U příležitosti nedožitých padesátin hudebníka a básníka Filipa Topola (12. 6. 1965 – 19. 6. 2013) přinášíme čtenářům Bubínku Revolveru jednu z povídek jeho juvenilních próz, které pod názvem Jako pes vyšly v Edici RR. Básnické texty a kresby Filipa Topola a rozhovor s ním jsou zastoupeny v antologii poesie druhé generace undergroundu U nás ve sklepě (Edice RR, 2013), v Revolver Revue č. 95/2014 vyšly v Čechách poprvé další dva rozhovory: první vedl s Filipem Topolem Adam Drda, druhý Filip Bloem před posledním – amsterdamským – koncertem Psích vojáků (ukázky z nich si můžete přečíst zde). Letos na jaře vznikla limitovaná řada dámských i pánských trik s Topolovým citátem: „Připadá mi to děsný / ale začíná mi bejt / tohle město těsný“, a s motivem kanálového poklopu z cyklu Viktora Karlíka Hlasy z podzemí, a série tašek s týmž motivem.
RR



Filip Topol
Den a noc
(ukázka z knihy Jako pes)



Motto:

1) Night and Day (F. Sinatra)
2) Hlavně, aby se nevytratila… 

Napsal: 
Čikina Břevnovský

(Věnováno broukovi Alexandrovi)
30. února v Kalendáři

Ten den jsem se stal průsečíkem všech mizérií a neštěstí, které jsou má ubohá duše a hlava schopné schovávat ve svých neprobádaných vlhkých jeskyních, a bylo mi to hned jasné už prvním okamžikem probouzení se, kdy jsem ještě ani nestačil otevřít oči a už jsem nahlas řekl: „Do prdele…“

Sice se mi tu noc zase zdálo o Mozartovi, ale to na mém chmurném tušení báječného dne bohužel nic nezměnilo. Akorát jsem si byl jistý, že Mozart určitě bude hrát v nejbližších čtyřiadvaceti hodinách nějakou pro mne důležitou roli, která ne že by mi byla nemilá (už dávno jsem toužil se s tímto skladatelem seznámit), ale věděl jsem, že radosti mi nepřidá. 

Když jsem tak jadrně zaklel (zklamán též tím, že jsem se opět probudil), začal mi olizovat chodidlo můj báječný psík, který mne celou noc budil škrabáním, cupováním a trháním koberce, který se tímto začal podobat povrchu Měsíce nebo ještě lépe: tváři staré ženy. Stav, ve kterém jsem se ocitl díky jeho jazyku, byl tak nepříjemný, že jsem se zachmuřen odhodlal posadit na posteli, a potom dokonce spustit nohy na zbytky koberce. V hlavě jsem měl nádherné prázdno a duši jak v železném svěráku. Zazpíval jsem svoji obvyklou ranní Kašlací árii a sesul se vyčerpáním ke gramofonovým deskám. Byla ještě tam a někde v dálce křičeli rackové. Vytáhl jsem z paklu desek Schubertovu mši As dur a rozhodil jsem jak žnec po pokoji jeho tóny Cum Sanctum Spiritum a odešel si vedle do kuchyně vařit za úprku té nádherné fugy kávu a čaj. Jenže dnes na mne Schubert zaútočil ze zcela jiné strany, než jsem očekával: z fugy se mi počala příšerně točit hlava a smyčce, které on tady tak úžasně použil, mne probodávaly skrznaskrz jako železná panna, což způsobilo, že jsem si udělal kávu i čaj do jednoho hrnečku. „Nic naplat,“ zavyl jsem, „je nutné provést tu ohavnou proceduru ranního vaření ještě jednou, ale Schuberta odfuguji!“ S tímto moudrým rozhodnutím jsem si já hlupák pustil Vivaldiho Čtvero ročních dob, což mělo katastrofální následky. Ano, káva i čaj už byly hotové, ale zrovna když jsem odhazoval vymáčený pytlík, rozběsnil se pokojem „konec léta“. Ten vichr mne nejdříve přimrazil (jako když v bytě, kde si myslíme, že jsme sami, zaslechneme kroky), ale pak jsem ten nápor smyčců nevydržel a utekl jsem do komory, kde jsem se zavřel do skříně, zabalen mezi svetry pozoruje kousek ode mne ohavného pavouka, kterého se bojím již tři roky. Po sedmi minutách jsem se vypotácel zpocený a zničený, uchopil jsem své nápoje a usedl ke stolu. Zachmuřen jsem popatřil na fotografii Mozarta, kterou mám nad stolem, a právě teď jsem si vzpomněl na svůj sen a řekl jsem gramofonu, aby mi pustil Mozartovu smuteční Mši c moll, který tak učinil s mojí ubohou pomocí. Sedl jsem si opět ke stolu, popíjel kávu s čajem, kouřil a zachmuřeně pozoroval z okna (za kterým se mezitím rozednilo), jak Bůh rozhazuje racky nad řekou. A při Sanctus už jsem byl mimo sebe, kdybych chtěl, mohl jsem se i obejít. 

