jungmanna, Vladimíra Karfíka a Zdeňka Kožmína, kteří se ho účastnili rovněž. (Příspěvek do sborníku Quinquagenario není zaznamenán ani u jednoho z přispěvatelů – P. Blažíčka, M. Červenky, R. Grebeníčkové, A. Hamana, K. Chvatíka, J. Janáčkové a J. Kolára.) Sborník Život je všude (l956x), v němž debutovali mj. Zábrana, Havel nebo Škvorecký, je uveden v hesle Emila Juliše, který do něho přispěl, dokonce se jmény pořadatelů Josefa Hiršala a Jiřího Koláře. Přesto sborník chybí jak v Hiršalově, tak v Kolářově hesle. Z příspěvků sborníku se v SČS objevuje už jen Havlova esej o Hrabalových prózách (údaj nalezneme v sekundární literatuře Bohumila Hrabala). V Havlově hesle však jakákoli zmínka o sborníku chybí.

Tím, že je samizdatová tvorba v rámci hesla oddělena od tištěných knih, vzniká v oddíle „Bibliografie“ u jednotlivých autorů zvláštní pauza: zpravidla v rozmezí let 1969–1990. Vypadá to, jako by se dotyčný spisovatel v té době přestal literaturou zabývat. Chci-li se tedy dozvědět, co autor napsal a vydal v sedmdesátých a osmdesátých (popř. padesátých a šedesátých) letech, musím se v hesle vrátit a údaje o vydání hledat mezi životopisnými peripetiemi - ani pak ovšem nevím, zda jsou tato data úplná.

Nyní konkrétní příklady:

1. Knihy vydané v samizdatu, které v heslech jednotlivých autorů chybějí (popř. jsou špatně charakterizovány): E. Brikcius – Versus optimissimi (l977xx), Post cibum animal triste (l978xx), Pulvillum sub culum pone (l978xx); V. Černý – O povaze naší kultury (l975xx), Z kritické teorie a překladatelské praxe (l978xx); J. Deml – Pouť na Svatou Horu (l946xx), Podzimní sen (l951xx); Sebrané spisy, 14 svazků (l978–1983xx); J. Durych – Boží duha (1955xx); B. Fučík – Oběšený harlekýn (1979xx); J. Hauková – Spodní proudy (l987xx); J. Hořec – Bohemus (l972xx), Vnitrozemí (l979xx), Úpadek hvězd (l981xx), Úplné zatmění luny (l988xx), Halasové (l989xx); J. Hutka – Dvorky (l977xx), Utkání se skálou č. 1 aneb Konec desáté sezóny v hotelu CPZ (l978xx), Fejetony (l978xx); K. Hynek – Jela tudy dáma (l950x, s V. Effenbergrem), Dílo (l954xx, ed. V. Effenberger); J. Chalupecký – Cesta Jiřího Koláře (l977xx); E. Juliš – Jablko nevrátím květu (1981xx; jde o soubor sbírek Caput mortuum, Mramor na pálení vápna, Tiché krátery: nikoli o jednu sbírku); M. Jungmann – Cesty a rozcestí (l986xx); Z. Kalista – Tvář baroka (1. část 1980xx, 2. část 1982xx), Muž z času kopřiv (l988xx); E. Kantůrková – Fejetony 1976–1979 (l979xx), Dialog o víře (l982xx, s Josefem Zvěřinou); M. Klánský – Zemědělci a jaro 1968 místo chybného Zemědělství a jaro (1979xx); P. Kohout – Život v tichém domě (1975xx; jde o soubor jednoaktovek Válka ve třetím poschodí /1970/, Pech pod střechou /1972/, Požár v suterénu. Ohnivá fraška /1973/: ne o jednu hru); E. Kriseová – Perchta z Rožmberka aneb Bílá paní místo chybného Perchta z Rožmberka nebo Bílá paní (1978xx), Arboretum (1987xx; doplněný soubor povídek Sedm lásek /1985xx/); P. Landovský – Supermanka (1973) vyšla spolu s Chudobincem (1965) pod názvem Hry (1978xx).

2. Knihy vydané v samizdatu (příp. Slovníkem zaznamenaný rukopis, příspěvek ve sborníku), u nichž nejsou data vydání, nebo jsou špatná: J. Daníček – O čínském zelí (už 1975xx; poté 1983 ve sborníku věnovaném V. Brabencovi, Z. Freundové a M. Hyblerovi; teprve poté 1983 ve vídeňské revui Paternoster, jak uvádí SČS); K. Eichler – Kain a Ábel aneb Komentář k bratrovraždě (1970x), Zloděj růží (l977x); L. Fikar – Kámen na hrob (1979xx); B. Fučík – Sedmero zastavení (má být 1975xx místo 1977; 1977 upravené a rozšířené vyd.), Osmero zastavení (má být 1982xx místo 1984); B. Grögerová, J. Hiršal – Mlýn (má být 1981xx místo 1976; v r. 1976 teprve napsán), Kolotoč (má být 1985xx místo 1979; psáno 1977–1979), Preludium (má být 1985xx místo 1975; v r. 1975 psáno); L. Grosman – Z pekla štěstí (1980x); V. Havel – Audience, Vernisáž (1975xx), Horský hotel (1976xx), Protest (l977xx), Spiklenci (1979xx), Moc bezmocných (1980xx), Dopisy Olze (l983xx), Pokoušení (1985xx), Asanace (1987xx); J. Hořec – Špatně rozdané karty (l977xx), Soudný den (l988xx), Anežka Česká (1988xx); K. Hynek – Poslední umře hlady (l952x), Aby žili (l952x); E. Juliš – Život je všude (smz. sborník, má být 1956x místo 1957); Mramor na pálení vápna (má být 1980x místo 1976); E. Kantůrková – Sen o zlu (má být 1977xx místo 1978), Nad čtvrtým dílem Pamětí V. Černého (sborník, má být 1984xx místo 1983); A. Kliment – Rozhlasové hry (má být 1975xx místo 1976xx); P. Kohout – Katyně (má být 1978xx místo 1979xx); J. H. Krchovský – Básníci pražského undergroundu (sborník, má být 1986xx místo 1987xx); E. Kriseová – Ryby raky (l983xx, 2., přeprac. vyd. 1985xx).

3. Neuvedená účast na samizdatovém sborníku (popř. jeho redigování): P. Blažíček – K padesátinám M. Červenky (1982x); E. Bondy – Děti dvou sluncí (l975x), Pohledy 1 (l976xx), Nějakej vodnatelnej papírovej člověk (l977x), Co dům dal (l977–78x), Fandovi (l979x), Topičův sborník (l979x), red. Básníci pražského undergroundu (Bratislava 1986x); V. Černý – Když se řekne Werich ... (1975x, Köln 1981, Praha 1990), Pohledy 1 (l976xx), Hodina naděje (1978xx, Toronto 1980), Světlá lhůta (1988x); M. Červenka – K šedesátinám J. Kolára (1989x); J. Daníček – Nějakej vodnatelnej papírovej člověk (1979x); L. Dvořák – Pohledy 1 (1976xx), Hodina naděje (1978xx, Toronto 1980); R. Grebeníčková – K šedesátinám J. Kolára (l989x); J. Gruša – Jakémusi Alexandru K. (1979x); A. Haman – K padesátinám M. Červenky (l982x); J. Hauková – Pohledy 1 (l976xx), Eva Kmentová (1982xx); V. Havel – Život je všude (1956x), red. Pohledy 1 (1976xx), Hodina naděje (1978xx, Toronto 1980), Jakémusi Alexandru K. (1979x); Z. Hejda – Pohledy 1 (1976xx), Hodina naděje (1978x, Toronto 1980), Sborník věnovaný V. Brabencovi, Z. Freundové a M. Hyblerovi (1983x), Sborník pro Jana Lopatku a Andreje Stankoviče k jejich pětačtyřiceti se zpožděním dvou let (1987x); J. Hiršal – red. i příspěvek v Život je všude (1956x; red. spolu s J. Kolářem), Pohledy 1 (1976xx); D. Hodrová – K padesátinám M. Červenky (1982x), K šedesátinám J. Kolára (1989x); J. Holý – K šedesátinám J. Kolára (1989x); K. Hynek – Objekt 1 (1953x); J. Chalupecký – Pohledy 1 (1976xx), Eva Kmentová (l982xx); P. Janský – Hodina naděje (l978xx, Toronto 1980); S. Karásek – Hodina naděje (l978xx, Toronto 1980); M. Jungmann – Jakémusi Alexandru K. (1979x); P. Kabeš – Když se řekne Werich ... (l975x, Köln 1981, Praha 1990), Hodina naděje (l978xx, Toronto 1980), Sborník věnovaný V. Brabencovi, Z. Freundové a M. Hyblerovi (1983x); E. Kantůrková – Světlá lhůta (1988x); L. KIíma – Když se řekne Werich ... (1975x, Köln 1981, Praha 1990), Hodina naděje (l978xx, Toronto 1980), red. i příspěvek Jakémusi Alexandru K. (l979x), red. Sborník nad procesem (l980x); A. Kliment – Hodina naděje (l978xx, Toronto 1980); J. Kolář – red. i příspěvek v Život je všude (l956x; red. spolu s J. Hiršalem); E. Kriseová – Světlá lhůta (l988x); J. Kuběna – Pohledy 1 (l976xx); M. Kundera – Když se řekne Werich... (l975x, Köln 1981, Praha 1990); V. Linhartová – Pohledy 1 (l976xx); J. Lopatka – Světlá lhůta (l988x).

