Philosophia perennis je stále živá. Nikoli v tom smyslu, v jakém o ní psali Steuco a Ficino, nýbrž jako substrát vědění, kterého se musí dotknout každý, kdo aspiruje nejen na status vědce, ale i vědoucího. Je políčkem vmeteným do tváře specializaci. Lze se vymezovat jakkoli, studovat jakoukoli výseč života, leč v posledku je nutné promluvit
k celku. Bez této promluvy jako by i specializované vědění pociťovalo, že je neúplné.

Oblast vědění (nebo vědy) ovládly přírodní vědy. A to do té míry, že nakonec vymazaly i své adjektivum „přírodní“ a přisvojily si status vědy jako takové. Úspěšně ostatním vnutily své metodologie i kritéria. Zcela si podmanily akademickou sféru, včetně
(a zejména) hodnocení kvality. Dokázaly přesvědčit elity o své užitečnosti, zatímco vědy humanitní, navzdory popularitě mezi studenty, se nechaly vytlačit až k oblastem zábavy, rozmaru a nezávazného tlachání: přísná, přínosná a měřitelná věda proti vágnímu kverulantství a kavárenskému žvanění.           

Byla vytvořena hranice, jejíž překračování – jako překračování každé hranice – se jeví jako svůdné. Z oblasti humanitních věd do oblasti věd přírodních je překračována jen ostýchavě, často v podobě metaforických výpůjček, které se záhy ukazují jako nefunkční a leckdy i směšné (dobře to ukázala třeba kauza Sokal). Naopak v opačném gardu je toto překračování často vnímáno jako něco přirozeného, možná už kvůli vybojované převaze: přírodní vědec je skutečný vědec, ergo má pověřovací listiny mluvit o všem ostatním, o umění, filosofii, náboženství. Je to fenomén globální: najdou se mnozí, jimž vývody Richarda Dawkinse o náboženství nepřijdou jako špatný vtip.

Tato tendence je v jistém smyslu pokračováním osvícenského ideálu vědy, ovšem s tím rozdílem, že zatímco osvícenští vědci byli a ještě mohli být lidé s neobyčejně širokou základnou vědění, ti současní vycházejí ze svých úzkých specializací. Přesto často mají stejně nutkavou potřebu veřejně promlouvat do všeho možného na světě. Člověk by čekal, že při takovém pokusu budou uplatňovat své vědecké postupy a pracovat čistě racionálně, ověřovat prameny a dokazovat. Chyba lávky.

Zvláštním druhem takového mediálního polyhistora je Václav Cílek. Získal si (oprávněnou) pozornost svými popularizačními výstupy, kdy publiku přístupnou formou zprostředkovával poznatky z předních světových odborných časopisů; přírodní jevy jako záplavy, tsunami nebo klimatické změny se mu staly příležitostí pro ukázky vědecké erudice. Z jeho knih o krajině se staly bestsellery, a není celkem divu: Cílek je dobrý vypravěč a solidní popularizátor, jeho texty jsou čtivé a trefují se do poptávky publika. Zároveň v sobě však skrývají jisté úskalí, neboť nezpochybnitelné poznatky
z oblasti přírodních věd propojují s příliš obecnými a často nepodloženými vývody. Charakteristika krajiny občas připomíná Herbenův Hostišov – jenže zatímco u Herbena to vzhledem k žánru nevadí, u Cílka to působí poněkud znepokojivě.

Před pár lety se Václav Cílek rozhodl vyznat i ze svého zájmu o literaturu a vydal knihu Borgesův svět. Šíře jejího záběru je pozoruhodná; neméně pozoruhodný je ovšem způsob, jímž autor zachází s literaturou jako takovou. Řečeno s nadsázkou: takové zacházení by si snad nezasloužily ani ty jeho kameny.

