V nejbližších týdnech vydá nakladatelství Atlantis první a nejslavnější Célinův román v novém překladu Anny Kareninové, která na toto téma před časem odpovídala do rubriky RR otázka. Dnes z Cesty na konec noci v jejím převodu přinášíme ukázku.
Anna Kareninová, foto © Karel Cudlín, 2016
Cesta na konec noci
L. F. Céline
Ferdinand pracuje u Forda, potkává a opouští Molly
Na ulici mi to kolemjdoucí říkali stejně jako předtím ten četař v pralese. „Tamhle je to ! říkali. Zabloudit nemůžete, je to přímo naproti vám.“
A skutečně jsem uviděl veliký budovy, rozložitý a prosklený, takový nekonečný klece na mouchy a v nich se pohybovali lidi, ale jenom taktak, jako by se už jen chabě bránili čemusi nemožnýmu. Tohle je ten Ford? A pak všude kolem a nahoru až k nebi těžký a zmnožený a hluchý rachot spousty strojů, tvrdý rachot soukolí, co se zatvrzele točej, valej, sténaj a pořád jsou připravený drtit a nikdy nic nerozdrtí.
„Tak to je ono, řekl jsem si… Povzbudivý to není…“ Bylo to dokonce horší než všecko ostatní. Šel jsem blíž, až k vratům, kde bylo na břidlicový desce napsaný, že se přijímají dělníci.
(...)
Všecko se v tý ohromný budově otřásalo, i člověk sám byl od nohou až k uším zachvácenej tím třasem, šlo to z oken i z podlahy a ze železa, otřesy rozechvívaný shora dolů. Člověk se sám chtěj nechtěj proměňoval ve stroj celým tělem roztřásaným v tom hrozitánsky vzteklým rachotu, co vám zabíral vnitřek a hlavu kolem dokola a pod pasem vám rozpajtloval střeva a drobnými překotnými nárazy, nekonečnými a neúnavnými, se zas vracel k očím. Jak jsme šli dál, ubývalo nás. Na ty, co nás opouštěli, jsme se vždycky při loučení usmáli, jako by všecko, co se dělo, bylo docela milý. Mluvit spolu ani slyšet se jsme nemohli. Pokaždý zůstali tři nebo čtyři u stroje.
Člověk přece jenom odolává, těžko si zprotiví svou podstatu, chtěl by to všecko zastavit a přemýšlet o tom a slyšet v sobě lehce bušit srdce, ale to už se nemůže. Už to nemůže skončit. Nekonečná krabice oceli podléhá katastrofě a my se v ní točíme i se stroji a s celou zemí. Všichni dohromady ! A s nesčetnýma kolečkama a bucharama, co nikdy nedopadaj zároveň s těmi hřmoty, drtí se jedny o druhý a některý tak prudce, že kolem sebe vyvolávaj jakoby nějaký ticha, který vás trochu oblažej.
Vozík plný železných součástek se na úzkokolejný trati kodrcá mezi nástroji. Z cesty ! Uskočte, aby ten malý hysterik mohl popojet ještě kousek. A hop ! už si to pouťovej blázen řinčí dál mezi řemenama a setrvačníkama a veze lidem jejich dávky roboty.
Skloněný dělníci, který se snažej co nejvíc zavděčit strojům, jsou vám odporný, jak mašinám přistrkujou šrouby a další šrouby, místo aby se zápachem oleje, s tou párou, co hrdlem spaluje bubínky a vnitřek uší, jednou provždy skoncovali. Nesklánějí hlavy hanbou. Hluku člověk podléhá tak jako válce. Poddává se strojům s těma pár myšlenkama, co se mu ještě mihotaj za čelem na samým vršku hlavy. Je konec. Všecko kolem, na co se člověk podívá, všecko, čeho se dotkne ruka, teď ztvrdlo. A všecko, na co si člověk ještě dokáže trochu vzpomenout, je taky ztuhlý jak železo a už to nemá chuť myšlenky.
Člověk jedním rázem hnusně zestárl.
Musí potlačit vnější život, udělat i z něj ocel, něco užitečnýho. Neměl ho dost rád takovej, jakej byl, a teď to má ! Musí z něj udělat předmět, něco pevnýho, to je Řád.
