Arsenál 3. 4. 2023

Úvahy o lži

Čtenářům Bubínku Revolveru dnes přinášíme úryvek z eseje s názvem Úvahy o lži, kterou napsal filosof a historik vědy Alexandre Koyré (1892–1964). Text, vydaný poprvé časopisecky už v roce 1943, pro aktuální RR č. 130/2023 přeložil Jean-Gaspard Páleníček. V komentáři mj. píše: „Navzdory některým pasážím poplatným době vzniku zde Koyré projevuje obdivuhodnou míru jasnozřivosti: princip transformace pravdy a vytváření atmosféry ‚válečného stavu‘ s důsledkem destrukce společenské tkáně, který popisuje, zdá se již zcela zevšeobecněl a v dnešních oslabených liberálních a demokratických společnostech nabyl převahy.“ Celý text najdete v právě vydaném jarním čísle RR, které uvedeme v úterý 4. dubna v kavárně v Míšeňské (více zde). Srdečně zveme!

Úvahy o lži
Alexandre Koyré

Nikdy se nelhalo tolik jako nyní. Ani tak nestydatě, systematicky a vytrvale.

Možná mi bude namítáno, že tomu tak není, že lež je stejně stará jako svět, či přinejmenším že člověk je mendax ab initio; že politická lež se zrodila souběžně se samotnou polis, jak nás tomu učí dějiny; konečně – aniž by bylo nutné vracet se po proudu věků – že vymývání mozků za první světové války a volební lži v době následující dosáhly takové úrovně a překonaly takové rekordy, že je bude dosti náročné předčít.

To vše je bezpochyby pravda. Člověk je definován slovem, slovo s sebou nese možnost lži a – Porfyrios promine – člověku je spíše než smích vlastní lhaní. Je rovněž jisté, že politická lež patří ke každé době, že pravidla a technika toho, čemu se dříve říkalo „demagogie“ a co se dnes nazývá „propaganda“, byly systematizovány a kodifikovány před tisícery lety;[1] a že plody těchto technik, v podobě propagandy impérií upadlých v zapomnění a obrácených v prach, k nám dodnes promlouvají z výše zdí Karnaku a skrze kameny Ankary.

(…)

Nebudu se tu pouštět do fenomenologické analýzy lži či místa, které zaujímá ve struktuře lidské bytosti: vydalo by to na celou knihu. Následující úvahy bych rád věnoval moderní lži, ba ještě úžeji: moderní politické lži. Neboť navzdory kritikám, kterým se tím vystavím, a to i z vlastní strany, zůstávám přesvědčen, že v tomto směru, quo nihil antiquius, současná doba, přesněji řečeno totalitní režimy přinesly pozoruhodné inovace.

Jistěže se nejedná o inovaci naprostou, totalitní režimy pouze dovedly do krajnosti některé tendence, postoje a techniky, které existovaly dlouho před nimi. Na světě však nic není úplně nové, vše má své zdroje, kořeny, zárodky, a každý fenomén, pojem, tendence dovedené do krajnosti se mění a transformují v něco znatelně odlišného.

Trvám tedy na tom, že se nikdy nelhalo tolik jako nyní a že se nikdy nelhalo tak masivně a tak totálně jako dnes.

Nikdy se nelhalo jako nyní… skutečně, den za dnem, hodinu za hodinou, minutu za minutou se světem přelévají proudy lží. Slovo mluvené, psané, noviny, rozhlas… veškerý technický pokrok se dává do služeb lži. Moderní člověk – a mám na mysli opět člověka totalitářského – v každém okamžiku svého života plave ve lži, dýchá lež, je lži podrobován.[2]

Co se kvality moderní lži týče – a myslím tím kvalitu intelektuální –, zde vývoj postupuje opačným směrem než její kvantita. To je ostatně pochopitelné. Moderní lež – a v tom je její distinktivní kvalita – je vyráběna masivně a obrací se k masám. Každá produkce – zejména každá intelektuální produkce – určená masám je nucena snižovat své standardy. Není nic rafinovanějšího než technika moderních propagand a není nic sprostšího než obsah jejích tvrzení: ta prokazují absolutní, totální pohrdání pravdou – a dokonce byť jen pouhou pravděpodobností –, které se vyrovná jen s neodmyslitelně spojeným pohrdáním mentálními schopnostmi těch, k nimž se obrací.

