Pro Západočeskou galerii v Plzni jste jako kurátor připravil výstavu Nad slunce krásnější: Plzeňská madona a krásný sloh. Jak tento koncept vznikl, jak dlouho jste projekt připravoval a jak se snažíte ve vaší domovské galerii čelit faktu, že jsou všechny výstavy v důsledku vládních opatření zavřené?


Petr Parléř a svatovítská huť: Plzeňská madona, před 1384. Zde Oldřich Hejtmánek: polychromovaný odlitek Plzeňské madony zhotovený pro Expo v Hannoveru v r. 2000 podle odlitku originálu z r. 1941. Pohled do části expozice „V blízkosti posvátného“

P. J.: Záměr uspořádat výstavu, jejíž významovou osou bude Plzeňská madona, vznikl, když se začala rýsovat možnost zapůjčit si tuto jedinečnou sochu v souvislosti s plánovanou generální rekonstrukcí interiéru katedrály sv. Bartoloměje v Plzni, kde je socha od počátku uctívána. Od roku 1883 je v tomto kostele umístěna ve výšce pěti metrů ve vysokém novogotickém oltářním retáblu Josefa Mockera, a pro odborné bádání tak nedostupná. Od druhé světové války, kdy byla fotografována pro Státní fotoměřický ústav a byly z ní pořízeny odlitky pro Národní galerii a plzeňské uměleckoprůmyslové muzeum (dnes jsou v depozitáři Západočeské galerie v Plzni), ji nikdo z odborné a širší veřejnosti neměl možnost tváří tvář pozorovat a zkoumat. Nápad myslím vzešel od Michaely Ottové, s kterou jsme na přelomu let 2013 a 2014 uskutečnili v Západočeské galerii v Plzni jiný velký projekt týkající se středověkého umění – jmenoval se Obrazy krásy a spásy (Gotika v jihozápadních Čechách). V roce 2014 jsme s vícero přáteli a kolegy probírali, nakolik by podrobné, široce založené studium Plzeňské madony pomohlo rozšířit dosavadní poznatky a nahlédnout novým způsobem fenomén krásného slohu z uměleckohistorického, historického, kultického a teologického hlediska v kontextu dobové náboženské agendy v turbulentní době před husitskými válkami a v situaci papežského schizmatu. Chtěli jsme si položit otázky související s formulací a šířením nebývale komplexní a dokonale vypracované formy krásnoslohých děl, především krásných madon a piet, v širším mezioborovém záběru, než dosud bylo obvyklé, a současně tyto otázky pokud možno přesně formulovat vzhledem k funkci, námětu, ikonografii a komunikaci těchto děl s diváky. Uvažovali jsme zkrátka o hloubkovém, odborně důkladně založeném průzkumu. Za tím účelem jsme se rozhodli připravit výzkumný projekt ucházející se o podporu programu NAKI (Národní kulturní identita). V roce 2016 jsme 1. prosince ve spolupráci s kolegou historikem Robertem Novotným z Centra medievistických studií FÚ AV (CMS) na jeho působišti uspořádali pracovní setkání badatelů a představitelů institucí, které projevily zájem se na projektu podílet (účastnil se i ředitel CMS Petr Sommer, ředitel Ústavu pro dějiny umění FF UK Richard Biegel a ředitel Západočeské galerie v Plzni Roman Musil). Své příspěvky k tématu tam přednesli Jan Royt, Michaela Ottová, Richard Přikryl, Aleš Mudra, Jan Klípa, Pavel Soukup, Robert Novotný, Jan Hrdina a já. S Michaelou Ottovou jsme při této příležitosti také poprvé představili koncept výstavy. Cílem tohoto kolokvia bylo mimo jiné ověřit, nakolik bude funkční a přínosné propojit v práci na tématu odborné síly tří institucí – Západočeské galerie v Plzni, Centra medievistických studií FÚ AV a Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Následujícího roku tyto instituce přihlásily ve formě konsorcia ke grantovému řízení projekt pod názvem Plzeňská madona a krásný sloh: Regionální a internacionální souvislosti vizuální kultury kolem roku 1400, s ukončením k posledním dni roku 2022. Jeho hlavními výsledky v průběhu čtyř let měly být výstava doprovázená katalogem a tři kolektivní monografie: Kulturní impulzy kolem roku 1400. Tvorba a recepce v pozdně středověkých českých zemích; Studie k problematice umění krásného slohu a Umění kolem roku 1400 v internacionálních souvislostech.


