Michal Kadleček je autorem cyklu obrazů s tématem vyhlazování Židů a vyhnání Němců z českých zemí, který je představen v čerstvém, letním čísle Revolver Revue (99/2015). Rozhovor s ním pro toto číslo připravil Adam Drda a dnes jej spolu s ukázkou Kadlečkových obrazů přinášíme i čtenářům Bubínku Revolveru.
RR
Kdo mlčí, je spoluviník
s malířem Michalem Kadlečkem hovoří Adam Drda
Vytvořil jste soubor obrazů, jehož tématem je vyhlazování Židů a vyhnání Němců z českých zemí. Co vás k té práci přivedlo? Četba? Rodinná historie?
Na počátku byla osobní zkušenost. Nepocházím z pohraničí, ale z Prahy, prarodiče jsou z Vysočiny, a teprve v polovině devadesátých let jsem se poprvé dostal na delší dobu do Sudet – na Lemberk u Jablonného v Podještědí. Kousek odtud si těžařská firma, založená nějakými pražskými taxikáři, koupila čedičovou horu Tlustec, s plánem vytěžit ji do dna, štěrk prodat do Německa, jámu zavézt skládkou a „vymodelovat“ nový, asi poloviční vrch. Tlustec není žádný kopec, jak se občas psalo, je to hora skoro jako Říp, s čedičovými varhanami na úbočí, s několikasetletým lipovým a bukovým původním porostem, plná pramenů. Krásná, majestátní, tři dny jsem po ní běhal, než jsem ji ze všech stran prohlédl. Podílel jsem se na různých záchranných akcích a výtvarném sympoziu, které tam organizoval neúnavný nadšenec Jakub Kaše, chtěli jsme, aby se lidé vzbouřili, aby pochopili, že těžba bude mít vliv na jejich život, zničí jejich krajinu, že jim začne vysychat voda ve studních (to nám potvrdily odborné studie). Zjistil jsem ale, že tohle je nezajímá, že jsou především rádi, když dostanou od těžební firmy práci. Jejich vztah k domovu se ukázal jako velmi zvláštní: byl to domov, který lze sbalit a odstěhovat, protože začíná prahem baráku, okolní krajina není jeho součástí, ačkoli v ní žijí desítky let, už druhá generace nebo třetí. Taky tu krajinu vůbec neznali. Ptal jsem se třeba v jedné obci, který ze dvou kopců se jmenuje Lískovec, protože na něm byly zbytky zaniklé vesnice a chtěl jsem se na ně podívat. A lidé, kteří bydlí pár desítek metrů od úpatí toho kopce, nevěděli, nikdy tam nebyli. Nebo jsem se ptal, jak se jmenuje potok, který tam teče, protože jsem našel ve staré mapě německý název Fuchsbach, Liščí potok. Zase: netušili, dokonce mu ani sami nedali jméno. Prostě potok, voda.
Narazil jste na krajinu bez paměti.
Právě že ta krajina paměť měla – jen její obyvatelé jako by ji neměli. Vůbec jsem nechápal, že někdo žije tak dlouho v nějakém prostoru a nesnaží se ho zabydlet, poznat, vytvořit si k němu vazbu. Tak jsem se začal zajímat, proč tomu tak je, a musím přiznat, že mne tehdy vůbec poprvé napadlo přemýšlet o tom, k čemu vlastně v Sudetech došlo v roce 1945, přemýšlet nad osudem původních obyvatel a nad tím, že jsou tam teď samí noví lidé. Začal jsem zjišťovat informace o minulosti konkrétních míst a bylo to často velmi složité hledání, protože lokální historie buď nikdo nesepsal, nebo vyšly jen brožury v minimálním nákladu, leccos existovalo pouze v němčině. Těžko se to dnes vysvětluje, ale byl jsem těmi ztracenými dějinami úplně fascinovaný. Vybavuji si takový okamžik na Lemberku: byl tam malíř Jiří Sopko, který má blízko chalupu, vyprávěl, že našel na půdě mezi trámy takový kastlík, krabičku, co bývá v mlýnku na kafe, a v ní byly hračky, prostě dětská skrýš. A že mu to pořád vrtá v hlavě, chrání to a vlastně čeká a čeká, až si pro to někdo přijde… Dostal jsem se pochopitelně k poválečným násilnostem, ke zprávám o řádění Revolučních gard – a naprosto jsem si s tou krutostí nevěděl rady. Třeba: v jedné vsi stál statek s trojdílnou hlavní branou, nějací čeští mstitelé oběsili v každém z těch tří otvorů člověka a ještě na prostřední vrata přitloukli učitelku z mateřské školky. Co asi tak mohla provést učitelka ze školky, aby si někdo mohl myslet, že je vůbec možné jí něco takového udělat? A jak to, že se o tom nemluví, že je to z místní paměti vytlačené, tabuizované? Jak jsem říkal, zasáhlo mne to.
