K nerudovskému zkoumání připojilo letos nakladatelství Academia další práci – knihu Záludný svět Povídek malostranských od Dagmar Mocné, profesorky z Katedry české literatury Pedagogické fakulty UK. Nakladatelství ve své anotaci uveřejněné na webových stránkách tvrdí, že se „publikace pokouší o nové čtení kanonického díla […] za pomoci netradičních zorných úhlů a s nimi souvisejících kulturně historických kontextů, dosud ve vztahu k Povídkám malostranských nevyužitých”. V novém čísle Tvaru (14/2012) zase Richard Změlík píše, že autorka zvolila přístup, který „pozorně vyvažuje hranici mezi literární historií a teorií“, „zcela vědomě […] realizuje to, co Hayden White označuje jako inklinaci historiografického diskurzu k narativitě“, v čemž lze spatřovat „jeden z možných způsobů psaní literární historie“, a vyzdvihuje „pečlivou rigorozitu analytického výkonu“. Ambiciózní charakteristika nakladatelství i oslavný tón Změlíkovy recenze vzbuzují zvědavost, podívejme se tedy na knihu blíže. 

V prvním oddílu knihy, nazvaném „Svět za zrcadlem“, se Dagmar Mocná zabývá jednak genezí jednotlivých textů a jejich uspořádáním v jediný soubor Povídek malostranských, jednak popisuje proměnu Nerudovy poetiky – ta se podle ní vyznačuje oslabováním „fejetonistické dikce“  v jednotlivých povídkových textech a vůbec žánrovou emancipací povídek od žurnalistických postupů. Jednotící linii autorčina podání tvoří především literárněhistorické souvislosti: dochovaná Nerudova korespondence s Ladislavem Quisem, dobová publicistika atd.

Následující dvě kapitoly („Svět okrajů“ a „Svět podivínů a dětí“) nabízejí topologickou a sociologickou analýzu Povídek malostranských. Autorka tu v notorických opozicích (centrum – periferie, uzavřenost/ohraničenost – otevřenost, „svět malých lidí“ – „svět aristokracie“, dynamika – stabilita/neměnnost apod.) sleduje vztahy mezi Malou Stranou „reálnou“ a „fikční“. Zvláštní pozornost pak věnuje roli humoru a ironie v Povídkách malostranských a jejich souvztažnosti s tehdejší humoristickou prózou. Ve čtvrté, závěrečné části, nazvané „Svět trhlin“, se Mocná snaží ukázat, jakým způsobem Neruda strukturuje „svět Povídek malostranských“ jako idylický prostor, přičemž jej zároveň demaskuje jako dějiště truchlivých osudů a pokřivených mezilidských vztahů, a zakládá tak svébytnou tradici literární antiidyly. Samotné výklady a interpretace se přitom opírají o módní koncept fikčních světů či šířeji o teorii vyprávění. 

Jak patrno z předcházejícího shrnutí, výsledkem onoho „nového čtení kanonického díla“ není doslova nic, co by úsporněji a srozumitelněji dříve nepopsali jiní – stačí se podívat na základní stati, jako například „Neruda poněkud nekonvenční“ F. X. Šaldy, „Problematika ohlasu Nerudova díla“ a „Poznání skutečnosti v Povídkách malostranských. K otázce Nerudova realismu“ Felixe Vodičky či „Diskurz o roli mimoestetických hodnot při recepci díla“ Mojmíra Otruby. (Mimochodem, absence poslední práce v soupisu literatury k Záludnému světu Povídek malostranských je přinejmenším zarážející.) Navzdory tomu, co hlásá anotace, nejsou žel nijak nové, tím méně „netradiční“, ani ony „zorné úhly“, z nichž Mocná nahlíží Nerudovu knihu jako celek. Autorčin vklad je minimální; omezuje se pohříchu na konstatování samozřejmostí a obšírný popis banalit: „Vysoká koncentrace podivínů v soudobých humoreskách byly projevem její obecné tendence atakovat smíchem jakoukoli jinakost, zejména pak tu, která byla zřejmá na první pohled“ (s. 113) atd. V těchto polohách se konečně také nejmarkantněji projevuje potřeba autorky zastřít bezobsažnost či jednoduchost puncem „odbornosti“. Ten chce Mocná dodat své práci pomocí složitých větných konstrukcí, sestávajících z vágních pojmových floskulí a nabubřených termínů. Některé jimi přetížené pasáže mají pak až nechtěně komický účinek. Vybíráme tu několik zcela reprezentativních příkladů: „Deklarování možnosti empiricky ověřit, zda doktor Heribert ještě žije, významně zpochybňuje ontologický status vyprávěného světa jakožto světa fikčního“ (s. 42); „Tvůrčí vzepětí nad povídkou U tří lilií jako by v něm aktivizovalo dávno nerealizovanou potřebu niterné zpovědi – zatím stále nikoli v kódu lyrické poezie, této intenci nejvlastnější, nýbrž na půdě povídkového žánru“ (s. 47); „V předchozí kapitole jsme zjistili, že k nejnápadnějšímu dotyku reality a fikce dochází v Povídkách malostranských tam, kde se zmiňuje o konkrétních malostranských lokalitách“ (s. 73); „Zdá se tak, že mapa fikčního světa Povídek malostranských se až podivuhodně kryje s mentální mapou Malé Strany v mysli Jana Nerudy“ (s. 76); „Je tedy zřejmé, že za specifičností Nerudova obrazu Malé Strany nestojí jen jeho neopakovatelná osobní zkušenost, nýbrž také – a dokonce především – tvůrčí záměr“ (78); „teprve v knize (povídky) definitivně ztratily svůj ambivalentní ontologický status a plně se staly fikcí. Přispělo k tomu také zrušení dosud trvajícího rozštěpení na povídky signované Nerudovou novinářskou značkou (…) a na ty, jež byly podepsány jeho plným jménem“ (s. 68–69); „Navzdory svému značnému sémantickému potenciálu se (Pražský hrad) však nestává jeho (Nerudova obrazu Malé Strany) dominantou (…) Ve Svatováclavské mši je Pražský hrad přítomen jen implicitně, prostřednictvím své části“ (s. 79). 

Takto vágním, akademicky pompézním jazykem se zpravidla maskuje oborové diletantství a plochost myšlení – v oboru psaní o literatuře, kde je tento „styl“ ostatně docela obvyklým jevem, to jeho akademicky etablovaným autorům kupodivu stále ještě prochází. Doopravdy by mě zajímalo, jak asi vypadá takový nerudovský seminář profesorky Mocné na pedagogické fakultě.