Probral jsem se, až když to skončilo, nápoje vystydly, tak jako to dílo v mé hlavě, které jsem právě vyslechl. Vzpomněl jsem si poté na jisté rčení, které kdysi vyřkl jeden skvělý člověk, a to mi nyní a pochmurným úšklebkem vytanulo na mysli: Hlavně, aby nevymizela radost, nevytratila nebo nevymizela, nepamatuji se už přesně. Vřele jsem s tím souhlasil, protože jak mi někdy může vymizet radost, když jsem ji ještě nepocítil? Uspokojen tímto zjištěním, začal jsem se oblékat. Mám ve zvyku, ocitnu-li se někdy v takovém rozpoložení jako ten den, se velmi dobře obléci. Čtenář si možná pomyslí, že je autor hovado, ale pomáhá mi to dostat se do méně mizerné nálady nežli obvykle. Nuže, učinil jsem tak, nicméně s nezbytným jektáním zubů, neboť naše paní topičová si zřejmě myslí, že ústřední topení v bytě je umělecký předmět – dejme tomu nějaká moderní plastika –, a považuje za hřích v něm topit, aby se nepoškodila glazura. Již jsem tomu však uvykl, jenom mne vždy trápí to, že když začnu jektat zubama, rozštěká se pes v domnění, že za okny jedou koně, a mne rozbolí na celé dopoledne hlava. Tak se stalo i toho dne. Když jsem odbyl toiletu, přičemž jsem zjistil, že přestala téci voda a došla mi zubní pasta (z čehož jsem zpanikařil a silně se zpotil), šel jsem venčit psa. Upravil jsem si kravatu a vyšel před dům. 

První setkání se světem mne ještě více roztrpčilo – jestli to vůbec více bylo možné –, protože sotva jsem vyšel z domovních vrat, postarší paní, která mne míjela na své cestě životem, si mne změřila pohledem jak Schubertovy smyčce a procedila mezi něžnými rtíky: „Tyhle otrhance bych střílela!“ načež zmizela. 

Usoudil jsem sice, že to byl jen přelud, ale zmocnila se mne nevídaná deprese a zavrčel jsem: „Života bída, přec tě mám rád…“ přičemž pes zaslechnuvší mé vrčení svěsil ohon a utekl mi směrem na Kampu, kde jsem ho po třičtvrtěhodině prodírání se parkem a depresí nalezl schouleného u pomníku abbé Dobrovského, jak jektá zubama, načež jsem se rozštěkal, protože jsem si myslel, že někde jedou koně. I mně se to občas stává…

