Z pozoruhodného textu ruské autorky židovského původu, popravené v soloveckém Gulagu ve věku dvaceti devíti let, který v úplnosti a v překladu Tima Postovita vyšel spolu se souvisejícími dokumenty v letní Revolver Revui přinášíme úryvek – na Večeru Revolver Revue v Café Montmartre ho přečetla Ivana Uhlířová. Úvodní promluvu Tima Postovita si lze přečíst zde.
RR


Jevgenija Isaakovna Jaroslavská-Markonová
Můj životopis (ukázka)


[…] Po tom nelidském zacházení s vězni, které jsem viděla v Kemi, jsem začala sovětskou vládu nenávidět a opovrhovat jí ještě více, než tomu bylo doposud. Bála jsem se ovšem, že bych hlasitými projevy mohla Jaroslavskému přitížit, a tak jsem se snažila být se svými pocity co nejméně nápadná. Představa kariéry v jakékoli sovětské instituci se mi přímo hnusila. Po návratu jsem příliš neplýtvala časem a začala jsem krást. Je vtipné a zároveň trochu potupné si přiznat, na jakých maličkostech jsem začínala. Jednou jsem jela na kriminálku, abych svému známému trestanci předala zásilku, a na zpáteční cestě jsem ono policejní oddělení připravila o zámek na vratech. Na Alexandrovském tržišti jsem ho udala za čtyřicet kopějek. Během dalšího pobytu v Moskvě jsem si vymyslela svou specializaci: obrážela jsem zubařské ordinace a v předsíních jsem šmejdila po kapsách pověšených kabátů. Když jsem vybrala veškerý obsah kapes, obvykle jsem se snažila pokud možno nepozorovaně uniknout i se samotnými kabáty a klobouky. Během těchto rejdů jsem se ani jednou neprozradila, ale když jsem takto navštívila již úplně všechny moskevské zubní ordinace, musela jsem přijít na nějaký nový žánr, ve kterém bych se uplatnila. Začala jsem tedy chodit na „tichou“ a na „holuby“: brzy ráno, když ještě všichni obyvatelé vnitrobloků spí, ale snaživé hospodyňky již zahajují svou běžnou činnost, jsem s neuvěřitelnou trpělivostí obcházela všechny možné dvorky a sundávala prádlo, které před malou chvílí pověsily na šňůry na pavlačích. Mezi mou obvyklou kořist tak většinou patřilo spodní prádlo, šaty, letní kabáty, deky a lehčí koberce (tkané bývaly příliš těžké, tak jsem je nechávala být). Zřídkakdy jsem „navštěvovala“ i samotné byty ve vnitroblocích, do kterých jsem se dostávala dveřmi, ponechanými přes noc odemčené. Obohacovala jsem se o petrolejové lampy a obuv připravenou majiteli k čištění. Dál než do kuchyní jsem se ale nikdy neodvažovala, protože by mě mohl lehce prozradit klapot protéz, na kterých se dost dobře nedá chodit úplně potichu. Nutno také dodat, že jsem vždy chodila do dvorků, o kterých se vědělo, že patří do bohatých sousedství. Cenné věci nalezené v chudých čtvrtích jsem nechávala ležet. Krádeže mi způsobovaly opravdové potěšení, jelikož i malá, řekněme, expropriace v člověku obvykle vyvolá velké duševní pozdvižení, spjaté s neustálým vědomím podstupovaných rizik. A přece jen mě tyto maličkosti brzy přestaly jaksepatří naplňovat, a to jak po stránce materiální, tak i z hlediska jakési mé ješitnosti. Lákala mne představa páchání krádeží na vyšší úrovni. Klasické kapsářství mi připadalo jako forma nejvyššího zločineckého umění, i když v kriminálním společenství se praktiky jako mord, vloupání či pouliční ozbrojená loupež samozřejmě stavěly v pomyslném hierarchickém