Archiv výtvarného umění, který založil Jiří Hůla v roce 1984, se již dlouho, systematicky a jedinečně stará o konzervaci a archivaci stop, otisků a reflexí výtvarného světa. V posledních letech tato nezisková organizace obohatila svou činnost ještě o vydávání odborných publikací. Výraznými byly titul Sídliště Solidarita (2014) Barbory Špičákové v grafické úpravě Adély Svobodové či dvoudílná bibliografie Zdenek Seydl a knihy (2015), kterou připravili Jiří Hůla, Barbora Špičáková a Irena Lehkoživová a která vyšla v originálním grafickém zpracování studia Carton Clan. Před třemi lety přibyl knižní soupis grafik Marie Blabolilové s česko-anglickým textem Jiřího Hůly, na bibliografii a dalším se kromě něj podílely Hana Aulická a Irena Lehkoživová, autorem grafické úpravy je opět Carton Clan.


Marie Blabolilová, 2013, foto Karel Cudlín


Ačkoliv u čárových leptů Marie Blabolilové patří rastr a pravidelná mřížka mezi hlavní poznávací znamení, výrazně žlutá obálka s titulem Marie Blabolilová: Grafika je minimalistická – až na název a citát na zadní straně je zcela prázdná a nevyzdvihuje žádné z autorčiných děl jako stěžejní, na rozdíl od mnoha katalogů a výtvarných monografií. Grafik Jiří Vaněk pro soupis grafického díla vytvořil důsledný systém, ve kterém jsou veškeré práce (jejichž náklad, v knize rovněž evidovaný, obvykle činil 50, výjimečně i 100 kusů) zmenšeny v přesném poměru. Velké tisky, tedy ty přesahující alespoň na jedné straně rozměr 210 mm, jsou reprodukovány v měřítku 1 : 7, zatímco menší formáty v poměru 1 : 4. Soubor je to relativně kompletní, tedy grafický catalogue raisonné, v knize se dočteme, že z celého konvolutu téměř tisíce leptů pouhá čtyři díla z raného studentského období nebyla dohledána.


Velké obilí, 1983, čarový lept


Malířka, grafička a restaurátorka Marie Blabolilová se narodila v roce 1948 v Praze, kde v letech 1963–1967 studovala Střední odbornou školu výtvarnou. V letech 1967–1973 pokračovala na Akademii výtvarných umění, tam začínala v malířském ateliéru Františka Jiroudka, později přešla do ateliéru grafiky Ladislava Čepeláka, ani u jednoho však nenašla porozumění, což souviselo i se skutečnostmi právě probíhající „normalizace“. Snad jediným důležitým učitelem se pro ni stal Jiří John, který na AVU vedl hodiny večerního kreslení. Přestože jej Blabolilová na lekcích zastihla jen krátce před jeho předčasnou smrtí v roce 1972, v její tvorbě zřetelná stopa johnovských vnitřních krajin, keřů a remízků zůstala. Díky Johnovi se také seznámila s technikou čárového leptu, kterou si nejen osvojila, ale učinila z něj pro sebe klíčové médium. Po ukončení akademie začala sama učit na lidové škole umění v Litoměřicích, od roku 1984 se živila jako restaurátorka nástěnných nástropních maleb. Příliš nevystavovala a až po dlouhé době se jí dostalo oficiálního ocenění – v roce 2003 obdržela cenu Vladimíra Boudníka a v roce 2008 čestné uznání na XIV. ročníku soutěžní výstavy Grafika roku. V Revolver Revue č. 93/2013 představila Magdalena Juříková její lepty, pracoviště Marie Blabolilové přiblížil Viktor Karlík a Karel Cudlín v cyklu Ateliéry v č. 62/2006.


Velký interiér, 1989, čarový lept


Grafiky Marie Blabolilové jsou méně známé než její malby, pro které v určitém období, od roku 1985, využívala namísto plátna jako podklad stará linolea, což byl dle ní přirozený proces, jak zmínila v katalogu k výstavě Krabičky, uspořádané v roce 1983 v Galerii H: „Ten nápad s linoleem, to bylo docela jednoduché. Malovala jsem židle a stoličky, kanystry z umělé hmoty, věci, které mám doma v bytě nebo v ateliéru. Stály na podlaze a na podlaze ateliéru máme právě takové lino. Napadlo mě, že bych tu podlahu malovat ani nemusela, že bych lino mohla vzít a malovat přímo na ně.“ Malby rázem dostaly ráz hrubého tiskového rastru. Blabolilová říká, že jejím oblíbeným autorem a kolegou umělcem byl Otakar Slavík, který přišel s principem tečkovaného obrazu již ke konci šedesátých let. Obdobně si Blabolilová považuje výtvarnice Aleny Kučerové – její figurativní motivy jsou sice tématům Marie Blabolilové vzdálené, ovšem tvorba obrysů pomocí perforovaných bodů na plechových matricích jistě spadá pod princip hledání univerzálního rastru. Malby a grafiky se ovšem i u Marie Blabolilové doplňují a mnohé malířské náměty najdeme i v pracích na papíře.


