V loňském roce uplynulo padesát let od vydání Smyslu konců (The Sense of an Ending. Studies in the Theory of Fiction; Oxford University Press 1967), přelomové práce, kterou napsal anglický literární teoretik a kritik a znalec Shakespearova díla Frank Kermode (1919–2010).
Jedním z nejvýraznějších rysů angloamerické literární esejistiky – jímž se mimochodem výrazně liší od většiny českého psaní o literatuře – je schopnost podat teoretické problémy s akribií a přitom přístupným stylem. Právě tak je napsán i Kermodeův Smysl konců – do filosoficko-literárního rámce jsou tu rovnomocně a funkčně zapojeny v jádru intuitivní postřehy o psaní i čtení. Přestože zde Kermode neaspiruje na to, aby předložil ucelenou teorii (fikcí) – což je dáno už charakterem této práce, neboť její gros tvoří několik přednášek proslovených roku 1965 na Bryn Mawr College, a naznačuje to i podtitul „Studie k teorii fikce“ –, představuje Smysl konců ve výsledku sevřený celek, který se řadí k výrazným a dnes již také klasickým literárněteoretickým počinům moderního (a modernistického) kritického myšlení.
Kermode se ve své knize opírá o analogii mezi „univerzální fikcí“ a fikcí literární. Tuto analogii rozvíjí na pozadí apokalyptických modelů světa („fikcí konců“), přičemž staví na představě, že v obou jmenovaných strukturách existuje týž nositel změn: vnucování a priori klamných paradigmat času. Veškeré „zápletky“ jsou tu pojímány jako fikce strukturované jistými rámci, které jim přisuzujeme – čas, který žijeme, čas vyprávění i čas dějinný jsou konstrukty lidské přirozenosti.
Východiskem tu je představa času, jemuž je neustále vnucována podoba počátek–konec a s ní i nacházení se někde v čase „mezi“, který existuje právě pouze v konfrontaci s konečností, z perspektivy nevyhnutelného konce. Hledání smyslu tohoto a v tomto „mezi-časí“ spočívá podle Kermodea ve vytváření „souladu“ mezi počátkem a koncem: mezi časovými rovinami existuje diskontinuita, prázdnota, již vědomě či nevědomě odstraňujeme. Kermode tuto diskontinuitu vyjadřuje metaforou tikání hodin: „Ptáme se, jak zní [hodiny], a shodneme se na tik-tak. Touto fikcí je polidšťujeme, necháváme je mluvit naším jazykem. […] tik je naše slovo pro fyzický začátek, tak naše slovo pro konec. Říkáme, že se liší. […] Fakt, že druhý ze spolu souvisejících zvuků nazýváme tak, je důkazem, že fikcí užíváme k tomu, aby mohl konec udělit časové struktuře organizaci a formu. Interval mezi oběma zvuky, mezi tik a tak, je nyní naplněn významuplným trváním […] Tik je skromnou genezí, tak křehkou apokalypsou“. Je-li každému tik přiřazeno jisté tak, je zajištěna kontinuita mezi událostmi (i aktuálnost událostí vzhledem k přítomnosti) – a právě tak vznikají narativní konstrukce. Bezprostředním obrazem tohoto úsilí je ostatně traktování dějin na epochy, éry – jakési „souladné celky“. Je to ovšem snaha již předem marná, protože souladu nelze dosáhnout „bez prožití konce“, a je proto nevyhnutelně spojena s krizí člověka.
Židovsko-křesťanská tradice obdobně pracuje s eschatologickou dimenzí času, v níž je perspektivou konce času dosažení spásy (tj. konkrétní tak). „Bible […] začíná na začátku (‚Na počátku…‘) a končí zjevením konce (‚Amen, přijď, Pane Ježíši!‘); první knihou je Genesis, poslední […] Zjevení Janovo. V zásadě je to dokonale harmonická struktura, konec je ve shodě se začátkem, prostředek se začátkem i koncem“. Biblický model žijeme cyklicky znovu od středu, který imaginujeme, ke konci, který očekáváme. Eschatologická vize není bezprostřední, ovšem tím, že ji vztahujeme k přítomnosti vlastního žití, dochází k zosobnění představy času, počátku i konce. Dominantní není monumentální završení tragédie, nýbrž „krize v každém okamžiku, která nehrozí přímo a bezprostředně, proto stále“.
Zjevení Janovo vlastně nepředpovídá konec, nýbrž začátek, je to příslib nového zrodu („Úpadek je většinou spojován s nadějí na obnovu“). Apokalypsa se tak v Kermodeově Smyslu konců stává zdrojem, z něhož odvozujeme nejen literární fikce, ale také pojmy historických přechodů a krizí; a poskytuje autorovi adekvátní analogii s procesem čtení (šířeji vzato recepce) a psaní fikcí.
Základy Kermodeova uvažování, zde jen letmo naznačené, navazují nesporně jak na Eliotovo pojetí literární tradice jakožto neustále se proměňujícího (aktualizovaného) vztahu mezi minulostí a přítomností (o důkladné znalosti Eliotových úvah koneckonců svědčí i to, že Kermode edičně připravil a poznámkovým aparátem opatřil vydání Selected Prose of T. S. Eliot /1975/), tak na myšlení Eliotova dědice – cambridgeského kritika F. R. Leavise, a konečně i na Eliotem inspirovanou angloamerickou Novou kritiku s jejím odosobněným a antihistorickým postupem: Kermode v zásadě abstrahuje literaturu od sociálního kontextu a uplatňuje na ni metafyzické pozadí dob, do nichž ta či ona literární díla „nepatří“. Kermodeovo myšlení se ovšem neopírá pouze o tyto angloamerické autory, ale rovněž o kontinentální tradice: heideggerovsko-existencialistickou, husserlovsko-fenomenologickou a gadamerovsko-hermeneutickou (těsnou blízkost nepotvrzuje jen zájem o samotný biblický text a akt interpretace, který u Kermodea splývá s „aktem vytváření smyslu“, nýbrž i jakýsi opis klíčového modelu literární hermeneutiky – hermeneutického kruhu) – a v neposlední řadě i o tradici pražského strukturalismu (v díle Pleasure and Change: The Aesthetics of Canon /2004/ Kermode s velkým uznáním hovoří o Mukařovském a jeho podněty tvůrčím způsobem rozvíjí).
V tomto smyslu dnes dílo Franka Kermodea můžeme vnímat jako spojovací článek mezi dvěma velkými tradicemi literárního myšlení.
Je s podivem, že Smysl konců je dosud jediná Kermodeova práce, s níž se může čtenář seznámit v češtině (vydal Host v roce 2007, přeložil M. Kotásek). Výše připomenuté výročí snad podnítí české nakladatele, aby se vbrzku ujali péče i o jeho další, neméně závažná a inspirativní díla (The Genesis of Secrecy /1979/, The Art of Telling: Essays on Fiction /1983/ či posmrtně vydané Bury Place Papers: Essays from the London Review of Books /2009/ ad.).