uspořádání trestných činů na mnohem vyšší stupínek. Jenomže právě kapsáři povýšili prachsprostý zločin na tvůrčí činnost. Řemeslo se v tomto oboru plynule mísilo s uměním, vyžadujícím pro svou realizaci neobyčejnou zručnost a grácii. Udělat byt může při troše odvahy každý lepší zámečník. „Přibrzdit měšťáčka“ na ulici zase zvládne každý tělesně zdatný pořízek, často se to zadaří dokonce na poprvé. Všichni ale vědí, že vytáhnout z cizí kapsy nezkušenou rukou něčí peněženku je úkol takřka nadlidský. Málokdy se to povede. Co se mě samotné týče, ukázalo se, že jsem v kapsářství zcela neschopná. O takový husarský kousek jsem se pokusila jedinkrát v životě. Zcela jsem pohořela a skončila jsem zbitá prázdnou flaškou a klackem. S potlučenou hlavou jsem byla převezena na policejní stanici. Zachránila mě rukavice, kterou jsem ten den ztratila. Vyšetřovateli jsem řekla, že mě má oběť obtěžovala a během laškovného flirtu že mi ten chlap rukavici stáhl a strčil si ji do kapsy, načež jsem se jí samozřejmě pokusila vzít zpět, ale výsledkem byly jen rány a kopance, kterými mě obdařil. A jelikož žalobce nebyl zcela střízlivý, moje pohádka působila docela věrohodně a lítostivý policista mě nechal jít, přičemž žalobce důkladně varoval před dalším takovým jednáním. Zatímco mi to s kapsářstvím nevyšlo na první dobrou, jako po másle proběhl můj první pokus v odvětví zcela jiném. Lázeňská neboli nádražní krádež spočívala většinou buď v postávání ve frontě u pokladní přepážky, nebo rovnou v číhané u úschovny zavazadel. Jakmile se roztržití cestující otáčeli ke svým kufrům zády nebo někam odcházeli, přicházela jsem na scénu já, abych jim od jejich břemen ulevila. Vybírala jsem kufry menší, takové, které se pohodlně nesou za rychlé chůze. Když lidem cokoli berete přímo u nosu, musíte být opatrní. Nejdůležitějším faktorem úspěchu je v téhle branži trpělivost. Postupovat se musí s ledovým klidem, přesně vyměřenými pohyby a dokonalým sebeovládáním. Všechny tyto vlastnosti naštěstí patřily mezi mé povahové rysy. Otázka klidu je ostatně na místě jen do chvíle, než to seberete. Poté už člověk koná v jakémsi somnambulním stavu. Ve chvíli, kdy už kufr třímáte, vám totiž v hlavě probleskuje jediné: odříznuto, dokonáno. Vaše ruka je pak v pevném úchopu téměř doslova srostlá s madlem ukradeného zavazadla. Přestáváte si všímat tváří kolemjdoucích cestujících, ve vašich očích se všichni mísí do jediné vlnící se skvrny, která kdysi bývala davem. Takový pocit je srovnatelný s pocitem herce, který poprvé vstupuje na scénu před velké obecenstvo. Už vůbec nepřemýšlíte, zda se vám ono číslo povede či nikoliv. Jako mechanismus přivedený do pohybu na dobu určitou a krátkou automaticky pospícháte k východu, rychleji, rychleji na tramvajovou zastávku – vmáčknete se dovnitř a teprve poté pozvolna cítíte, kterak se vám navrací vědomí. Jednou takto velmi časně zrána na Kurském nádraží, když vlak, vezoucí sovětskou nóbl společnost, která se vracela z Jihu, právě dorazil do stanice, všimla jsem si jakéhosi občana, náležitě obklopeného svými zavazadly, jak ležérně posedává ve vestibulu. Onen pasažér měl zajisté básnický dar. Tuto skutečnost o něm prozrazoval jeho pohled, zadumaně upřený do nekonečna kdesi před ním. Všechna