S apologetikou totalitarismu je často spojen fenomén, který nelze pojmenovat jinak než hysterický cynismus. Je to zvláštní, střízlivému člověku těžko pochopitelný amalgám sebestřednosti, ublíženosti a zaslepené angažovanosti. Jeho čelní představitelkou v Česku je kunsthistorička Milena Bartlová a jejím nejnovějším příspěvkem recenze knihy historika Michala Macháčka věnované životu Gustáva Husáka.
Paní Bartlová je zdatná vypravěčka, takže žánrové ukotvení lze hledat v napětí mezi titulem recenze a jejím vyzněním. Nuže, titul zní „Jak se stal chudý chlapec prezidentem“ a na posledních řádkách recenze se Milena Bartlová vyznává: „Je-li měřítkem kvality knihy to, že po přečtení člověk změní pod vlivem autorových argumentů své dosavadní černobílé názory, pak musím dosvědčit, že se mi to stalo.“ Pomiňme doznání profesionální historičky, že předtím chovala černobílé názory (jakkoli v určitých věcech jsou konsekventně zastávané černobílé názory naopak projevem morální vyspělosti), a zaměřme se čistě na žánr. Milena Bartlová touží po pohádce. Svou recenzi obdařila pohádkovým titulem a četbou se cítí proměněna. Jinými slovy, chce si číst stále pohádky, leč coby intelektuálka zvláštního ražení chce pohádky, které budou tak trochu jiné, pohádky, v nichž se nakonec ukáže, že čert není čert.
Samozřejmě, je profesí historička, a tak to nemůže přiznat úplně naplno. Proto do recenze vloží obecnou výtku ohledně nedostatečné metodologie. Vadí jí prý například Macháčkův novopozitivistický přístup, to, že nepoužívá analytické kategorie, „jako je diskurs, systém či konstrukt“. Člověk znalý akademického prostředí se musí jen hořce pousmát, paní profesorka má tuhle pasáž jistě uloženou v počítači a vkládá ji do posudků kvalifikačních prací, aby její hodnocení vypadalo vědecky. Je ale nutnou podmínkou pro napsání biografie vysílání signálů, že pisatel ovládá módní akademickou hantýrku?
Přes všechny dílčí výtky však Macháčkovo líčení paní Bartlovou uchvátilo natolik, že se cítí proměněna. Zbavena černobílých názorů, které dříve zastávala, vidí najednou v Husákovi člověka a s jistým despektem se zmiňuje o těch, kteří „ještě třicet let po konci diktatury KSČ trvají na výhradně politickém posuzování Gustáva Husáka, takže předem vědí, kde má být pravda“. Tato nehoráznost je pro hysterický cynismus charakteristická.
Jak jinak než jako politika bychom měli Gustáva Husáka posuzovat? Upřednostňujeme snad v historickém „diskursu“ osobní život a motivace Mussoliniho či Hitlera před hodnocením jejich veřejného a politického působení? Macháčkova kniha je zajímavá a přitažlivá možná v tom ohledu, v jakém jsou zajímavé a přitažlivé biografie zločinců, ale rozhodně nemůže být korektivem pro odborný náhled na dějiny. A že z úst historičky zaznívá lehce opovržlivě „ještě třicet let“, to už je jen třešnička na dortu – Bartlová tu povzneseně ignoruje fakt, že mnozí z těch, kteří ranou kariéru udělali za Husáka, dnes vládnou našemu veřejnému životu.
V devadesátých letech by hysterický cynismus byl směšný, člověk by nad ním mávl rukou. V současnosti se v proměněných společenských podmínkách stává příznačným symptomem intelektuálního establishmentu.