Rukopis Smrti na dluh, archivní foto


Při osvobozování Paříže za „revanše“, která si vyřizovala účty se zrádci a kolaboranty a umožnila rabování, zmizely rukopisy a písemnosti spisovatele Louise Ferdinanda Célina (1894–1961; v tištěné RR viz čísla 18, 70, 114, 121, v Edici RR knihu Céline v Čechách). Céline, jemuž hrozila smrt, z Paříže spěšně uprchl už v červnu 1944 po spojeneckém náletu na město (21. dubna) a po vylodění Spojenců v Normandii (6. června). Vzápětí po německé kapitulaci byl jeho byt zkonfiskován a písemnosti odneseny neznámo kam. Nedávno se ve Francii doslova „metr krychlový“ těchto ztracených dokumentů objevil – ke spletitému a temnému příběhu jejich zmizení, hledání i nalezení se vrátíme později, po ověření skutečností ze spolehlivých zdrojů. Mluví se o epochálním literárním nálezu (a jeho ceně v milionech eur): představuje prameny, jež objasňují genezi Célinova psaní od Cesty na konec noci k vrcholné podobě ve Smrti na dluh. Podle všeho je mezi nimi také celý rukopis románu Casse-pipe (Jatka), z něhož bylo dosud známé jen torzo, a ještě dvě díla: La Volonté du Roi Krogold (Vůle krále Krogolda) a Londres (Londýn).

V románu Od zámku k zámku, této kronice útěku z Paříže přes Německo, Céline sám píše:

všichni urvali nějakej ten rukopis, nějaký ty papíry a drobty, když se rabovalo ve velkým... na schodech... v popelnicích... pěkně se pojistili, a už si malovali, že kdybych řízením osudu natáhl bačkory, stouplo by to všechno na ceně!... tak proboha, ať chcípnu co nejdřív!...
Vím o všem, co mi rozkradli, mám totiž v palici přesnej inventář... Jatka... Vůle krále Krogolda...


Jatka měla být součástí trilogie z počátků Célinova psaní spolu s romány Cesta na konec noci (Voyage au bout de la nuit) a Smrt na dluh (Mort à crédit). Vydání tohoto třetího románu vyplní oblouk nad Célinovým dílem od jedné trilogie na začátku (Cesta, Smrt, Jatka) k německé trilogii na konci (Od zámku k zámku, Sever a Skočná). Také prokáže, že Céline chtěl psát v trilogiích – i Klaun’s band a Féerie měly původně mít svou třetí část: nemají ji, protože životní peripetie odvedly Célinovu pozornost jinam.

O příběhu Krále Krogolda se dovídáme už ve třicátých letech, ve Smrti na dluh, kde ho vypravěč předčítá svému příteli:

Gustin si klimbal na stoličce před vzorky léků, u skříně otevřený dokořán... Ani už nedutal... nechtěl mě přerušovat...
‒ Je to, varoval jsem ho, o Gwendorovi Nádherným, Princi z Kristiánie... Přicházíme... On skonává... zrovna v tu chvíli, jak o tom mluvím... Krev z něj crčí dvaceti ranama... Gwendorovo vojsko bylo právě šeredně poraženo... V tý bitce si vyhlíd Gwendora sám král Krogold... Rozťal ho mečem... Krogold se nefláká... Sám vykonává spravedlnost... Gwendor zradil... Na Gwendora přichází smrt a co nevidět ho dorazí... Poslouchej přece!...



Rukopis Vůle krále Krogolda, archivní foto
 

Až dosud se osudy krále Krogolda jevily jako smyšlený román, součást románu Smrt na dluh, kde charakterizují vypravěče a patří do děje. Omyl! Nalezená Vůle krále Krogolda potvrzuje zmínku o této knize v citované pasáži z knihy Od zámku k zámku, a bude-li možno tento rukopis vydat, stane se v Célinově díle dalším solitérem podobně jako jeho „balety bez hudby“, které v samostatné podobě pocházejí rovněž z doby před Smrtí na dluh.