zavazadla byla z větší části půlkruhu, který tvořila, umístěna za samotným pánem. Obzvláště mne nadchla dřevěná truhlice s visacím zámkem. Obešla jsem tedy svou oběť zezadu. V té době jsem však ještě dost dobře neznala půdorys onoho nádraží, a tak jsem se dopustila osudové chyby: v první chvíli po čapnutí truhlice jsem zpanikařila a nevydala se směrem k východu, nýbrž směrem opačným, přičemž jsem pevně věřila, že natrefím na další východ. Žádný tam ale nebyl. Co teď? Nemohla jsem se přece zase otočit a projít kolem okradeného muže, který si už zajisté stihl všimnout zmizelého zavazadla, jež jsem nyní nesla v ruce. Ukryla jsem se tedy na dámských toaletách a požádala náhodnou paní, aby dohlédla na truhlici, zatímco jsem se vydala na výzvědy za dveře záchodů, kde zevlovali dva kluci. Neznala jsem je, ale jejich otrhané oblečení ve mně vzbuzovalo důvěru. Zavolala jsem je tedy a jala se vysvětlovat svou situaci: prosila jsem je, aby mi ukázali nějaký jiný únikový východ z nádraží než ten centrální. Přislíbila jsem jim za to podíl z truhličkového lupu, a přestože se k věci postavili dost nedůvěřivě, slíbili, že něco vymyslí. Vrátila jsem se tedy zpět na bezpečnou pozici na toaletách. Za pár minut se dveře na záchod pootevřely a ze škvíry na mě vykoukly dva klučičí ksichtíky. Vyzvali mne, ať je následuji. Šli jsme přes jakési podzemní koridory, připomínající pařížské metro. Byly to podchody vedoucí k chatovým osadám Kurského nádraží a jeden z nich – jaké štěstí! – směřoval ven na ulici. Zbývalo jen rozdělit kořist. Jenže kde? Navrhla jsem knajpu, o níž jsem věděla, že je nedaleko, ovšem abychom se tam ocitli, museli jsme dojet do Dragomilova a já u sebe neměla ani vindru. Našli jsme řešení – vezmeme to načerno. Na to jsem byla ostatně docela zvyklá. Jakožto mrzákovi mi to obvykle lehce procházelo. Hoši se mezitím uvelebili na zadním nárazníku. Na každé zastávce seskakovali dolů, aby se ujistili, zda jsem pořád uvnitř a jestli jsem je náhodou nepřevezla a nevytratila se s truhlicí i podílem. V knajpě jeden z mých nových známých rozbil „náušničku“ truhlice. Uvnitř jsme nalezli složený fotoaparát zahraniční výroby (firma z Bruselu), letní oblek, břitvu, peněženku (bohužel prázdnou), pantofle, dvě prostěradla, spodní prádlo, album, doklady na jméno finančního inspektora Pticina, osobní korespondenci a další album, tentokrát s velmi povedenými kresbami. Nechala jsem si fotoaparát, jedno prostěradlo, korespondenci, knihy, album a doklady. Zbytek jsem přenechala klukům. Fotoaparát jsem zabalila do prostěradla. Obálku s dopisy a kresbami jsem zalepila, a to vše poslala na adresu uvedenou v dokladech: Leningrad, Gribojedovský průplav, číslo… Do uzlíku z prostěradla jsem ještě před podáním na poštu vložila psaní s následujícím obsahem: „Jelikož jsem si vědoma, jakou cenu má pro každého výtvarníka jeho umění, navracím vám album s těmito vynikajícími, vkusně provedenými kresbami, a taktéž veškerou vaši korespondenci, jež pro mne nepředstavuje žádný profit. Lupič.“

