Konference Stankovič, která se konala 24. října, se Paul Wilson nemohl zúčastnit, pořadatelům ale poslal text, který dnes zveřejňujeme na Bubínku Revolveru, vedle fotografií Anny-Marie Berdychové a Ondřeje Přibyla z konference a následného Večera RR v prostorách FAMU.


Paul Wilson, Praha 1969, foto Helena Wilsonová​

Paul Wilson
Několik vzpomínek na Nikolaje Stankoviče

1.
Nikolaj jednou říkal, ze poezie, kterou píše, je tak divná a nekonvenční, protože nemá mateřštinu. Že se narodil v Prešově na Slovensku a vyrůstal v Čechách, by naopak nasvědčovalo tomu, že mateřštin měl několik – ale kdo ví? Každopádně je nesporné, že Nikolaj měl mimořádný zájem o jazykové zvláštnosti. Jednou – muselo to být U Zelené Lípy, kam jsme často chodili – nás upozornil, s úžasem, že v nějakém východoslovenském nářečí používají místo slova „deštník“ anglické „umbrella“. Měl jsem dojem, že hodlá používat slovo „umbrella“ – které vyslovoval „oom-brela“ – ve své tvorbě. Anebo to možná byla jenom součást jeho hospodského povídání, které na rozdíl od běžných keců u piva mívalo spíš objevitelský než vypravěčský ráz.

2.
Nikolaj ze sebe sypal básničky či výroky a bonmoty s takovou lehkostí, že se člověk občas nestačil divit. Někdy je zapsal na ubrousek, aby je pak v klidu zpracoval do dokonalejší podoby. Ale vždy je pronesl jako objev, jako kdyby právě našel na ulici nějaký skvost.
Jednou prohlásil: „Tak jsem zjistil, že op je optimista a pes je pesimista.“ Navenek je to pouhá hra se slovy. Ale není to úplně tak. Tvrzení, že „op je optimista“ je samozřejmě hříčka, ale tvrzení, že „pes je pesimista“ je – jak ví dobře každý, kdo má doma psa – prostě pravda. Psi totiž žijí v neustále úzkosti z toho, že je lidi opustí, a to měl Nikolaj odpozorované, protože s Olinkou vlastnili milovaného pudlíka Kikinu. Skrze ten výrok můžeme nahlédnout jeho tvůrčí přístup.

3.
Když se Olinka a Nikolaj vzali, měli oslavu, na které jsem byl s Helenou. Olinka říkala Nikolajovi, aby nás představoval jejich rodičům.
„To si přeješ ty, nebo to si přejou oni?“ říkal Nikolaj.
„To si přeju já,“ odpověděla Olinka.
„V tom případě,“ řekl Nikolaj, „se na to vykašleme.“

4.
Vztah mezi Olinkou a Nikolajem byl plný tvůrčího napětí. Jednou nám líčili, jak spolu něco překládali, myslím že to byla autobiografie Naděždy Mandelštamové. Když Olinka narazila na obzvlášť těžkou větu či pasáž, vypracovala několik variant a Nikolaj pak nad tím dumal, nahlas, jak měl ve zvyku, hledaje nejlepší způsob vyjádření. Výsledek často rozboural Olinčiny původní pokusy a musela začít znova. „Nikolaji,“ říkala, „je nejvyšší čas, abys začal z jiného konce a přečetl něco decentního, jednoduchého, třeba Stepfordské paničky od toho Levina.“