Zkusil jsem říct mistrovi něco do ucha, místo odpovědi zachrochtal jak vepř a jenom posunky mi ukazoval, pěkně trpělivě, ten prostinký pohyb, co jsem ho od tý chvíle měl vykonávat už navždy. Mý minuty, mý hodiny, můj zbylý čas jako těm zde bude ubíhat v podávání malých čepů slepci vedle mě, který je připilovával, pořád tytéž čepy, už mnoho let. Hned jsem to dělal úplně špatně. Nevynadali mi, jenom mě jako neschopnýho po třech dnech týhle první práce poslali vláčet vozík naloženej šroubovýma maticema a popojíždět s ním od stroje ke stroji. Tam jsem nechal tři, tady dvanáct, tamhle jenom pět. Nikdo se mnou nemluvil. Člověk existoval už jen na vážkách mezi otupěním a zešílením. Záleželo jenom na hřmotící nepřetržitý práci tisíců a tisíců nástrojů, který rozkazovaly lidem.
Když se v šest hodin všecko zastaví, člověk si ten hluk odnáší v hlavě, já jsem ho míval toho hluku a taky zápachu z oleje ještě na celou noc, jako by mi navěky dali novej nos a novej mozek.
A jak jsem se všeho vzdával, pozvolna se ze mě stal jiný člověk… Nový Ferdinand. Za několik týdnů. A přesto jsem zatoužil znovu uvidět lidi venku. Ne lidi z dílny, to ne, to byly jen ozvěny a zápachy strojů zrovna tak jako já, těla donekonečna roztřesený, moji druzi. Chtěl jsem se dotknout nějakýho opravdovýho těla, růžovýho těla opravdovýho života, tichýho a měkkýho.
(...)
K jedné z tamějších mladých žen tam, k Molly, jsem brzy pocítil onu neobyčejnou důvěru, která u bojácných lidí nahrazuje lásku. Vzpomínám si, jako by to bylo včera, na její laskavost, na její ušlechtilý dlouhý a světlý nohy, nádherně štíhlý a svalnatý. Pravá lidská aristokracie, ať si říká, kdo chce, co chce, je v nohách, v tom se nedá zmýlit.
Stali jsme se důvěrnými na těle i na duchu a každý týden jsme se spolu chodili několik hodin procházet po městě. Prostředků měla dost, tahle má milá, jelikož si v nevěstinci přišla na nějakých sto dolarů denně, kdežto já jsem u Forda vydělával sotva šest. Láska na výdělek ji skoro nijak neunavovala. Američani to dělají jako ptáci.
K večeru, když jsem se s ní po večeři sešel, jen co jsem dotahal svůj kolportérský vozík, jsem se přece jen přinutil nasadit příjemnou tvář. S ženami musí být člověk veselý, aspoň na začátku. Sžírala mě veliká nejasná touha navrhovat jí všelijaký věci, ale neměl jsem už sílu. Molly dobře věděla, jak člověka průmysl zhuntuje, byla na dělníky zvyklá.
(...)
„Tak už k Fordovi nechoďte ! brala mi Molly odvahu ještě víc. Najděte si radši nějaké místo v kanceláři… Jako překladatel například, to se pro vás hodí… Knihy máte rád…“
Velice mile mi takhle radila, chtěla, abych byl šťastný. Poprvé se o mě zajímal lidský tvor, z nitra, smím-li to tak říct, o mý sobectví, vžíval se do mé situace a nesoudil mě jenom z té své jako všichni ostatní.
Á ! kdybych ji potkal dřív, Molly, když byl ještě čas vybrat si cestu ! Než jsem promrhal své nadšení s tou rajdou Musynou a s tou sviňkou Lolou ! Ale bylo pozdě obnovit si mládí. Už jsem v ně nevěřil ! Člověk zestárne rychle a k tomu ještě nenapravitelně. Zjistí to podle toho, jak si najednou bezděky zamiluje svý neštěstí. Příroda je prostě silnější než vy, to je celý. Zkouší nás na jeden způsob a z toho způsobu se dostat nemůžeme. Já jsem se vydal směrem neklidu. Člověk bere pozvolna svou úlohu a svůj osud vážně, ani si to dost neuvědomuje a pak, když se otočí, je dost pozdě ho měnit. Najednou je někým neklidným a rozumí se, že je to navždy.
(...)