4. Chybí údaj o dedikovaném sborníku: V. Brabenec – Sborník věnovaný V. Brabencovi, Z. Freundové a M. Hyblerovi, tzv. Petruščin sborník (1983x); V. Černý – Sborník k 75. narozeninám Václava Černého (l980x), Setkání (l985x); J. Gruša – Světlá lhůta (1988x); J. Kolár – K šedesátinám (1989x); J. Kostohryz – K pětasedmdesátinám (1982x).

5. Chybí údaj o příspěvcích do smz. časopisů: L. Čivrný – Obsah; Z. Hejda – Obsah (básně), Střední Evropa, Revolver Revue (básně), Hejdovy básně byly otištěny i v Paternosteru (Wien); J. Holý – Kritický sborník; J. Chalupecký – Kritický sborník.

6. Řízení samizdatové edice, editorská činnost: P. Kabeš – uspořádal knihu E. Juliše Jablko nevrátím květu (l981xx), přitom tento údaj je v Kabešově hesle; A. Kratochvil řídil edici Sklizeň svobodné tvorby.

Zařazení samizdatu do biografické části hesla dovolilo autorům SČS, aby rezignovali na relativně úplný soupis díla (viz časté zkratky „aj.“, „např.“, „atd.“). Informace, které o samizdatu dostáváme, jsou ve většině případů – mírně řečeno – polovičaté. Přitom je tu k dispozici knihovna Libri prohibiti (a její soupisy knih, sborníků, časopisů), bibliografie samizdatových edic a obsahy samizdatových časopisů, uveřejňované v Kritickém sborníku od roku 1991, popřípadě sami – veřejně známí – vydavatelé.

V „Brabcově“ Slovníku zakázaných autorů, kde je tato ediční oblast zpracována, je literární tvorba popsána do roku 1980. Obsáhlá recenze Emanuela Macka v KS Č. 1/1993 opravuje chybná data z tohoto slovníku (z pětadvaceti pro SČS relevantních oprav a doplnění – bibliografie, chybná datace, chybějící položky v literatuře, spolupráce při vydávání edic, překlady – jsem v SČS našla zanesených jenom deset, ostatních patnáct chybných či neúplných údajů sem bylo přejato).

Slovník měl jedinečnou příležitost přinést relativně úplné informace o životě a díle jednotlivých autorů. S uplývajícími roky bude stále těžší získat údaje o samizdatu, především od samotných autorů, editorů, redaktorů. Skutečnost, že se redaktoři a autoři SČS o tuto úplnost nesnažili, je nepochopitelná – taková starost o to, aby se „tváře českých spisovatelů konečně dostaly do pravého světla“, v některých případech dokonce vyvolává otázku, zda redakční kolektiv dělal při práci na SČS ještě něco jiného, než opravoval pravopisné chyby a řadil hesla podle abecedy.

II.
„Co zde není, lze hledat jinde.“

Na úplnost rezignoval SČS i v oddíle „Literatura“. Shromažďuje zde vybrané ohlasy na jednotlivá díla, aniž bychom se však dozvěděli, podle jakých hledisek byly vybírány. Jaké to má důsledky? Pro odborníky je Slovník v tomto směru v podstatě nepoužitelný: chtějí-li vědět, jak bylo určité dílo přijímáno, musejí se obrátit k jiným slovníkům (např. k Lexikonu), soupisům článků, případně rovnou k časopisům, sborníkům atd. Kdyby se však rozhodli s výběrovou literaturou SČS pracovat, nevědí, do jaké míry je výběr representativní. Očekávala bych, že se autoři hesel budou snažit postihnout co nejširší spektrum pohledů na dílo, že zařadí podstatné články, popřípadě vyberou takové ohlasy, které rozšíří jejich – nutně zkratkovitý – výklad díla v interpretační části hesla. Bohužel, často tomu tak není – k některým knihám nejsou uvedeny články žádné (V. Černý, J. Kolář), jindy jsou zařazeny novinové recenze, ale vedle nich chybí rozsáhlé studie.

