Začátek byl dobrý, byl jsem velice dobře přijat. Po pár týdnech se vrátil otec rodiny, který v době mého příjezdu zrovna nebyl doma, a potom to začalo být trochu obtížnější. Přijel jsem v lednu nebo v únoru a učil jsem se švédsky, švédský dějepis, psal jsem slohová cvičení atd. a na konci léta, před koncem prázdnin jsem udělal takovou vlastně rozšířenou přijímací zkoušku do švédské střední školy. Ve Švédsku byla obecná škola šestiletá a pak následovala čtyřletá, takzvaná reálná škola, což byl první stupeň střední školy. Potom se dělala přijímací zkouška na další stupeň střední školy, takže jejich první třída střední školy odpovídala naší sekundě a já jsem před odjezdem do Švédska vychodil asi první pololetí tercie. Nešlo ani tak o znalosti, ale o tu švédštinu, švédský zeměpis a pochopitelně o švédské pojmosloví v ostatních předmětech jako přírodopis, fyzika atd. Tu přijímací zkoušku jsem udělal a chodil jsem pak do první třídy, takže jsem byl o rok starší než ostatní děti. V pololetí mě vyzkoušeli a pustili do druhé třídy, což odpovídalo české tercii na gymnáziu. Na školu jsem se připravoval výhradně doma. To bylo na venkově, nic tam nebylo, do nejbližšího města, kterému by se u nás říkalo řekněme okresní město, bylo dvacet čtyři kilometrů. Ale byl jsem v učitelské rodině a učila mě paní Petersonová, která mluvila německy, a já jsem se vlastně během těch prvních měsíců ve Švédsku naučil výborně německy. Moje němčina byla do té doby dosti ubohá, dokonce velice ubohá, ale tím, že jsem tam byl na němčinu odkázán, naučil jsem se mluvit tak, že jsem si v duchu nepřekládal do němčiny, ale tvořil jsem věty přímo. Pravděpodobně to byly věty špatné, špatně stavěné, ale vyjadřoval jsem se zcela volně. Vzpomínám si, že ještě půl roku po tomto období jsem bez obtíží četl německou beletrii, a i když jsem později zjistil, že mi hodně unikalo, četl jsem bez subjektivních potíží. Později jsem s němčinou ztratil kontakt, ale dokud jsem byl u této rodiny, měl jsem kontakt s němčinou taky proto, že v té obci žilo asi deset nebo více dalších emigrantů, kteří byli většinou z Německa a z Rakouska. Bylo tam taky pár Čechů, s těmi jsem mluvil česky a s těmi ostatními německy.