Domů jsem se vrátil s pocitem, že mne někdo zradil a ještě k tomu urazil. Bylo po desáté hodině, čas cvičit na klavír. S nechutí jsem dotápal k nástroji, kde se na mne ze stojánku na noty šklebila Mozartova sonáta G-dur, kterou jsem na klávesnici provokoval svými prsty již přes několik měsíců. Zašklebil jsem se na ni také, ale strašlivým způsobem odpovídajícím děsivému rejdění mé duše, a to tak, že se celá vylekala a vypadaly jí noty z linek. Roztřásla se mi brada a klesl jsem na kolena, načež přiběhl pes a začal noty požírat ze země žravostí přiměřenou jeho talentu trhat koberec. Mrštil jsem po něm metronomem jako Zeus bleskem. Metronom začal udávat rychlé presto a pes se opět rozštěkal mysle, že zase jektám zubama (k čemuž jsem opravdu neměl daleko) či že někde jednou koně. Vyhnal jsem ho spolu s metronomem z místnosti a jal se sbírat noty; zjistil jsem však, že stačil sežrat skoro celé andante a všechny houslové klíče, které mu zřejmě obzvláště chutnaly, takže jsem zbytek skladby smetl na lopatku a s pocitem nesmírné hanby jsem vrhl velké dílo mistra do odpadků. V té chvíli jsem zřetelně uslyšel, jak někdo v mém pokoji řekl: „Vidím i to, co nevidím. A pak: slyšel jsem i kámen zpívat…“

V hlase byl děsivý zármutek, který mne donutil se urychleně vrátit ke klavíru. To, že jsem jej slyšel, mne již nepřekvapovalo. 

Rozhodl jsem se tedy, že budu cvičit jednu etudu od Carla Czerného. Jsou to samé trylky. Začal jsem hrát… Trylky byly jak zběsilí sršni, kteří vnikali z kláves do mých prstů a pažemi do mozku, kde si zřejmě usmysleli vystavět si hnízdo, a tím egoistickým konáním mi rozdrásali celou podstatu mého chatrného bytí, obnažili nervy a nakrájeli je na tenké špalíky. Zabořil jsem hlavu do jednočárkované oktávy a hořce jsem se rozplakal. „Taková špinavost! Czerny! Rodák z Čech! Přítel Beethovena! A pošle na mě sršně!“ spílal jsem hudebníkovi. Za chvíli vše ztichlo. Zřejmě jsem ukolébán jednočárkovanou oktávou usnul, nevím, když jsem se však probral, ohlašovaly zvony od Sv. Víta poledne, pes se jal jektat zubama a někde venku se rozštěkali koně. 

Nejrozumnější, co bylo možné udělat, bylo vyhledat někde nějaké ulice a podniknout malou procházku. Vyšel jsem ven a vyrazil směrem do Nerudovy ulice s velmi nepříjemným pocitem, že mne všichni chodci skrznaskrz probodávají přísnými, odsuzujícími, vyděšenými a jinými veselými pohledy. Za chvíli jsem si na to zvykl a začal jsem každého, koho jsem potkal, zdravit, protože už mi těmi svými pohledy připadali všichni jako známí. Od jednoho uhlíře jsem dostal facku, což mne opět rozplakalo, ale věda, že je ten muž slabší, nevyhledal jsem šarvátku a pokračoval silně zpocen a sotva popadaje dech ve výstupu. Před hostincem U Bonaparta jsem se sesul na zeď, abych si oddychl a v tu ránu přede mnou stál jeden pitomý přítel, hloupý žvanil, se kterým jsem večer předtím pil víno. Byl jsem v rozpacích, že mne zastihl v takové neutěšené situaci, a vzpomněv si, že víno, na které mne pozval, přivezl až z Moravy, zasípal jsem: „Poslyš, to víno, co jsme včera pili, bylo báječné. Je mi po něm dnes skvěle…“ 

Přítel otevřel ústa a za moment mu z nich vypadlo: „Ale vždyť jsme pili celý večer Rum!“

Zavřel jsem oči… Myslel jsem totiž, že se hostinec U Bonaparta řítí do Vlašské ulice, ale nebylo tomu tak. Když jsem je znovu otevřel, přítel už byl pryč, jen na zemi ležela slova, která mu na chodník vypadala z úst: „Vždyť Rum pili celý jsme večer?!“ Byla trochu zpřeházená, jak se rozprskla o dlažbu – rychle jsem je nohou sešoupl do kanálu, aby je někdo náhodou nezahlédl a nepomyslel si o mně něco špatného, a pokračoval jsem v chůzi. 