Tak třeba v literatuře k Báře Basikové (zprac. Alice Jedličková) jsou na rozdíl od jednohlasně vstřícných materiálů opomenuty argumentované odsudky Jana Lukeše (LN 10. 10. 1990) a Luboše Merhauta (LtN č. 30/1990) – budoucí badatel si podle SČS pomyslí, že „trýznivá zpověď“ naší pop-star se setkala jen s hlubokým pochopením a souhlasem. U Jana Beneše Michaela Nondková uvádí několik novinových anotací, ale obchází dosud nejrozsáhlejší benešovský materiál, článek M. Špirita (LtN č. 48/1991), na který (zčásti polemicky) navazuje J. Lukeš v knize Stalinské spirituály (ČS 1995) – ani jeho studie tu přirozeně není. (Lukešova stať o Jiřím Hejdovi z téže knihy chybí i v Hejdově hesle; v Lukešově bibliografii přitom Stalinské spirituály uvedeny jsou.) Rozsáhlý článek o poezii Ivana Blatného (zprac. Jaroslav Med), který však v Blatného hesle není, napsala Milada Součková (Proměny č. 2/1979). U Vratislava Blažka (zprac. Vladimír Just) chybí nekrolog od Josefa Škvoreckého (římské Listy č. 4/1973). V literatuře ke Stanislavu Budínovi (zprac. Přemysl Blažíček) není uveden žádný ohlas na knihu USA - Portrét národa (1948), přestože na ni reagoval – záporně – André Simon (Tvorba č. 17/1948) a na jeho recenzi pak Budín odpověděl v Kulturní politice č. 3/1948. Z ohlasů na inscenace Emila Františka Buriana (zprac. Eva Šormová) úplně vypadl mimo jiné i Krysař, přestože o něm psali Sergej Machonin (LtN č. 8/1957) nebo Růžena Grebeníčková (Nový život č. 5/1957); kromě toho tu od Grebeníčkové chybí její studie o Burianově práci se slovem, tzv. sluchové filologii (sborník Ano, slyšet se navzájem, 1985). U Václava Černého (zprac. Růžena Hamanová) nejsou – až na jeden – uvedeny ohlasy na knižní studii Co je kritika, co není a k čemu je na světě (1968), ačkoli v době svého vydání vzbudila velký polemický ohlas (nejzajímavější reakce přitom přetiskl Kritický sborník č. 1/1993, takže ani nebylo třeba je vyhledávat v pramenech). V literatuře k Michalu Černíkovi (zprac. Blahoslav Dokoupil) postrádám – když už tu jsou Blahynka, Křivánek, Peterka a další – Brouskovu recenzi sbírky P. F. (LtN č. 24/1990). O Jakubu Demlovi (zprac. J. Med) jako kdyby se v letech 1969–1989 vůbec nepsalo; přitom je tu například zásadní studie Vladimíra Binara (Wiener Slawistischer Almanach 1979; studie je mimochodem uvedena v Binarově hesle na s. 451) či obšírné pojednání Jiřího Němce o Zapomenutém světlu (Kritický sborník č. 2/1986). U Ivana Diviše (zprac. J. Med) není žádný rozhovor s ním, tedy ani ten, který s ním vedl Josef Jedlička (Obrys č. 2/1982). U Jana Dokulila (zprac. Jiří Zizler) chybí ohlasy na sbírku Lidský živote (1940), ačkoli o ní psali například Jakub Deml, Bedřich Fučík nebo Jaromír Červinka. U Miroslava Floriana (zprac. Vladimír Macura) není stať B. Doležala z Tváře č. 6/1969, jež by do poněkud monotónního souboru šesti Blahynkových, tří Svozilových a Červenkových a dvou Pohorského recenzí jistě vnesla osvěžující tón. Ke vzpomínkám Bedřicha Fučíka (zprac. P. Blažíček) se uvádějí čtyři stručné novinové referáty z roku 1992, ale obsáhlé eseje ze samizdatového Kritického sborníku o Sedmeru, respektive Čtrnácteru zastavení od V. Karfíka (č. 4/1984) a E. Kantůrkové (č. 1/1985) tu nejsou. (Ostatně ohlas publikovaný v samizdatu se v oddíle Literatura objevuje sporadicky, ačkoli leckdy jde o podstatné práce Vladimíra Binara, Jiřího Brabce, Václava Černého, Evy Kantůrkové nebo Františka Kautmana.) U Jana Grossmana (zprac. Jiří Holý) nenajdeme podrobnou studii Terezie Pokorné o inscenaci Havlova Vyrozumění na Zábradlí v roce 1965 (Divadelní revue č. 3/1990). V ohlasech na monografii Aleše Hamana Jan Neruda (zprac. P. Blažíček) chybí vedle souznějících článků Z. Pešata, A. Sticha a Z. Kožmína obšírný ironický, negativní článek Oldřicha Králíka (Listy č. 16/1969). V hesle Jiřiny Haukové (zprac. P. Blažíček) není rozsáhlý rozhovor, který s ní vedli Zbyněk Hejda a Terezie Pokorná (RR č. 25/1994); přitom je tento rozhovor uveden jako pramen v hesle Jindřicha Chalupeckého (zprac. Ludmila Lantová). U Zbyňka Hejdy (zprac. J. Med) je zbytečně zamlčena denuncující stať M. Blahynky Spiritualistická recidiva z jeho knihy Pozemská poezie (1977; pod názvem Metody a cíle v Literárním měsíčníku č. 1/1976), stejně jako recenze Zdeňka Troupa (zet) z Kritického sborníku č. 1/1989. K válečným cyklům Vladimíra Holana (zprac. J. Med) jsou uvedeny pouze novinové recenze, ačkoli existuje například studie Oldřicha Králíka o Lemurii (Řád č. 4/1939) či Václava Renče zejména o Snu (Řád č. 1/1940). Oproti tomu se zde naopak hned dvakrát objevuje článek Přemysla Blažíčka k Rudoarmějcům, který byl poprvé otištěn časopisecky (a je tedy uveden mezi referáty k Rudoarmějcům), podruhé – s drobnými úpravami v Blažíčkově knize Sebeuvědomění poezie (která, protože je celá věnovaná Holanovi, je zařazena na začátek oddílu). V literatuře k Jindřichu Chalupeckému (zprac. L. Lantová) chybí obsáhlé eseje Ladislava Jehličky Chalupecký a pravice (Střední Evropa č. 3/1985; též in Rozmluvy č. 6/1986) a Jana Vladislava Politika a poezie (LtN č. 11 a 12/1993), které podstatně korigovaly Chalupeckého stať o Halasovi a V. Černém Poezie a politika (1985), o níž se ve výkladové části hesla přitom píše, že „vyvolala ohlas“! U Milana Jankoviče (zprac. Bohumil Svozil) mohla být uvedena replika Růženy Grebeníčkové na Jankovičovu recenzi Blažíčkovy monografie Haškův Švejk (v Blažíčkově hesle uvedena je). V hesle Josefa Jedličky (zprac. J. Med) není vůbec zmíněna autorova rozporuplná esej Dodatek k nenapsaným dějinám české literatury (Rozmluvy č. 7/1987), a proto tu chybějí i polemické ohlasy, které vyvolala: Hrubého (=Hořcův) v Kritickém sborníku č. 1/ 1988, Kautmanův tamtéž v č. 4/1988 a Jana Vojana (pseud.?) v mnichovském Obrysu č. 1/1988. U sbírky Ivana Jelínka (zprac. P. Blažíček) Kudy (1939) není uveden jediný ohlas, přestože ji obšírně recenzoval třeba Václav Černý (Kritický měsíčník č. 7/1939). V hesle Milana Jungmanna (zprac. A. Jedličková) chybí obsáhlá recenze Jiřího Brabce na Jungmannův výbor z kritik Cesty a rozcestí (Kritický sborník č. 3/1989; přetištěno v LtN č. 3/1990). V literatuře k Jaromíře Kolárové (zprac. B. Svozil) jsou vesměs samé pochvalné položky: tři od Hany Hrzalové, tři od Dobravy Moldanové, dvě od Štěpána Vlašína atd., ale schází tu Jungmannova rezervovaná recenze románu Chtěla bych ten strom (Obsah č. 5/1986; knižně v Cestách a rozcestích, 1986xx, Purley 1988) či Merhautův ironický referát o knize Pouť za ženskou hrdinkou (LtN č. 15/1990). V ohlasech na Hodinu ticha Ivana Klímy (zprac. Marie Uhlířová) jsou uvedeny sice čtyři co do obsahu prakticky identické recenze, ale kontroverzní článek Přemysla Blažíčka (Host do domu č. 6/1964), jedna z nejdůsažnějších položek klímovské literatury vůbec, tu chybí. Autorem recenze knihy Hledání ztracené generace od Heleny Koskové (zprac. Miroslav Zelinský) není J. Lukáš v Mostu atd. č. 1/1990, nýbrž Antonín Brousek pod pseudonymem J. Lukáš a to už v Mostu atd. Č. 1/1989. Ke knize Tajuplná vražda Jiřího Kovtuna (zprac. J. Med) není uvedena žádná sekundární literatura, ačkoli ještě v březnu 1995 (tedy před redakční uzávěrkou SČS) o ní napsal obsáhlý analytický článek Josef Vohryzek (LtN č. 12/1995). U Jana Kozáka (zprac. Aleš Haman) chybí stať Milana Jungmanna o Adamovi a Evě (Obsah č. 3/1983; též v Cestách a rozcestích), jediný neapriorní a vlastně poctivý pohled na Kozákovo dílo, zato jsou tu marginální články Štěpána Vlašína, Ireny Zítkové nebo Jaroslava Bočka z komunistických periodik, opakující pořád dokola totéž. Přitom kritiky z Jungmannových Cest a rozcestí jsou uvedeny v literatuře hesel M. Červenky, J. Fraise, L. Fukse a P. Kohouta, což ukazuje, že je to kniha autorům i redaktorům SČS známá (kromě Kozáka však Jungmannovy kritiky chybějí ještě u J. Červenkové a Z. Frýbové). V hesle Františka Kožíka (zprac. Anna Blažíčková) postrádám v ohlasech k Největšímu z pierotů vedle známé kritiky Václava Černého daleko nemilosrdnější a důsažnější článek Bedřicha Fučíka (Akord č. 6/1939–1940; Fučíkova kritika bohužel chybí i v Kožíkově hesle v Lexikonu). U Františka Langera (zprac. Radka Zajíčková) se v literatuře posledních padesáti let uvádějí prakticky jen předmluvy nebo doslovy k autorovým knihám, ale vedle nich tu chybí například studie Evy Štědroňové o stylu Langerových prvních próz (Česká literatura č. 3/1994).

Z rozsáhlých studií o oficiální české poezii sedmdesátých let od Antonína Brouska v knize Na brigádě (s J. Škvoreckým, Toronto 1979) se do SČS dostala jediná – o Josefu Hanzlíkovi (zprac. J. Med). U ostatních poetů – Karla Bouška, Miroslava Floriana, Václava Honse (vše zpracoval V. Macura) a Michala Černíka (zprac. B. Dokoupil) – Brouskovy vesměs více než desetistránkové studie neobstály. Buď Macura s Dokoupilem Brouskovu knihu neznají (možná není v databázi ÚČL AV?), nebo jim jsou ideově bližší pokrokové názory Milana Blahynky, Václava Pekárka, Josefa Peterky, Miloše Pohorského, a uvádějí jenom je. (Znovu opakuji: nepostrádám v tomto případě Brouska místo Peterky, nýbrž vedle něho.) Stejné je to s druhou polovinou knihy Na brigádě, kritikami normalizační prózy a literární vědy od Josefa Škvoreckého. V SČS je ze Škvoreckého statí zaznamenána pouze jedna, u Ladislava Fukse (zprac. Drahomíra Vlašínová; není však uvedeno, že se týká Návratu z žitného pole); ostatní rozsáhlé texty, o románu Danielle Duškové Bobby (zprac.Věra Vladyková), o vzpomínkách Jiřího Hájka Už jdem po ulici (zprac. B. Svozil), o Havlově Vernisáži (zprac. Zdeněk Hořínek), o fuksovských kritikách Hany Hrzalové (zprac. Martin Pilař), jako by pro SČS neexistovaly.

Do rubriky Interview nebyly v heslech Lumíra Čivrného, Jiřího Hanzelky, Václava Havla, Petra Chudožilova, Ivana Klímy a Jiřího Koláře zařazeny jejich obsáhlé (většinou přes dvacet stránek) rozhovory s Jiřím Ledererem z knihy České rozhovory (1978xx, Kö1n 1979; Praha 1991), přestože u J. Hanzelky a P. Chudožilova je uveden pouze jeden novinový rozhovor a u ostatních dokonce žádný! Přitom nejméně jeden z redaktorů SČS, Blanka Svadbová, Ledererovu knihu zná: v heslech Evy Kantůrkové, Mojmíra Klánského a Alexandra Klimenta, která zpracovala právě ona, totiž údaj o rozhovorech s J. Ledererem najdeme... Pendant k Ledererovým interview, Karla Hvížďaly České rozhovory ve světě (Kö1n 1981, Praha 1992), chybí u Ludvíka Aškenazyho, Ivana Diviše, Jaroslava Hutky a Josefa Jedličky, přičemž Jaroslav Med (autor Divišova a Jedličkova hesla) a Michaela Nondková (autorka hesla Hutkova) Hvížďalova interview jinde (Med u Vladimíry Čerepkové, Nondková u Jana Beneše) zaznamenávají. Rozsáhlá interview z Liehmovy knihy rozhovorů Generace (Kö1n 1988, Praha 1990) zase chybějí v heslech Lumíra Čivrného, Eduarda Goldstückera, Ivana Klímy a Václava Havla, u Milana Kundery a Egona Hostovského však zaznamenána jsou.