Lze se ptát – a mnozí si tu otázku již položili –, zdali je ještě namístě mluvit o lži. Neboť pojem lži předpokládá pojem pravdivosti, která je jejím opakem a negací, stejně jako pojem falše předpokládá pojem pravdy. Oficiální filosofie totalitních režimů přitom jednohlasně prohlašují, že koncept objektivní pravdy, jedné jediné pro všechny, je nesmyslný; a že kritériem „Pravdy“ není její univerzální hodnota, ale její shoda s duchem rasy, národa či třídy, její rasová, národní či společenská prospěšnost. Když oficiální teorie totalitních režimů prodlužují a dovádějí až do extrému biologické, pragmatické a aktivistické teorie o pravdě, a tak dokonávají, co bylo velmi přiléhavě pojmenováno jako „zrada vzdělanců“, popírají tím samotnou hodnotu myšlení. To pro ně není světlem, ale zbraní: jeho cílem a úlohou není vyjevovat nám skutečnost, tedy to, co je, ale – jak nám tvrdí – pomáhat ji modifikovat, proměňovat a vést nás tak k tomu, co není. Jak bylo od pradávna seznáváno, k takovému účelu se lépe hodí mýtus než věda, rétorika, obracející k vášním, než cesta důkazů, obracející se k rozumu.

Proto se představitelé totalitních režimů ve svých publikacích (včetně těch, které samy sebe označují za vědecké), proslovech a samozřejmě ve své propagandě objektivní pravdou příliš neobtěžují. Mocnější než sám Bůh všemohoucí proměňují přítomnost, a dokonce i minulost, jak se jim zlíbí.[3] Z toho by bylo možné vyvodit – a také se občas vyvozovalo –, že totalitní režimy se nacházejí mimo pravdu a lež.

Domnívám se, že tomu tak není. Rozdíl mezi pravdou a lží, mezi tím, co je smyšlené a co je skutečné, zůstává platný i uvnitř koncepcí totalitních režimů. Pouze jejich místo a role jsou jaksi přehozené tím, že totalitní režimy se zakládají na prvenství lži.

Místo, které zaujímá v lidském životě lež, je prapodivné. Kódy náboženské morálky, přinejmenším v případě velkých univerzalistických náboženství, zejména těch, která vzešla z biblického monoteismu, lež odsuzují důsledně a absolutně. Je to ostatně pochopitelné: je-li jejich Bůh Bohem světla a bytí, nutně z toho vyplývá, že je také Bohem pravdy. Lhát, tedy říkat to, co není, deformovat pravdu a zahalovat bytí je tedy hříchem; ba hříchem velmi vážným, hříchem pýchy a hříchem proti duchu, hříchem, který nás odlučuje od Boha a staví proti němu. Slovo spravedlivého, stejně jako slovo Boží, může a musí být pouze slovem pravdy. Filosofická pojetí etiky, až na několik případů extrémní zásadovosti, kterou představují Kant a Fichte, jsou obecně vzato o dost shovívavější. Lidštější. Jsou nekompromisní vůči pozitivní a aktivní formě lži, suggestio falsi, ale již mnohem mírnější k její negativní a pasivní formě: suppressio veri. Vědí, že – jak praví přísloví – „ne každou pravdu je dobré říkat“. Aspoň tedy ne za všech okolností. A ne každému.

V porovnání s náboženskými pohledy kladou filosofické výklady morálky mnohem větší zřetel na to, že lež se vyjadřuje slovy a že každé slovo[4] se obrací k někomu.[5] Nelže se „jen tak“. Lže se – jako se říká či neříká pravda – někomu. Je-li však pravda „pokrmem duše“, je jím hlavně pro duše silné.[6] Pro ostatní může být nebezpečná. Aspoň tedy v čistém stavu. Může dokonce ranit. Je třeba ji dávkovat, ředit, zaonačit. K tomu je nutné vzít v potaz možné důsledky: jak s ní ti, kteří ji uslyší, naloží.

Obecně řečeno tedy nemáme morální povinnost říkat pravdu každému. A ne každý má právo ji od nás požadovat.[7]

Pravidla společenské, praktické morálky, která se projevuje v našich mravech a de facto řídí naše činy, jsou ještě volnější než pravidla morálky ve výkladech filosofů. V obecné rovině tato pravidla lež odsuzují. Každý ví, že lhát je „nepěkné“.[8] Tento odsudek však zdaleka není absolutní. Zákaz vůbec není naprostý. Jsou případy, kdy je lež tolerována, povolena, ba doporučována.

I zde by nás důkladná analýza zavedla příliš daleko. V obecné rovině lze konstatovat, že lež je tolerována, dokud nenarušuje dobrý chod společenských vztahů, dokud „nikomu neubližuje“;[9] je povolena, pokud netrhá sociální pouto, které spojuje kolektiv, pokud se uplatňuje nikoli uvnitř skupiny, mezi „námi“, ale vně: „své lidi“ by člověk neklamal; a co se druhých týče…[10] nejsou nám ti koneckonců „cizí“?

Lež je zbraň. Je tedy přípustné použít ji v boji. Bylo by dokonce hloupé to neudělat. Ovšem za předpokladu, že ji použijeme vůči protivníkovi a nebudeme ji obracet proti svým přátelům a spojencům.

