Přinášíme jednu z promluv, které zazněly na Večeru Revolver Revue 23. června v Café Montmartre. Ukázku z textu, o němž řeč pojednává a který vyšel v letní RR, tam přečetla Ivana Uhlířová a přečíst si ji můžete zde.
RR


Tim Postovit
Autorka zajímavá nikoli svou výstředností (k Vlastnímu životopisu Jevgenije Jaroslavské-Markonové)


Vlastní životopis Jevgenije Jaroslavské-Markonové z roku 1931 byl sepsán pár měsíců před smrtí jeho autorky a je svědectvím o síle svobodného ducha, o síle podtržené prostředím nesvobody, v němž se takový duch rodí, vyvíjí a nakonec zaniká. Jevgenije Jaroslavská-Markonová si pravděpodobně uvědomovala unikátnost svého odkazu, a tak se přičinila, aby po její smrti přetrval. Svůj život, tedy slovy autorky život gymnaziální revolucionářky, věčné cestovatelky, toulavé neznabožky, fejetonistky, kamelotky, recidivistky a kočovné věštkyně, drobným písmem popsala na třiceti stránkách, které pak NKVD uskladnila ve svých archivech společně se složkou s vyšetřovacími materiály o popravené, jež byly částečně odtajněny až v průběhu devadesátých let. Na začátku nového tisíciletí tento příběh dostala do jakéhosi veřejného povědomí Irina Flige, ruská badatelka a pracovnice lidskoprávně historické organizace Memoriál, jež se zabývá zachováním paměti o obětech převážně sovětského teroru. Právě Irina Flige v roce 2008 poprvé v Rusku publikovala úplný text životopisu Jevgenije Jaroslavské-Markonové i s doprovodnými vyšetřovacími materiály v časopise Zvězda.

O jedenáct let později, na konci roku 2017, zveřejnil čečenský fotograf Chasan Bachajev na svých sociálních sítích osvětový projekt Oživlá paměť, jehož cílem bylo upozornit ruskou společnost na reálnost a pravou podobu hrozby politických represí. Tento umělec koláží dosadil tváře lidí umučených bolševickým režimem na barevné snímky současných mladých lidí. Vedle Vsevoloda Mejercholda a Zinaidy Rajchové se v této kompilativní řadě objevila i Jevgenie Jaroslavská-Markonová. Právě díky tomuto projektu jsem se o ní dozvěděl.

V letním čísle Revolver Revue poprvé česky vychází překlad celého jejího životopisu i se souvisejícími dokumenty, obžalobou, výpovědí svědků a záznamem o očitém svědectví popravy Jevgenije Jaroslavské, jež byla trestem za napadení velitele Soloveckého lágru a plánování útěku – takto byly tyto texty prvně publikovány v periodiku Zvězda a v originálu jsou volně dostupné na stránkách portálu pro lidská práva bessmertnybarak.ru.

Zde se sluší dodat, že samotný text životopisu byl přeložen již dříve, avšak jen částečně a bez souvisejících pramenů, v roce 2018, kdy se stal součástí Židovské ročenky, pro níž převod pořídil Jan Machonin, který v současné době připravuje i knižní publikaci a který mě důrazně požádal, abych zde tuto skutečnost zmínil, což v tuto chvíli považuji za naplněné.