Zřídka jsou uvedeny i ohlasy na filmovou, televizní či rozhlasovou tvorbu spisovatelů (viz např. zevrubný článek Andreje Stankoviče v Kritické Příloze č. 1/1995 – o Králi kolonád Zeno Dostála a o tvorbě Jana Lukeše /1912–1977/ –, který v Dostálově hesle není, ale v hesle Lukešově ano), přestože se SČS „vzhledem k výrazným proměnám komunikačních okruhů“ honosí svou údajnou odlišností od Lexikonu právě „údaji o sekundárním fungování literatury“ (s. 5).

Redaktoři se pro výběrový oddíl Literatury rozhodli zřejmě z časových důvodů. Domnívám se, že toto rozhodnutí jim však už od začátku velmi usnadnilo práci: na případné výtky, že na něco zapomněli nebo že něco neznají, mohou replikovat, že jejich výběr literatury je záměrný. Protože jevy, které jsem popsala, se opakují, je „názor“ kolektivu SČS „na literaturu daného období“ – tedy preference oficiálního a konformního proudu literatury na úkor nejen samizdatu, ale i výrazných osobností a názorů – čitelnější, než si snad tento kolektiv přál. Jedinečná příležitost ukázat literaturu posledního půlstoletí jako celek (tj. v ohlasové části uvádět reakce, pokud jsou, z obou břehů) byla nepochopitelně promarněna. Je výborné, že podle jedné ze směšných recenzí nám SČS umožňuje hledat informace, které neobsahuje, jinde. Informativní příručka by však měla poskytovat poněkud jiné požitky.

III.
„Charakteristiky jsou informující, autory neodsuzuje za jejich názory.“

Důležitou – vzhledem k předpokládané informativnosti příručky však trochu přebujelou –součástí Slovníku jsou výkladové části hesel. Ty by měly stručně a srozumitelně charakterizovat autorovo dílo, jeho východiska i směřování. Jak je tomu v našem Slovníku? Pavel Janoušek v návodu Jak číst ... píše, že „Slovník byl dosti tvrdě redigován tak, aby po stránce názorové a stylizační vytvářel jeden celek“. Tak nejprve snad k té názorové stránce.

Pavel Vašák v recenzi na SČS (Právo 26. 2. 1996) napsal (s úlevou, jíž v jeho případě dobře rozumíme), že „charakteristiky ... autory neodsuzují za jejich názory“. S tím mohu jen souhlasit, takové „odsudky“ slovníku opravdu nesluší. Potíž je v tom, že autoři hesel nejen že neodsuzují literáty za jejich názory: oni leckdy ani neříkají, jaké ty názory vlastně byly. – Proč bychom třeba neměli vědět, kdo a kdy byl členem KSČ (zaznamenáno je pouze členství v ÚV KSČ), kdo byl zasloužilým či národním umělcem, když se naopak dozvídáme, kdo byl z politických důvodů vězněn (Bedřich Fučík, Josef Knap), nemohl publikovat (Milan Jungmann), nebo kdo podepsal Chartu 77 (údaj o podpisu Charty 77 však schází v heslech Stanislava Budína, Jiřího Daníčka, Jiřího Hanzelky, Josefa Hiršala, Jaroslava Hutky, Petra Chudožilova, Mojmíra Klánského, Alexandra Klimenta a Jiřího Koláře!). Zajímavý údaj o podpisu tzv. Anticharty tu naopak chybí. Podle lednového a únorového Rudého práva z roku 1977 se to od A do L týká Jana Adama, Věry a Zdeňka Adlových, Stanislava Augusty, Aloise Bejblíka, Hany Bělohradské, Evy Bernardinové, Zdeňky Bezděkové, Milana Blahynky, Karla Bodláka, Pavla Bojara, Niny Bonhardové, Ilony Borské, Pavla Boška, Karla Bouška, Adolfa Branalda, Vladimíra Brandejse, Františka Buriánka, Vojtěcha Cacha, Václava Cibuly, Petra Cincibucha, Karla Cvejna, Dušana Cveka, Oty Duba, Václava Duška, Daniely Duškové, Vlasty Dvořáčkové, Jana Dvořáka, Jaromíra Dvořáka, Václava Erbena, Miloslava Fábery, Karla Fabiána, Miroslava Floriana, Josefa Fraise, Pavla Francouze, Ladislava Fukse, Jiřího Hájka, Dušana Hamšíka, Pavla Hanuše, Josefa Hanzlíka, Lenky Haškové, Olgy Hejné, Ivy Hercíkové, Zdeňka Heřmana, Jindřicha Hilčra, Oty Hofmana, Jaroslava Holoubka, Eduarda Hončíka, Václava Honse, Miroslava Horníčka, Jaromíra Hořce, Jana Hostáně, Karla Houby, Josefa Hrabáka, Bohumila Hrabala, Hany Hrzalové, Karla Hvížďaly, Otakara Chaloupky, Marcely Chmarové, Květoslava Chvatíka, Miroslava Ivanova, Vladimíra Janovice, Josefa Jelena, Václava JeIínka, Čestmíra Jeřábka, Dušana Jeřábka, Vladimíra Justla, Josefa Kadlece, Rudolfa Kalčíka, Václava Kaplického, Vladimíra Klevise, Vítězslava Kocourka, Vladimíra Kolára, Jaromíry Kolárové, Bořivoje Kopice, Zbyňka Kovandy, Jana Kozáka, Františka Kožíka, Miloše V. Kratochvíla, Marie Kratochvílové, Petra Křenka, Ivana Kříže, Ludvíka Kundery, Václava Laciny, Heleny Lisické a Jarmily Loukotkové. Všechny tyto informace, aniž by musely být vyhodnocovány, patří k době, kterou SČS mapuje. Zvláště uvědomíme-li si, že literatura byla často psána a nahlížena z ideologického stanoviska a že se tedy politika a literatura úzce stýkaly.
Uživateli Slovníku nyní nezbývá než domýšlet si, jaký měly jednotlivé postavy vztah s komunistickou mocí, podle toho, do jakých periodik přispívaly, v jakých letech vydávaly knihy, o čem ty knihy byly atd.

Důsledkem tohoto informačního „vzduchoprázdna“ je i bezpříznakovost většiny interpretací děl. Vladimír Novotný, jeden z autorů SČS, ve svém referátu o SČS (Reflex č. 12/1996) píše, že do Slovníku byli jako „nutné zlo“ zařazeni i „mocenští exponenti... z nedávného dvacetiietí, přestože povaha jejich tvorby je častokrát trapně epigonská“. Novotného postoj je velmi rasantní, ale bohužel jen mimo SČS. Slova jako „epigon“, „epigonský“, či dokonce „mocenský exponent“ se totiž ve Slovníku vůbec nevyskytují. Přitom taková pojmenování často velmi dobře vystihují povahu díla. Je to cenná informace, ale samozřejmě s sebou nese riziko hodnocení. A tomu, jak se asi domnívají autoři Slovníku, je třeba se za každou cenu vyhnout. (Někdy se jim to bohudík nedaří – viz např. Pešatův Konstantin Biebl; téměř celé heslo však bylo přejato z Lexikonu.)

S nedostatkem informací, které by v sobě mohly skrývat nějaké hodnocení, souvisí i mizivý výskyt slov jako „komunistický“ a „marxistický“ (např. František J. Kolár je v hesle svého syna Vladimíra Kolára charakterizován jen jako „politický pracovník“, v hesle své ženy Jaromíry Kolárové však už jako „komunistický politický pracovník“ – hesla jsou vedle sebe, první zpracoval V. Macura, druhé B. Svozil). Častěji se objevuje přívlastek „ideologický“, případně „ideologické normy“ a „ideologické iluse“, ovšem nejfrekventovanější jsou nic neříkající „dobové normy“ (o Petru Hájkovi), „dobový duch“ (o Vladimíru Forstovi), „duch dobové atmosféry“ (o Lence Haškové), „dobové ideologické požadavky“ (o Norbertu Frýdovi), „dobová příznačnost“ (o Miroslavu Hanušovi), „pozice ideologických ilusí“ (o Miroslavu Florianovi), „ilusivní vztah k životu“ (o Janu Drdovi), „poplatnost jednostrannostem doby vzniku“ (o Karlu Cvejnovi); vyvrcholením předchozího duchaření je pak nutně „duch Charty 77“ (o Evě Kantůrkové). Redakce redigovala, jak vidno, opravdu dost tvrdě.