Pane bože! Kolik radosti přináší každý ukradený tlumok! Jako v dětství čokoládová koule s překvapením. Pádíte takhle s kufrem pryč a jediné, na co myslíte, je, kde co nejrychleji a bezpečně prozkoumat jeho obsah. Co v něm tak může být? Co kdyby to bylo zlato? Nebo peníze? Většinou se uvnitř nacházejí samé drobnosti, blbosti, které je třeba někde rychle udat nebo zastavit, dokud je vše ještě zatepla z „podniku“. Dokud to „ovečka“ nestihla nahlásit na příslušných místech. Na začátku léta roku 1929 jsem se vydala na Solovky, abych se tam shledala s Jaroslavským. Setkání nám byla zprostředkována za běžných podmínek. Trvat mohla nanejvýš hodinu. Během mého desetidenního pobytu na Solovkách na mne byla podána veliteli Borisovovi dvě udání. Jedno z nich bylo sepsáno dobrovolným pracovníkem tábora Romaněkem a druhé, pokud se dobře pamatuji, správkyní Domova setkávání M. D. Lobanovovou. Po návratu ze Solovek jsem se opět dala na krádeže. Novin jsem se v té době již půl roku nedotkla. Na lup jsem vždy chodívala sama, abych s sebou v případě, že by se provalil, nestáhla další kumpány. O to příjemnější pak bylo, že jsem se nemusela zabývat starostmi s rozdělováním ukradeného na podíly. Díky této „profesní etice“ se mi také podařilo udržet si dobré vztahy s galerkou a s nikým nemít žádné nevyřízené účty a spory. Mnoho „chmatáků“ mě neznalo, ale ti, kteří o mé činnosti věděli, se mnou jednali s úctou. Tak mi to aspoň připadalo. Čórkaři totiž mají ve zvyku chovat se s respektem k ženám, které kradou, dělají to svépomocí a neprodávají se na ulici. Ještě ke všemu se o mně proslechlo, že jsem mrzák, a tím se úcta pouličních živlů k mé osobě výrazně znásobila. Přišel podzim a já pohořela na Alexandrovském nádraží. Mohly za to pouhé dva kufry. Byla jsem poslána do věznice Butyrky a čtvrtý den mého tamního pobytu jsem rozbila hlavu dozorkyni, abych trochu ozvláštnila velenudnou žalářní všednost. Prolomila jsem jí lebku kovovým poklopem od hajzlu, a za to jsem byla převezena na mrazivou samotku v severní věži. Po třináctidenním vězení v Butyrkách mne úřady předvolaly k soudu. Během slyšení jsem tak zábavně a živě líčila, kterak poškozená laškovala s jakýmsi fešným čekistou, zatímco já jsem zmerčila a následně i vyhmátla její dva podmanivé kufříky svázané provázkem, že se smála nejen celá soudní síň, ale i samotní soudcové. Možná díky tomu mně to celé vyneslo pouhý metrák nucených prací. Když jsem konečně opustila Butyrky, okamžitě jsem odjela na druhé shledání s Jaroslavským. O událostech, které se staly v souvislosti s tímto setkáním na parandovské cestě, kde byl v tu dobu ve strašlivých podmínkách Alexandr Jaroslavskij vězněn, psát nebudu. Vše odpovídalo… žalářnímu pořádku. Zmíním jen, že rozsáhlé spisy, jak s mými výpověďmi, tak s výpověďmi Alexandra Jaroslavského, jsou nejspíše archivovány v kemském ISO (1. oddělení). V opačném případě by mohly být uchovány v „centru“, z logiky věci ve složce Jaroslavského. Jedno je jisté; tyto události se staly poslední kapkou k dovršení katastrofy, neboť Alexandr Jaroslavskij nebyl typem člověka, který by přijal pochybnou vůni výhod z pošpiněných rukou (byť by to byly ruce mé), jak je tomu zvykem ve vašem USLONu. Pokračuji: ze setkání jsem vlakem odjela do Moskvy. Znovu jsem byla prozrazena, tentokrát při krádeži cestovního vaku na Nikolajevském nádraží. Odseděla jsem si sedmnáct dní v Ardomu, což je domov odsouzenců při oddělení GPU, načež jsem byla propuštěna a vrátila