Před devadesáti lety se 18. října narodil myslitel, psycholog, překladatel, editor, publicista a hybatel řady podstatných kulturních a společenských aktivit v této zemi Jiří Němec (zemř. 4. 10. 2001). U příležitosti tohoto výročí publikujeme na Bubínku Revolveru ukázku ze stati, jíž Robert Krumphanzl před pěti lety v tištěné RR č. 111 zahájil volný cyklus, v němž postupně zpřístupňuje texty a dokumenty související s Němcovou osobností a prací – tyto materiály uvádějí do dalších souvislostí vlastní texty Jiřího Němce primárně zařazené do jeho spisů, které vydává od roku 2018 v Krumphanzlově ediční péči nakladatelství Triáda. Odkazujeme dnes také ke Krumphanzlově odpovědi na RR otázku po paralelách mezi dnešní situací a dobou, v níž pracoval Jiří Němec, zde. A také připomínáme text, který o Jiřím Němcovi pro Bubínek Revolveru před deseti lety napsal Michael Špirit – připomněl v něm kromě jiného skutečnost, že i u Němce „ke schopnosti číst, kriticky zhodnocovat a otevřeným způsobem rozumět, k umění svobodně přemýšlet i žít patřilo nadání ironie a sebeironie. (…) Nepřekonatelným understatementem je sentence, již Jiří Němec v posledních letech svého života několikrát opakoval: ,Řekl bych, že jsem to s tou svobodou trochu přehnal. Nemohu škrtnout ani rok ze svého života, ale s některými svými počiny souhlasím jen velmi váhavě.‘“  
tp
 


Foto © Ondřej Němec


(…) Pokus o reflexi prostředí, které Jiří Němec od poloviny padesátých let v české kultuře nikoli okrajově spoluutvářel, naráží na nemalé obtíže. Souvisejí se skutečností, že jedním z průvodních rysů zdejší kultury už od konce třicátých do konce let osmdesátých bývá velmi často torzovitost či nedokončenost. Charakteristické jsou náběhy a projekty, které se nerealizovaly, nebo se uskutečnily jen částečně, a to vlivem nepříznivých vnějších okolností zejména politické povahy. A také byly mnohé podstatné kulturní projevy ze stejných důvodů ve své době provázeny snahou utajit jejich původce a okolnosti či přímo konspirativním jednáním.

Navíc v podmínkách příznivějších jsou svědky vypovídajícími o minulosti a tvůrci jejího současného obrazu především ti, kdo jsou schopni se aktuálně prosadit či prostě déle žili nebo žijí. Přirozeným důsledkem takové situace je, že řada významných postav a jejich počinů se dostává na okraj nebo je už docela zapomenutých, protože se nenašel nikdo, kdo by o nich svědčil. O to větší pozornost je proto třeba věnovat dobovým dokumentům, kterým se sice mnohdy nedostává narativního vyjádření, k jakému se chtě nechtě uchyluje svědek-memoárista, a nutně vyvolávají řadu dnes už nezodpověditelných otázek, zato ale vypovídají bezprostředně a jsou odolnější vůči distorzím či přímo manipulaci, byť i neúmyslné, k níž nevyhnutelně tíhne lidská paměť.

A například skutečnost, že se určitý záměr nepodařilo uskutečnit, neznamená ještě, že tento záměr neměl působnost ve svém okolí. Někdy dokonce nerealizovaný záměr mohl mít významnější vliv než věc realizovaná, která se jeví svou fakticitou jako neoddiskutovatelně převažující. Stovky průměrných či podprůměrných literárních textů vydaných oficiálně od padesátých do osmdesátých let určitě představují velkou část skutečné podoby literatury oné doby, totiž jejich průměrné či podprůměrné rozlohy a v celku pak jsou součástí jejich kulturně-sociálního charakteru. Nicméně právě mimořádné, a i proto složitěji prosazované výkony představují bezpochyby pravý důvod k zájmu o minulé a příležitost čerpat z nich pro – nejen naši – současnost.