Počasí bylo nádherné. Bylo zataženo a ocelově šedé nebe, které místy přecházelo až do havraní barvy, doléhalo na Prahu velmi brutálním způsobem, takže jsem šel nevědomky přikrčen, hlavu staženou mezi rameny. Za chvíli se spustil děsivý studený liják, který mne promáčel na kost a způsobil příšerný záchvat kašle, který trval celý týden. Nemohl jsem si opravdu ten den vybrat lepší chvíli na zdravotní procházku… 

Ale to již jsem byl v Břevnově, kteroužto čtvrť jsem měl v poslední době velmi v oblibě. Jednou jsem se tam také vydal na procházku a vrátil jsem se až za dva dny na pokraji zhroucení, ale v tom hrálo roli ještě mnoho jiných věcí, o kterých bych rád pomlčel. Nicméně jsem se ten den, o kterém vyprávím, po návratu domů zapřísahal, že již do Břevnova nepůjdu ani za nové Mozartovo Andante, protože jsem byl opět na pokraji zhroucení, deprese se prohloubila s nenuceností a suverenitou golfového hráče a mně z toho na lýtku vyrazil ekzém, kterýžto stav jsem připisoval jen a jen vlivu břevnovských ulic a překrásnému hostinci Na Bídě, kde jsem se pokoušel zapomenout na života bídu, kterou přec mám tak rád, leč bezvýsledně. 

Doma jsem si dopřál odpočinku ve velmi půvabném stavu, který lékaři nazývají bezvědomí. Probral jsem se z toho nepříjemným zápachem a zjistil jsem, že tento nehlučný budík jsou psí výměšky, které můj věrný přítel člověka pohodil před Mozartova Dona Giovanniho, který byl jako první v řadě desek. Nestačil jsem ani zaklít a již se z kuchyně ozval mně již známý hlas: „Vidím i to, co nevidím. A pak: slyšel jsem i kámen zpívat…“

Pokrčil jsem nahněván rameny a zvolal jsem rozhořčen: „Čím jsem, tím jsem rád!“

Však poté ticho vůkol jen. Tak jsem se zvedl a podíval se jako svědomitý člověk do svého záznamníku, co mne ten den ještě čeká. Když jsem však vyhledal to příšerné datum, znovu jsem se rozplakal, protože tam na mne líbezně pomrkávalo strašlivé slovo: zubař! Po mnohých báječných zkušenostech a zážitcích s tímto druhem lidí jsem se rozhodl, že dnes návštěvu u sadisty vynechám, protože jsem si byl jistý, že návštěva bude probíhat jako vždy (To jsem ovšem ještě neznal Alexandra): 

Já: „Dobrý den, pane zubaři, 
mému zubu se zas nedaří!“
On a sestřička: 
„Nevadí, my to známe. 
Všechny vám dnes vytrháme!“

a já s pocitem člověka, který má v zádech sekeru, uprchnu z ordinace. 

Rozhodl jsem se jít do Lorety. Potřeba cvičit na varhany vedle mne stála jako policajt a nezbývalo nic jiného nežli uposlechnout, nebo bych mohl být souzen za urážku, případně napadení Potřeby. Uchopil jsem noty a opět se vydal do hnusného kopce s neobvyklou chutí někomu nafackovat. Plazil jsem se v lijáku, přede mnou šla má Deprese, beze slova a strnule jako člověk v pohřebním průvodu, a za mnou si spokojeně vykračovala má Potřeba cvičit, mrcha načinčaná, ani mne nechtěla pustit pod deštník, který z nás tří měla jen ona. Lidé nás museli obcházet a nějaký pán na mne nakvašeně vyjel, jestli se prý musím tak blbě roztahovat, že je chodník pro všechny. Bylo to právě před hostincem U Slunců, chtěl jsem mu už jednu vlepit, ale v tu chvíli se z hostince vynořila má známá Opatrnost a chytla mě za ruku.

