Má první vzpomínka na herečku Janu Frankovou? Byla docela mladá, čerstvá absolventka DAMU, a přece zapamatovatelně, výrazně a osobitě zahrála vedle Jiřího Adamíry v Realistickém divadle Maryšu. Myslím, že pro Otomara Krejču to pak byla jasná volba: Franková bude Aňa v Čechovově Višňovém sadu, zahajovací inscenaci obnoveného Divadla za branou II na samém počátku polistopadových let!


Jana Franková v inscenaci Bernanosových Dialogů karmelitek, režie Helena Glancová, Divadlo za branou II, 1991, foto Magdalena Bláhová


Pro obsazení určité role se (snad každý) režisér rozhoduje do určité míry intuitivně. Tak i já hledala klíčovou postavu pro inscenaci Bernanosových Dialogů karmelitek, které měly v Divadle za branou II premiéru v roce 1991. Blanka de la Force, která si zvolila řeholní jméno sestra Blanka od Kristovy úzkosti – věřila jsem, že právě ta věcná, pevná a statečná Maryša-Jana najde pochopení pro zdánlivě křehkou Blanku, která celý život překonává svůj strach s důvěrou, že „Pána Boha přece neuráží… strach nemůže Boha urážet“, aby v závěru tváří v tvář gilotině, osvobozená od úzkostí sólově dozpívala smrtí přerušenou píseň svých sester... Věřila jsem, že Bernanosovy věty u ní nebudou znít jako vznešené proklamace. O jejím přístupu možná hodně napoví maličkost: před každou reprízou si přála, abychom si našly chvíli, která jí pomůže se „vyladit“ do vnitřního světa, kde slova jen nesdělují, neinformují, ale vydávají svědectví…

V Českém roku (1993), komponovaném „pořadu pro rodiče a děti“ téhož divadla, který vycházel z lidové poezie, byla spontánní, veselá, ale také propojená s magickou silou starodávných pověr a říkadel… To se s nebývalou intenzitou projevilo později v sólovém provedení veršů z Erbenovy Kytice (V poli mnoho bylin stojí…), které nastudovala ve spolupráci se sestrou Hanou (Divadlo Dagmar, 1997). Obdivovala jsem opakovaně jako zasažený divák autentickou sílu baladičnosti, kterou jen s několika rekvizitami, bez vnějších pomůcek sama dokázala zaplnit scénu.

Snažila jsem se i v průběhu dalších let se zájmem (i když zahanbeně musím přiznat, že ne docela důsledně) sledovat její nejrůznější aktivity. A co jich bylo! Na některých se podílela jako herečka, autorka scénářů i režisérka a mnohé se mi na dlouho vryly do paměti. Někdy účinkovala sama (rozhlasové četby, vyprávění, recitace a například večer Reynkovy poezie v Literární čajovně Suzanne Renaud v Havlíčkově Brodě, a jiné a jiné); ale stále častěji se věnovala pořadům, které dělala pro děti a s dětmi, posledních šest let jako umělecká vedoucí Dismanova rozhlasového dětského souboru. 

Ptali se jí někde na její „pedagogické krédo“ při práci s nadanými dětmi. Její odpověď o Janě myslím hodně napoví – „jednoduše shrnuto: nepošlapat, rozvinout, podpořit“.

Nikdy jsem její „nové“ působení necítila jako dezerci od divadla. Jako neúplnou náhražku. Snad právě naopak. Jako by tu vstoupila na půdu, kde byla „doma“ a mohla naplno uplatnit svoje schopnosti a talenty.

Zdálo se mi, že v tom byla úspěšná a šťastná.


Jana Franková, 1990, foto archiv rodiny