se do Moskvy. Dvanáctý den mého pobytu v metropoli jsem se opět „propálila“, ovšem „tiše“. U soudu jsem pokaždé vystupovala pod jiným příjmením, avšak kriminálka na mě i tak již měla jeden zápis o výkonu trestu, jednu podmínku a teď ještě tohle, tentokrát lidový soud. Ostatně kvůli maličkosti: dvoje ukradené šaty o celkové hodnotě třiceti pěti rublů. Dostala jsem tři roky. Deportace na sever. Po mém odvolání se mi podařilo usmlouvat změnu rozsudku ze severní deportace na vyhoštění do města Usťužnyj v Čerepoveckém rajónu. V Usťužném jsem se ubytovala v rozpadlém neobydleném domě na nábřeží Molot č. p. 4. Ruina, v níž byla zřízena noclehárna, byla vyhoštěncům zprostředkována administrativním oddělením. Tomuto místu se přezdívalo Bílý, anebo také Kamenný dům. V noci se mu místní obyvatelé snažili vyhýbat a všichni měli panickou hrůzu do něj vkročit. Administrativní oddělení nevybavilo tyto trestanecké prostory dokonce ani pryčnami. Bílý dům zel prázdnotou a nebylo v něm zkrátka nic kromě nečistot. Nasazen nebyl ani vězeňský dozor. Do domu se mohl snadno dostat každý, rozdělat oheň z kradeného dřeva (většinou z rozebraných sousedních plotů) pod improvizovanou plotnou, a tímto způsobem tam přečkat noc. Žili jsme tu jako malá, ale velmi solidární trestanecká komuna. Někteří kradli, jiní pouze žebrali, ale všichni do jednoho přinášeli veškerý zisk do společného „kotle“. Z deseti lidí jsem byla jediná žena. Ostatní ženské, které vyhostili spolu se mnou, si do bílého domu netroufaly, byť samy pocházely ze spodiny. Kluci z baráku na mne proto, že jsem se nebála, byli náležitě pyšní, a dokonce mi říkali Paní bílého domu. Před každou krádeží se se mnou moji spolubydlící radili. Jeden z hochů s žertem povídal: „Mají z nás strach jako z nějakých zbojníků, a my se tu mezitím vlastně ani nerveme, moc nepijeme, a dokonce s námi žije žena jako rodná sestra a my na ni nedáme dopustit.“ Všechno to byla naprostá pravda. Ke konci se mi pak podařilo přilákat k nám ještě jednu trestankyni. V Usťužném jsem se dala na nové řemeslo. Po celém městě jsem o sobě rozšířila fámu, že jsem věštkyně. A brzy se dostavil nečekaný úspěch. Nejochotnější ženské spolu s děvčaty se dokonce odvažovaly navštěvovat mne v Kamenném domě. Samo sebou přicházely pouze ve dne a po skupinách. Ostatní žadonily: „Buďte od té dobroty, paničko, a přijďte k nám. My se totiž převelice bojíme přijít tam za vámi. Pohostíme vás. Bude samovar, budou pirožky!“ Oslovovali mne samozřejmě i zámožnější lidé z lepších čtvrtí. Dobře platili a prostírali stoly. Tvrdili, že se mi nevyrovná žádná z místních věštkyň. I zde mi má neoblomná upřímnost prokázala dobrou službu. Při zahájení seance jsem své klientky obvykle varovala: „Věštím tak, jak umím. Kdo ví, je-li to pravda či není? Uvidíte samy! Jsou i tací, kteří na tyhle věci nevěří a možná mají pravdu.“

Odpovídaly mi dojatými povzdechy: „A přece hovoří pravdu, dívčina, vždyť se ani v jednom slově jaktěživ nezmýlila!“ Za věštění mi orgány k předchozímu trestu napařily ještě 169. paragraf trestního zákoníku. Jedna žena, moje známá, tehdy v soudní síni docela úderně prohlásila: „Soudí ji a je zřejmé za co. Za to, že hovoří pravdu! Kdyby se jakkoli provinila, tak to by byla jiná!“ […]