Jiný nález, rukopis románu Londýn, je očividně přechodem k londýnskému cyklu Guignol’s Band (Klaun’s band I a Klaun’s band II). První svazek vyšel ještě v roce 1944, druhý byl vydán podle rozepsaného rukopisu původně pod názvem Pont de Londres (Londýnský most) až posmrtně, v novém editorském pohledu jako Guignol’s Band II. Rukopis Londýna se ale vrací na začátek, před Londýn, k vypravěči zraněnému ve válce. Líčí chmurné i necudné historie z lazaretu a poté vyústí v cestu do Londýna, kam je protagonista přidělen jako neschopný boje a kde se dostává do prostředí pasáků a prostitutek, jak je pak známe z Klaun’s bandu I.

Veledůležitým objevem je neúplný rukopis několika verzí románu Mort à crédit (Smrt na dluh). Když nyní tento rukopis četl François Gibault, editor Skočné a Célinův referenční životopisec a správce jeho pozůstalosti, s pohnutím řekl, že po Cestě na konec noci máme před sebou obraz toho, jak se od verze k verzi vyjevuje pravý Céline.

Další položky jsou soukromé dopisy, kresby malíře Gena Paula a také fotografie rodinné a osobní a k tomu ještě juvenilní povídka la Vieille dégoûtante (Zvrhlá stařena).

Jak je možné, že archiv tehdy zůstal v Paříži napospas? Nebyla to Célinova lhostejnost: rukopisy téměř dokončené od něj převzala včas písařka a letitá spolupracovnice Marie Canavaggia. Rukopis Cesty na konec noci Céline sám pár měsíců před útěkem prodal jistému galeristovi za malý obraz od Renoira a 10 000 franků. Množství dalších písemností a rozepsaných poznámek ale musel nechat v bytě. Utíkal narychlo a s omezeným objemem zavazadel. Hned po začátku „revanše“ se jako autor jednoho protibolševického a dvou antisemitských pamfletů ocitl na černé listině. Byť bylo na základě faktů opakovaně vyvráceno jeho údajné kolaborantství a sám svůj antisemitismus označoval za škleb (souhrn těchto faktů mám na stole připraven k překladu), Céline i jeho žena Lucette v ohrožení života nakonec před mstou narychlo odešli ze svého bytu v Girardonově ulici č. 4 už 17. června 1944. Ale nemysleli si, že domov opouštějí navždy. Jak o tom svědčí již dříve nalezené Célinovy zápisky z Dánska (jejichž výbor vyšel v RR č. 121), odjížděli, aniž je napadlo, že se do Francie vrátí až za sedm let, teprve až bude Célinovo stíhání soudně zastaveno, a že se vrátí jako lidé bez domova:

teď se musím sebrat a odejít ‒ bude to zítra ‒ pozítří ‒ Vrátíme se?? Netroufám si ani pomyslet, že se nevrátíme ‒ netroufám si už myslet rozumně ‒ Necháme všecko tak jako že jedeme na dovolenou ‒ [...] v bytě na nic nesáhneme, vrátíme se... říct si, že se nikdy nevrátíme, to se nedá ‒ Jen malý výlet do Dánska ‒ před tím nesmírným neštěstím schází odvaha [...] ... Musím se sebrat a odejít opustit své město, nevím co silnějšího než já, zlovolnějšího bezpochyby jelikož přicházím o všecko, o pracovní stůl i nástroje drobné chirurgie co jsem je tak obtížně kupoval ‒ moc váží. Lucette si svazuje věci do uzlíku ‒ dole na nás čeká Blanchetot ‒ Musíme si pospíšit ‒ nepozorovaně ‒ [...] Mám dojem že ztrácíme svobodu nevím co otevírají propast. Vlak se rozjíždí ‒  