Do Lorety jsem dorazil až za tmy. Jakmile jsem se posadil za nástroj a rozhlédl se po tom barokním běsnění, které zde napáchali naši předkové, hystericky jsem se rozesmál a zároveň skrápěje slzami manuály jsem nechal vykvést jeden Bachův chorál, při kterém mne zahalil svými křídly Dürerův anděl Melancholie a z příšerného toku polyfonie se mi opět zamotala hlava, a to se stejnou intenzitou jako ráno při Schubertově fuze. Po dvaceti minutách týrání barokních andělíčků jsem se v kostele začal bát, protože jsem věděl, že tam straší. Začal jsem se silně potit a přitom mne po zádech neustále laskala čísi ledová ruka. Stav, ve kterém jsem byl ponořen, byl znásoben a vyvrcholen okamžikem, kdy na kůr vešla Benigna Kateřina z Lobkovic, zakladatelka kaple, o které jsem věděl, že se zde zjevuje, vycenila na mne špičaté tesáky celé od krve, a tímto koketním úsměvem uvedla do chodu metronom mých zubů, které se rozcvakaly přesně do rytmu třiadvacetinek právě hraného chorálu… 

Ani nevím, jak jsem se z chrámu dostal před Černínský palác. Cítil jsem se bezmocný, velice smutný a opuštěný, nicméně se tyto pocity po chvíli opět změnily v příšerný vztek a zuřivost. Zkopal jsem na Pohořelci Potřebu cvičit do klubíčka, až na mne nějaká paní z okna volala, že zavolá policii, za což se dodnes hanbím, ale v té chvíli mi to bylo lhostejné a posledním kopancem jsem tu hyenu vypálil do Nerudovy ulice, kterou profičela jak kulový blesk, a zmizela mi z očí. Za chvíli tu však byla jedna její příbuzná, a to Potřeba pít. Spolu s Depresí se chytily kolem pasu a s vrněním mne objaly, laskaly mne a šeptaly mi do uší sladké nesmysly, jako např.: „Hlavně, aby se nevytratila Deprese“ apod.

Rozhodl jsem se navštívit restauraci Klamovku. 

Vyšel jsem rázným krokem člověka, který ví, co dělá, a Potřeba pít s Depresí cupitaly kol mých boků, každá z jedné strany do mne zavěšená, nad čímž lidé, které jsem míjel, vrtěli hlavami a syčeli: „Ty děvkaři dneska, že se nestyděj, prasata!“

Odpovídal jsem skřehotáním: 
„Chvalte Hospodina, 
odbila má hodina!“, 

když mne zastavil jakýsi starý pán, který se představil jako doktor psychologie a začal se mne vyptávat, nemám-li nějaké generační problémy. Propukl jsem znovu v nový výbuch skřehotání a začal jsem sípat a žvanit hotové pitomosti a nesmysly, asi jako: „Tak pán chce plakat nad mojí generací? Co nás čeká? Lágry, koncentráky, války, bída, mor, hrůzy, vraždění, plenění, hladovění, znásilňování, nesvoboda, vězení, nemoce a celé popření lidstva!“ A do toho já pitomec rozhořčený pletl Boha, zástupy andělů, zlomená lidská srdce, vyrabované duše a krvácející svědomí… 

Psycholog zřejmě někam spěchal, protože po pár slovech utekl. 

Vybičovaný na nejvyšší míru jsem dorazil na Klamovku. Sedělo tam mnoho přátel, ale připadalo mi, že je vidím za neprostupnou skleněnou stěnou, bylo tam zakouřeno, vedro, příšerný řev a vůbec to tam bylo moc příjemné. Pohyboval se tam tlustý starý cikán s knírem, který sbíral sklenice; nadšen zjevením této lidské trosky, tohoto druha v neštěstí, pozval jsem jej k pití. Byl očividně potěšen, já hlupák jsem zaň zaplatil těch sedm Rumů a 8 piv, které jsme každý vypili, čekaje stále, jaký duchovní klenot mi můj nový přítel předá. Leč ten den bylo vše jinak: nutil jsem já blázen si připíjet na jednoho zavřeného přítele, o němž můj druh neměl ani ponětí, ostatně mu bylo úplně jedno, na co nebo na koho se pije, hlavně když tuto činnost prováděl. Záhy jsem zjistil, že to je nehorázný pitomec. Chtěl jsem ho stále vyprovokovat k hovoru, ale on se jen přiblble spokojeně usmíval a občas zamečel příšerným hlasem, přičemž se plácal do stehna: „Hláávně, že je kšeft, haha.“ Nebo: „No jó, tády je tepló, ale venku je zimá, haha.“

