Nakrmit kámen

Z prozaické prvotiny polské scenáristky a režisérky Bronky Nowické Nakrmit kámen, která právě vyšla v překladu Heleny Stachové v Edici RR, přinášíme čtenářům Bubínku ukázku a zveme na autorské čtení: společně s uvedením výboru z próz Lucie Holé Příznaky se uskuteční ve čtvrtek 18. října od 19 hodin v Café Club Míšeňská.

Bronka Nowicka, foto © Prot Jarnuszkiewicz, 2017

Bronka Nowicka
Nakrmit kámen

Kamašky
Miluje chuť kolena. V létě je vyjídá rovnou z kůže, v zimě přes kamašky, dokud jí na jazyk nevypelichá bavlněná srst. Do hlavy zaklíněné za koleno ukládá dítě věci, které zná.
V prstech rozetřený mravenec je cítit octem. Motýl má pudr. Krtek frak. Po kůži se dají rolovat šedivé válečky špíny. Staří lidé jsou cítit polévkou z červené řepy. Za nehty je máslo, do kterého zalézají třísky. Lidé mohou být hrbatí a praštění, ale psi a ptáci ne. Dítě saje slané koleno a ví, že to jediné, co dělí člověka od světa, je kůže. Díky ní nevsákne člověk do nekonečna věcí.

(…)

Lžička
Mrtví sladí, jen když jim dáme do rukou lžičku a sami jí kroužíme po dně hrnečku. Krystalky cukru si hrají na tornáda a ta usazují čajové lístky na kolotoče. Točí se ještě, když lžičky opřené o talířky už vychladly.
Všechno ať se hýbá. Mravenec ať běží s drobtem koláče po ubruse. Potřebujeme nad stůl vosu. Ať tu něco bzučí. Ať odzbrojí ticho té scény, než mrtví promluví řečí, kterou pro ně slepíme z tenkých papírků uchovaných slov. Než se jim ukryjeme za záda, začneme mluvit místo nich a představovat si, že pohybují ústy. Pak zvedneme nad talíře jejich prsty, rozdrobíme jimi sušenky a nalepíme drobty na bříška prstů, které si sami nasliníme. Nakonec, znaveni váhou loutek, odložíme jejich ruce na kolena a dáme tím sami sobě na srozuměnou, že tím končí jak odpolední svačina, tak vzpomínky.
Mrtví se neoblékají sami. Děláme to za ně. Stejné je to s česáním, holením, zasouváním sponek do vlasů a manžetových knoflíčků do rukávů. S přikládáním do kamen a odstavením pískající konvice.
Musí se jim čistit boty. Olizovat za ně známky a odesílat dopisy, které nám nikdo nedoručí. Nepomyslí si nic, co si nepomyslíme za ně, což znamená, že na nás myslí našimi myšlenkami.
Stává se, že ve vedru sedí v rukavicích a vlněných čepicích. Nebo v sněžných beranicích od zamrzlé řeky, u níž jsme je na jaře zapomněli.
Dítě nechává dědečka sedět u hrnku čaje, zítra mu ho zase přijde osladit. A pak zase znovu, dokud se nevypotřebuje všechen cukr světa.

Kámen
Ani kaštany v kapsách, ani kradená jablka netíží dítě tolik jako smutek. Smutek nemá nic jiného na práci než přijít a být. Nic víc. Ostatní už záleží na člověku – pokud ho přijme, smutek nabude jako kutálející se sněhová koule. Obalí se každou myšlenkou.
Teď je léto. Dítě stojí na zahradě s otevřenými ústy, valí se jimi němý úžas nad světem. Smutek leží vedle. Netaje. Ani se nepotí.
Dítě ví, odněkud ví, že žádná věc nepatří sama sobě. Ani proužek na zadečku včely, ani vlásek z konopného provázku, ani list, který padá. Jsou součástí všeho. Ale jak spatřit všechno, když kolem jsou vidět jen věci a každá chce být poznána?
Dítě cítí vzrušení. Začíná to v hlavě, stéká mezi nohy, lechtá, jako by ho někdo šimral pírkem. Dotýkal tam. Ví, že chce všechno. Ví také, že musí poznat každou věc zvlášť, aby toho dosáhlo. Takovou spoustu věcí nikdo nenechá projít mlýnem rukou a smyslů. To nelze. Koule smutku se pase na mrazivém slovu „nelze“.
Dítě zavře ústa. Loudá se domů. Cestou najde kámen.

(…)

Knoflíky
Babička chová svou matku v pokoji s polovinou dveří. Horní polovinu odřízla, aby viděla, co stará dělá. Polovinu se zámkem tam nechala. Otáčí v ní klíčem a strká si ho za živůtek. Nedá ho nikomu. Ještě by to dopuštění boží pustil do domu.
Minulý týden ji na chvíli ztratila z očí – a prababička rozstříhala záclony a pytlík s cukrem strčila do ohně. Myslela si, že je to uhlí – obojí bylo tvrdé. Všechno ve skříni rozhrabala, hledala zástěrku, že prý půjde do školy. Je jí devadesát, nepamatuje si, ani jak se sama jmenuje, ale zástěru, co se křížem zapínala přes záda, tu si pamatuje. Když ji člověk nezamkne, všechno obrátí vzhůru nohama.
„Jsi nějak moc potichu, maminko,“ volá babička do díry ve futru.
„Posrala jsem se,“ vyskočí hlava nad polovinou dveří.
„Tak musíš počkat.“
Babička své práce nenechá. Nepřipálí maso. Když má člověk v chalupě blázna, musí být všechno ostatní normální.
Do kuchyně přiletí svetr. Po něm sukně, spodnička, živůtek.
„Promiňte, ale mohla byste zavolat mou dceru? Protože já tu stojím nahá.“
„Hned přijdu, tvoje dcera jsem já.“
„To není pravda. Moje dcera má černé vlasy a je štíhlá jako proutek. Takováhle,“ objevují se nad dveřmi prsty, které berou do kleští centimetr vzduchu. „Ty jsi šedivá a tlustá.“
Babička přebaluje svou matku. Na plenách zapraská suchý zip.
„Když mi dobře zaplatíš, tak umřu,“ říká staré mimino.
Babička přináší pytlík knoflíků na peřiny. Vysype je na podlahu.
„Stačí?“
„Nevím, musím je spočítat.“
Sedím s prababičkou na zemi. Počítáme knoflíky na prstech.
„Viděla jsi někdy tolik peněz?“ ptá se.
Když se nedívá, strkám si je do bot, za košili, polykám je. Aby jich bylo méně. Pro smrt příliš málo.