Časem jsem si přečetl československý zákon z 8. 5. 1946, jakýsi generální pardon, který praví: „Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji (…) nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě činů okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“ To je zákon, který zabránil vyšetřování jakýchkoliv zvěrstev, osobní msty, vysluhování si pozdních ostruh, sadismu, rabování v období půl roku po válce. Když jsem pak sledoval hysterické reakce na nečetné kritiky tohoto zákona a tzv. Benešových dekretů, nemohl jsem uvěřit, že jsou stále součástí našeho právního systému, že to téměř nikomu nevadí, že se těchto „pilířů“ naopak zoufale držíme. Říkal jsem si: co na takových základech chceme stavět? Spravedlnost se prosazuje skrz soud, případ od případu – nikoli šmahem, formou kolektivní viny a neviny. Co chceme? Kdy na nás tahle pokřivenost znovu dopadne?
Proč jste později ve svých obrazech spojil vyhnání Němců s židovskou tragédií?
Hodně jsem četl o moderní historii, uvědomoval jsem si, že z českých zemí zmizel i židovský živel, a došlo mi, jak strašně to tu oproti starým časům zchudlo. Dostal jsem se také k nějakým deníkům z první světové války – a z toho se v roce 1996 zrodil první cyklus obrazů o českých, německých a židovských padlých, nazvaný „Šťasten je ten, kdo zapomene na všechno, co už nelze změnit. Je opravdu šťasten ten, kdo zapomene…?“. V první světové válce bojovali a umírali Češi, Němci i Židé za společnou vlast – je to ovšem komplikované, v legiích proti této společné vlasti bojovali také zástupci všech národností té samé vlasti, ale to už vypovídá o něčem dalším. O těch vlasteneckých mrtvých se nemluvilo, o legionářích taky ne, zapomínalo se na ně. Desítky let se mlčelo o vraždění v pohraničí, mlčelo se o vyhnání, mlčelo se o holocaustu. Když jsem poznával židovské osudy, došlo mi, že to mlčení má další rovinu: Židé velmi záhy po okupaci nesměli pracovat v určitých povoláních, pak nesměli jezdit tramvají, jít do parku ani do kina, pak se museli sbalit, opustit domovy, odejít na shromaždiště, nastoupit do transportu. Trvalo to dlouho – a nikdo neudělal nic. Jeden den to byli normální lidé, jako všichni ostatní, pak měsíce trvající likvidace krok za krokem – a nic. Nedovedl jsem to pochopit. Říkal jsem si, že tohle přece není jen nacistická vina, je tu to dívání se jinam nebo rovnou nečinné přihlížení. Jistě že jednotlivci pomáhali, že se našlo pár lidí, kteří nebyli pouhými diváky, ale ten poměr je neuvěřitelný, v té věci jsme jako Češi zklamali, lidé byli zřejmě rádi, že se ta krutost děje někomu jinému, ne jim. Bylo to obrovské selhání – a v tom mlčení se nemá pokračovat. Proto má ten cyklus v názvu citát z Danta: „Nejžhavější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kdo vidí bezpráví a mlčí.“ Kdo mlčí, je spoluviník.
Jeden z obrazů se přímo jmenuje „Mlčení – březový háj“ a v katalogu o tom háji píšete, že skrývá něco temného, „něco, co osázíme břízami, protože velmi rychle rostou a svou čistotou a bělostí zakryjí to, co chceme utajit, skrýt, zapomenout“. Všechny vaše obrazy jsou nefigurativní: háj, cesty, čerstvě vykopaný hrob, lágry, ruiny. Občas tu temnotu narušuje ironie, třeba dveře hospody, do které podle nápisů nesmějí psi, Češi, Židé, Němci a Cikáni, takže už do ní zdá se nesmí vůbec nikdo. Proč na vašich obrazech nejsou žádné tváře, žádná živá ani mrtvá těla, vrazi ani oběti?
