Olaf Hanel, foto Jan Ságl 


Olaf Hanel, jeden z posledních význačných Křižovníků, intermediální umělec a také jeden z nečetných chartistů mezi výtvarníky, zemřel nečekaně 29. listopadu v nemocnici v Nymburku, kde strávil jen jedinou noc.

Vyrůstal bez otce, který, jak se děti dozvěděly až mnohem později, spáchal na sklonku války jako Němec sebevraždu. Silná osobnost jeho matky dokázala v těžké době a nebezpečné situaci vychovat všechny tři děti, se kterými se pro jistotu odstěhovala z Prahy do Havlíčkova Brodu a později do Světlé nad Sázavou. Krátce se učil fotografem, poté studoval na Pedagogickém institutu v Pardubicích obor výtvarné výchovy. V Pardubicích se seznamuje s členy významného uměleckého seskupení Starých psů. Jiří Lacina se později ožení s jeho sestrou Kristinou. Nejvýznamnějším pardubickým setkáním je s Janem Steklíkem v roce 1962, Steklíkův vliv vedl jak ke vzniku Hanelových prací ze sféry kresleného humoru, které se objevují v různých časopisech, tak k počátkům jeho hravého akčního umění („Modré pytle v řepce olejné“, 1965). Hanel se v té době seznamuje i se Steklíkovými přáteli od Nepraše po Jirouse, který mu otevírá první samostatnou výstavu v Pardubicích v roce 1969. V té době je Hanel již nejmladším českým ředitelem galerie výtvarného umění, a to v Havlíčkově Brodě. Zde vystavuje až do „normalizační“ cézury v roce 1971, často v kooperaci se „Špálovkou“ Jindřicha Chalupeckého, opravdu významné české umělce oné doby – od Boudníka k Johnovi a soustředí se i na umělce Vysočiny, hlavně Bohuslava Reynka.

Od roku 1971 pobývá v Praze, kde se živí nejdřív jako grafik a fotograf, posléze jako čerpač vody. Zde se přimkne ke Křižovnické škole čistého humoru ředitelů Jana Steklíka a Karla Nepraše a stává se díky svým uměleckým a organizačním talentům jedním ze stěžejních členů. Místo setkávání Křižovnické školy bylo v hospodě, která byla mnohonásobně povýšena na symbol velké, až mytické družnosti. Aktivity KŠ přenášely hrou obsah obecných otázek o pozici umění a umělce ve společnosti, v níž politické a kulturní mocenské systémy prosadily svou nadvládu prostředky restriktivních kontrolních a omezujících mechanismů. Hledání možnosti, jak důstojně přežít v složité době, vyústilo do utopického osídlení jiného světa v hospodě coby alternativního domova jiného života, kde se hledala pravda ve hře, ve fantaskních situacích a kde smíchová kultura zajišťovala dobrou emocionální kondici. Zde našel Olaf Hanel své souputníky a přátele a stal se záhy nejčinorodějším Křižovníkem. V první akci křižovnické éry, „Setkání-Profily“, 1972, Hanel vyfotografoval a obkreslil profily Křižovníků i s vrchních Fandou před hospodou a poskytl fotografovaným volbu, kam v přírodě umístit příslušný zvětšený a barevně vyvedený profil: pak siluety profilů zapálil. Ohně ve spojení se zemí či s vodou se objevují v řadě jeho dalších akcí v přírodě, tak v působivé ohňové „Poctě jasným hvězdám“ u příležitosti prvního jarního dne, ve „Vypálení rybníka“ v první podzimní den (1972), v „Parních varhanách“ (1974). Hanel vytvářel z ohně efemérní skulptury živlů, používal zásadní elementy jako zdroje své inspirace a svého způsobu land-artového výrazu. Oheň obzvláště vytvářel svou silou i prchavostí velmi silný emocionální vjem, krátké trvání kouzla mihotajících plamenů zanechávalo u diváka nesmazatelný dojem. Akční charakter měly i jeho bubliny, které se objevují jak v land-artové, tak v grafické podobě po celou dobu jeho výtvarné tvorby. Bubliny jsou hrou stále se měnících tvarů, objemů a obrysů s nespočetnými možnostmi variací.

Olaf Hanel zorganizoval v roce 1974 dva velké intermediální výlety, které označil za vlastenecké. V obou využil akčního akustického účinku z poslechu kapely Sen noci svatojanské band Karla Nepraše, od níž nebylo nikde úniku, obzvláště v uzavřeném prostoru autobusu. „Blaník-Buzení blanických rytířů“ i „Vltava, Pocta Bedřichu Smetanovi“ odkazují, s křižovnickou nadsázkou, ke kulturní paměti země a k základním historickým lokalitám v nové době temna. Na rozhledně Blaníku i na jiných místech této hory hrál Sen noci svatojanské rytířům do ouška, aby je animoval k probuzení a záchraně vlasti. Plakát Pražského jara, který uváděl Smetanovu Mou vlast a visel v hospodě U Svitáků, byl inspirací pro Hudební jaro KŠ manifestované vlasteneckým výletem k pramenům Vltavy a cestě po trase toku nazpět. V několika naplánovaných zastaveních i během jízdy dbal Sen noci svatojanské se svou interpretací Smetanovy symfonické básně, aby se na účel výletu nezapomnělo. V roce 1976 koncipoval Hanel další, nerealizovanou akci pro okruh KŠ, totiž „Expedici Gerlach“, na jejíchž návodech v hospodě U Svitáků pracoval více než rok. Sborník se scénářem „Expedice Gerlach“ je uchován v samizdatu z roku 1977, který vyšel k narozeninám Jiřího Němce a k oslavě návratu Ivana Jirouse z věznice Mírov. Své bubliny, kresby, grafiky a konceptuální výtvarné práce Hanel vystavil v neoficiálních bytových výstavách, v roce 1977 a v roce 1978 v proslulém bytě Pavla Brunnhofera, z níž přetrval průvodní text Josefa Kroutvora.
 