5.
Od Nikolaje jsem se dost naučil o houbách a díky němu jsem se také stal členem Československé mykologické společnosti. Nikolaj zjistil, že členem této organizace je taky americký avantgardní skladatel John Cage (ten mi to potvrdil, když jsem s ním pak v Torontu dělal interview – mám pocit, že kamkoli cestoval, tam se spojil s místními houbaři), a tak jsme vyhledali jeho texty o houbách a jestli se nemýlím, přeložili jsme několik z nich do češtiny. Cageovi se zdálo příznačné, že slovo „mushrooms“ je ve slovníku velmi blízko slovu „music“. Nám se taky zdálo příznačné, že tomu tak je i v češtině, kde „houba“ a „hudba“ jsou skoro homonyma.
V jednom textu Cage píše, že sbíraní hub může být nebezpečnější než lov lvů. A má pravdu. Jednou jsme s Helenou našli a nasbírali na louce blízko Orlíku velké množství žampionů – jedné z nejznámějších a nejsnadněji identifikovatelných hub. Když jsem je pak krájel na smaženici, zjistil jsem – díky znalostem, které jsem získal od Nikolaje –, že mezi těmi žampiony byla malá, nevyvinutá muchomůrka bílá, nejjedovatější houba na světě. K večeři jsme si radši dali guláš.

6.
S Nikolajem jsme často chodili do kina, někdy do Ponrepa, kde promítali hlavně archivní filmy, občas grotesky od Chaplina či Bustera Keatona. Nikolaj měl rád filmy od Romana Polanského – zvláště Chinatown, kde sám Polanski hraje malou roli může, který zraní nožem hlavního hrdinu v podání Jacka Nicholsona tak, že skoro celý film má pak Nicholson přes nos velkou náplast. Nikolajovi se to hodně líbilo, domníval se, že to byla od režiséra Polanského schválnost, způsob, jak Nicholsona, který už byl dost velkou hvězdou, zkrotit, aby nezapomínal, kdo je šéf.

7.
Na podzim 1978, jsme byli s Nikolajem a s Olinkou na jejich chalupě a Nikolaj prohlásil, že na blízké pastvině rostou lysohlávky kopinaté neboli Psylocybe semilanceata, tzv. „magická houba“ – pravá psychedelická. Venku už byla tma, ale Nikolaj trval na tom, abychom šli ty houby hned vyhledat. A tak jsme s baterkama v ruce vyrazili na pastvinu, a tam na nás skutečně mezi kravinci čekalo hojné naleziště lysohlávek, které jsme nasbírali.
Večer 29. 10. 1976 jsme u nás, na adrese U milosrdných 6, ty houby snědli, usmažené v omeletě. Dlouho se nic nedělo, a tak jsme šli s Nikolajem dolů do hospody U Staré školy pro pivo. Čekali jsme u pultu, dívali se zběžně na televizi (vysílal se jako každý večer Večerníček a celá hospoda ho zbožně sledovala), když najednou cítím, že to není skutečný, že je to nějaký sen. Ta hospoda, ten výčep, televize, cinkot půllitrů, lidi, všechno se začínalo jaksi vzdalovat, jako bych byl v bublině, která se vznáší nad tím vším. Koukám na Nikolaje, a chápu, beze slov, ze totéž cítí i on. Rychle jsme se vrátili k nám a už to začalo naplno.
Těžko popsat celou tu „cestu“, která trvala několik hodin. Intoxikace přicházela pozvolně, ve vlnách, a když nastaly nějaké halucinace, byly spíš jemné, „organické“, zemité, jako ty houby. Občas jsem měl pocit, že jsme byli všichni duševně spojení.
V jednu chvíli jsem šel k oknu a díval se dolů do ulice (žili jsme v pátém patře), kde jsem viděl velmi elegantní dámu v dlouhém kabátě, jak kráčí po ulici pod plynovým světlem se třemi chrty na vodítku. Nikolaj přišel k oknu taky, podíval se dolů, ale hned odskočil a říkal: „Rychle pryč!“ Co viděl? Přistoupil jsem znovu k oknu a dole vidím místo dámy gestapáka v dlouhém koženém kabátě, jak vede po ulici tři vlčáky. Aniž jsme si vyměnili slovo, věděl jsem, že vidím totéž, co Nikolaj – nějaké zjevení z druhé světové války, kdy nacisti vyhnali z Josefova, místa, kde jsme právě byli, Židy. Nikolaj se rozplakal. „At’ mi nějaký marxista něco vykládá,“ říkal v slzách. „Totiž to je peklo, to je celá ta věc. Je to skutečně peklo.“ Nemusel nám říkat, co má na mysli. Rozbrečeli jsme se taky.