Pohled do části expozice „Repliky Plzeňské madony a důvody jejich vzniku v 15. století“

Vše se jevilo nanejvýš nadějně. S Michaelou a kolegy jsme byli plni optimismu a nadšení z perspektiv, které důkladná a pestrá badatelská základna pro výzkum fenoménu krásného slohu otevírala. Dále se již cesta k realizaci projektu ubírala via curvata, čili klikatou drahou, a to od prohry k prohře. Prvním společným výsledkem našeho pracovního elánu bylo precizní, promyšlené zpracování záměru projektu v žádosti o grant programu NAKI (pro představu všech, kdo s něčím takovým nemají zkušenost: je to několikaměsíční intenzivní práce týmu lidí). Doporučující posudky jej vysoce ocenily, projekt získal 199 z 200 možných bodů, a Ministerstvo kultury zamítlo. Následujícího roku jsme projekt přepracovali pro žádost o podporu Grantové agentury České republiky (GA ČR), ani zde podporu nezískal. Obě neúspěšné žádosti znamenaly nejen ztrátu naděje na potřebnou finanční podporu, nutnou pro realizaci ve velkorysých evropských rozměrech, ale především rozpad důmyslně konstruovaného týmu odborníků, z nichž někteří byli nuceni přejít k jiným projektům, protože jejich mateřské instituce jsou na grantové podpoře výzkumu finančně závislé. Původní záměr bylo nutno znovu a nyní zcela přepracovat, na skromnější variantu. Západočeská galerie ale nebyla schopna sama financovat výstavu i katalog. V této fázi získala Michaela Ottová pro projekt podporu Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy a tamního Ústavu dějin křesťanského umění, což nám umožnilo pokračovat.

Každou překážku lze nějak využít. Opustili jsme představu výstavy založené na velkorysém souboru nejcennějších děl krásného slohu v rámci širší střední Evropy, umožňující nová srovnání a interpretace tohoto fenoménu v evropském měřítku, a zaměřili se na podstatná exkluzivní díla dostupná u nás, která doplnilo několik důležitých zahraničních zápůjček. Nutno říci, že správci a majitelé děl z řad sbírkotvorných institucí a církve nám vyšli maximálně vstříc. Zčásti uvolněný prostor jsme využili pro prezentaci historického kultu Plzeňské madony od barokní doby po druhou světovou válku, téma dosud jen málo probádané.


Pohled do části expozice „Repliky Plzeňské madony a důvody jejich vzniku v 15. století“

Těžiště našeho zájmu přitom nadále spočívalo v otázkách souvisejících s formováním, funkcí, významem a objednavatelským a společenskohistorickým kontextem krásného slohu. Jádro výstavy pod označením „V blízkosti posvátného“ tvoří soubor pečlivě vybraných děl – soch, deskových obrazů, ale také užitého umění –, která patří k tomu nejvzácnějšímu, co na našem území ve výtvarném umění historicky vzniklo: Svatovítská madona, Svatovítský veraikon, Madona z Březnice, Monstrance z Chebu, Sv. Petr ze Slivice, Svatotomášská madona s Veraikonem, Březnická madona aj. V jádru expozice těchto děl stojí v centrálním prostoru, v strohé a neokázalé formě baldachýnu, Plzeňská madona (dosud v kopii, originál bude zapůjčen na omezenou dobu v závěru výstavy). V takovéto konstelaci vystupuje vypjatý kultický charakter a liturgické určení těchto děl podivuhodně ostře; postavy promlouvají, jejich pohledy ožívají, vzniká zde spirituálně výbušné prostředí odpovídající neklidné, nejisté době charakterizované napětím, v jehož souvislostech se tyto dokonalé formy a výpovědi utvářely. Podobně sugestivně vyzněla část expozice s replikami typu Plzeňské madony. Síň plná těsně a současně prostorově dynamicky řazených soch, jakýchsi oživlých stél nebeských matek s božským dítětem, je nejen neopakovatelnou laboratoří srovnávacího materiálu v oblasti forem a ikonografie, ale také sálem připomínajícím dávný zrod kultických forem v úsvitu dějin. Výbornou práci zde odvedli architekt výstavy Zbyněk Baladrán a Michaela Ottová, která maximálně využila svoji nenahraditelnou erudici a cit v problematice duplikování typu Plzeňské madony.