Olaf Hanel, foto Duňa Slavíková 


Hanel byl jedním z raných signatářů Charty 77, byl zařazen do akce Asanace a obvyklými nechutnými šikanami donucen v roce 1979 k emigraci. Po kratším pobytu ve Vídni emigroval do Kanady, kde má bratra. Vyučil se zde tiskařem, po krátkém intermezzu v ’68 Publishers se ale nadále věnoval umění. Hanel obdržel několik velmi prestižních stipendií, následovala řada úspěšných projektů a realizací. Z nich je třeba zmínit skulptury z drátěných pletiv, vzdušné prostorové struktury, kde se kromě tvarosloví zabývá i jejich dematerializací. V prosinci 1985 píše Arsenu Pohribnému: „Mé objekty… jsou totálním respektováním všeho, do čeho jsem osudem spadl, od transparence k zmizení? Či hned k smrti? Kdo na ni nemyslí, je vůl…“

Zároveň se zabýval grafickou činností, tvořil asambláže a posléze i maloval. Těmito uměleckými oblastmi se zabýval i po návratu domů v roce 1991, kdy pracuje až do roku 2009 jako kurátor, odborný náměstek ředitele ve Středočeské galerii a výtvarný kritik. Po tomto návratu často vystavoval. V posledních letech po obsažné výstavě v Galerii Maldoror v roce 2018 následovala reprezentativní retrospektivní výstava v Museu Kampa (2021–2022). Hanelova kreativita a invence vytvořily náročné, formálně precizní a zároveň publiku přístupné práce, ve kterých se geometrický řád, rastry, struktury a prostorové formy barevných kaleidoskopických obrazců rytmicky doplňují a prokazují kontinuitu výtvarného myšlení.

Olaf byl můj kamarád od počátku sedmdesátých let. Z očí jsme se neztratili nikdy, ale s určitou pravidelností jsme se počali vídat asi před deseti lety v Lysé nad Labem, kam se Olaf přestěhoval do krásného ateliérového domečku – nechala mu ho postavit jeho sestra, která se ve městě usadila. V Lysé jsem pár let bádala v zámeckém archivu o zahradních plastikách, potom jsem dělala rešerše ke Křižovnické škole, pak jsem u Olafa hledala nějaké fotky a plánovala soupis jeho díla, někdy jsme si jen dali kafe a Olaf bílé víno. Do Prahy moc nejezdil, měl potíže s chůzí, bolely ho nohy. Byl to velmi chytrý, ale komplikovaný člověk. Vtipný, lehkonohý a veselý, ale dokázal být i bezdůvodně výbušný. Snad až na nepatrné výjimky žil sám, a i když mu nescházel humor a hravost, byla u něj cítit životní skepse, vědomí existenciální absurdity, která nese i tragiku lidské existence.

Pokaždé když jedu z Vídně do Prahy a nelogicky i na zpáteční cestě, čekám, až se přiblížíme ke Světlé nad Sázavou, představuju si, že někde na skále uvidím Olafovo „Monstrum“, jak tam svítí, svíjí se, kvičí a funí a jak mě zdraví. Snad se ke mně někdo někdy připojí.
 


Parní varhany

V intermediální poetické sochařské instalaci s kinetickými, auditivními, vizuálními a olfaktorickými efekty z roku 1973, „Parní varhany“, „Produkce pro cestující rychlíku Praha-Brno č. 144“ (74), postavil Hanel na skále na polovině trasy „Monstrum“, monstrózní plastiku. Ta sestávala z asi 300 plechovek od filmu, polovina jich byla naplněna hořlavinou, druhá vodou. Takto popisuje „Parní varhany“ Olaf Hanel:

„Přibližně v polovině trasy mezi Prahou a Brnem na dobře viditelném místě jsem instaloval monstrum, které bylo v podvečer uvedeno do chodu zapálením nafty v plechovkách od filmu. Kromě vizuálního efektu se zakrátko dostavil i očekávaný efekt akustický. V uzavřených plechovkách opatřených otvorem se ohřála voda. Unikající pára, rachot třesoucích se plechovek, bublající hořlavina mísící se s vytékající vodou, to vše vydávalo stěží identifikovatelný zvuk. Několikametrové plameny rozžhavily monstrum do červena. Přijíždějící rychlík produkci akceptoval po svém. Poněkud přibrzdil, táhle zahoukal a pokračoval v jízdě.“