Josef Vohryzek, foto Karel Cudlín

Ale po prvních měsících jsem se švédštinu naučil tak, že jsem v pololetí mluvil zcela bez problémů švédsky, a myslím, že tak o rok o dva později už na mně nepoznali, že jsem cizinec. Byl jsem ve věku, kdy to jde velice rychle. Ve třinácti letech je jazyková integrace velice snadná, zvláště v mém případě, protože jsem měl tu obrovskou nevýhodu, že jsem tam byl úplně sám. Ti, kdo emigrovali s celou nebo částí rodiny, měli přece jenom určité soukromí, kde mluvili svým jazykem, ale tohle soukromí mi chybělo, to byla obrovská nevýhoda, hlavně psychická, ale utilitárně vzato to zase mělo tu výhodu, že jsem si jazyk osvojil v té fonetické bázi a v té představě a imaginaci atd. Chodil jsem tedy rok do střední školy a u té rodiny jsem žil celkem jeden a půl roku. Ale neprobíhalo to zcela harmonicky, protože jak se potom ukázalo nebo jak si to alespoň ex post vykládám, paní Petersonová jednala zřejmě z vlastní iniciativy a její muž s tím, alespoň vnitřně, srozuměn nebyl. Byl jejím pravým opakem, ona byla kvakerka, nesmírně otevřená žena, která měla obrovské porozumění pro lidi z jiných prostředí, byla nesmírně činorodá, pořád někde cestovala, vedla takový altruistický život, zatímco její muž byl zcela jiný, zejména taky nábožensky. Kvakeři se naprosto distancují od veškerého formalizovaného bohoslužebného života, od všech církví a od veškerého kléru, ale muž paní Petersonové byl velice striktní zastánce státní protestantské církve. Povoláním byl taky kantor, řídící učitel v obci a kromě toho byl kantorem v místním kostele. Mimochodem byl hudebně velice kultivovaný, výborně hrál na piáno a na varhany a dost rozuměl hudbě. Ale řekl bych, že byl velice konzervativní, skoro bigotní. Je to podivné, ale myslím, že byl takový starokřesťanský antisemita, to je něco, co je ve Švédsku naprostá vzácnost, a už tehdy to bylo velmi výjimečné a já jsem měl tu smůlu, že jsem jako třináctiletý kluk o tuhle vzácnost a výjimku zakopl. Ale možná že vlastně ani antisemitou nebyl nebo by se byl vůbec neprojevil, a že k tomu drastickému verbálnímu projevu antisemitismu při několika příležitostech došlo jen proto, že jsem se do té rodiny náhle dostal a vypadalo to na nedohledno a to ho asi strašně stresovalo. Byl to domácí člověk, velice konzervativně založený, kterého každé vybočení z jeho navyklého života muselo nesmírně deprimovat, a prostě na to psychicky neměl. Takže je to celé trošičku smutné a hlavně paradoxní, protože za těch deset let, které jsem kontinuálně ve Švédsku žil, a jak se potom ukáže, v různých vrstvách švédského prostředí, jsem zjistil, že Švédsko už v té době bylo zemí vzácně neantisemitskou. Myslím, že v kontinentální Evropě se tak nepatrná, naprosto zanedbatelná míra antisemitismu vůbec nevyskytuje. Ještě ke všemu v takové zemi, která je po všech stránkách mono: monoreligiózní, monoetnická, monojazyková, dokonce monofyziognomická. Taková mimo všechen kontinentální ruch v Evropě, taková vlastně idylická, kde by člověk čekal, že tam třeba antisemitismus bude, ale on tam není. Za to si Švédů nesmírně vážím.

Já jsem cítil, že jsem v té rodině v podstatě přítěží. A byla tam ještě jedna důležitá věc: v tom prvním období, kdy jsem tam byl, myslím, že už víc než půl roku, tam přijela nějaká paní z židovské obce ze Stockholmu, mluvila s námi a zjišťovala si podmínky, za kterých tam žijeme. A ti Petersonovi vyjádřili jakousi potřebu nějaké podpory ze Židovské obce, protože chodím, nebo chci chodit do školy a chtěl bych dál pokračovat. Myslím, že určitý příslib dostali, snad že se pokusí nebo něco takového. Když potom odjela, tak se o tom mluvilo, jako že možná něco přijde. Načež nic nepřišlo a vyšlo najevo, že Židovská obec ve Stockholmu žádné peníze poskytnout nemůže a že prostě žádné peníze nepřijdou. Z toho pak vzešla situace, že jsem chodil do školy jenom jeden školní rok, a nemohl jsem pokračovat, protože nebyly finanční prostředky. Já jsem to tehdy bral tak, jak to bylo, prostě jsem vzal na vědomí, že nemohu studovat, začal jsem pracovat a byl jsem jaksi na vlastní noze. Staral jsem se sám o sebe. S tou rodinou jsem udržoval styk, dopisovali jsme si. Odjel jsem pracovat jinam, to znamená, že jsem se odstěhoval. To už mi bylo patnáct. Když jsem přijel, bylo mi třináct a půl, půl roku jsem se připravoval, učil se švédsky a potom jsem rok, tedy jeden školní rok chodil do školy. 15. května 1941 mi bylo patnáct a o pár měsíců později skončila moje návštěva školy a šel jsem pracovat k sedlákům. Ale udržoval jsem s Petersonovými styk a kdykoliv jsem chtěl, mohl jsem přijít. Třeba většinu Vánoc jsem trávil u nich, protože bych neměl kde být, a když jsem měl dovolenou, tak jsem se tam většinou ukázal taky. Kromě toho jsem u nich měl většinu věcí, protože od rodičů jsem s sebou dostal tu obrovskou truhlu všeho možného, a to jsem měl pořád u nich. Když jsem zpočátku pracoval u sedláků, což trvalo asi dva roky, taky jsem u nich bydlel. Později jsem bydlel výhradně v podnájmech a často jsem se stěhoval. Bylo nemyslitelné, že bych to všechno vozil s sebou.