Pohled do části expozice „V blízkosti posvátného“

Přípravu výstavy, zvláště v souvislosti s žádostmi o zápůjčky a dojednáním smluv během časného podzimu, provázela potíž vymykající se dosavadním zkušenostem – totiž stále klesající pravděpodobnost veřejné realizace. S tím souvisela nová psychologická zkušenost: jaké to je intenzivně pracovat na něčem, co asi nebude. Ze způsobu, jakým uchopila svůj „boj s epidemií“ vláda ČR a jí řízené instituce nebylo možno zhola nic předpokládat, a to ani na den dopředu. Zapůjčitelé tuzemští i zahraniční se mne tázali, zda hodláme za dané situace v rozpracovaných záležitostech pokračovat, zda platí domluvené termíny apod. Odpovídal jsem, že dokud nemám o případných změnách jasné informace, postupuji dle plánu, a pro sebe jsem všechny nejistoty řešil tím, že jsem je ignoroval. Vstříc nám vyšli zahraniční zapůjčitelé, když netrvali na požadavku doprovázení díla kurýrem, který je normou (zvláště vstřícní byli kolegové z Bavorského národního muzea v Mnichově, tedy instituce světového formátu s vysokými nároky na bezpečnost zápůjček, ale také s odpovídající úrovní civilizovanosti).


Pohled do části expozice „V blízkosti posvátného“

Výstavu jsme připravili k plánovanému termínu slavnostního otevření 26. 11. 2020, pro návštěvníky byl k dispozici bezmála stostránkový průvodce k výstavě. V té době však již byla muzea a galerie v ČR na základě vládního nařízení dlouhodobě uzavřena, a tak i výstava Nad slunce krásnější: Plzeňská madona a krásný sloh zůstala za zavřenými dveřmi. Otevřela se s omezeným přístupem 3. prosince. Její oficiální zahájení proběhlo bez účasti veřejnosti, jíž bylo zpřístupněno formou on-line přenosu. Od 18. prosince měla být výstava spolu se všemi expozicemi muzeí a galerií v ČR opět uzavřena, na základě žádosti galerie a jejího zřizovatele Plzeňského kraje jí však byla udělena výjimka Ministerstvem kultury a hlavní hygieničkou ČR z důvodu mimořádnosti projektu. Zůstala tedy s omezeným přístupem otevřena. Výjimka ovšem vyžadovala opatření natolik mimořádná, že by si jeden pomyslel, zda potenciální nebezpečí nákazy nepředstavují samotné sochy a obrazy Panny Marie s dítětem, konejšivé ve své kráse a kultické důstojnosti, avšak nezaopatřené respirátory třídy FFP2, respektive KN95:


Autoři výstavy Michaela Ottová a Petr Jindra, náhradní slavnostní zahájení výstavy 8. 12. 2020, zpřístupněné veřejnosti on-line

