Jak dokázal fotografovat někdo, kdo ostřil, mačkal spoušť, zakládal film, zvětšoval z desek a nosil těžký vercajk jenom levačkou? Josef Sudek (1896–1976) neměl pravou ruku. Přišel o ni ve dvaceti letech na italské frontě. Navíc mžoural na jedno oko a hrbil se. Na první pohled válečný invalida, ostatně po návratu do Čech chvíli pobýval v karlínské Invalidovně. Když se navíc zabalil do černého pytle, aby v plenéru mohl založit negativ do kamery, působil jako velký pokroucený kokon, jak ve vzpomínkách na slavného fotografa uvádí Jaroslav Kysela. A mistrovo dílo se dodnes postupně dostává na světlo jako motýl líhnoucí se ze zaprášené kukly archivů, jak ukázala i výstava Fešandy ze šuplíku. Sudek a sochy v Domě fotografie Galerie hlavního města Prahy (23. 6. – 27. 9. 2020, kurátorky Hana Buddeus, Katarína Mašterová).


Fešandy ze šuplíku. Sudek a sochy, Dům fotografie, Galerie hlavního města Prahy, fotografie z výstavy © Tomáš Souček

Nejdřív ale trochu o fotografově sestře Boženě Sudkové (1897–1990). Ačkoliv Sudek neměl manželku, sdílel domácnost s jedinou ženou – svou sestrou. Od února letošního roku se oběma sourozencům věnovala výstava Krajina dětství, vlivem pandemie prodloužená až do září. Pro galerii Josefa Sudka na Úvoze ji připravil teoretik fotografie a specialista na Sudkovo dílo Jan Mlčoch. V bývalém Sudkově domě, kde galerii spravuje Uměleckoprůmyslové muzeum, vystavil fotografie a předměty spojené s dětstvím obou sourozenců a později i spolupracovníků. Pouze o rok mladší sestra svého bratra snad tolik milovala či měla tak málo ambicí prosadit se vlastní tvorbou, že veškerou svou energii věnovala organizaci jeho práce a péči o společnou domácnost – navzdory skutečnosti, že byla sama vyučená fotografka. Vedla firemní agendu, retušovala bratrovy fotografie či zaznamenávala výdaje pro účetnictví. Její zápisy jsou v účetních knihách snadno rozpoznatelné, jelikož jsou krasopisné v porovnání se Sudkovým písmem, kostrbatým v důsledku nutnosti přeučit se kvůli amputaci ruky z pravé na levou. Po smrti bratra, kterého přežila o čtrnáct let, spravovala jeho pozůstalost a v roce 1978 ji nezištně darovala, jistě také zásluhou působení teoretičky Anny Fárové, do mnohých institucí včetně fototéky Ústavu dějin umění Akademie věd ČR. Ženy v dějinách fotografie představují do poloviny 20. století raritu (až na pár výjimek-pionýrek, jakými byly například Britka Anna Atkins či Vídeňačka Trude Fleischmann – mimochodem zajímavá shoda jmen s úspěšnými fotografkami sestrami Fleischmannovými, které ve třicátých letech založily ateliér OKO). Fotografií či studií, které pořídila sama Božena, je na výstavě pár. Najdeme zde zato její dětskou košilku či portréty pořízené bratrem – ačkoliv to byla právě ona, která již v Kolíně zvolila cestu fotografky, zatímco on se vyučil knihařem. Boženu Sudkovou tedy můžeme matně vidět za bratrovým odkazem. A vědět, že ač se o něm traduje, jak velký byl samotář, nechyběl jeho životu ženský element. Pevné společenství bratra a sestry vystihuje fotografie tehdy již sedmdesátiletých sourozenců na Hradčanském náměstí ze začátku sedmdesátých let, pořídila ji česko-americká fotografka a Sudkova žačka Sonja Bullaty a nachází se v pozůstalosti Josefa Sudka.