Ještě bych se vrátil k tomu, o čem už jsem se zmínil, že ten pan Peterson, otec rodiny v té učitelské rodině, se projevil jako antisemita a že je docela možné, že vlastně antisemita nebyl, že to byl jen projev stresu, protože měl cizí dítě v rodině, v bytě, dítě, které mu vstoupilo do života, a že na to nebyl disponován. Vzpomínám si na jednu epizodu, kdy jsme seděli u stolu a jedli, a já už nevím, z čeho to vzniklo, ale z jeho strany došlo k naprosto jednoznačnému tvrzení, že židé považují nežidy za něco horšího a že jsou pro ně něco jako psi. Já jsem na něho naprosto zděšeně otevřel oči a pochopitelně jsem vůbec nebyl schopen odpovědět, protože jsem toto neznal ani jako antisemitský stereotyp. Byl jsem schopen diskutovat třeba se svými vrstevníky nebo i s dospělými, protože jsem byl takové rozumářské, rozumbradovské dítě náchylné k diskusi. Kdyby třeba někdo řekl, že židé kšeftují apod., byl bych asi schopen pustit se do diskuse, ať už by mé argumenty byly, nebo nebyly chytré, jakési argumenty na své úrovni jsem měl, nebyl jsem bezbranný proti antisemitským stereotypům, které jsem znal z domova. Ale tohle jsem vůbec neznal, to mne přimrazilo, zůstal jsem bez odpovědi, ale hlavně jsem byl šokován. Později jsem tuhle příhodu v podstatě vytěsnil a zamlžil, protože to bylo vlastně dost nesnesitelné. Teprve o několik desítek let později jsem se k tomu vracel a snažil se to analyzovat, když potom všechno napětí povolilo, a myslím, že to bylo z jeho strany mimořádné selhání, protože jemu bylo padesát a mně třináct, já věděl, odkud a proč jsem přišel a co mohu očekávat, pokud jde o rodiče apod. Paní Petersonová v té době nebyla doma, ona bývala často pryč, to taky svědčí o tom, že se v něm za její přítomnosti a na základě jejího nároku kumulovalo napětí, které vybuchovalo v její nepřítomnosti. Byla to opravdu ošklivá epizoda. Ale jak jsem řekl, já jsem ji vytěsnil, jinak by to ani nebylo možné, protože jsem v té rodině byl a žil jsem tam dál. Ještě bych měl dodat, že těch pár epizod bylo něco opravdu ojedinělého, že to netvořilo skutečné pozadí tamního života. Byly to takové křiklavé skvrny, které byly výjimečné. Podstata problému byla asi spíš v tom, že si ta rodina nezvážila, že když k nim přijdu, že to nebude snadné, že si mě vlastně berou na starost se vším všudy, neměli zřejmě od nikoho žádný příslib, že by se na mé existenci podílel, žádnou podporu nebo pomoc, takže se dostali do tísnivé situace, a to, co na sebe vzali, neutáhli. Možná že tím ta finanční stránka nabyla trochu větší váhy, než třeba ve skutečnosti měla, protože to nebyla chudá rodina. Řídící učitel ve Švédsku měl vyšší standard než řídící učitel v Čechách, ale jaksi to nabylo na významu.

Musím říci, že i později jsem tady reflektoval něco, co jsem si tehdy vůbec neuvědomoval, a vůbec mě to nenapadlo, že totiž švédské židovstvo se na mne totálně vykašlalo. Mám dost pochybností, že to bylo přiměřené, že by měli na krku tolik akutních případů, jako jsem byl já. I když jsem pro ně asi akutní nebyl, protože jsem měl střechu nad hlavou a žil ve slušném, přívětivém prostředí. Přívětivé rozhodně v každodenním životě bylo, měl jsem jídlo a všecko a dokonce jsem, alespoň ten první rok, chodil do školy. Ale stejně si myslím, že to nebylo v pořádku. Shodou okolností jsem byl loni na jaře, tedy v roce 1990, ve Švédsku a čirou náhodou jsem v televizi zahlédl diskusi o knize, která tehdy vyšla ve švédském překladu – byla to kniha americko-židovského autora, jehož jméno už si nepamatuju, který napsal knihu o činnosti stockholmské židovské obce za války ve vztahu k židovským emigrantům. Autor v ní obviňoval obec a zejména jejího tehdejšího předsedu, že nebyli solidární vůči židům z Německa a ze zemí, které Němci okupovali. To je v americko-židovské publicistice v posledních letech velice aktuální téma, které je předmětem pozornosti, takže mne nepřekvapilo, že ta kniha vyšla. Jedním z diskutujících v té televizi – byl to pořad o knižních novinkách – byl i literární kritik, syn tehdejšího předsedy židovské obce. Shodou okolností jsem je tehdy ve čtyřicátých letech oba znal. Syn otce samozřejmě hájil. Pro mne to bylo trochu taky podnětem k tomu, abych si věci vybavil a nějak si své dojmy utřídil, a tak se k tomu v této souvislosti taky dostávám.