Domov, 1996, čarový lept


Mřížka je prvek, který v abstraktním umění symbolizuje řád. Ačkoliv si již renesanční malíři předkreslovali linie za účelem dokonalé perspektivy, ve výsledku tyto obrazy působí přirozeně a úběžníky pod výslednou malbou rozkryje jen zkušené oko. Naopak avantgarda začala mřížku přiznávat a sítě se staly plnohodnotným prvkem kompozice. Marie Blabolilová pak ve svých grafických listech dokáže zkombinovat technický přístup s intimní atmosférou, přitom ale zcela odosobněnou: prázdné ulice, urbanistické pohledy s perspektivou až do nekonečna, městská zákoutí podchodů, panelákových sídlišť a starých plotů. Navíc si pohrává s měřítkem. Když se jednou věnuje drobnému výřezu, vzápětí v další sérii odzoomuje do božského nadhledu z výšky. Dokáže se od detailu parkety či dlažební kostky v přechodu pro chodce přemístit nad celý smíchovský blok činžáků, kde měla půdní ateliér. Stejně tak vidí vševědoucně skrz zdi a její axonometrie interiérů připomenou slavnou Le Corbusierovu kresbu Maison Dom-ino z roku 1914, ačkoliv francouzský architekt by do svého plánu nikdy neumístil stůl, židle a lampu. Některé autorčiny lepty vynikají palčivou ironií, například když se divák v grafice s názvem Domov ocitá uvnitř klece pro křečka a kolem sebe vidí jen nekonečný horizont složený z mřížkového rastru. Na základě takových grafik z devadesátých let je možné vzpomenout na experimentální prostorové a utopické vize architektonického studia Superstudio z Florencie, které v šedesátých letech pomocí pravidelného rastru síťové struktury ve svých návrzích přemýšlelo o zcela novém pojetí prostoru a anti-architektuře.


Poslední večeře, 2001, čarový lept


Mnohé grafiky odehrávající se v urbanistické zástavbě působí futuristicky či snad i trochu apokalypticky, neboť na vyobrazených ulicích ani za okny nenajdeme žádný právě probíhající lidský život, snad jen jeho stopy. Figurativním námětům se Marie Blabolilová vždy vyhýbala, protože prý „figury nesnáší a má odpor k dílům mající děj“, jak v knize píše Jiří Hůla. I když není možné mluvit výslovně o Neue Sachlichkeit v kontextu tvorby vznikající mimo německé území, je zřejmé že se i Blabolilová inspirovala všední každodenností. Džbánky a sklenice umístěné v kuchyňské kredenci, prádlo na šňůře či knihovna jsou motivy dobře známé i z jejích linoleových obrazů. Kromě všednosti upomínají k archetypálnímu ženskému elementu, v autorčině tvorbě především v malbě přítomnému. Naopak lineární rastry, typické pro její grafiku, mohou asociovat tradičně chápaný mužský element, který s ostrou přesností člení prostor rovnoběžkami, vektory povrchů a jejich průniky, ať už dovnitř, nebo ven. Oblé a měkké tečky v barevné malbě a hranaté a tvrdé čtverce v černobílé grafice společně vytvářejí harmonický dualismus jinu a jangu tvorby Marie Blabolilové. Přestože lepty jsou monochromy, z grafik cítíme barvu a proměny ročních období. Díky přírodním motivům – Chmel, Dřevo, Rákos, Větve, Obilí, Smrk, Žně – jsme schopni rozpoznat plynutí času a stejně tak autorka umí čas dokonale zastavit, ve svých městských výjevech navozujících existenciální atmosféru některých velkých evropských románů. Mezi náměty grafik však najdeme také náboženská témata, jako je Zmrtvýchvstání či Poslední večeře, ačkoliv opět bez přítomnosti Krista, apoštolů a dalších postav. Zůstal pouze prostor, ve kterém se událost konala, aktéři již odešli.


Smíchov, 2005, čarový lept


Blabolilová říká, že mezi své oblíbené malíře řadí i středověké mistry, například Mistra Litoměřického – reprodukcí jeho děl využívala pro koláže a vlepovala je do zátiší a interiérů malovaných řezanými malířskými válečky. Tyto postupy jsou i důkazem jejího zaujetí amatéry a naivisty, sama by prý „nejraději zapomněla na odborné školení“. Možná se umí na svět kolem sebe dívat víc očima člověka než umělce. V každém případě nachází stále nové pohledy na všední věci, ať už je to uvolněná pálená taška na sedlové střeše, či hřeben rozčesávající vlasy. Přece jen jsou tu další a další volné chlívečky mřížek, které je třeba zaplnit. Dost možná jich je neomezené množství, dost možná si protiřečí, ovšem Marie Blabolilová je dokáže kategorizovat uvnitř vlastního síťového mikrokosmu, a vytváří tak vyvážený celek.


Parkety, 2007, čarový lept



Přechod, 2008, čarový lept