Sonja Bullaty, (Božena Sudková a Josef Sudek na Hradčanském náměstí), pravděpodobně zač. 70. let 20. stol., barevná fotografie, 8,8 × 12,8 cm, UPM, Písemná pozůstalost Josefa Sudka, Složka 10. Repro © UPM

Sám Sudek nefotografoval lidi rád a pořizování portrétů se vyhýbal, jak se dozvíme v katalogu k výstavě Sudek a sochy v Domě fotografie. Zato ho zajímalo fotografování soch, ačkoliv to byly zakázky dle zadání. Paraván ze skleněných tabulek s fotografiemi nejrůznějších hlav a bust – od Lenina přes masku kmene Dan Ngere, Masaryka, čínské bódhisattvy, modernistickou hlavu Hany Wichterlové až po gotickou kamennou konzolu s lidskou maskou – ukazuje hned při vstupu na výstavu šíři tohoto Sudkova zájmu. Fotografoval pro samotné sochaře, z nichž mnozí se ze zákazníků stávali přáteli, ale také pro desítky uměleckých spolků a nakladatelství. Mezi jeho klienty patřily S. V. U. Mánes, Artia, Volné směry, Družstevní práce, Melantrich, z mnohých umělců pak František Tichý, Bohumil Kafka, Emil Filla, Bedřich Stefan či sousedka Hana Wichterlová, která měla sochařský ateliér hned pod Petřínem. Profesionální fotografování různých uměleckých děl, jemuž se Sudek věnoval především od třicátých let, pokračovalo ve velké míře a s daleko větší vášní fotografováním soch. Tehdy přestávalo jít o pouhou reprodukci předlohy, sama fotografie díky Sudkovu přístupu získávala potenciál originálního uměleckého díla. V doprovodných textech k výstavě se tak v jedné z kapitol právem vzpomíná na Pygmaliona a jeho oživenou sochu, neboť Sudek dokázal ve statických „fešandách“ probudit život i tím, jak je obcházel a hledal ideální pohledové linie pro správný záběr. Dalšími tématy v tomto okruhu jeho díla jsou fragmenty, ruiny a torza, včetně zmizelých stromových soch v beskydském pralese.


Josef Sudek, (Hlava ženského božstva, Čína, 18. stol., Národní galerie Praha, nedat.), negativ na skleněné podložce, 16 × 12 cm, Fototéka ÚDU, S11903N. Repro © Vlado Bohdan, ÚDU. © Josef Sudek, dědicové


Josef Sudek, (Votivní terakotová maska z chrámu Artemidy Orthie ve Spartě, 6. stol. př. Kr., fotografie reprodukce), 1936–1937, negativ na skleněné podložce, 12 × 9 cm, Fototéka ÚDU, S12960N. Repro © Vlado Bohdan, ÚDU. © Josef Sudek, dědicové

Nebylo to letos první léto, kdy se veřejnost mohla hlouběji seznámit s dosud méně známou Sudkovou tvorbou. Před dvěma lety se v tom samém Domě fotografie GHMP konala výstava Topografie sutin (kurátoři M. Kubištová, V. Lahoda a K. Maštarová), která ukázala do té doby mnohdy neznámá pražská zákoutí zničená válkou vedle těch již ikonických. Loni v létě se zas v Sudkově ateliéru na Újezdě uskutečnila výstava Obrazy a odrazy (kurátor M. Pavlis), která představila skupinu Sudkových fotografií malířských děl – ta na jedné straně na snímcích ztratila auru originálu, na druhé nabyla nové originality, i díky snaze zobrazit barvy navzdory černobílému pozitivu. Celý konvolut se týká stovky maleb (přičemž některé z nich jsou dnes již zničené či ztracené), které Sudek fotografoval od dvacátých let minulého století, poté co jej oslovil Emil Filla s prosbou, aby reprodukoval několik obrazů a soch pro časopis Volné směry, kde působil jako redaktor. Poprvé Sudkovi zadal reprodukci sochy Rodinova Jana Křtitele, u které se fotografovi začal líbit detail nohy jako samostatná socha (i tato v něčem iniciační fotografie je na výstavě k vidění jako originální negativ). Nejen pořizování, ale i vnímání reprodukcí malířských i sochařských děl bylo možné používat k trénování vlastního oka. Emil Filla věřil, snad podobně jako André Malraux, že „pomocí fotografie, pomocí zvláště zvětšených detailů učí se oko opět vnímat, je vedeno k postřehům, které před originálem svým zkaženým způsobem přehlíželo“ (Práce oka, Volné směry, r. 31, 1935, s. 22–24).