Chtěl jsem se vyhnout tomu, abych ji ranil, ona to chápala a předstihla mou obavu. Byla tak hodná, že jsem se jí nakonec přiznal k tý svý mánii, co mě sžírá, odevšad se vypařit. Poslouchala mě mnoho dní, jak se holedbám, jak nechutně mluvím pořád o sobě a zmítám se mezi přeludama a nadutostí, a nevyvedlo ji to z míry, právě naopak. Jenom se mi pokoušela pomoct, abych tu marnou a bláhovou úzkost přemohl. Nechápala dost dobře, kam chci s tím blouznivým sněním dospět, ale přesto mi dávala za pravdu proti přízrakům nebo s nimi, jak jsem zrovna chtěl. Tímhle vlídným přesvědčováním se mi její dobrota stala blízkou a skoro osobní. Ale připadalo mi, že to pak začínám hrát ošidnou hru s tím svým slavným osudem, s tím smyslem svýho bytí, jak jsem tomu říkal, a od tý doby jsem jí rázem přestal říkat všecko, na co myslím. Vrátil jsem se úplně sám do sebe a byl jsem rád, že jsem ještě nešťastnější než dřív, protože jsem si do tý svý samoty přinesl nový způsob sklíčenosti a něco, co se podobalo pravému citu.
(...)
S Molly jsme se vyhýbali složitým důvěrnostem. A pak, věděla, na čem je. Byla příliš upřímná, aby toho měla o nějakým žalu moc co povídat. Stačilo jí, co se děje uvnitř, v jejím srdci. Líbali jsme se. Ale nelíbal jsem ji tak, jak bych byl měl, doopravdy na kolenou. Vždycky jsem trochu myslel zároveň na jiný věci, abych neztrácel čas a něhu, jako bych si byl chtěl všecko uchovat pro nevím co nádhernýho, velebnýho, pro potom, ale ne pro Molly a ne pro tohle. Jako by mi život, zatímco jsem utrácel svůj žár v objetích s Molly, měl odnést, ukrýt to, co jsem o něm chtěl vědět, o tom životě v hlubinách temnoty, a jako bych ho už nikdy neměl mít dost a nakonec měl všecko ztratit z nedostatku sil, jako by mě život měl napálit stejně jako všecky ostatní, Život, pravá milenka opravdových mužů.
(...)
Přišla chvíle odjezdu. Jednou večer jsme o něco dřív, než se obvykle vracela do domu, šli k nádraží. Během dne jsem se byl rozloučit s Robinsonem. Ani jemu nebylo valně, že ho opouštím. Všecky jsem pořád opouštěl. Když jsme s Molly čekali na vlak, šli kolem nás na nástupišti muži, co dělali, že ji neznají, ale všelicos si šuškali.
„Jste už daleko, Ferdinande. Děláte přesně to, co toužíte udělat, Ferdinande, viďte? To je důležité… Jenom na tom záleží…“
Vlak vjel do nádraží. Když jsem uviděl lokomotivu, už jsem si svým dobrodružstvím nebyl tak jistý. Objal jsem Molly s posledním zbytkem odvahy, co mi zůstala v těle. Cítil jsem žal, tentokrát opravdový žal, nad celým světem, nad sebou, nad ní, nad všemi lidmi.
Možná že právě tohle člověk hledá skrz život, nic než tohle, největší možný zármutek, aby se stal sám sebou, než umře.
Od toho odjezdu uplynulo hodně let a pak ještě hodně let… Často jsem psal do Detroitu a pak jinam na všecky adresy, co jsem si pamatoval a kde ji mohli znát, zajít za Molly. Nikdy jsem nedostal odpověď.
Ten Dům je teď zavřený. To jediné se mi doneslo. Dobrá, obdivuhodná Molly, může-li ještě z nějakého místa, které neznám, číst, co tu píšu, chci, aby věděla, že jsem se pro ni nezměnil, že ji mám pořád a navždycky rád, tím svým způsobem, a že může přijet, když bude chtít, sdílet můj chléb a můj kradmý osud. Jestli už není krásná, co na tom ! Srovnáme se ! Uchoval jsem si z ní v sobě tolik krásy, tak živoucí, tak teplé, že jí mám dobře pro oba a ještě aspoň na dvacet let, tak akorát, než to zabalíme.
Musel jsem být jistě blázen, že jsem ji opustil, navíc blázen odporný a chladný. Vzdor tomu jsem až dodnes svou duši uhájil, a jestli si pro mě zítra přijde smrt, nikdy nebudu, to vím jistě, tak docela chladný, škaredý, tak těžký jako ostatní, tolik laskavosti a snu mi Molly za těch několik měsíců v Americe darovala.
Přeložila Anna Kareninová.