Za zmínku například stojí autorův zvláštní přístup k faktům. Cílek například píše
o W. G. Sebaldovi: „Celý dospělý život strávil v dobrovolném exilu v Anglii. V roce 2001 byl ve východoanglickém Norwichi zachycen automobilem a usmrcen.“ Je zřejmé, že Cílek Sebalda obdivuje. Ostatně Sebaldova kniha Saturnovy prstence, jež pojednává o sérii vycházek po kraji, musela našeho badatele vzhledem k jeho zaměření silně oslovit. Cílek je též vyznavačem cestování po železnici a podle všeho nemá příliš rád automobily. Odtud patrně závěr, že oblíbený spisovatel musel být sražen automobilem. Ve skutečnosti ovšem Sebalda postihla srdeční příhoda, když řídil svůj vůz, čelně se srazil s protijedoucím nákladním autem a při nehodě zemřel. Je to drobnost, ale vypovídá o mnohém. V tomto ohledu není bez zajímavosti Cílkova přiznaná afinita k Peteru Ackroydovi, bájivému anglickému národovci, jenž se zhusta opájí uvažováním o čistém angličanství a fakta při tom velkoryse ignoruje. Příznačná je i Cílkova nekritičnost k osobním mýtům: líčit myopického Borgese jako kovboje („Borges ví dobře, co dělá, a nedělá to z pýchy, je podmanitel, je kovboj, dítě Argentiny“) je docela legrační.

Václav Cílek rovněž z nějakého důvodu naznal, že psát o literatuře vyžaduje hojné používání oxymóra a dalších rétorických nástrojů, aby výsledek byl při vší zajímavosti pokud možno co nejvágnější. „Tuto esej dopisuji jako poslední, ale není žádným testamentem. Píšu, jako bych chodil za novopackým klášterem Desatero, sbíral barevné karneoly a doma z nich sestavoval benátskou mozaiku. Píšu esej, ten nejpromyšlenější ze všech literárních útvarů, a nemám nic na mysli.“ Vida, máme tu i nohavicovskou poetiku. „Představuji si, že podobně jako se vesmírem potulují planetky, narážejí do sebe a vytvářejí jiné planetky, tak i některé závažné knihy jsou sestaveny z putujících metafor starých pár tisíciletí a z pocitů sesbírávaných nejméně od pozdní doby kamenné před dvěma sty staletími. Umím si představit, že v sobě nevědomky nosíme fragment Plotina nebo kohokoliv jiného, kameny paměti tíhnoucí k jiným dobám a lidem, kusy jakoby cizích duší a neznámých světel zastřených mlhou každodennosti, jež se při nečekaném setkání rozplyne, jako by nikdy neexistovala.“ „Jakoby cizích duší“? „Kusy světel“?„Představuji si“, „umím si představit“? A proč zmiňovat Plotina, když to může být kdokoli jiný? Možná proto, že jméno neoplatónského filosofa se do takové rádoby mystické meditace hodí víc než jméno třeba Marie Curiové.

Plotinos je ale panu Cílkovi patrně obzvláště blízký, přesto o něm kromě svých představ a anekdot dokáže říct velmi málo. Jako by nestačily anekdoty tradované
ve filosofické tradici, přidává ještě vlastní. „Profesionál Jakub Hlaváček řekl, že Plotinos se nedá přeložit. Petr Rezek v hospodě na náměstí ve Slavonicích na otázku, jak se mu překládá Plotinos, neodpověděl, ale místo toho objednal dvanáct piv, přestože jej slečna výčepní upozorňovala, že jsme jenom čtyři.“ Že Petr Rezek občas při kdejaké konverzaci objedná více piv najednou, by jistě potvrdil leckterý z účastníků jeho legendárních poděbradských seminářů, jen málokterý by to však asi publikoval knižně, navíc namísto argumentu. Znalec řecké filosofie Rezek tu plní stejnou funkci jako ostatní postavy v knize – totiž pouhého jména, které má cosi garantovat, navíc jména, s nímž pojí autora nějaký osobní prožitek: v případě Rezka pivo ve Slavonicích, v případě spisovatelů intimita čtení. Přitom kdyby Cílek parafrázoval cokoli, co má Rezek k Plotinovi říci, bylo by to jistě zajímavější než indiskrétní bonmot.

