S Helenou Pospíšilovou jsme se znaly od roku 1970 z Křižovnické školy. Tenkrát chodila s Paulem Wilsonem, se kterým se seznámila v Londýně roku 1967. Moc se vždy zlobila, že Jirous popsal její seznámení s Paulem v Pravdivém příběhu Plastic People nepravdivě. V roce 2014 měla výstavu fotografií ve vídeňském Nachtasylu a pak se účastnila, jak svou uměleckou, tak dokumentární tvorbou roudnických výstav Sluneční hodiny a Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu. V rámci příprav těchto výstav, kdy pobývala u mě ve Vídni a kdy jsem ji návštěvovala u ní doma na Břevnově, jsem se jí na leccos vyptala.

Narodila se 15. srpna 1937 v Návarově u Zlaté Olešnice, v malém zámečku, který zakoupil její dědeček. Po konfiskacích majetku se rodina přestěhovala do Prahy, kde Helena absolvovala střední Průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici, obor fotografie, stejně jako před tím její maminka, žačka Jaromíra Funkeho. Po škole byla zaměstnána v Archeologickém ústavu ČSAV, kde fotografovala mimo jiné keltská opida. Koncem padesátých let začala pracovat pro časopis Umění a řemesla, kde se objevily i první barevné reprodukce jejích fotografií. Pak byla zaměstnána v ÚLUV (Ústředí lidové umělecké výroby), kde fotografovala mj. pro Krásnou jizbu, ponejvíce užité a lidové umění, nábytek, interiéry i krajky. Její fotografie se objevovaly jak v sešitech Krásné jizby a v Umění a řemeslech, tak v knižních publikacích, například v knize Česká umělecká výroba.

Ateliér měla v domě naproti hotelu Alcron, kde vytvořila pozoruhodnou sérii fotografií bývalých britských armádních letců, kteří tam pracovali v kotelně. V roce 1966 začala učit na grafické škole v Hellichově ulice praktickou a ateliérovou fotografii. Helena učila moc ráda, byla v té práci šťastná, toto zaměstnání jí umožnilo proplouvat i v pozdějších normalizačních letech. V polovině šedesátých let začala zároveň fotografovat díla jednotlivým umělcům – Karlovi Neprašovi, později Steklíkovi a dalším křižovníkům, s nimiž se seznámila až o něco později, díky Paulu Wilsonovi, za kterého se v roce 1972 provdala.

V roce 1968 vytvořila během českokrumlovského sympozia, kterého se účastnili mimo jiné Boudník, Steklík a Nepraš, jedno ze svých stěžejních děl, nádherný cyklus Hora vody, zachycující z mostu proudění neuvěřitelně znečištěné Vltavy. Tato série byla vystavena v roce 1971 na křižovnické výstavě Land Art v Blansku. Postupně byla žádána, aby fotografovala akce různých členů Křižovnické školy, Brikcia, Steklíka, Hanela. Staticky pojatý cyklus Křižovnického kalendáře – akce Jana Steklíka – je subverzivním dokumentem křižovnického dění. Přestože do hospody nechodila často, zachytila citlivě, profesionálně i vesele veškeré řádění v Merry Ghetto. Fotografovala vystoupení Plastic People, s nimiž hrál Paul, i další undergroundové koncerty, festivaly a jiné akce. Sama s odstupem hodnotila undergroundové společenství jako způsob záchrany a prostředek k důstojnému přežití v příšerné době.

Když byl Paul kvůli Chartě 77 vypovězen z Československa, byla jí emigrace, k níž se rozhodla, velmi ztížena. Ještě před odjezdem velkoryse darovala kamarádům a různým dalším umělcům negativy svých prací. V Londýně a později v Kanadě, kde se jí narodil syn Jake, dál pracovala jako fotografka pro časopisy o umění, galerie a katalogy. Vytvořila v tom období obsáhlé cykly z indiánského života a kubánský cyklus se silným sociálním akcentem.

V roce 1996 se kvůli chorobě matky i kvůli restituci rodinného majetku vrátila do Prahy, každé léto se ale vracela za synem do Kanady.

Helenu jsem po jejím odjezdu z Čech v roce 1977 asi patnáct letech neviděla. Pak jsme se setkávaly někdy v Praze u ní doma, jindy na nějaké vernisáži, jednou nebo dvakrát byla se sestrami ve Vídni. Ale pořádně jsme si popovídaly až během jejího pobytu u mě před výstavou v Nachtasylu. Vernisáž se Heleně opravdu líbila, bylo to trochu dejà vu bývalých časů. Měla jsem pocit zodpovědnosti a stále jsem ji tahala z hospody, což se mi podařilo až po půlnoci. Všichni z ní byli nadšení. Nicméně když jsem jí fotografie po výstavě pak už zas v Praze vracela, stále k nim čichala a ptala se, zda kouřový hospodský pach a kontaminace originálů prostředím Nachtasylu nebude trvalá. Pokukovala po mně, jestli ztratím tvář a rozzuřím se.

Helena byla velmi přímá, zásadová a silná žena. Helena byla taky hodně chytrá, měla analytický pohled a myšlení, jaké mívají někteří umělci. Přestože jí manželství nevydrželo, několikrát mi řekla, že Paulovi vděčí za mnohé a mnohému se od něj přiučila. A vypadala opravdu skvěle. V Praze po návratu z Kanady ještě rozkvetla, sportovala, byla velmi aktivní. Účastnila se kulturního dění, měla několik podstatných výstav, v Galerii Josefa Sudka, v Libri prohibiti, v Lucerně atd. Když jsem dělala výstavu Křižovnické školy, uvědomila jsem si, jak neobyčejně důležitá je její práce nejen z uměleckého hlediska, ale i kvůli kulturní paměti. Nebýt jí, zůstaly by dnes o mnohém jenom povídačky.

Před dvěma lety onemocněla těžkou chorobou, která vyžadovala mimořádnou vůli, disciplínu, velkou trpělivost a silný charakter. To vše Helena měla. Když se ukázalo, že choroba postupuje, odjela do Kanady za svou rodinou. Jela jsem se s ní loňského července spolu s Alenou Taschnerovou rozloučit. Byla statečná a prokázala při svém utrpení obdivuhodnou velikost. Zemřela 14. srpna 2019 v Torontu.


Helena Wilsonová, foto Jindřich Nosek