Jen v některých heslech používají autoři slova „marxistický“, „komunistický“ (o Milanu Blahynkovi). V takových případech a v kontextu Slovníku to je skutečně odvážné. V. Novotný se ve zmíněném referátu v Reflexu omlouvá čtenářům za to, že v SČS jsou takové „obskurní zjevy“ jako právě Milan Blahynka nebo Václav Hons. Na jejich zařazení do Slovníku na rozdíl od něho nevidím nic špatného. I oni jsou přece součástí literárního kontextu a svým dílem tvořili jednu ze tří větví poválečné české literatury. Slovník snad nemá autory z české literatury vymazávat, ale spíš věcně popisovat jejich díla a důsledky jejich působení v literatuře.

Čtenářům se však pořád – od „Forstova“ a „Blahynkova“ slovníku – ukazuje literatura plná „příběhů konfrontujících citové konflikty lidí s drsnou krásou divoké přírody“ (o Janu Kozákovi), „příběhů akcentujících životní pozitiva“, v nichž se „klade proti sobě přirozená senzitivita, poctivost i charakterová opravdovost mladých lidí, kteří nalézají smysl života v konkrétní činnosti, a morálně pokleslý svět dospělých“ (o Petru Bartůňkovi), „epických skladeb, spojujících v někdy až deníkově ztvárněné scenérii všedního dne romantickou vášeň s banalitou setkávání a rozchodů“ (o Petru Cincibuchovi), „zobrazování střetu názorové rozhodnosti, přímočarosti a také neohroženosti s pohodlným kompromisnictvím a ústupností, zásadní konflikt člověka volícího mezi pravdou a úspěšností“ (o Josefu Galíkovi), „výchozího romantického impulsu, formujícího protest lyrického hrdiny proti lidské malosti a citové omezenosti“ (o Josefu Hanzlíkovi) a „beatnického gesta proti danosti“ (o Jaroslavu Holoubkovi); o pokleslosti, opisování, stranické a nakladatelské služebnosti a grafomanství, ale ani o původnosti, výlučnosti, inspirativnosti, čtivosti tu ovšem nepadne ani slovo.

Pozoruhodný je jazyk, jejž používá většina autorů hesel. V slovníkové interpretaci díla by mělo jít hlavně o stručnost a srozumitelnost. Zde se bohužel většinou setkáváme s nepřirozeným jazykem plným frází, quasiodborných výrazů, mnohoznačností, redundancí, zbytečně užitých cizích slov i s nechtěnou komikou. Tento nepřehledný a "odbornými" termíny zahlcený jazyk dokáže zvýznamnit cokoli, a zároveň paradoxně jakékoli rozdíly stírá. Výjimkami (a ukázkami, jak by měla výkladová část hesla vypadat) jsou hesla, která zpracovali Jiří Holý, Martin Machovec, Jiří Opelík a Zdeněk Pešat.

Většinou však má čtenář-laik hledající v SČS informaci o díle autora dvě možnosti: vzít si Slovník cizích slov a Slovník literární teorie a heslo si „přeložit“, anebo odejít s prázdnou a hledat svou informaci jinde. (Údaje, v jakých dalších příručkách se vyskytuje to či ono heslo, SČS na rozdíl od Lexikonu poskytuje.)
Čtenář-odborník si něco domyslí a zbytek si přečte dvakrát a pomalu, není však vyloučeno, že i on nakonec zjistí, že se nic nedozvěděl. Začíná to už alibistickými souslovími, kterými lze charakterizovat snad jakékoli umělecké dílo: „volně fabulované prózy“ (František Běhounek, zprac. M. Nondková); „psychologická povahokresba, groteskně hyperbolizovaný“ (Jan Beneš, zprac. M. Nondková);  „autenticita omylů a bloudění“  (Zdena Bratršovská, zprac. A. Jedličková); „příklon k nadosobním úběžníkům života“ (Lubomír Brožek, zprac. V. Novotný); „tradičně narativní poetik a“ (Jana Černá, zprac. V. Novotný); „střízlivá potřeba konstruovat“ (Miroslav Červenka, zprac. V. Macura); „laskavě optimistický pohled na svět současníků“ (Jaroslav Diet], zprac. redakce); „reflexe obecné lidské situace, autentické sebevědomí nekonformního umělce, existencialistické zacílení sarkastických sebereflexí“ (Jan Hanč, zprac. V. Novotný); „informativně obsažný styl“ (Jiří Hanzelka, zprac. J. Med); „mlhavá abstraktnost jazyka“ (Jiří Jobánek, zprac. M. Nondková); „temné souvislosti světa“ (Emil Juliš, zprac. A. Haman); „niterný rozměr života, nezakrytě subjektivizovaný obraz“ (Eva Kantůrková, zprac. B. Svadbová); „rozhořčeně diagnostická výpověď“ (Lubor Kasal, zprac. B. Svozil).

Z větších celků alespoň několik ukázek: „...pojetí literárního díla jako iniciující metafory, směřující k ... obnažení estetického ztvárňování sebepřesahující skutečnosti“ (Michal Ajvaz, zprac. V. Novotný); „Absence racionální reflexe a suverenita, s níž emocionálně založený subjekt vyprávění intenzivně prožívá, nebo naopak zcela pomíjí některé části skutečnosti, utváří text zaměřený zejména na citovou rezonanci čtenáře“ (Bára Basiková, zprac. A. Jedličková); „rytmicky a rýmově vyvážená výpověď ... významově odpovědná hra se slovy“ (Petr Borkovec, zprac. Jan Wiendl); „...polyfonně komponovaná výpověď ,rekonstruující‘ pokus o alternativní způsob existence v nonkonformní komunitě...“ (Zdena Bratršovská, zprac. A. Jedličková); „Přiklání se k formě básnického dialogu se světem i s vlastním já a snaží se zraleji interpretovat nadčasová témata“ (Lubomír Brožek, zprac. V. Novotný); „kritičnost... byla adresována nejen chybujícímu jednotlivci, ale v některých historických obdobích i systému. V důsledku toho jsou tematické proměny jeho televizní tvorby... obrazem peripetií, jimiž česká společnost v minulých desetiletích procházela“ (Jaroslav Dietl, zprac. redakce); „prostý deníkový záznam životní empirie“ (Danielle Dušková, zprac. V. Vladyková); „autentický lidský časoprostor ... modelová próza o krizi psychologických souřadnic“ (Jan Dvořák, zprac. V. Novotný); „Autorčina klasická erudice se intenzivněji projevuje v symbolisticky stylizovaných reflexích existenciálních souřadnic lidského přebývání ve městě“ (Sylva Fischerová, zprac. M. Zelinský); „…sleduje metaforizaci a symbolizaci historické beletrie jakožto výrazy jinotajnosti“ (Josef Galík, zprac. B. Svadbová); „permanentní stav ohrožení křehkých citů a myšlenek lidského individua ze strany společenského a nadosobního zla“ (Jiří Gruša, zprac. V. Novotný); „Novelu ... charakterizuje zájem o psychologickou kresbu postav... “ (Petr Hájek, zprac. Blanka Hemelíková); „pocit ohroženosti... jej přivádí... k pocitům desiluse a úzkosti“ (Josef Hanzlík, zprac. J. Med); „expresivně barokizující metaforika a zjitřeně zduchovnělý tvůrčí princip“ (Vladimír Janovic, zprac. B. Svozil); „Jeho vyjadřovacím způsobem je převážně čtyřveršová strofa... “ (Pavel Javor, zprac. M. Zelinský, redakce); „...hutný styl poetických fragmentů posléze vytváří specifický svět sémiotického labyrintu jazyka 20. století, v němž vévodí skeptická reflexe a apokalyptická atmosféra verše“ (Petr Kabeš, zprac. V. Novotný); „umírněná věcnost v kresbě vnějšího světa a doby“ (Josef Kadlec, zprac. B. Svozil); „Básně tíhnoucí k pojmenování plnosti okamžiku... “ (Jiří Kamen, zprac. V. Novotný); „...metaforičnost ustupuje reflexi“ (Jiří Kovtun, zprac. J. Med); „tendence k ... sporadickému rýmu“ (Zdeněk Lebl, zprac. V. Novotný); „Slova se stávají hnízdy, krystalickými drúzami mnohovýznamových obrazů.“ (Věra Linhartová, zprac. Miloslav Topinka).

Některé charakteristiky jsou prostě neuvěřitelné: „V činnosti literárněkritické a publicistické ... vycházel zpravidla z interpretační analýzy jednotlivých próz“ (Bohuš Balajka, zprac. B. Svadbová); „výrazně subjektivizující ich-forma“ (Petr Hájek, zprac. B. Hemelíková); „V padesátých letech, kdy se nedobrovolně odmlčel, psal rovněž pohádkové loutkové hry“ (Josef Heyduk, zprac. V. Novotný); „smysl pro tvar prózy ... se u něj doplňuje s osobním zaujetím ... “ (Pavel Janoušek, zprac. V. Macura); „sebereflexe vlastního já“ (Albert Kaufmann, zprac. V. Novotný); „podvědomí lidského nitra“ (Zdeněk Lorenc, zprac. V. Novotný).