Fešandy ze šuplíku. Sudek a sochy, Dům fotografie, Galerie hlavního města Prahy, fotografie z výstavy © Tomáš Souček

Letošní výstava Fešandy ze šuplíku (jak Sudek označoval gotické madony, ale také svobodné ženy) ukazuje další dosud méně známou polohu jeho tvorby. O motivu ženského elementu leccos napovídá nejen název, ale i růžová barva přítomná ve „vizuálu“ výstavy – růžovou najdeme na podkladových papírech na některých místech instalace i na přebalu katalogu. Tato barva v doprovodu familiárního označení „fešandy“ odkazuje k portrétovaným středověkým madonám, ale také k čistě praktickému faktu – vychází z informačních papírů využívaných v kartotéce k rozřazení materiálu, které jsou tónovány růžově, modře a béžově. Na růžové kulisy vsadily kurátorky a mohly by snad být blízké i samotnému fotografovi. Sám si nebral servítky a často si hrál s jazykem, jak čteme i z vystaveného dopisu Josefu Wagnerovi z roku 1937: „Tak sem dnes dostal od Tebe báječnej líbes brífes. Jo až já budu v Kuksu tak budu mít taky raupy. Zatim smrdím v Praze. Už před týdnem jsem Ti chtěl napsat, že přijedu, ale Šourek mě prohání šunky a musím mu […] střílet na výstavě. Přikládám Ti z té střelby několik fešand.“ Text je napsán na zadní stranu Sudkovy fotografie, která je vystavena v prostoru galerie tak, že si ji můžeme prohlédnout z rubu i líce. Ostatně je tu několik fotografií vystavených tak, že je vnímáme spíše jako trojrozměrné objekty.


Dopis Josefa Sudka Josefu Wagnerovi, asi 1937, napsaný na rubu fotografie. © Josef Sudek, dědicové

Práce architekta výstavy Zbyňka Baladrána vůbec stojí za samostatnou pozornost. Skleněné tabulky, které při instalaci použil, umožňují transparentní pohledy skrz jednotlivé panely a dovolují divákovi zkoumat fotografii jako trojrozměrný objekt a zároveň otevírají prostorové souvislosti na dálku. Skvěle takto funguje kapitola věnovaná figuře Turka od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa ze sousoší Sv. Jana z Mathy, sv. Felixe z Valois a sv. Ivana na Karlově mostě, kterou Sudek portrétoval několikrát a jedna z jeho fotografií vyšla v roce 1938 na obálce časopisu Panorama – zde to byl ovšem produkt Krásné jizby, seladonová porcelánová zmenšenina Turka, časopisem definovaná jako „vhodný dárek při všech příležitostech“ za 195 Kč, v duchu hesla Družstevní práce: umění pro lidi za dostupné ceny do moderních domácností. (Zarážející je zde fakt, s jakou lehkostí dobová média prezentovala exotický motiv jako „vtipnou vzpomínku“ na Prahu, navíc provedenou v porcelánu, který V. V. Štech považoval za „již náš exportní průmysl“, ačkoliv by bylo možné porcelán, tím spíše zelenkavý seladon, pokládat nadále za exportní artikl spíše asijských kultur). Článek, nazvaný „Pražská památka – Turek z Karlova mostu – v kritice“, je na výstavě proložen Sudkovými fotografiemi z Karlova mostu i ateliérovými snímky sošky, kterou ještě v průhledu vitríny vidíme v druhém plánu, na stole plném různých plastik. Kurátorkám se totiž podařilo na výstavu zapůjčit mnohé sochy a busty, které Sudek fotografoval. Nejsou zde rozmístěny jako přesné předlohy příslušných fotografií. Skrumáž plastik vytvořená uprostřed expozice umožňuje vytvářet nové souvislosti a kontexty, stejně jako tomu asi bylo desítky let v Sudkově archivu, kde se v šuplících možná potkávaly gotické madony s plastikami Hany Wichterlové.

