„Zničující kritika sexuální revoluce. Nesnesitelná tíseň z postupného rozkladu západní civilizace. Nebo také velmi sebestředné autobiografické vyprávění. Těmito třemi epitety by se dal ve stručnosti pojmenovat román Těhotná vdova,” začíná svou recenzi, uveřejněnou 18. 3. v Kavárně iDNES.cz, Josef Brož. Čtenář trochu obeznámený s Amisovým dílem a jeho životopisem okamžitě zpozorní. Těhotná vdova totiž rozhodně není ani jedno. Román, inspirovaný dějinami anglické literatury a autorovou oblíbenou básní (Marvellovou Upejvavou milou), bezpochyby nepředstavuje kritiku, nevyjadřuje žádnou tíseň a ani zdaleka to není „autobiografické vyprávění” (několik shodných rysů s autorovým životem na takové tvrzení opravdu nestačí). I z dalších řádků je patrné, že si recenzent s románem neví příliš rady. Když říká, že ho můžeme číst jako „intelektuálního průvodce sexem v anglické klasice”, pak neví, o čem mluví. Amisův příběh je sice skutečně zaplněn odkazy k dílům anglické klasické literatury, do nichž si protagonista promítá své sexuální představy a frustrace, ale právě z tohoto napětí pramení charakter frašky, který dodává románu svěžest. Brož je práv ladění Amisova díla vlastně bezděčně. Recenzentovy věty jako „Keith toužil po Šehrezádě. Než se k tomu od tužby nakonec dopracoval skutkem, uběhlo v knize na časové ose onoho léta sice jen málo vody, ale v úhlu autorského pohledu čtyřicet let tam a zpátky” dělají totiž frašku i z jeho pokusu o reflexi.

Ten se nicméně vyplatí dočíst až do konce, protože teprve tam Josef Brož věnuje pozornost překladu a činí tak svým nezaměnitelným způsobem. Překlad Věry Kláskové je podle něj „mistrovský”, což zdůvodňuje takto: „Nepotřeboval jsem český překlad odkládat často, abych ověřil text v původní verzi (…) Stručně řečeno, nestačil jsem na těch 444 stranách (bez vysvětlivek) obdivovat, jak se Klásková vypořádala se všemi těmi zahuštěnými obraty a terminologií — pro nepoučeného a lehce (ne-)pornoidního čtenáře. Klátit, lámat, šukat, píchat, vošukat… Znáte ještě nějaké synonymum pro to jedno anglické slovo — fuck?” No, známe – to ale skoro každý středoškolák, takže pojďme k tomu, co je důležité.

Podle Brože jsme se dočkali konečně „mistrovského” překladu Amise. Taková informace rozhodně stojí za pozornost, protože Martin Amis měl na české překladatele dosud neuvěřitelnou smůlu a lze bez nadsázky říct, že s výjimkou Arbeitova převodu Úspěchu, vydaného v devadesátých letech v Mladé frontě, se žádný jiný doopravdy nepovedl. Nikdo z dalších českých překladatelů nedokázal dostát Amisově formální vytříbenosti a vtipu, překlady jsou často klopotné, navíc plné chyb. Že by tedy konečně?

Čtenář recenze je tedy napjatý, přičemž letmý pohled do překladatelčina profesního životopisu ani na závěrečné stránky knihy (pokud nepodepsaná poznámka pochází z jejího pera), kde se zmiňuje jakási spisovatelka Evelyn Woughová nebo naopak (zřejmě aby to bylo genderově vyrovnané) spisovatel Carson McCullers, nenaznačuje, že by byla Klásková pro takto obtížný překlad dostatečně kvalifikována. A taky že ne, zázraky se skutečně nekonají, to jen Josef Brož má poněkud perverzní představy o tom, jak vypadá „mistrovský překlad”. Překladatelka sice zná pár synonym pro soulož a dokáže jimi zdá se okouzlit, ba vzrušit „nepornoidního” recenzenta, jenže to je asi tak všechno. Více porna, pane Broži, zlepší se vám kritický úsudek, chtělo by se zvolat! Zvláštní je – když už jsme u toho sexu –, že na bezpříznakové rovině si Klásková se souloží neporadí. Nemusíme, stejně jako Josef Brož, české vydání knihy ani odkládat, abychom věděli, co je v originále na místě anglicismu „mít spolu sex”. Otevřeme-li český překlad namátkou na jiném místě, čeká nás pasáž s erotickým podtónem, v níž vypravěč naráží na krásu ženských nohou a popisuje, proč jsou ženy tak posedlé botami. „,Ty máš chodidla hezká.’ ,Nejsou špatná.’ Deset prstíků se sebevědomě zavlnilo. ,Na chodidla ujdou. Chodidla. Vypadají tak pitomě.’” No, spíš jen překlad zní pitomě. Opět aniž bychom ho museli odkládat a nahlížet do originálu, můžeme hádat, že v angličtině stojí „feet”, tedy prostě nohy.

Těhotná vdova není přeložena dobře, natož mistrovsky. Netřeba se nad tím nějak zvlášť pohoršovat, není to první ani poslední případ, kdy si český čtenář nemůže vychutnat krásu originálu. Nicméně je zhůvěřilost, když se nad „mistrovstvím” takového převodu recenzent rozplývá a navíc jako důkaz uvádí pár synonym pro soulož. Je ale pravda, že kdyby byli překladatelé hodnoceni metrem Josefa Brože, ušetřilo by se spoustu práce: stačilo by je nechat třeba u příležitosti vyhlašování státní ceny za překlad nastoupit na pódium Národního divadla a tam by musel každý z nich vyjmenovat co nejvíc synonym pro soulož. Představa to je groteskní; neméně groteskní je ovšem literární scéna, na níž nekompetentní recenzent vynáší do nebes nekompetentní překladatelku a prostor téhle bizarerii dává „intelektuální rubrika” jednoho z nejčtenějších tzv. seriosních deníků v zemi.