„Vědecký“ mnohomluvný jazyk, kterým jsou díla popisována, způsobuje, že se stírají jakékoli myslitelné rozdíly mezi jednotlivými autory. Nemyslím teď na nějaké hodnocení, „známkování“, ale jen na to, že i v SČS by se měla objevovat alespoň minimální informace o estetické hodnotě knih. Navzdory vší proklamované tvrdosti byli redaktoři Slovníku ke stylistickým a „názorovým“ výstřelkům svých autorů přece jen trošičku tolerantní.

IV.
„Všechny údaje bylo nutné fyzicky prověřit.“

Skoro v každé knize jsou nějaké chyby – tiskové, gramatické nebo věcné. Cílem každého redaktora ale samozřejmě je, aby chyb bylo co nejméně. Proto mne nepříjemně překvapilo zjištění, že Slovník, od něhož očekáváme správné údaje v maximální možné míře, je chybami všeho druhu doslova přeplněný. Nejvíc je bohužel těch věcných (chybné názvy, datace), které uživatel, pro něhož se SČS stane první a základní příručkou, těžko odhalí. Nejsou to nějaké výjimky či opomenutí, nic, co by se dalo označit jako přípustná odchylka od správnosti. Výše jsem už ukázala na nedostatky a chyby týkající se samizdatové literatury, nyní tedy k ostatním. Dají se rozdělit do několika skupin.

1. Nesrovnalosti v biografické i výkladové části hesla: U Heleny Albertové najdeme informaci o jejím manželství s Pavlem Landovským, v Landovského hesle však Albertová uvedena není. Kamil Bednář se skutečně od roku 1959 věnoval, jak píše SČS, jen literární práci, ale nikoli z vlastní vůle, nýbrž proto, že musel opustit své dosavadní místo v Čs. spisovateli – to už uvedeno není. Alois Bejblík studoval od roku 1945 na FF UK, kde prý na něj vedle O. Vočadla „působil zejména V. Jirát“. Vojtěch Jirát však na fakultě po válce vůbec nepůsobil – zemřel 7. 5. 1945. U Adolfa Branalda chybí informace, že v letech 1970–1977 nesměl publikovat. Uvádí-li Slovník údaje o příbuzných, kteří se zabývají obory blízkými literatuře, neměla by v hesle Stanislava Budína chybět jeho manželka Hana Budínová (1902–1965), teatroložka a literární a divadelní kritička. V hesle Václava Černého není uvedeno, že některé jeho stati v sedmdesátých letech podepisovala Hana Vondrů. Zbyněk Hejda se nenarodil v Praze, jak se dozvídáme z hesla, nýbrž v Hradci Králové (upozornil na to – stejně jako i na ostatní nesrovnalosti v Hejdově hesle – ve své glose Antonín Petruželka ve Střední Evropě č. 60/1996). Z hesla Vladimíra Holana se vytratila informace o tom, že Holan nesměl v letech 1950–1954 publikovat své nové práce. U Miroslava Holuba není vysvětleno, proč mohl od konce sedmdesátých let cestovat, přestože byl roku 1970 „z politických důvodů propuštěn“. Ivan Jelínek prý vydal v cizině „útlé sbírky“ – například sbírka Sochy (Roma 1970) má formát A4 a je široká asi jeden centimetr. U Zdeňka Kalisty a Josefa Knapa není uvedeno, v jakém procesu byli v roce 1951 souzeni – šlo o proces s tzv. „zelenou internacionálou“. Spolu s nimi byli před soud postaveni B. Fučík, F. Křelina, V. Prokůpek a J. Zahradníček. Kompletní informaci o procesu najdeme pouze v hesle B. Fučíka – z Křelinova hesla pak vypadl právě B. Fučík. Eda Kriseová nepublikuje v samizdatovém Obsahu od konce sedmdesátých let, jak se píše v SČS, nýbrž od začátku let osmdesátých – Obsah vznikl v roce 1981. V hesle Josefa Kroutvora chybí – vinou neúplné samizdatové bibliografie – informace, že autor píše kromě odborných prací a próz i básně (Ďáblické rukopisy I–III, Pohyblivé písky, Love box, Fernety, Episody, Paměť zrcadla).

2. Heslo má obsahovat „chronologický přehled periodik, v nichž daný spisovatel nejčastěji publikoval a které redigoval“ (s. 8). Nevím, co to znamená nejčastěji (dvakrát?, třikrát?, pětkrát?), ale jednou to určitě není. Přesto je v hesle Jiřího Holého (zprac. V. Novotný) uvedeno, že publikoval v Rudém právu, ačkoli tam otiskl jediný článek. Proč tedy není uveden i časopis Světová literatura či Český jazyk a literatura, do nichž Holý psal častěji? U Kamila Bednáře (zprac. P. Blažíček) chybí Národní osvobození, v němž Bednář mimo jiné otiskl důležitou polemiku s Neumannovým Anti-Gidem. V heslech Klementa Bochořáka (zprac. J. Med) a Jaroslava Durycha (zprac. L. Lantová) není zaznamenána častá publikace v časopise Na hlubinu, který vydávali olomoučtí dominikáni v letech 1926–1948. V hesle Violy Fischerové postrádám údaj o její publikaci v římských Listech (v příloze Čtení na léto) v letech 1987–1989. U Bohumily Grögerové se píše, že přispívala do Revolver Revue. – Jenže tam přispěla pouze jednou, spolu s Josefem Hiršalem (v jehož hesle tento údaj celkem správně není). Revolver Revue figuruje rovněž u Jiřího Gruši, který v ní otiskl jedinou básničku, zato u něho chybějí – jako u V. Fischerové – římské Listy (Čtení na léto), do kterých přispíval pravidelně deset let (!) (vše zprac. V. Novotný). Oproti tomu u Františka Kautmana (zprac. B. Svozil) Revolver Revue uvedena není, přestože v ní uveřejnil tři rozsáhlé články. V hesle Jaroslava Janů (zprac. P. Blažíček) chybí mezi periodiky Národní listy, v nichž Janů na začátku války publikoval významné literární kritiky.

3. Oddíl „Bibliografie“ má být úplný, ale v některých heslech chybějí údaje o tom,
a) že kniha byla před vydáním zničena: J. Hauková – Letorosty (1970, část nákladu zničena); P. Kabeš – Odklad krajiny (1970);
b) z jakých sbírek, popř. knih sestává souborné vydání: J. Černá – Clarissa a jiné texty (1990; Clarissa, V zahrádce otce mého, Dopis);
c) vůbec chybějí vydané knihy: M. Blahynka – edice Nezvalových Manifestů, esejí a kritických projevů z let 1931–1941 (1974); edice výboru z Nezvala Celé Čechy (1984); edice výboru z poezie Jiřího Suchého Trocha poezie (1989, s Kateřinou Blahynkovou); J. Jedlička – Poznámky ke Kafkovi (1993); P. Král – Vlasta Burian (1969, spolu s A. Králem); M. Kundera – Poslední máj (1955, 2. vyd 1961);
d) je uveden špatný název knihy, popř. chybná charakteristika (soubor, sbírka, výbor, přepracování): J. Beneš – 2. vydání knihy Zelenou nahoru (Toronto 1977) má nejen jiný název – ... tak mě polib... (1991) –, což SČS uvádí, ale proti původní verzi je krácené, a to už SČS neuvádí; knihy Dům U tří houslí (1981) a Krása šedin (1992) Viktora Fischla nejsou výbory, nýbrž samostatné básnické sbírky; místo Kudláskových příběhů Jiřího Gruši mají být Kudláskovy příhody; sborník, do něhož přispěl Květoslav Chvatík, se jmenuje Struktura a smysl literárního díla, nikoli Smysl a struktura literárního díla; Milan Jankovič přispěl do sborníku K interpretaci uměleckého literárního díla (1970), nikoli K interpretaci uměleckého díla; sbírka Emila Juliše Blížíme se ohni (Mnichov 1988) je jinou verzí sbírky s týmž názvem (Mnichov 1987), nejde o druhé vydání, jak uvádí SČS; u Petra Krále má být Voskovec a Werich čili Hvězdy klobouky místo Voskovec a Werich čili Hvězdy klobouku; jeho knihy Éra živých (1989) a Med zatáček čili Dovětek k dějinám (1992) jsou výbory, nikoli samostatné básnické sbírky; sbírka Karla Kryla Amoresky vyšla i v Čechách (1993, vyd. Lyra Pragensis), nikoli pouze v Mnichově 1992;
e) položka „Příspěvky do sborníků a almanachů“ není úplná. V části věnované samizdatu jsem ukázala nedůslednost, s níž SČS uvádí autorskou nebo redakční účast na sbornících: v heslech některých autorů sborník je, v heslech jiných není. V rámci toho, jak SČS zachází se samizdatem, to není nic výjimečného. Překvapující bylo ale zjištění, že podobně dopadají i příspěvky v tištěných – oficiálních – sbornících a almanaších. Ty lze rozdělit na dvě části, na sborníky a almanachy sestavené z již publikovaných příspěvků a na sborníky sestavené z příspěvků psaných pro ně (ať již beletristických nebo odborných). V případě prvního typu sborníků se zdá, že si redakce předem neurčila, budou-li se v heslech uvádět. Jako příklad beletristických sborníků uveďme antologii Živý proud – Česká povídka 1945–1985 (1986). V heslech V. Duška, J. Kostrhuna a J. Křenka tato kniha uvedena je, v heslech ostatních zúčastněných (E. Bernardinová, E. F. Burian, J. Drda, O. Dub, K. Fabián, P. Francouz, N. Frýd, L. Hašková, M. Horníček, K. Houba, B. Hrabal, M. Jariš, R. Kalčík, J. Kolárová, J. Kozák, M. V. Kratochvíl, M. Kubátová, F. Kubka) nikoli. Nebo Básnické almanachy: u sestavovatelů jsou uvedeny vždy, z množství přispěvatelů jen u V. Brandejsa (1973, 1974), B. Kopice (1974), V. Laciny (1957), Ó. Lysohorského (1959). Za sborníky odborné literatury uveďme kritické ročenky z let 1961-1963 Pro a proti. Zařazení například do Kritické ročenky 1962 (I 963) je uvedeno u J. Hájka a M. Jungmanna, ale u J. Brabce, J. Bruknera, R. Grebeníčkové, J. Janů, A. Jelínka a J. Kopeckého nikoli. Hesla J. Hájka a A. Jelínka přitom připravil týž autor – B. Svozil.