Céline s ježkem v klíně, Lucette a Célinovi psi, archivní foto


25. srpna 1944 se německá kapitulace a proslulý De Gaullův proslov o odplatě staly silným popudem k rabování. Mezi 25. a 30. srpnem příslušníci takzvaných FFI (Forces françaises de l‘intérieur – Francouzské domácí síly) přišli i do Célinova bytu na Montmartru. O tom, kdo z nich odnesl rukopisy, dosud není jasno, i když Céline ukazoval na dva a nakonec na jednoho z nich. A jak řečeno, nemohl jim to zapomenout, v německé trilogii i v obou Féeriích psaných bezprostředně po útěku:

Ukradli všecko, co mohli, rozmlátili všecko, co neunesli!… spálili rukopisy… taky do smetí, Klaun‘s, Krogolda, Jatka! moje obětní dary!
taky že mi všecko rozprodali! nábytek, byt, prádlo, příbory!… Sedm rukopisů! a je jistý, že mi seberou všecko: obstavení
aeternam! zápaly!… díla!… i moje kočky!

Ve Féerii II, románu o bombardování Montmartru v dubnu 1944, jsou rukopisy ještě na psacím stole, jen na vydání nebylo zas dost papíru:

Mý drahý nevyřízený rukopisy ! tři mistrovký díla, lyrický, ironický, nahoře u ledu !… Starosti a báje… Král Krogold… Jatka… Klaun’s… v šuplíku !… není papír !

Ukradená pozůstalost se dostala do ruky nejmenovanému čtenáři listu Libération a ten ji před patnácti lety předal tehdejšímu redaktorovi, divadelnímu kritikovi Jeanu-Pierru Thibaudatovi. Nepožadoval finanční odměnu. Vymínil si ovšem, že rukopisy budou uchovány v tajnosti, dokud nezemře Célinova vdova Lucette Destouchesová. Nechtěl, jak tvrdí Thibaudat, aby se na nich obohatila. Lucette zemřela až ve 107 letech v roce 2019. Thibaudat se poté diskrétně obrátil na pařížského advokáta Emmanuela Pierrata, specializovaného na nakladatelskou oblast. Totožnost toho, kdo mu rukopisy a dokumenty předal, Thibaudat odmítl a nadále odmítá uvést. Advokát Pierrat se spojil s dědici autorských práv, což je již zmiňovaný Francois Gibault a Lucettina dlouholetá přítelkyně, spisovatelka Véronique Chauvin. Ti, jak jsem je měla možnost poznat, jistě nebudou zpracování významné nalezené pozůstalosti bránit. Nakladatelství Gallimard, kde Célinovo dílo ve Francii vychází, již oznámilo, že je připraveno objevené romány vydat a rovněž otevřít a revidovat Celinův konvolut v edici Pléiade, nemluvě o svazku dosud kompletní Célinovy korespondence.


Strana rukopisu Smrti na dluh, archivní foto


Celý ten úžasný objev může působit v célinovských edicích (včetně mých komentářů k českým překladům) jako bombardování Montmartru v Célinově románu Féerie pro jindy II.: trosky těchto edic by Céline možná spokojeně přirovnal k troskám po dopadu bomby na dům, který byl dějištěm Féerie. Práce na obnově bude nemalá, ale už teď se těším, jak se v budoucnu zaskví jejich opravená a celistvá podoba. Bude pozdním zadostiučiněním člověku, který ve Féérii pro jindy I křičí z kodaňské věznice:

už mi toho vzali až až, dost mě obrali, všechno odnesli, prodali na blešáku, v aukci! dal jsem už sakra hodně!... celej život! heleďte, co kdybyste mi něco vrátili!... některý vyrabovaný dostávaj zpátky! a ne málo! já holt ne!... já jsem z těch, co ještě pořád dlužej!... 

Ve Skočné, posledním románu, který nakladateli odevzdal den před smrtí, Céline ještě volá:

... stačí, když se podíváte, jak úžasně se maj všichni, co mi nenechali kámen na kameni... všechno! nábytek i rukopisy... pak mě šoupli do díry, abych tam chcípnul... ty závratný kariéry! komandéři všeho a všemu!...

Tak teď to mají! Nebo – teď to máme?