V loňském roce vydalo nakladatelství Torst pod názvem Rytíři, draci a poutníci svazek prací architekta, památkáře, knižního grafika a ilustrátora, znalce heraldiky a liturgického umění, prozaika a publicisty Břetislava Štorma (1907–1960). Kniha, již edičně připravil Jan Šulc, je rozvržena do pěti oddílů: první (I.) tvoří převážně beletristické texty (je-li známo, pak z let 1933–1957), jejichž tematická relativní soudržnost patrně dala název celé knize, následuje (II.) bestiář Báječná zvířata. Obludy a nestvůry (knižně 1935), dále (III.) původně knižně vydané studie o heraldice (Znaky stavu kněžského v zemích českých, 1935; Úvod do heraldiky, 1940), (IV.) o liturgickém umění (Liturgické umění, 1941; dosud nepublikovaný rukopis Poznámky k liturgii), a konečně (V.) o architektuře (Architektura a pokrok, 1941; Úvod do studia architektury, dosud nezveřejněný strojopis; a O technice a technokracii, dosud nepublikovaný rukopis).

Novou edici dnes nedostupných, hůře dostupných, případně dokonce dosud nepublikovaných děl mimořádných osobností české kulturní historie, k nimž Břetislav Štorm bezpochyby patří, většinou vítáme jako radostnou událost. V ediční poznámce Rytířů, draků a poutníků Jan Šulc píše, že kniha chce „současným čtenářům“ představit autora jako „pozoruhodného prozaika, ale též jako znalce heraldiky, liturgie a architektury“. Je ovšem otázka, proč editor pro daný výbor zvolil právě takové řešení, právě takový klíč a jaký to má celé smysl. Postup, v němž jsou do jednoho svazku zařazeny texty tematicky i žánrově nesourodé – zde beletristické o rytířích, dracích a poutnících na jedné straně a popularizační a odborné, z oblasti heraldiky, liturgického umění a architektury na straně druhé –, je obecně příznačný spíše pro popularizační antologie. Tou být zmíněná kniha ale zřejmě nemá (a kdyby přece, problémů a otázek by spíše přibylo, než ubylo) – jak ostatně, byť opatrně, deklaruje druhá část ediční poznámky: „Jsme si vědomi toho, že tato kniha nemůže představit Štormovu mnohostrannou osobnost v úplnosti. Taková snaha by vyústila v přípravu a vydání čtyř knih: po tomto svazku vstupním, představujícím Štorma zejména jako spisovatele (…) a též umožňujícím udělat si představu o mimořádné šíři jeho mnohostranného talentu –, by musela následovat obsáhlá výtvarná monografie, třetí svazek by představil Štorma-publicistu (…) a závěrečný čtvrtý svazek by shrnul v úplnosti jeho články a studie o památkové péči (…). Jsme přesvědčeni, že vydání tří zbývajících knih se v příštích letech uskuteční a Štormova mimořádná osobnost tak bude čtenářům představena způsobem, který si zaslouží.“

Chce se říct: to zní jako (ediční) plán! Vracíme se tak k otázce, na čem přesně se zakládá hybridní sousedství textů takto rozdílných povah. Proč se tu míchají jablka a hrušky?

Ze stávajícího výběru textů si lze lehko a logicky představit knihy dvě, které by adekvátněji zpřítomnily a „zhodnotily“ autorovy talenty: svazek beletristických textů, jenž by představil Břetislava Štorma coby „prozaika“, a zavdal tak mimo jiné svěží a sebevědomý podnět k literárněhistorickému přehodnocení této části autorova díla, která dosud není – až na nepatrné výjimky – zachycena v základních literárněhistorických slovnících ani příručkách; a pak svazek popularizačních a odborných statí.

Předkládá-li nám tu navíc editor charakteristiku širšího rozvrhu vydávání Štormových děl, je třeba se ptát, jaké předpoklady jsou stávajícím výborem nastaveny a jak jeho podoba ovlivní podoby svazků budoucích.

Texty prvního oddílu přítomné knihy – myslím ty, u nichž lze bezpečně rozpoznat (i) umělecko-literární ambice – tvoří obsahově i formálně relativně pestrý a diferencovaný soubor: povídky (např. Smrt rytíře růže, Vladařství růže, Soví hrad, Dobrý drak, Dobrý rytíř, Petr loutnista ad.) střídají útvary na pomezí prózy a eseje (O životě andělském, O životě rytířském) či stylizovaných příručkových prací (Knížka o životě rytířském), a konečně i textů, v nichž hraje podstatnou úlohu dialog, mnohdy pojatých de facto jako středověká disputace (Strašidla, Kat a blázen), ale i různých jemných přechodů mezi uvedenými žánry. Proč sem například nebyl zařazen – nebo kam se v rámci předložené koncepce vydávání Štormových děl v budoucnu vejde – nejen v kontextu autorova díla dosti významný Rozhovor o umění, tento „platónský“ dialog mezi básníkem a sochařem o smyslu umění tváří v tvář pomíjivosti, resp. věčnosti (otištěno v časopisu Řád v roce 1942)?

Potíží je ale více: nedozvíme se například, jestli vůbec (jistěže ano) a jak byly zdrojové texty pro přítomnou edici upraveny (stačila by přece obecná poznámka o úpravě pravopisu, opravách překlepů apod.). Za slabinu (jež ostatně jen potvrzuje problematické obecné koncepční řešení svazku) považuji i to, že obsah, tedy technický instrument, jenž by měl zpřehlednit obsah knihy a usnadnit práci s ním, de facto zatajuje existenci bohaté a pěkně upravené obrazové přílohy (jejíž osnovu vytvořil autorův vnuk František Štorm, vynikající typograf a grafik) a s ní třeba i úplný přetisk knihy Patero zemských znaků. 

Pokud tu byl ambicí „pouhý“ výbor, solitér, jehož cílem bylo atraktivně představit alespoň část Štormova díla, pak v něm kvůli problematické skladbě zmíněná a nepopiratelná mnohostrannost autora a jeho talent do značné míry frapantně uniká a ediční poznámku musíme chápat jako svého druhu výraz alibismu. A pokud jde o vstupní svazek plánované řady, čemuž vše nasvědčuje, pak nastavil předpoklady, které se vzpírají nejen základům ediční praxe, ale i potřebám čtenáře a vnitřní podstatě autorových (ostatně dosti systematických) děl. Za takto daných výchozích podmínek se mi pak zdá skoro nemožné předložit Štormovo dílo tak, jak si „autor zaslouží“.