Romana Rotterová, 50. léta
Stačilo jen málo, aby se Romana Rotterová dožila svých jedenadevadesátých narozenin (17. října 1931 – 29. srpna 2022).
K vlastní grafické tvorbě prováděné technikou suché jehly se dostala poměrně pozdě, až někdy v polovině šedesátých let minulého století. Udává, že ji do této oblasti výtvarného světa uvedl zručný a zkušený grafik a astrolog Vratislav Jan Žižka. Faktem je, že předtím se připravovala pod vlivem svého otce sochaře Leonarda Rottera spíše k tvorbě trojrozměrných objektů. Nepochybně inspirativním a formujícím muselo být i setkávání s fenomenální českoněmeckou sochařkou Mary Durasovou, která se narodila stejně jako Leonard Rotter ve Vídni. V červnu roku 1963 prchá Durasová natrvalo z Československa, za měsíc umírá otec Leonard. Romana Rotterová bez rozpaků opouští hlínu a kameny, věnuje se jim příležitostně již jen na papíře. Podle historika umění Jana Kapusty ovšem experimentováním s plastickým tiskem svým způsobem v sochařině vlastně pokračovala. To vysvětluje, proč kurátor výstavy Fenomén drsnosti Jiří Bernard Krtička mezi strukturální grafiku zařadil i ukázku od Rotterové s názvem Intermezzo (viz Seznam grafického díla).
Kunsthistorička Věra Jirousová se údajně chystala, poté co dokončí monografii o Bohuslavu Reynkovi, zpracovat zjev solitérní grafičky Rotterové tvořící v šedesátých letech paralelně s generací výtvarníků Nové citlivosti. Pozoruhodná obměňující se sevřenost celé její tvorby upomíná na vůdčí myšlenku Pavla Trosta „Wer weiß, der sucht“. Poslední grafický list s názvem Antihmota vytiskla grafička v jediném exempláři. Antihmota souvisí s anihilací, znicotněním, a to je odvěká součást koloběhu života.
Romana Rotterová, Vztahy III, 1970