8.
Dne 4. května 1977 mě estébáci sebrali U Milosrdných a odvezli do Bartolomějské k výslechu. Bylo to v rámci kampaně proti Chartě, ale bylo zřejmé, že se o mne zajímali už delší dobu. Záběr výslechu byl široký. Odmítl jsem jim sdělit cokoliv o druhých lidech, ale řekl jsem jim, že jsem ochotný jim sdělit cokoliv o své osobě, včetně svého názoru na Chartu atd. Ale moje názory na Chartu je vůbec nezajímaly. Chtěli mermomocí slyšet něco o jiných lidech, s kým se stýkám, aby si snad udělali lepší obraz o tom, jak to v té Chartě chodí. Za nějaký čas jednomu staršímu pánovi došla trpělivost a říkal: „Tak začneme s panem Stankovičem.“ A hlavní vyšetřující do toho skočil: „To je právě to jméno, které jsem chtěl slyšet.“ A pak to šlo: „Jak dlouho ho znáte?“ – „Jak často se scházíte?“ – „O čem mluvíte?“ – „Mluvíte spolu o Chartě?“ – „A jak o tom mluvíte?“ Odmítl jsem odpovídat, ale otázky neutichaly a byly čím dál lstivější. „Byl jste někdy u něho v bytě?“ – „Jak to tam vypadá?“ – „Kdo ještě tam žije?“ – „Má tam psací stroje?“ – „Umí na tom psát?“ – „Kde schová své věci?“
Když nepochodili, tak jsem musel vyslechnout dlouhou invektivu o tom, jaký je Nikolaj hajzl. „Tyhle chartisti, když nespí, tak píšou,“ naříkal fízl. „Nedávno jsme byli na brigádě, žejo, a sázeli jsme stromečky, jen aby tyhleti hajzlové měli na čem psát.“
Představa, že by estebáci museli na ekologickou brigádu, byla sama o sobě dost zábavná, ale mně nešlo do hlavy, proč je zrovna Nikolaj, tak nenásilný a jemný člověk, tolik zlobil. Částečné odpovědi se mi dostalo několik let poté, když jsem četl v Pravdivém příběhu Plastic People od Jirouse, jak ho mátlo i mírně nasralo, že se při výsleších po posledním koncertě PPU v Kerharticích vyšetřovatelé zdánlivě více zajímali o tzv. Svépomocnou lidovou knihovnu Hrobka, co měli Stankovičovi v malém kumbálu pod bytem, a o samizdatový zpravodaj Nový brak o dění kolem této knihovny než o podvratnou činnosti undergroundu. Něco v Nikolajově působení jim asi úplně unikalo, vůbec tomu nerozuměli, nevěděli si s tím rady, a proto je to tak strašně rozčilovalo. Zpětně viděno má ta jejich zloba pomalu hodnotu státního vyznamenání.

9.
Jeden z Nikolajových nejoblíbenějších filmů byly Stíny zapomenutých předků z roku 1964 od pronásledovaného sovětského režiséra Sergeje Paradžanova, který se narodil v Gruzii, působil na Ukrajině a zemřel v Arménii. Děj filmu se odehrává na Podkarpatské Rusi, nedaleko oblasti, kde se narodil a strávil rané dětství Nikolaj. Film spojuje místní folklor, prvky magie a náboženství s drsným a tragickým příběhem. Navíc je stylově velmi nekonvenční – a sovětská cenzura vyžadovala změny, na které Paradžanov odmítl přistoupit. Když jsem to viděl s Nikolajem, myslím že v Ponrepu, byl to silný zážitek, zvláště pro něj, který po projekci chvíli nemohl mluvit, ačkoliv obvykle měl po návštěvě kina hodně co říct.
Krátce po Nikolajově smrti jsem ten film viděl podruhé v Kanadě a magický účinek chyběl. Dlouho jsem nevěděl proč a pak mi to došlo: to, co mi chybělo, byl Nikolaj.

Heathcote, Ontario, 22. 10. 2019