Vedle pozitivů je vystaveno několik negativů, i protože Sudkova pozůstalost byla rozdělena právě na pozitivy a negativy, jichž bylo dokonce dvojnásobek. Návštěvník si je může sám prosvítit zapnutím lightboxu. Je to regulérní pohled na archiv, není potřeba je převádět na pozitivy. Ostatně knižní reprodukce, jež jsou zde výběrově také vystaveny, ukazují i spektrum tiskových možností, z nichž některé můžou kvalitě fotografie škodit.


Josef Sudek, (Jan Znoj, Pražský Turek, 1938, v nabídce Krásní jizby), 1938, bromostříbrná fotografie, 23,9 × 18 cm, Fototéka ÚDU, S14350B. Repro © Vlado Bohdan, ÚDU. © Josef Sudek, dědicové


Fešandy ze šuplíku. Sudek a sochy, Dům fotografie, Galerie hlavního města Prahy, fotografie z výstavy © Tomáš Souček

Na Sudkovi lze obdivovat především jeho schopnost najít si vlastní téma v rámci jakékoli zakázky a vytvořit autorské dílo při zdánlivě netvůrčím zadání. Přitom Sudek neodolal sochařskému dílu v jeho přirozeném kontextu a často komponoval záběry jako zátiší v příslušných ateliérech, v čemž také tkví síla jeho fotografií, které tím přestávají být pouhou reprodukcí daného uměleckého díla.

Jsou zde samozřejmě ale i jiné kvality. Výjimečná stránková juxtapozice čtyř hlav (dívčí, sádrové, gotické madony a kamenné) v časopise Blok z roku 1947 potvrzuje, že se surrealismem se u Sudka můžeme potkat i v užité tvorbě, přesněji řečeno v okamžiku, kdy je hranice mezi fotografováním na zakázku a volnou tvorbou rozostřená a tyto dvě oblasti se vzájemně prolínají. Surrealistické vidění objevíme nejen na fotografiích odštípnutých obličejů z hlav gotických světic, ale také na snímcích mechem porostlého Betlému u Kuksu, drapérie skrývající obličej Braunovy sochy Alegorie cudnosti tamtéž či orosených hliněných soch zabalených v igelitu ze začátku sedmdesátých let.

Za zmínku stojí také skutečnost, že kurátorky umožnily i to, aby do výstavy vstoupilo ryze současné umění – organickými intervencemi Aleksandry Vajd, Hynka Alta a Jiřího Thýna, kteří tu ve svých pracích (v podobě barevného fotogramu, digitální koláže či dokumentární fotografie kombinující analogové a digitální technologie) vizuálně interpretují Sudkovo dílo či aktualizují principy, jimiž se při fotografování sochařských děl zabýval.


Josef Sudek, Hlava dívčí, Hlava sádrová, Hlava gotické Madony, Hlava kamenná, dobové reprodukce, in: Blok II, 1947, č. 6, s. 196, 27,6 × 20,5 cm. Repro © Vlado Bohdan, ÚDU. © Josef Sudek, dědicové


Josef Sudek, (Matyáš Bernard Braun, Alegorie Cudnosti v Kuksu, před 1719), 1936, bromostříbrná fotografie, 17,4 × 12,3 cm, Fototéka ÚDU, S14709. Repro © Vlado Bohdan, ÚDU. © Josef Sudek, dědicové