Závazné hygienicko-protiepidemické podmínky
• Organizátor zajistí vstupní filtr v místě konání výstavy (změření teploty) u všech osob, které danou výstavu navštíví. Osobě, které je naměřena teplota vyšší než 37,5 stupňů Celsia, nebude umožněn vstup.
• Ve vnitřních prostorech může být přítomna maximálně 1 osoba na 15 m² výstavní plochy a návštěvníci udržují mezi sebou rozestupy alespoň 2 metry, s výjimkou osob ze společné domácnosti. Toto omezení se nevztahuje na dítě mladší 6 let doprovázející návštěvníka.
• Na výstavu bude umožněn vstup pouze osobě, která použije k ochraně dýchacích cest minimálně respirátor třídy FFP2 nebo KN95 bez výdechového ventilu, a při dodržení dalších režimových opatření organizátora výstavy.
• Organizátor zajistí mezi jednotlivými exponáty takové rozestupy, aby u nich nedocházelo k hromadění osob a bylo možné zabezpečit mezi návštěvníky rozestupy alespoň 2 metry. (Podmínka poněkud šalebná neboť nesplnitelná, jak si dovede představit každý, kdo měl co dočinění se smysluplně připravenou výstavou – pozn. aut.)
• Organizátor zajistí řízení front čekajících návštěvníků, a to jak uvnitř, tak před objektem konání výstavy, zejména za pomoci označení prostoru pro čekání a umístění značek pro minimální rozestupy mezi zákazníky (minimální rozestupy 2 metry), s výjimkou osob ze společné domácnosti.
• Pro návštěvníky výstavy bude vyčleněn samostatný vchod a šatny.
• Organizátor zajistí nošení prostředků k ochraně dýchacích cest ve všech prostorách objektu, ve kterém se výstava koná.
• Prodej časových vstupenek bude zajištěn pouze on-line. Všechny pokladny budou uzavřeny.
• Ve všech prostorách konání výstavy bude k dispozici dezinfekční prostředek k dezinfekci rukou.
• Ve všech prostorách objektu konání výstavy bude prováděna pravidelná dezinfekce se zaměřením na dotykové plochy.


Stanislav Přibyl (sekretář biskupské konference) a Tomáš Holub (biskup plzeňský), náhradní slavnostní zahájení výstavy 8. 12. 2020, zpřístupněné veřejnosti on-line

Podmínky byly nicméně splněny, výstavu navštívily během necelých tří týdnů stovky návštěvníků, státní orgány však svoji velkorysost záhy přehodnotily a spolu s několika dalšími výstavami požívajícími výjimku byla od 27. prosince opět uzavřena. S výjimkami se nadále nepočítá. Naštěstí dnes existuje univerzální a hojně propagovaný lék na absenci skutečnosti: simulacrum – přesun výstavy do virtuálního prostředí, ve kterém se možná mnohým daří lépe než v realitě. Prostřednictvím webových stránek galerie je možno nejen prohlédnout si v počítači výstavu s komentářem, ale i vyslechnout k ní cyklus přednášek, který se sem postupně nahrává. To platí i pro druhou výstavu v Západočeské galerii, skvělou expozici nakladatelství Baobab (BAOABC. Jak a proč vzniká kniha pro děti), která se ale zvlášť obtížně přenáší do digitální formy, aniž by se vytratila její podstata.


Zleva Martin Baxa (primátor města Plzně), Marek Ženíšek (náměstek hejtmanky Plzeňského kraje pro oblast kultury a památkové péče), Stanislav Přibyl (sekretář biskupské konference), Petr Jindra a Michaela Ottová (autoři výstavy), Tomáš Holub (biskup plzeňský), Roman Musil (ředitel Západočeské galerie v Plzni), náhradní slavnostní zahájení výstavy 8. 12. 2020, zpřístupněné veřejnosti on-line

Faktu uzavření všech výstav v důsledku vládního nařízení – slovo, které se mi zdá v kontextu lépe odpovídat povaze těchto kroků než termín „opatření“ užívaný vládou pro jakoukoli, vzhledem k efektu dysfunkční a nesmyslnou, restrikci – čelí naše galerie provozováním komplexní virtuální podoby své veřejné služby v podobě internetové „Galerie online“ a přepracováním výstavních plánů se snahou prodloužit stávající uzavřené výstavy do doby, kdy je již bude dovoleno otevřít veřejnosti.

Vzhledem k prakticky nulové naději na otevření muzeí a galerií během března, kdy výstava Nad slunce krásnější končí (28. března), v současnosti jednáme o jejím prodloužení do 6. června.