Zřejmě i ve „fyzickém prověřování údajů“, o němž tak pěkně mluví Pavel Janoušek, mají někteří účastníci projektu skryté rezervy (a síly si doufejme šetří do dalších kol). Domnívám se, že pokud má být bibliografie úplná, měla by být uváděna účast na všech sbornících, tedy i na těch, do nichž nebyl příspěvek přímo určen. Mohla být zařazena varianta textu, autor v době vyjití sborníku třeba nepublikoval atd.

Zařazení sborníků druhého typu (tedy těch, pro něž byly příspěvky psány přímo) je však neoddiskutovatelné. Ale i zde jsou mezery. Účast na sborníku Začalo to Redutou (1964) je uvedena u editorky I. Hercíkové a Z. Heřmana, není u P. Boška, Z. Hejdy (článek spolu s I. Hercíkovou) a J. Koenigsmarka (Koenigsmarkovo a Heřmanovo heslo připravil P. Blažíček). Sborník Struktura a smysl literárního díla (1966) je uveden u M. Červenky, K. Chvatíka (s chybným názvem), M. Jankoviče a M. Kačera, není u J. Levého (Červenkovo a Levého heslo zpracoval V. Macura). Údaj o příspěvku do sborníku Podoby (1967) postrádám v heslech Bohumila Hrabala a Václava Havla, v případě Podob 2 (1969) u Ladislava Dvořáka. Sborník F. X. Šalda 1867–1937–1967 (1968) je u V. Effenbergera, K. Chvatíka a Z. Kožmína, není u E. Goldstückera a F. Kautmana (Kožmínovo a Kautmanovo heslo připravil B. Svozil). Zvláště ohavná a procovská publikace Malá galerie autorů (jubilejní tisk ke 40. výročí nakl. Čs. spisovatel, 1989), z jejíchž přispěvatelů od A do L jsou ve Slovníku všichni, se objevuje pouze v hesle Vladimíra Janovice (autor hesla, B. Svozil, tuto položku však už neuvádí u M. Holuba, B. Hrabala, J. Kadlece a J. Kolárové, jejichž hesla napsal rovněž). Sborník Hrabaliana (1989xx, tiskem 1990) je u M. Červenky, A. Hamana, K. Chvatíka, J. Kroutvora a editora M. Jankoviče, není u J. Hiršala, V. Karfíka a J. Kolára. Poláčkovský sborník Ptáci vítají jitro zpěvem, poddůstojníci řvaním (1992) je u A. Hájkové, M. Grygara, V. Fischla a editora J. Lopatky, není u A. Brouska, R. Grebeníčkové, A. Hamana, K. Hausenblase, F. Kautmana a J. Kolára. Sborník Monology o J. K. Tylovi (1993) je u A. Hamana, není u J. Hájka, J. Kolára, J. Kopeckého (Hamanovo a Kopeckého heslo zpracoval P. Blažíček). Sborník Václav Černý (1994) je u M. Jungmanna a Z. Kožmína, ale není u J. Brabce, A. Hamana, H. Hodačové, V. Karfíka, F. Kautmana a J. Kolára (Dobrava Moldanová, která zpracovala heslo H. Hodačové, má ve sborníku příspěvek. Kautmanovo a Kožmínovo heslo zpracoval B. Svozil...). Ledererův exilový protějšek werichovského sborníku ...a když se řekne Voskovec (Köln 1983, Praha 1990) je zaznamenán pouze u I. Fleischmanna, V. Hejla a H. Koskové, u I. Binara, O. Filipa, V. Fischla, K. Hvížďaly, J. Kovtuna, P. Krále, K. Kryla, A. J. Liehma a A. Lustiga chybí (Hejlovo, Koskové a Binarovo heslo napsal M. Zelinský). Účast na exilovém sborníku Generace 35–45 (usp. K. Hvížďala, München 1986) je uvedena u J. Gruši, K. Hvížďaly a E. Kriseové, ale u I. Binara, A. Brouska, J. Hutky, P. Kabeše, P. Krále a K. Kryla je zamlčena. Stejné je to se sborníkem Benefice (usp. K. Hvížďala a Z. Salivarová, Toronto 1990): objevuje se u V. Hejla, K. Hvížďaly, A. Klimenta, H. Koskové a B. Kubešové, ale chybí u I. Binara, I. Blatného, E. Bondyho, A. Brouska, I. Diviše, O. Filipa, V. Havla, B. Hrabala, I. Klímy, J. Koláře, J. Kovtuna, P. Krále, A. Kratochvila, K. Kryla, J. Křesadla, P. Landovského, A. J. Liehma (u něho je údaj "Paris 1989") a A. Lustiga (přitom hesla I. Binara a O. Filipa, u kterých je Benefice uvedena, a V. Hejla a H. Koskové, u kterých chybí, zpracoval M. Zelinský). Tyto nedostatky jdou na vrub nejen autorů hesel, ale i redaktorů, u kterých se přehled o sbornících předpokládá. Nejvíc však v této části „Bibliografie“ překvapuje, že navzdory proklamované úplnosti soupisu díla se zde objevuje zkratka „aj“.

f) chybí příprava edice či podíl na ní: Z. Hejda – I. Blatný: Pomocná škola Bixley (1982xx, 1994, spolu s V. Färberem a A. Petruželkou), přitom v Blatného hesle tento údaj je (obě hesla připravil J. Med);

g) další nedostatky v oddílu „Bibliografie“: Pavel Eisner neuspořádal ani nevydal knihu Jana ze Žatce – Oráč z Čech (1938), nýbrž ji přeložil z němčiny do češtiny a doplnil poznámkami a úvodem (jen pro zajímavost: správnou informaci o překladu najdeme v Havlovi-Opelíkovi, v Lexikonu tato kniha v Eisnerově bibliografii chybí. Františku Gottliebovi je připsaná kniha Brýle a bodák (London 1942), kterou měl vydat pod šifrou VrK. Uvedená šifra však patří autoru knihy Rostislavu Kocourkovi. Další Gottliebova kniha, U děla na Středním východě (1944), nevyšla pod pseudonymem Josefa Gorala, ten je pouze zmíněn v úvodu knihy. U Petra Krále jsou pod označení "Beletrie" zahrnuty i odborné práce.

V „Bibliografii“ chybí položka„příspěvky v knihách jiných autorů“, tedy předmluvy nebo doslovy. Tato informace je uváděna ve výkladové části hesel, ale podobně torzovitě jako u samizdatů: není napsáno k jakým knihám, někdy dokonce ani jakých autorů, často máme jen informaci, že dotyčný psal doslovy (Jiří Brabec, Růžena Grebeníčková).