I tato výstava úzce souvisí s aktivitou Sudek Project, který od roku 2016 usiluje pod hlavičkou Ústavu dějin umění AV ČR v rámci grantu NAKI, zahájeného Vojtěchem Lahodou, zdigitalizovat, zakonzervovat a zpřístupnit veřejnosti tisíce negativů i pozitivů reprodukujících architekturu, umělecké památky i výtvarná díla a doposud uložených ve fototéce ÚDU. Celá „Sudkova pětiletka“ je vzorovou ukázkou, jak může a měl by fungovat projekt zkoumající národní a kulturní identitu. Finální prezentací veřejnosti není jen výstava Fešandy ze šuplíku a její katalog se stovkou celostránkových fotografických reprodukcí, s tematickými esejemi i krátkými medailony všech Sudkových klientů-zadavatelů, umělců, redakcí či nakladatelství. Je jím komplexní soubor aktivit, výstav a publikací – a mezi nimi v první řadě veřejně přístupná a uživatelsky vstřícná online databáze (www.sudekproject.cz), ve které je již teď možné vyhledávat Sudkovy pozitivy i negativy dle klíčových slov. Završujícím prvkem je vizuální tvář, která je dílem grafika Martina Grocha ve spolupráci s berlínským studiem Tim+Tim – společně upravovali veškeré publikace a připravovali „vizuály“ výstav, workshopů i sympozií. Stejně tak si zde ještě jednou zaslouží vyzdvihnout práce Zbyňka Baladrána, který svou instalací dokázal dokonale zprostředkovat vystavované tak, aby vytvářelo harmonickou jednotu. Z výsledku je zřejmé, že Baladrán se zkoumáním archivu zabývá i ve vlastní tvorbě a že se Sudkovými fotografiemi již pracoval na výstavě Emil Filla. Archiv umělce, kterou připravil Vojtěch Lahoda a Tomáš Winter v jezuitské koleji GASKu před deseti lety, kdy byl také představen Sudek jako fotograf uměleckých děl na zakázku.

Josef Sudek, (Hana Wichtrlová, Pupen, 1932), nedat., negativ na skleněné podložce, 15 × 10 cm, Fototéka ÚDU, S9350N. Repro © Vlado Bohdan, ÚDU. © Josef Sudek, dědicové © Hana Wichterlová, dědicové


Fešandy ze šuplíku. Sudek a sochy, Dům fotografie, Galerie hlavního města Prahy, fotografie z výstavy © Tomáš Souček

V následujících letech dokázal tým Vojtěcha Lahody Sudka vytáhnout z újezdského ateliéru a ukázat jeho dílo ve zcela novém světle, čímž novou etapou navázal na průkopnickou práci Anny Fárové.

Nyní již Sudek není „jen“ fotograf zátiší, újezdských zahrad, pohledů z okna ateliéru, reklamních kompozic užitých předmětů, panoramatických krajin či Sv. Víta. Otevřením šuplíků fototéky se naskytly zcela nové pohledy na jeho dílo. Ukazuje se, že spektrum Sudkových fotografií je daleko pestřejší, než jsme si dlouho mysleli, a nepohybuje se pouze v extrémech zakázkové fotografie a vlastní tvorby. U Sudka rozhodně neplatí představa fotografa, který žije jen vlastní volnou tvůrčí prací, jeho zakázky se mnohdy protínaly s vnitřním uměleckým viděním a jistě byly zdrojem inspirace pro jeho další tvorbu. Práce s obrazem druhého umělce či sochou a kontakt s výtvarníky u něj prohlubovaly zájem o výtvarné umění. Díky aktivitě Sudek Project se fotografův odkaz stává důležitým podnětem pro současnou diskusi o teorii fotografie na pozadí nejrůznějších aktuálních či přetrvávajících témat – ať už je to problematika reprodukce uměleckých děl, apropriace a autorského práva, archivování negativů či využívání metody studia fotografie jako objektu. Sudkův archiv reprodukcí je nyní otevřenou platformou umožňující díky digitalizaci nové kontexty – pro Waltera Benjamina zkáza, pro jiné možnost nekonečné expanze. Je jen smutné, že se Vojtěch Lahoda, který loni na jaře zemřel, úspěšného završení celého projektu nedožil. Katalog k výstavě Fešandy ze šuplíku je mu věnován jako poděkování.