Tento týden se dožila významného jubilea spisovatelka, historička umění, orientalistka, překladatelka a editorka Věra Linhartová. Při této příležitosti uveřejňujeme poprvé v psané podobě příspěvek, který Zdenka Švarcová přednesla u příležitosti večera k osmdesátinám Věry Linhartové v Café Fra 29. května 2018.
 


S Věrou Linhartovou jsem se setkala dvakrát – čtenářsky v roce 1964, osobně v roce 1993. Dnes si obě tato setkání připomínám nad dvěma texty. Nad soubory Povídky o čemkoli a Povídka nesouvislá z knihy Prostor k rozlišení, napsané v letech 1957–58 a vydané v roce 1964, a nad odborným článkem Amidismus Čisté země a surrealismus v díle Kogy Harue (L’amidisme de la Terre pure et le Surréalisme dans l’oeuvre de Koga Harue) z roku 1993.

Článek z roku 1993 je uveřejněn ve sborníku Traditional and Modern in Japanese Literature and Language, věnovaném památce českého japanologa Miroslava Nováka (1924–1982), a obsahuje stati patnácti japanologů ze sedmi zemí včetně dr. Linhartové z Francie. Ti všichni se brzy po sametové revoluci sešli na stejnojmenném sympoziu na půdě Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty Karlovy univerzity.

Věra Linhartová se přísně držela tématu sympozia, když se ve svém příspěvku věnovala výkladu spojitostí tradiční odnože japonského náboženství (amidismu) a díla – malířského i literárního – moderního tvůrce, japonského surrealisty Kogy Harue (1895–1933). V nenásilné juxtapozicí pojednává Linhartová o tradiční náboženské a moderní světské představivosti, o barvách, v jakých se japonskému vnímateli ukazoval a ukazuje svět, o významech, jaké Japonci svým náboženským i světským představám přikládali.

Dodejme, že amidismus nabízí svým stoupencům „snadnou cestu“ k symbolickému poznání místa kýženého posmrtného spočinutí. Snadnou cestou nazývají buddhisté učení školy Čisté země, Sukkhávatí, hlásající snadnou cestu ke spáse prostým vzýváním jména milosrdného buddhy Amidy (Amitábhy), jenž v představách věřících symbolizuje čistou krásu a klid Západního ráje. Oficiálně bylo založení školy Čisté země (Džódošú) povoleno až ve 12. století Mistru Hónenovi (1133–1212), ale v Japonsku bylo toto učení známé již od 7. století. V Klášteře rovnosti (Bjódoin) poblíž Kjóta v Udži nechal v roce 1053 mocný Fudžiwara no Jorimiči (992–1074) postavit podle svých představ síň Západního ráje. Pozlacený Amida – buddha věčného světla – tu sedí na lotosovém květu ve společnosti boddhisatvů hrajících na různé hudební nástroje.

Vedle tohoto řezbářsky stvořeného „surreálního“ světa dávných představ je ve zmíněné stati Věry Linhartové rovněž „surreálný“, ale nikoli symbolicky, nýbrž věcně poznaný svět malíře a básníka Kogy Harue. Je zde zřejmá spojitost s barevností malířových pláten a barevností patřící k představám Amidova Západního ráje, kde šťastlivci, kterým bylo dáno se v něm v dalším životě zrodit, čekají radostně na konečné vyvanutí. Autorka cituje mimo jiné z Kogovy básně Moře (Umi):

Barvy vody, průzračné, ostré. Modrozelená, fialková.
Zjevená skutečnost, průhledná. Pevnina je tam, uvnitř, v moři.

Překládám „otrocky“ z japonského originálu. Překlad Věry Linhartové je poetičtější:

Couleur vert clair, translucide, pénétrante. Indigo. Violette.
Réalité rendue transparente. La terre ferme est au coeur des mers.

Za klíčová zde překladatelka označuje slova translucide a transparente – průzračné, průhledná vztahující se ke světlem prostoupené realitě.

V Povídce nesouvislé, vzniklé v Brně o pětatřicet let dříve než citovaná studie, je před předeslaným rozhovorem dvou hlavních postav, k němuž se zvolna schyluje, řečeno o mlčící postavě, především ale o slovech: „… takže nyní se od ní očekává, že každé její slovo bude objevem a světlem vrženým do propasti. Ale taková slova se nepronášejí v rozhovorech, taková slova se nevyskytují vůbec. Přece však mezi množstvím slov a množstvím okamžiků jsou taková seskupení, kdy jediná věta, nebo i jen přízvuk jediného slova, mohou otevřít hranice našeho ‚všechno‘ a odkázat je výše jako část, nebo ani ne část, ale spíše předobraz dalšího ‚všeho‘. Nemůžeme předem říci, která slova to jsou, nemůžeme dokonce ani říci, že by se jimi ostatní slova stávala zbytečnými: slova, která nazýváme vysvobozujícími, jsou jimi právě proto, že stojí mezi ostatními a vysvobozují i je.“ Byla snad slova japonského básníka Kogy také těmi, která dokázala překladatelce otevřít hranici jejího „všeho“? Otevřelo jí setkání s japonským jazykem, čínskými znaky, buddhismem, starojaponskou poezií cestu do míst, kde se svým „přirozeným určením“ může, byť „s největší námahou a zuby nehty“, držet, protože je tam pro ni „nejpohodlněji“? (s. 32).

