Na současné vření kolem komentáře Adama Drdy (který si lze přečíst zde) a stížnosti Štěpána Kotrby adresované Radě pro rozhlasové a televizní vysílání se lze dívat z různých perspektiv. Většina lidí patrně ustrne nad tím, kde člověk s Kotrbovým životopisem našel drzost dovolávat se nad Drdovým komentářem „nestrannosti”, cynik pak možná dodá, že to je stejně směšné, jako když Miloš Zeman obviňuje novináře z nedovzdělanosti.

Při dalším zamyšlení nicméně nešokuje ani tak Kotrbova stížnost jako skutečnost, že někdo pokládal za nutné se jí vážně zabývat. Štěpán Kotrba žaloval na Adama Drdu za to, že napsal komentář, v němž vyjadřuje svůj názor na (později úspěšného) prezidentského kandidáta, názor, který není dotyčnému příliš nakloněn. Drda tedy víceméně zopakoval to, co ve veřejném prostoru zaznívalo po celou dobu debaty. Učinil tak způsobem, který každému trochu gramotnému čtenáři či posluchači okamžitě naznačil, že jde o názor osobní a že nutně nevyjadřuje stanovisko média jako celku – ostatně s výjimkou Haló novin (patrně blízkých Kotrbovu smýšlení) nenajdeme na české scéně médium, jehož komentáře by držely striktně jednu linii.

Radní Milan Badal měl ovšem na věc jiný názor. S Drdovým komentářem sice souhlasí, autor si ho prý může psát na Facebook, ale ne vysílat v daném rádiu. Dlužno dodat, že Badalovy představy o neutrálním veřejnoprávním médiu jsou poněkud perverzní a vedou k otázce, jak je možné, že takový člověk sedí v radě. „To jsou názory pana Drdy, ale když do nějakého podniku nastupuji, tak souhlasím s těmito pravidly,“ říká Badal, přičemž si patrně neuvědomuje, že dotyčným podnikem je veřejnoprávní médium, a nikoli nějaký komerční subjekt. Ano, když půjdu pracovat do Volkswagenu, jistě s klidným svědomím podepíšu korporátní princip, že nebudu komentovat konkurenci a psát na web o tom, že renaulty jsou hnusné.

Nicméně média, včetně veřejnoprávních, mají přece úplně jiný charakter. Ze své definice jsou jaksi uprostřed – v tomto případě mezi mocí a lidem – a podněcují názorovou diskusi, která napomáhá udržovat agonistický princip demokracie. Úlohou novinářů, zejména pak komentátorů, je pomáhat veřejnému diskursu tříbit a formulovat názory, s nimiž by se skutečný politik měl umět vypořádat, a případně na jejich základě i uznat své pochybení, pokud by toho byl schopen. Že tomu tak není, je velkým problémem naší společnosti.

Média léta přinášejí poměrně věrohodné zprávy o nepravostech na národní i lokální úrovni. Ty se však v nejvyšších patrech politiky okázale ignorují, přičemž čelní představitelé, zejména dnešní dosluhující prezident a jeho nástupce, dokonce mluví o jakési „mediokracii”, což je samozřejmě hloupost. Média zaujímají ve společenském prostoru místo, z něhož žádnou moc vykonávat nemohou. Jejich působení může být maximálně regulační, pokud by je ovšem někdo bral vážně na vědomí a pokud by jejich zjištění, odhalení a analýzy měly nějaký reálný dopad. Je ostatně příznačné, že dosluhující prezident začal média (a s nimi i soudce) obviňovat z mocenských choutek právě v okamžiku, kdy začala být nezávislá a začala plnit svou kritickou funkci. Dokud v raných devadesátých letech sloužila převážně jako hlásná trouba jeho politiky a v justici bylo zhasnuto, bylo vše v pořádku.

Prezidentův nástupce na Hradě bude mít zdá se stejný přístup. Kritiku neuznává, z novinářů nepotřebuje skutečně nezávislé osobnosti s kritickým názorem, ale jen – s odpuštěním – pucfleky, kteří budou v médiích bez uzardění tlumočit jeho přihlouplé vtípky či drzé poznámky (vrcholem byla poslední výměna protihavlovských invektiv s Klausem). A těmi pochopitelně zároveň i pohrdá, neboť stejně jako jeho předchůdce se chce obklopovat lokaji, k nimž cítí despekt. Touha po moci a jejím udržení má paranoidní aspekt.

Představa médií, jak by vyhovovala většině představitelů dnešního místního politického establishmentu a – ještě znepokojivěji – i radnímu Badalovi, je dalece vzdálena jakékoli veřejnoprávnosti. Podle takové představy bude veřejnost platit médium, které vůbec nebude médiem, ale stane se pódiem, kde se bude šašek uctivě klanět politikovi a nechá ho bez komentáře dělat a říkat, co se mu zachce. Ukázkový příklad: moderátor Václav Moravec. Při rozhovoru po prezidentské volbě bylo zcela jasně vidět, jak jím Zeman pohrdá. Přesto Moravec hraje svou roli dál. Svou inflací dramatických vyjádření (jednání nejsou nikdy jednoduše „neúspěšná”, ale krachují) a mírně hysterickou dikcí zakrývá absenci jakékoli kritičnosti či úsudku. Ano, nemusel být během celé prezidentské kampaně připraven na každou Zemanovu lež, nicméně jakž takž připraven být mohl a předně měl reagovat. Úloha moderátora přece není v tom, že bude dávat tu slovo tomu, tu onomu. Moderátor skutečně není výpravčí. A komentátor není tiskový mluvčí. Až si toto uvědomí dámy a pánové v rozhlasové radě, bude líp.