Zkoušel jsem se také soustředit na postavy – nejdřív, v prvotním zasažení, jsem začal dělat takové ilustrace, maloval jsem výjevy, jak se mezi sebou lidé perou o brambor rýčem a sekerou, konkrétní situace z lágrů například. Bylo to jednoznačně špatně, protože mi šlo o to mlčení – a to jsem skrz postavy a děj vyjádřit neuměl. Navíc jsem si uvědomil, že ti lidé už jsou pryč, že stejně nevím, jak vypadali, a že neodpovídá vážnosti věci, abych si vymýšlel nějaké zástupné symbolické figury. Ale zůstala ta opuštěná tichá místa a z nich je přece vidět všechno, mají až neuvěřitelnou schopnost sdělovat. Kdo se zabýval pohraničím, ten to zná: jdete lesem, najednou narazíte na ovocné stromy v pravidelných řadách, na starý sad, a když začnete odhalovat kapradí, jsou pod ním základy domů, studny. Na těch obrazech jsou tedy často konkrétní místa, protože jsem nakonec nezůstal v krajině kolem Lemberka, ale prošel jsem republiku „po obvodu“, jezdil jsem třeba do otevřených vojenských újezdů, někde jsem skicoval, všude fotil. Nedílnou součástí těch maleb je text, a protože jsem chtěl, aby byly texty srozumitelné pro „obě strany“, pro Čechy i pro Němce, udělal jsem je dvojjazyčné, takže je to takový „obrazový slovník“. Cyklus vznikal v letech 1998–2001, patří do něj čtrnáct obrazů, všechny o rozměrech 190 x 200 cm, jsou na ně speciální stojany, aby byly v určité výšce a daly se lehce instalovat kdekoliv, třeba v místech, kde nejsou vhodné zdi. Když před tím obrazem člověk stojí, má mít pocit, že do čerstvě vykopaného masového hrobu nahlíží, má si uvědomit, že by do té hospody, kterou jste zmínil, mohl vstoupit, ale nesmí, že se ho celá věc bytostně týká. Poslední obraz se jmenuje Cesta a má jednoduchou symboliku – lidé odcházeli a nevěděli kam, šli do neznáma – a já jdu taky do neznáma, snažím se oživit minulost a nevím, kam po té cestě můžu dojít.
Pokud jde o české Němce, krajina je plná stop zmizelých lidí, ale u holocaustu je to jiné, po Židech, po jejich civilním životě, většinou nezůstalo skoro nic hmatatelného, kromě dokumentů, fotografií a chátrajících synagog. Ničení Židů bylo techničtější, promyšlenější, rozložené na etapy, odehrávalo se v ghettech, vrcholilo ve vzdálených vyhlazovacích táborech. Na vašich obrazech je Terezín a různé lágry – jezdil jste i tam?
Moc ne. Na místa některých vyhlazovacích táborů jsem se neodvážil, protože jsem se bál, co by to se mnou udělalo, a třeba do Osvětimi jsem nejel i proto, že tam jezdí výpravy, měl jsem strach, že najdu nedůstojný turistický cirkus a že se z toho akorát rozčílím. Viděl jsem ale někdejší lágry Flossenbürg a Dachau a například z původního Flossenbürgu nezůstalo skoro nic, jeden barák, pár samotek a hlavně žulová budova, v níž sídlili příslušníci SS, a ta je opravená, taková vymazlená… Úplně mi to nesedlo. Terezín se mi z těch míst židovského utrpení, která jsem viděl, zdál nejpravdivější, nejmíň načančaný do té podoby, aby se minulost dala snést. V obrazech lágrů jsem vycházel z kreseb nebo ze starých poválečných fotek a také ze skicáře osvětimského vězně, který tam kreslil hned po osvobození a odmítal odjet, dokud s prací neskončí. To jsou třeba ty latríny, obraz „Ženy Muži“. Hodně mne ovlivnila také soukromá kronika jedné paní, která jako čtrnáctiletá prošla právě Terezínem a Oderanem a přežila jako jediná z celé rodiny.
Kdy a kde jste své obrazy, o nichž mluvíme, vystavoval?