Mezi textem článku, kde se nám Věra Linhartová představuje jako francouzská japanoložka, a literárním texty spisovatelky v českém jazyce je třicet let, během kterých Věra Linhartová zprvu působila a způsobila rozruch na české literární a výtvarné scéně, aby poté zemi opustila, aby se ztotožnila s novou vlastí, její kulturou a jazykem. Do značné míry se později ztotožnila i s japonštinou a japonskou kulturou. Byla to léta, během nichž se autorka česko-jazyčná, proměňovala v autorku francouzsko-jazyčnou a posléze i japonsko-jazyčnou.

Pročítám po více než padesáti letech Povídky o čemkoli a Povídku nesouvislou a hledám stopy, náznaky, které by mi umožnily lépe pochopit obdivuhodnou životní cestu Věry Linhartové do zemí, k nimž přilnula skrze jejich jazyky. Neumím říct, čím je jejímu naturelu blízká země, kde lidé mluví francouzsky, ale při čtení zmíněných povídek jsem na několika místech zaznamenala signály, které mi hlásily, že je tu „něco japonského“. Například hned na začátku je popisováno chování muže hledajícího podnájem: „[…] chodil kolem domu příliš dlouho, než aby byl mohl beze všeho odejít a znovu hledat jiný“. Není to způsob chování, s jakým bychom se mohli setkávat běžně. Popis se týká motivace člověka k rozhodnutí usadit se na určitém místě, motivace, kterou autorka už dále nerozvádí. Českého čtenáře může napadnout: přece se někdo někde neusadí jen proto, že místo dlouho obcházel. Nebo se mu dům čím dál víc líbil? Tomu formulace v češtině nenasvědčuje. Japonský čtenář, domnívám se, by měl jasno: obcházím tu, lidé se na mě dívají, asi vědí, že se zajímám o podnájem, a co by si řekli, kdybych se jen tak vytratil? U nás by fakt, že se na mě někdo dívá a něco si může myslet, ovlivnil mé důležité rozhodnutí zřejmě jen výjimečně. V Japonsku má „pohled zvenčí“ daleko větší váhu, a má tudíž i své označení – joso no me. Možná má ono korigující „lidi se dívají“ značnou váhu i pro Věru Linhartovou, i v tom smyslu, že se nelze nechat „pohledem zvenčí“ zotročit. V Japonsku nemá „pohled zvenčí“ záporné znaménko, jedinec vnímá sám sebe primárně jako „člověka mezi lidmi“. Na abstraktní úrovni to patrně cítí i postava v Povídkách o čemkoli: „[…] neměl rád představu plochy, častěji umisťoval věci vedle sebe a nad sebe, jako kusy něčeho v prostoru […], nebyl sám mimo ně a nemohl je přehlédnout jedním pohledem, ale mezi nimi, takže je mohl pořádat jen kolem sebe a v sobě“ (s. 29). Na konci Povídky nesouvislé uvažuje vypravěčka o dopisech, které by si postavy Jakub a Marina mohli vyměňovat, ale k tomu nedojde, vzpomíná na staré dopisové romány a formuluje otázku: „Ale čím jsou dopisy době po polovině století? Naše doba nemá ustálených figur a obratů, které, běžně všem přístupné, by bylo možno prostě vsazovat do osobních souvislostí, a které, právě pro svou obecnou použitelnost, by tvořily jedinečné výrazy nejobecnějšího významu.“ Zní to paradoxně, že nekonvenční autorka volá po ustálených figurách a obratech, ale přesně toto je možné si v japonštině užít. Japanolog Antonín Líman, který nás 2. května [2018] opustil, říkal, že Velkým kódem japonské kultury je čtvero ročních dob. Jejich symboly jsou a byly každodenně „vsazovány do osobních souvislostí“. Roční doba ovlivňuje výběr oděvu, jídla, charakter slavností, tvorbu básní i psaní dopisů. Hned po přírody v místě pisatele. Množina asi pěti tisíc sezónních slov přiřazených podle své patřičnosti k ročním dobám a k Novému roku představuje odedávna se utvářející a jen minimálně se měnící kánon ctěný básníky i laiky. Věra Linhartová vybírá a překládá do češtiny významné básníky-mnichy (Saigjó, Džien), do jejichž veršů proniká čtvero ročních dob svěcených náboženskou zkušeností.