O tom, co z dávné či bližší minulosti bude zapomenuto, se rozhoduje vždycky v přítomnosti, a svůj podíl na tomto zapomenutí nesou vždy současníci. Zapomínání je ovšemže nevyhnutelné, otázkou však zůstává, co si zapomenutí „zaslouží“. V tomto smyslu pak nikdo ze současníků není pouhým „přenašečem zavazadel“ do budoucnosti či jen „nosičem vody“ zavlažujícím současnost, ale spolutvůrcem – jak minulosti, tak přítomnosti a budoucnosti.

* * *

Jiří Němec (18. 10. 1932 – 4. 10. 2001) byl křesťanský aktivista a myslitel, klinický psycholog, překladatel, editor a publicista. Po ukončení studií roku 1958 pracoval bezmála dvacet let jako klinický psycholog na Foniatrické klinice v Praze. Od konce padesátých let patřil k nejvýraznějším postavám českého nekomunistického kulturního a intelektuálního života. Takřka po celou dobu existence časopisu Tvář byl členem jejího redakčního kruhu a obsah tohoto časopisu zásadním způsobem ovlivnil. Počátkem šedesátých let spoluzaložil Ekumenický seminář při Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Jirchářích (1963–1970), v němž se vedly svobodné diskuse bez ohledu na politický a náboženský názor, a účastnil se jeho práce. Podílel se také na přípravě katolického Díla koncilové obnovy, roku 1968 byl místopředsedou celostátního přípravného výboru. Své aktivity však neomezoval jenom na tehdejší Československo, ale navazoval kontakty i v zahraničí, především v německy mluvících zemích a Polsku. Roku 1966 se stal dopisujícím členem Vídeňského kruhu pro hlubinnou psychologii.

Od počátku sedmdesátých let se podílel na aktivitách českého undergroundu. Od prvních let normalizace také spolupořádal polooficiální nebo nepovolené přednáškové a diskusní cykly, na nichž přednášel mimo jiné Jan Patočka. Po podpisu Charty 77, k jejímž hlavním iniciátorům patřil, dostal na foniatrii výpověď a sehnal jedině místo nočního hlídače. V květnu 1979 byl ve spojitosti se svými aktivitami ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných zatčen. Z vyšetřovací vazby ho propustili za půl roku pro nedostatek důkazů. Po několikaletém nátlaku Státní bezpečnosti emigroval v roce 1983 do Vídně, kde začal spolupracovat s Ústavem pro vědy o člověku (IWM) a dalšími institucemi. Publikoval v exilových časopisech, zejména v revui Paternoster.

V roce 1990 se vrátil do Československa a krátce pracoval jako přednosta Ústavu humanitních věd při 1. lékařské fakultě UK a ve Filosofickém ústavu. V posledních letech života byl upoután na lůžko s těžkou nemocí.

Je autorem desítek studií a článků z oblasti filosofie, literatury a psychologie. Společně s M. Hyblerem napsal knihu Únos Európy (knižně 1994) a jako samostatný svazek vydal své Dopisy z Ruzyně (samizdat: 1980, tiskem: Revolver Revue č. 45/2001, knižně: 2011).

V době, kdy nebylo snadné získávat informace ze svobodného světa, uváděl do Československa – s neobyčejnou schopností rozpoznat podstatné a živé hodnoty – jména myslitelů a spisovatelů, zde do té doby neznámých či jen velmi málo známých. Přeložil a zprostředkoval či pomáhal zprostředkovat díla Martina Heideggera, Pierra Teilharda de Chardin, Hanse-Georga Gadamera, Grahama Greena a mnoha dalších. Také se soustředěně zabýval tehdy opomíjenými jmény v české literatuře, jako byli Ladislav Klíma, Bohuslav Reynek, Jakub Deml, Josef Florian, Jaroslav Durych…
Robert Krumphanzl