Byl jsem z něho zcela vyčerpaný a ubitý jako po několikahodinové dřině a Deprese, která se vlivem alkoholu začala chovat drze a nenuceně, si mi sedla na klín a oplzle mne líbala na krk. Děvka jedna. Potřeba pít seděla celá zchvácená vedle na židli, protože jsem pil jako nezjednaný – což je blbé přirovnání, protože jsem právě pil jako člověk zjednaný na pití. Za chvíli mne již nechtěli obsloužit, neboť číšník sleduje, jak je Deprese stále rozjetější a Potřeba pít sjíždí pod stůl, vykázal mne z restaurace i s mými družkami, ovšem bez obsahu mé portmonky, který se opět stal státním oběživem. 

Nešťastný a zlomený jsem dorazil na Malou Stranu po incidentu s příslušníky VB, kteří mne na Smíchově kontrolovali a zjistili, že Deprese nemá občanský průkaz (Potřebu pít jsme někde cestou ztratili), a chtěli ji odvést na strážnici. Dopadlo to však dobře, zaručil jsem se za ni, že je autentická a bezúhonná a na můj argument: „Co já bych si bez ní počal?“, příslušníci pokývali hlavami a propustili nás. 

A teď ticho. Stál jsem na Malostranském náměstí, hluboká noc tiše tiskla Prahu v náručí a já, marně hledaje cigaretu, štkal jsem před portálem chrámu sv. Mikuláše jako slabé bezmocné děcko. Když tu náhle jaký údiv a šok! Zaslechl jsem, jak se někde začala z ticha noci vynořovat ta božská přebožská melodie Lacrimosy z Mozartova Requiem. Rozhlížel jsem se kolem sebe, uchvácen tím křehkým snem, když jsem náhle zjistil, že ty tak smutné královské tóny vycházejí z hloubi chrámu, jehož dveře byly pootevřené, jako kdyby se jimi temnota chrámu a temnota noci neustále plížily ven a zase zpět dovnitř. Měl jsem pocit, že se začínám vznášet. Opřel jsem Depresi, která začínala usínat, o zeď a po špičkách, velmi pomalu, jsem stoupal po schodech a pak, dávaje pozor, abych nevrazil do jedné z temnot, jsem vstoupil dovnitř. Zalila mne ta úžasná melodie, objala mne, něžně mne hladila, vzala mne za ruku a vedla mne doprostřed chrámu, kde mne zastavila a otočila tváří k varhanám. Zůstal jsem tam stát, s hlavou zvrácenou na kůr, zalit chabým měsíčním světlem, které se mísilo s Mozartovými slzami tónů a obestíralo celý prostor kostela jemnou pavučinou neskutečné nádhery. Cítil jsem se odpoután od celého Světa, přestal jsem vnímat svoji existenci a poddal jsem se tomu úžasnému snu, té hudbě, která mne prostoupila a stala se mnou nebo já jí. S pohledem upřeným nahoru jsem náhle spatřil, jak se na kůru ze tmy vynořila nějaká postava, která se velice pomalu přiblížila až k zábradlí, opřela o ně ruce a s hlavou skloněnou mne upřeně pozorovala. Nebylo pochyb, poznal jsem ho a přitom jsem nepocítil nic nového, jen stále tu nesmírnou blaženost; byl to Mozart. Stáli jsme tam jak sochy, já s hlavou zvrácenou, on s hlavou skloněnou, nehnutě a Lacrimosa nás obletovala a plula prostorem. A pak jsem zaslechl jeho jasný rozechvělý hlas, plný zármutku, který ke mně snesl z výšin jeho slova: „Vidím i to, co nevidím. A pak: slyšel jsem i kámen zpívat…“

A mně neslyšně, zcela pomalu, vypadla z úst na dlažbu chrámu pouhá dvě slova: „Do prdele…“