Je to už víc než dva měsíce, co 6. listopadu 2018 zemřela historička umění a kurátorka Alena Potůčková, ředitelka Galerie moderního umění v Roudnici. Od té doby nebylo o jejím významu pro českou kulturu publikováno takřka nic – podstatnější výjimku představuje jen nekrolog Richarda Druryho uveřejněný na stránkách galerie GASK.


Alena Potůčková (foto Jindřich Nosek)

Narodila se 9. 3. 1953 v Roudnici nad Labem jako dcera sociologa Pavla Machonina. Po studiu dějin umění a etnografie pracovala v Národní galerii, v oddělení regionálních galerií a ve sbírce moderního umění, pak od roku 1992 jako kurátorka sbírky malby v Českém muzeu výtvarného umění. Zde se mimo výstavní činnosti, v níž se zaměřila na tvorbu šedesátých a sedmdesátých let, soustředila na spolupráci s jinými galeriemi, přičemž jí často zajímaly i mezioborové přesahy. Jako zapálená organizátorka se činorodě věnovala práci pro Radu galerií od jejího vzniku v roce 1992: po převodu mnoha regionálních galerií pod krajské správy bylo třeba řešit opomíjené otázky správy sbírek, získávat finančně garantované fondy na jejich doplňování a pěstění, snažit se zlepšovat postavení pracovníků muzeí a galerií, zabývat se digitalizací a propojováním sbírek. Neváhala věnovat svou energii práci na velkých projektech, které nebyly realizovány – patřily k nim Centrum umění v jezuitské koleji v Kutné Hoře nebo utopický plán velkorysého stavebního rozvoje roudnické galerie. V Roudnici nad Labem se také neúnavně účastnila boje s úzkoprsou místní politikou za záchranu zdevastovaného barokního pivovaru. A i když naděje na dobrý výsledek selhávaly, zkoušela to znovu a znovu. Ještě když byla chorobou oslabená, pokoušela se k výročí republiky prosadit představení Libuše plzeňské opery (která by byla srozuměna) na roudnickém zámeckém nádvoří – nám přátelům bylo od prvního okamžiku jasné, že se příslušní zástupci města, jehož obyvatele se snažila neúnavně zapojovat do tamního kulturního dění, o nic takového zajímat nebudou, ba naopak, ale kdyby ji tělo nezradilo, bojovala by o to až do úplné porážky.

Ředitelkou Galerie moderního umění se ve svém rodišti stala deset let před svou smrtí. Z dřímající, byť kdysi proslulé instituce se jí podařilo znovu vytvořit kulturně společenské centrum, které daleko přesahovalo význam malého městečka. V Roudnici se mimo nespočet velmi dobrých výstav uskutečňovaly výjimečné hudební koncerty, projekce kvalitních filmů i zajímavé přednášky z různých oborů. Přitom dokázala Alena Potůčková brát ohledy na potřeby regionu a na didaktickou funkci galerie, dokázala se na veřejnost obracet přístupnou formou. Nebála se ale ani riskovat experimentálními instalacemi a nebála se mi dát v Roudnici prostor pro výstavu Křižovnické školy.

Stále nadšeně spěchala, aby vše stihla, aby vše splnila, aby měla čas pro Honzíka, svého syna. Byla odvážná, veselá, vzdělaná, zapálená, důvěřivá. A neobyčejně statečná v soukromém životě. Neúnavně se snažila oslovit společnost tím, co považovala za důležité.