Můj životopis je kaleidoskopickým a svým způsobem obsáhlým vyprávěním o jedné z nejbouřlivějších dob moderních dějin v Rusku i Evropě. Je to report bezprostřední svědkyně dění v několika velmi různých společenských vrstvách první poloviny 20. století. Podíváme-li se totiž na dílo Jevgenije Jaroslavské-Markonové neromanticky a neliterárně a také nikoli pouze jako na svědectví o životě v totalitním režimu, ale z etnografické perspektivy, objevíme svébytnou badatelku, jež svépomocí prozkoumala a barvitě zaznamenala vertikální průřez společnostmi několika zemí rozličného státního zřízení a nebála se přitom veškeré konfrontované skutečnosti zažívat na vlastní kůži. Při pročítání životopisu Jaroslavské-Markonové se stáváme svědky zhroucení ruského impéria z pohledu mladé, dobře vzdělané dívky z rodiny židovské inteligence, vnímáme ozvěny ruské občanské války a situaci na univerzitách, levicovými kroužky počínaje a prvními vlaštovkami bolševického diktátu konče. Současným slovníkem bychom mohli Jevgeniji Jaroslavskou-Markonovou nejspíše označit za aktivistku. Od útlého mládí se totiž zabývala příkořími, které zažívají systémem pronásledovaní nebo znevýhodnění lidé. Ať už se v průběhu života vůlí osudu ocitla v jakkoli živelném víru událostí, téma nesvobody ji neopouštělo a bylo jí prožito beze zbytku a navíc v pozoruhodně ironickém duchu, alespoň natolik, nakolik je to patrné z textu Můj životopis. Jeho četba provede čtenáře a čtenářky petrohradskými vystoupeními anarchistických básníků, již za své hlavní téma pojali nesmrtelnost, pařížskými chudobinci, komunitou ruské emigrace ve Výmarské republice i vyhnanstvím v severních cípech Sovětského svazu. Pestrost obsahu daného textu se však zdaleka neodvíjí od pouhého místopisného výčtu, na stránkách Mého životopisu se totiž setkáváme se jmény jako Vsevolod Ejchenbaum nebo Alexandr Kerenskij, ale i Miročkou, moskevskou prostitutkou, a mnoha dalšími, jímž dala Jevgenije Jaroslavská-Markonová ve svém vyprávění výmluvné pojmenování: sůl země.

Osobitá otevřenost vůči všemu, co je tzv. na hraně, a někdy až mrazivý odstup při tlumočení dobových reálií, obzvlášť pak těch, které se přirozeně dotýkaly i autorky samotné, jsou leitmotivem celého vyprávění a jakoby i osudu Jevgenije Jaroslavské-Markonové i jejího životního druha, básníka biokosmisty a někdejšího partyzána-machnovce Alexandra Jaroslavského. Nechci prozrazovat obsah tohoto mimořádně zajímavého textu, řeknu už jen, že stejně jako byla Jevgenije Jaroslavská-Markonová schopna pohybu a orientace ve všech vrstvách společnosti, uměla také pozorované svébytně popsat. Můj životopis Jaroslavské-Markonové je skutečným stylistickým chameleonem. Idylické vypravování o spokojeném dětství střídá takřka analytická esejistika, po které přichází impresionistický popis nočního města, jež třeba vyúsťuje v návod, jak ovládnout určité kriminální řemeslo. A stejně jako v daném díle střídá jeho autorka styly, volně také přechází z jazyka do jazyka, neboť ke čtenáři promlouvá tu akademickým slovníkem, tu obtížně přeložitelnou pouliční feňou, nepsanou řečí ruského a sovětského podsvětí.

Naprostá oddanost Jaroslavské-Markonové svému, byť možná ne zcela jednoduše pochopitelnému životnímu programu upevňuje čtenáře jejího životopisu v tom, že je to autorka zajímavá nikoli svou výstředností, ale svou opravdovostí, jakkoli výstředně ona opravdovost může působit například na člověka, který si váží vlastního života více, než si váží svých ideálů. Nezlomný idealismus je totiž dle mého názoru nejinspirativnější složkou vyprávění této ženy, jíž bylo v okamžik její smrti v Soloveckém gulagu dvacet devět let. Věřím, že bude životopis Jevgenije Jaroslavské-Markonové ty, kteří a které si jej přečtou, inspirovat ve stejné míře, v jaké inspiroval mě při jeho překladu. Například v poznání, že odkaz této mladé anarchistické esejistky možná nespočívá v nesmiřitelnosti, ale v tom, že si přiznáme, že i v dnešním světě existují naše Solovecké ostrovy a také nezlomné Jevgenije, které jim čelí.

Na závěr bych chtěl poděkovat paní doktorce Kosákové, bez které bych se ve věci tohoto překladu nikdy nedobral kloudného výsledku, za její redaktorskou práci nad tímto textem, za veškeré cenné rady a obrovskou motivaci. A také Terezii Pokorné za možnost publikace v Revolver Revue.