Cílkovo „literárně-filosofické“ uvažování se neřídí logikou ani jiným pevným kritériem a ani rytmem jazyka. Není rigorózní. Jeho jediným vymezením je to, co se „dá říci“. V takovém případě ale pak záleží pouze na cudnosti pisatele. Pokud nemá zábrany, dá se pochopitelně říci úplně všechno: „Podobně jako jsou v českém prostředí legendou kresby hradů spatřených K. H. Máchy, tak v rakouském prostředí žijí kresby, zejména aerické studie oblak a strukturálně zemitých, pestrých kamenů od Adalberta Stiftera.
V obou případech se dá říct, že Stifter i Mácha jsou uděláni ze stejné látky jako to, co kreslí.“

Proč se vlastně Václav Cílek do takového psaní a knihy pustil? A co je jejím smyslem? Odpověď na první otázku nabízí sám autor v krátké poznámce: „Dříve dějiny literatury nepsali literární vědci, kteří literaturu vědecky zkoumali a možná i nenáviděli, ale především literáti, kteří ji milovali.“ To je poměrně silné tvrzení, které Cílek nijak nedokazuje, jen apodikticky předkládá k uvěření. A aby čtenáře usadil v pozici dokonalého blbce, uvádí dva příklady: The History of English Literature od Cazamiana a Legouise a Dějiny anglické literatury od Craiga. V prvním případě je to dílo dvou literárních vědců, profesorů na Sorbonně, v druhém případě rovněž práce literárního vědce, profesora anglistiky na University of Minnesota. Ale to je detail, řekněme. Důležitější je obsah sdělení. Vědec Cílek nevěří „literárním vědcům“ a z rozpravy o literatuře je vylučuje z jednoho prostého důvodu: opovrhuje jejich „vědeckým zkoumáním“ (aniž by specifikoval, co to je) a podsouvá jim de facto nenávist
k předmětu studia. Zjevná je i motivace. Na uvolněné místo se chce vtěsnat sám, neboť on, jakožto vědec, ví, kde je zapotřebí vědeckého přístupu a kde nikoli. Jenže jeho vlastní záběr je obdivuhodný jen na první, letmý pohled. Ten soustředěnější odhalí nejen jistou plytkost a nepřesnost, ale snad i nepoctivost. Konkrétní příklad? Cílek se kupříkladu rozplývá nad Drydenovým překladatelským uměním. To jistě zarazí přinejmenším nejednoho anglistu, neboť Drydenovy převody ze staré poezie četl málokdo. Cílek píše: „Kdybych to uměl a kdybych uměl lépe anglicky, psal bych
i o dalších překladech, které násobí život originálu. Drydenův překlad Vergilia je tak nádherným kusem barokního básnictví, že je možné jej číst se stejným napětím jako Miltonův Ztracený ráj. Popeův překlad Illiady a Odyssey ‚není Homér, ale je to krásné‘. Málokde zní jakýkoliv jazyk tak nádherně jako v jeho Bibli krále Jakuba.“ Nuže, co k tomu říct? Možná by stačilo zmínit suchá fakta, převzatá od nějakého z těch literárních historiků-vědců, kteří nenávidí literaturu. Bible krále Jakuba (King James Bible) vznikala v letech 1604–1611 a její slovní zásoba bývá porovnávána se Shakespearem (ač ten dosahuje ještě většího záběru). V každém případě je psána jazykem raného sedmnáctého století a v poetice doznívající renesance. Alexander Pope se narodil
v roce 1688 a svůj překlad Odyssey vydal v roce 1726, tedy více než sto let od jakubské bible. Zde nejde jen o faktografický omyl. Jde o to, že poetika Popeova, ale i Drydenova (překlad Vergilia vyšel 1697) se zásadně odlišuje od jazyka jakubské bible. Zde se nabízí dvě možnosti: buď si Cílek vymýšlí a uvedená díla zná pouze z přehledů či internetu, anebo rozdíl nepozná. Pokud platí druhá možnost, pak je jedno, co čte. Místo Vergilia to může být klidně Mach a Šebestová.

A otázka po smyslu knihy? Václav Cílek se chce nějak vypořádat s Borgesem, tedy autorem, který je znepokojující a který svým pronikavým myšlením často dovádí čtenáře k aporiím a náhledu nesmyslnosti světa. Není náhoda, že Borges nenapsal nikdy román. Jeho svět je fragmentární, rozpadá se do drobných povídek, větší celek udržet nedokáže. Pan Cílek se pokouší o opak. Jeho ambicí je obsáhnout svět, který bude dávat smysl a navíc bude hlavně útulný. Z děsivého labyrintu slepého argentinského knihovníka se dostáváme do spokojeného potlachu v české hospodě – to vše pod taktovkou přírodního vědce, který zcela proti svým proklamacím vyznává osvícenské pojetí vědy. To, co nelze kvantifikovat, je území nikoho, kde lze mluvit jakkoli a říkat cokoli.