Lze tedy lhát protivníkovi, klamat nepřítele. Málokterá společnost je tak šlechetná, že by – jako u Maorů – zakazovala válečné léčky. Ještě vzácnější jsou společnosti tak nábožné, že – jako kvakeři nebo wahhábisté – zakazují jakoukoli lež vůči druhým, cizincům, protivníkům. Takřka všude se připouští, že ve válce je klam povolen.

Lež není, obecně řečeno, doporučována v rámci mírových vztahů. Přesto (neboť cizinec je potenciálním nepřítelem) pravdivost nikdy nebyla považována za přední vlastnost diplomatů.

Lež je víceméně přijímána také v oblasti obchodu: i zde mravy prosazují meze, jež mají tendenci se čím dál víc zužovat.[11] Nicméně i nejrigidnější obchodnické mravy bez větších námitek tolerují přiznanou lež reklamy.

Lež je tedy tolerována a připouštěna. Jenomže právě… je jen tolerována a připouštěna. V některých případech. Zůstává výjimkou, stejně jako válka, v jejímž rámci, a pouze v něm, je považováno za spravedlivé a dobré lež užívat.

Co kdyby však válka přešla ze stavu výjimečného, epizodního, pomíjivého do stavu stálého a normálního? I lež by pak přešla ze stavu výjimečného do stavu normálního a sociální skupina, jež by se cítila obklopena nepřáteli, by nikdy neváhala proti nim použít lži. Pravdu pro „své“, lež pro druhé: tak by znělo nové pravidlo chování, které by vstoupilo do mravů dané skupiny.

Postupme ještě dál. Zbavme se hranice mezi „našimi“ a „druhými“. Proměňme případové nepřátelství ve svého druhu esenciální antagonismus, založený na samotné podstatě věcí.[12] Nepřátele učiňme hrozivé a mocné. Je jasné, že každá skupina, která by se ocitla uprostřed světa nepřekonatelných a nesmiřitelných nepřátel, by mezi nimi a sebou viděla rozevírající se propast; propast, kterou by žádné pouto, žádný společenský závazek již nedokázaly překlenout.[13] Uvnitř takové skupiny by lež – lež „druhým“, samo sebou – nebyla ani snadno tolerovaným aktem, ani jednoduchým pravidlem společenského chování: byla by najednou povinná, proměnila by se ve ctnost. Naproti tomu nepřípadná pravdomluvnost, neschopnost lhát, jinde považovaná za rys šlechetný, by se stala vadou, známkou slabosti a neschopnosti.

(…)

Poznámky:
[1] Již v Platónových dialozích a zejména v Aristotelově Rétorice nacházíme mistrovskou analýzu psychologické struktury propagandy, a tedy i jejích technik.
[2] Totalitní režim je se lží spjat esenciálně. Proto se také ve Francii nikdy nelhalo tolik jako ode dne, kdy maršál Pétain zahájil chod k totalitnímu režimu slovy: „Nenávidím lež.“
[3] Z tohoto hlediska je zajímavé studovat výuku o dějinách totalitních režimů a její proměny. Bohatý předmět reflexe by mohly nabídnout nové učebnice dějepisu francouzských škol.
[4] Termín „slovo“ zde používáme v nejširším smyslu výrazu a sugesce. Jak známo, lhát je možné, aniž bychom otevřeli ústa.
[5] Náboženské morálky z pravdy činí povinnost vůči Bohu, a ne vůči lidem. Zakazují lhát „před Bohem“, nikoli „lidem“.
[6] Tento zřetel se někdy objevuje i v náboženských morálkách. Mléko dětem, víno dospělým, říká svatý Pavel.
[7] Pravdu dlužíme těm, kterých si vážíme, těm, kteří nám jsou rovni, či svým nadřízeným. Naopak odepření pravdy implikuje nedostatek úcty, respektu.
[8] „Džentlmen nelže.“ Pravdomluvnost je aristokratickou ctností, váže se k ideji „cti“. – Pro otroka není ctností, ale závazkem, povinností.
[9] Pokrytectví konvenčních forem společenského chování – zdvořilost, slušnost atd. – není „lží“.
[10] „Naši“ lidé mají nárok na pravdu; ne však lidé „jiní“?
[11] Obchodník a lhář, to dříve byla synonyma. „Kdo neklame, neprodává,“ říká staré slovanské přísloví. Dnes je přijímáno, že pro obchodníka honesty is the best policy.
[12] Nejlepší způsob, jak dovést rozpor do krajnosti, je dát mu biologický základ. Ne náhodou se fašismus stal rasismem.
[13] Válka jako normální stav… Nepřátelství vnějšího světa… To jsou konstantní témata vědomí sebe sama, která totalitní režimy vštěpují svým národům.