Je to moje diplomová práce, takže poprvé na výstavě „Diplomanti AVU“ v Praze. Potom jsem byl na česko-německém setkání v Horní Plané, kde si to jeden pán vzal na starost a v roce 2002 zařídil výstavu v Chebu, v kostele sv. Bartoloměje, což je nádherný prostor, součást městské galerie. K té výstavě je i katalog, kterého vytiskli čtyři tisíce kusů, takže jsem ho potom mohl nechávat skoro všude, třeba i v čekárně u zubaře. To mi přišlo dobré, že to lidi uvidí. Mně ale víc než galerie vyhovují obyčejná místa, kde je nějaký úřední provoz, protože v galerii je to sice krásně nainstalované a nasvícené, jenže je tam prázdno, a když už přijde návštěvník, tak jen proběhne, tři vteřiny na obraz. Měl jsem takový plán, který jsem nedotáhl do konce, totiž že bych s těmi obrazy mohl „šněrovat“ přes hranice, že by byly k vidění střídavě v Čechách a v Německu, právě v běžných prostorách. Celý ten cyklus jsme třeba odvezli do spořitelny v malém německém městě Selb, kde obrazy zaplnily celý vestibul, a bylo to skvělé, protože to fungovalo, klienti různého věku se u toho zastavovali, dívali se dlouho, četli texty, zajímalo je to. Zrovna tak na městském úřadu ve Furth im Wald, vodili tam i děti ze školy. Snad to mají v Německu jako zvyklost, že když zaznamenají obraz, tak se jdou podívat. Tady moc ne.
Němci jsou vychovaní.
Ale to je dobře, že jsou k něčemu takovému vychovaní!
Myslel jsem to tak, že v Německu se třeba o holocaustu nemlčí už desítky let a ti lidé jsou zvyklí, že se podobná témata otevírají ve veřejném prostoru. Taky je to součást dnešní německé identity, stydět se za minulost a sypat si popel na hlavu. Tady je to jiné, Češi se nikdy se svou minulostí pořádně vyrovnávat nemuseli, a pokud nejsou vzdělaní, tak často ani nevědí, že v ní bylo něco špatně. Třeba se u těch obrazů nezastavují, protože mají pocit, že se jich to netýká. Jak na ty malby reagovali lidé, kteří si je skutečně prohlédli, třeba na vernisáži? Měl jste někdy pocit, že někoho znejistěly? Že někomu otevřely nějaké otázky?
Ještě se krátce vrátím k tomu Německu. Pamatuju si, že když byla moje výstava na univerzitě v Bayreuthu, tak jeden student vystoupil – možná chtěl trochu provokovat – a prohlásil, že už ho tahle témata rozčilují a že už se nechce omlouvat: už to stačilo, jsme nová generace, válku jsme nezažili, nechceme být obtíženi starými vinami. Trochu jsem to chápal, z rozhovoru s ním jsem si odnesl pocit, že ve školách dostávají až přehnanou masáž národní vinou, přestává to být věrohodné, je to spíš vyčpělé, podobně neautentické jako masáž vítězstvím na školách v sovětském bloku. Nejsou to už naše viny a vítězství, ani našich učitelů, takže by se to mělo posunout do pravdivé, zdůrazněné a aktualizované historie. Nejde o národní viny a jejich poměřování, ale o to, aby si lidé uvědomili, co se dělo a že se to může v nějaké obměně stát znovu.
Na tu vaši otázku se dost těžko odpovídá. U lidí, kteří jsou – řekněme – otevření a přístupní, jsem se i v Čechách setkal s pochopením, často se mi zdálo, že je ty malby vyvedly z míry, že začali uvažovat podobně jako já. Ale taky jsem mluvil s chlapíkem, který byl plný porozumění, říkal jsem si, jak je to skvělé, jak ho to zasáhlo, a za pár minut jsem ho pozoroval, jak se o jeden z těch obrazů opírá zády a cpe do sebe šunkové chlebíčky. Byl opřený o obraz „Ženy Muži“, ten s latrínami. To mi připadalo trochu divné: dívat se na lágr nebo dejme tomu na otevřený hrob, projevovat otřesení, a za pár minut se u toho bezstarostně ládovat. Ale myslím, že se to zkrátka nedá říct, co ty obrazy v lidech způsobily, jsou to jenom dojmy. Taky mne ovšem navštívil letitý člen Svazu protifašistických bojovníků, který mi útočně vytkl, že mě platí Sudetendeutsche Landsmannschaft, že jsem za marky zaprodal vlastní národ, že jsem uvěřil esesácké propagandě. Šel z něho strach, přestože bych ho odhadoval tak na pětasedmdesát let. Tvrdil mi, že bylo vyhnáno jen asi tři sta Němců, prokazatelných fašistů, a že mrtvých při odsunu bylo devětadvacet, většinou werwolfové a banderovci. Říkal úplné nesmysly, a když jsem přestal odpovídat, rozplakal se bezmocí nad mou zabedněností. Asi za týden mě osolil v nějakých novinách, už si nevzpomenu ve kterých, psal, že jsem placený landsmanšaftem – ačkoli už věděl, že to není pravda – a že jako novodobá pátá kolona roznáším pomluvy proti vlastnímu hnízdu.