4. Další, snad tiskové chyby: správně má být Revolver Revue (jako např. v heslech Egona Bondyho, Terezy Boučkové, Ivana M. Jirouse) místo Revolver revue (např. hesla Zbyňka Hejdy, Jany Černé, Jana Kameníka); v hesle Violy Fischerové je sbírka Babí hodina uvedena dvakrát správně, dvakrát špatně (Babí léto), stejně jako je jednou uveden správný název sbírky Jak pápěří, jednou špatný (Jako pápěří) – sbírka Jak pápěří navíc vyšla v r. 1996 a ne už v r. 1995; v hesle Františka Götze je špatně uvedeno jméno herečky, o níž Götz napsal monografii: místo Vlasta Fabiánová má být Vlasta Fabianová (tatáž chyba je samozřejmě i ve jmenném rejstříku); Zbyněk Hejda edičně připravil knihu Šimona Welse U Bernátů, nikoli Šimona Velse U Bernatů. Dále je v Hejdově hesle jednou správný název sbírky A tady všude muziky je plno a jednou špatný, A tady všude je muziky plno. Text V. Farbera o Z. H. se jmenuje Básník blízkostí smrti, ne Básník Blízkosti smrti; Jaromír Hořec redigoval časopis Taneční hudba a čas s L. Dorůžkou, nikoli s J. Dorůžkou; stať Bohuslava Hoffmanna o Václavu Hraběti se nejmenuje Bláznivý hrabě své generace, nýbrž Bluesový hrabě své generace; v literatuře k I. M. Jirousovi je rozhovor, který s ním vedla P. Šustrová, nikoli Šusterová; sbírka Emila Juliše Nová země vyšla v roce 1971, nikoli 1970; v předposlední větě hesla Petra Krále má být obsedantní místo obscedantní, jeho Fotografie v surrealismu se nejmenuje Fotografie v surrealismus; sborník Podoby (1967) je v heslech J. Kuběny a V. Linhartové uveden chybně jako Podoby 1.
 
K nedostatkům SČS patří – jak už jsem několikrát zmínila – překvapivě časté zkratky „aj.", „např.“ (zakončující výčty konkrétních aktivit), ale i informace typu „publikoval v řadě ineditních sborníků“, „pod cizími jmény upravoval literární předlohy“, „pod cizími jmény přispěl do rozhlasového seriálu“. K čemu je čtenáři údaj o tom, že spisovatel publikoval v ineditním sborníku, když se nedozví v jakém, k čemu sdělení, že cosi upravoval pod cizími jmény, když neví co a pod jakými?

I v rámci celého Slovníku je kuriózní heslo Jana Hanče (autor V. Novotný) – dokonalý příklad toho, jak lze zkreslit dílo a jeho život v ohlasech, vnáší-li do hesla jeho autor své osobní zájmy, pocity a problémy. V hesle chybí jméno Michaela Špirita, který se po Lopatkově smrti stal editorem Hančova díla – jako editor není uveden u prvního kompletního vydání Událostí z roku 1995, přestože u předchozích vydání Událostí editor (Jan Lopatka) uveden je, a u výboru Závrať červené bludičky je dokonce napsáno, že „ed. V. Seiner neuveden“ (správně má ovšem být Sainer). Přitom „výbor“, který Vladimír Sainer vydal ve svém Nejmenším Nezávislém Nakladatelství (1991), tvoří jen faksimile z úryvků původní Hančovy sbírky Události (1948) a z fragmentů, které pro Tvář v šedesátých letech a pro almanach Hodina naděje (1978xx; tiskem Toronto 1980) vybral Lopatka; jde tedy o jakýsi fotoreprint Lopatkových výběrů, který ovšem V. Novotný v několikařádkové novinové recenzi (kterou nezapomněl zařadit do seznamu literatury) staví jako „hutný výběr ukázek“ do protikladu k „fragmentům kdysi otiskovaným v Tváři“! V „Literatuře“ přirozeně nejsou ani Špiritovy rozsáhlé a výkladové ediční komentáře (Revolver Revue č. 26/1994 a v Událostech z r. 1995), ani článek o Hančovi (LtN č. 36/1994), avšak novinové noticky (dvě od autora hesla) tam nechybějí. Dále – text Zdeňka Urbánka z Lit. listů č. 8/1968 není referátem o Událostech, ani doslovem k jejich vydání, jak uvádí autor hesla: jde o rozšířenou versi Urbánkova projevu na IV. sjezdu SČSS. Jako doslov k Událostem bylo použito rozšířené znění Urbánkova článku Poznámky o J. H. (Tvář č. 5/1965). Lopatkův úvod k Událostem byl poprvé otištěn v Slovenských Pohľadoch č. 5/1970, a ne až v Událostech (1991). Článek J. Cieslara vyšel v Prostoru č. 24/1993, nikoli č. 23. Ve výkladové části hesla není údaj, že Hančovy texty byly přetištěny v samizdatovém Vokně a že po roce 1989 se objevily – vedle Tvaru a Fragmentu K – v Revolver Revui (více než sto stran poprvé publikovaných textů a spolu s nimi i dosud jediný otisk faksimile Hančova kolážovaného sešitu; č. 26/1994). Dodejme ještě, že Hančova (a Horčicova) kniha Sprinty (1959) je úplně jiné dílo než kniha stejného názvu z roku 1962; není to přepracované a zkrácené vydání, jak uvádí SČS. Záměna sborníku Podoby (red. B. Doležal, 1967) za Pohledy 1 (red. V. Havel, 1976xx) je v kontextu Hančova hesla již jen drobnou lapálií. (Stranou ponechávám poněkud svérázný výklad Hančova díla.) Roztomilé je, že Špiritovo jméno vygumované z Hančova hesla nacházíme ve jmenném rejstříku SČS – s číslem stránky, na níž je Hančovo heslo ...

V.
„Nemělo by se šetřit chválou.“

Jak ráda bych dala za pravdu autorovi tohoto citátu (Jan Hůla v Českém týdeníku), který stejně jako ostatní autoři referátů o Slovníku (z nichž pocházejí citáty v záhlaví kapitol) přivítal SČS nekritickým nadšením. – Pokud totiž referenti v Slovníku odhalili nějaké nedostatky, píší o nich stejně jenom proto, aby je na konec dialektickou přesmyčkou označili za pozitivní (kromě těch, které uvádím v závěrečné poznámce, též např. Ivo Harák ve Střední Evropě č. 58/1996). Ostatně rozbor jednotlivých recenzí SČS by vydal na samostatné pojednání.

Slovník českých spisovatelů je jako celek špatně odvedenou prací, která se vydává za seriózní a spolehlivou. Jeho vedoucí redaktor Pavel Janoušek nás neustále seznamuje s obtížemi, se kterými se redakční a autorský kolektiv musel při sestavování SČS potýkat: zmiňuje obtížnou práci se současnou literaturou, nezpracovanost materiálu, značný počet spisovatelů, nutnost ověřovat údaje, nedostatek času. V předmluvě k Lexikonu, Slovníku zakázaných autorů nebo jiným příručkám se s takovými nářky nesetkáme, protože obdobné „potíže“ jsou u díla encyklopedického charakteru celkem obvyklé. Tento vymlouvačný a alibistický postoj je nejenom nesympatický, nýbrž dokonce nepřípustný. Pracovníci ÚČL AV jsou za svou práci placeni a mají přístup ke všem zdrojům informací (na rozdíl od „soukromníků“, kteří sestavili například Slovník zakázaných autorů). Ovšem dostat se k těmto pramenům samozřejmě vyžaduje jistou námahu – jako například ujít pět set metrů z ÚČL do Gruntorádovy knihovny Libri prohibiti.

Nemohu se také zbavit dojmu, že do Slovníku často pronikaly skupinové zájmy jeho autorů a redaktorů víc, než bývá u takových prací obvyklé. Kromě neúměrné preference oficiálního proudu poválečné české literatury zmiňme ještě Úvod ke Slovníku, v němž Janoušek jako jednoho z těch, kdo nechtěli být do SČS zařazeni, zmiňuje spisovatele Jarmila Křemena. Nezasvěcení se diví a ti ostatní na sebe spiklenecky pomrkávají – J. Křemen je totiž fiktivní postava časopisu Tvar. Tento „hravý“ přístup k seriózní vědecké práci a sebestředný pocit důležitosti („dosud jsme nic takového neměli“) je myslím také jednou z příčin, proč má Slovník tolik nedostatků a chyb a proč by se spíše než chválou nemělo šetřit kritikou. Někteří autoři hesel přece jen vědí, co to je lexikografické řemeslo, ale redaktoři se ještě budou muset leccos naučit. Nepochybuji o jejich upřímné snaze Slovník „tvrdě redigovat“, jenže chyby, které jsem objevila v jejich práci, ukazují, že z redaktorského řemesla zbyla právě jenom ta snaha. I když je vzdor tomu řada hesel kvalitních a lze s nimi pracovat, nezbývá než doufat, že Slovník českých spisovatelů od roku 1945 nezůstane nadlouho jedinou lexikografickou příručkou mapující toto období.
 
Květen 1996

* x - strojopis, xx - strojopisná (samizdatová) edice

Recenze, z nichž pocházejí citáty v záhlaví kapitol:
D. Anýž: Slovník spisovatelů je hlasem současné generace (MfD 6. 2. 1996); ]. Hůla: Falešná zpráva o literatuře? (ČTd 22. – 25. 3. 1996); MV: Slovník spisovatelů PŘ1CHÁZÍ... (Nové knihy č. 7/1996); V. Papoušek: Slovník s názorem (Tvar č. 6/1996); P. Vašák: Nový Slovník českých spisovatelů (Právo 26. 2. 1996).