Měl někdo potíže s tím, že pojednáváte současně vyhnání a holocaust?
V Čechách se občas někdo ohrazoval, s takovou tou tradiční nacionalistickou argumentací, že německé vraždění se s odsunem nedá srovnávat, že Němci napáchali nesrovnatelně větší zlo a začali si, kdežto Češi jen reagovali atd. S mým východiskem a s mými obrazy se tahle argumentace úplně míjí, to už jsem asi vysvětlil. Nejde o porovnávání ani o cizí viny. Jde o oběti, o to mlčení, o pravdu o nás. Abychom příště podobné nebezpečí rozeznali včas a postavili se k němu lépe, rozhodněji, odvážněji. V Německu jsem to ovšem jednou zažil opačně: organizátoři výstavy prohlásili, že se vyhnání a holocaust nedají srovnávat, protože tragédie vyhnání je mnohem větší. Zprvu jsem vůbec nepochopil, jak to myslí, a ukázalo se, že opravdu chtějí jen „německou“ část cyklu, bez té „židovské“. Na to jsem tedy zíral, to bylo úplně absurdní. Odmítl jsem, a výstava se nekonala. Přitom obrazy už byly zabalené v náklaďáku na hranicích. Skuteční němečtí vyhnanci s ničím podobným problém neměli a říkali, jak je pro ně cenné, že někdo mladý v Čechách pojmenoval, co oni pociťovali a třeba to neuměli pořádně vyslovit, že na to vůbec vzpomíná a že to chápe. A zajímavé je, že z židovské strany jsem nezaznamenal ani náznak toho, že by to spojení vadilo, že by bylo nepochopitelné. Ani jednou.
V Čechách se o holocaustu mluvilo v posledních dvaceti letech dost málo, ale diskuse o vyhnání Němců tu byla velmi vzrušená, a především politicky zneužívaná. Stalo se, že by ty obrazy někdo odmítl v Čechách vystavit třeba ze strachu?
Jednou se mi to stalo v Brně, na politicky dost exponovaném úřadě. Měl jsem tam mít výstavu, ale na poslední chvíli mi zavolali, že raději ne, že by mohly být problémy. Mě to tehdy strašně otrávilo, protože jsem na ty politické účelovosti alergický, a víc jsem se tím nezabýval. Takže Brno, s jeho pochodem smrti, mám ještě před sebou. Tam ten cyklus jednou nacpat musím. To jsem si slíbil. Stejně jako Jihlavu a další místa u nás. Už jsem si odpočinul a pozapomněl na nepříjemnosti kolem, tak s tím zase začnu objíždět. Hodně by mě zajímaly školy, spíš střední, mluvit o tom se studenty.
Všimli si vaší práce kunsthistorici nebo novináři?
Kunsthistorici moc ne, objevily se jen zmínky. A v médiích pár politických komentářů, většinou špatných, které to buď přikládaly jako polínko pod svou polévku, nebo to jen vzaly jako odrazový můstek k v podstatě k čemukoliv. Pěkný článek vyšel v příloze novin Landes-Zeitung (20. 11. 2001), které vydává Landesversammlung der Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien. A taky jsem poskytl dost rozhovorů, ovšem vyšlo to pak v natolik zkomolené nebo překroucené podobě, že jsem se už s novináři radši nebavil.
Je ten cyklus definitivně uzavřený?
Cyklus ano. Rád bych navázal ještě dalším cyklem, pojednávajícím zločiny komunismu, protože to je vlastně pokračování tématu. Ale musel jsem s tím přestat. Už jsem byl v té věci strašně zaseklý. Potřeboval jsem dělat něco pozitivního, veselejšího, a dost dlouho to nešlo. Pár smutných obrazů o něčem „normálnějším“, přestavba domu, narození dětí. Až pak šlo malovat: obrazy pro děti, motivy z Vysočiny, vodníky, víly, sousedské vztahy na hřbitově při úplňku. Jenže teď se stala taková věc, že mi do jednoho obrazu vstoupila postava agenta chodce, uprchlíka před komunismem, který už byl v bezpečí na Západě, ale vrací se zpátky, aby pomohl. Agent chodec, to je silný symbol. Znejišťující. Krajina vypadá dobře a klidně, ale když na ni shlíží agent chodec, je s ní nějaká potíž a klid je jenom zdánlivý.
Obrazy z cyklu, olej, email, plátno 200 x 190, foto Ondřej Přibyl.