V tom prvním období mého pobytu ve Švédsku, u rodiny, o které hovořím, byl možná taky jeden moment, který mé komplikace trochu podpořil, a to byla starostlivost mého otce, v jehož dopisech se to hemžilo naléhavými radami. Myslím, že se otec velmi těžko vyrovnával s tím, že mne ve třinácti letech poslal samotného do dálky k cizím lidem. Takže mi v dopisech dával například takové rady, že když si zarazím třísku, musím jít určitě hned k doktorovi, a podobné úzkostlivé přemrštěnosti a mě to taky trochu dostávalo do situací, že jsem těm lidem, té švédské rodině komplikoval život. Když už jsem se vrátil k rodičům, chtěl bych ještě vzpomenout jednu věc: to, že mě rodiče poslali do Švédska samotného, mělo velice jednoduchou příčinu. Švédové tehdy dospělé emigranty vůbec nepřijímali. Ve třicátých letech tam přišlo dost emigrantů z Rakouska a z Německa, ale v době, kdy byla aktuální moje emigrace, Švédové už nepřijímali nikoho, komu by museli dát pracovní povolení. Protože prostě usoudili, že už nemohou přijmout víc lidí a poskytovat další pracovní povolení. Jestli to byla obava odborů, že by byl nedostatek pracovních příležitostí, to nevím, ale tehdy už emigranti dostávali pracovní povolení jenom do zemědělství a k práci v domácnosti, což bylo ovšem chápáno velice velkoryse, a emigrant mohl třeba pracovat v restauraci a mýt nádobí.

Emigraci jsem chápal jako nutnost, v mém prostředí to bylo tehdy už dost všeobecné, že se židé snažili o emigraci. Zámožní židé emigrovali na Západ a ti ostatní kam se dalo. Pamatuji si jeden takový velmi čitelný zážitek, že třeba v Makabi hacairu byla náhle spousta židů, nejenom uprchlíků z Německa a ze Sudet, ale i třeba z naprosto integrovaných pražských židů, kteří ve skutečnosti vůbec nebyli sionisté a předstírali, že jsou sionisté, aby získali nějakou naději dostat se třeba do Palestiny nebo oklikou přes Palestinu někam jinam. Ten příliv byl obrovský. Emigrace na Západ, do Francie, Anglie, Ameriky byla velice rozšířená, hlavně u zámožnějších rodin, a přijal jsem jako naprosto přirozené, že to nebezpečí hrozí. Na slovo transport se z té doby vůbec nepamatuji, to se nevyskytovalo, ale to, že protektorátní režim znamená ohrožení života, to bylo naprosto samozřejmé. Taky tu bylo poučení z německé židovské emigrace. Vzpomínám si, že to u nás bylo jaksi součástí života, že k nám přicházeli němečtí a rakouští židé, kterým československé úřady umožnily, aby tady byli jako emigranti. Neměli ale možnost se tady legálně živit, tak chodili s kufříčkama po židovských rodinách, jejichž adresy dostali na židovské obci. Přišli do kuchyně, otevřeli kufřík, v němž měli třeba všelijaké lahůdkářské zboží. A bylo vlastně jakousi morální povinností té židovské rodiny, aby si od nich něco koupila. Pamatuji si, že to probíhalo tak, že nebyli přijímáni jako obchodníci, ale s jakousi zvláštní přívětivostí a maminka od nich třeba koupila kávu, sardinky a rozinky, aby prostě měli nějaký výdělek. To jsem se dozvěděl, že tihle židé jsou ohroženi na životě, že někteří měli za sebou příšerné zážitky, že je třeba na hranici z německé strany honili psi atd. Vstupovalo to do našeho života, bylo to naprosto samozřejmé, že kdo může, ten emigruje, a kdo neemigruje, ten je ohrožen na životě. Ale zároveň tady byla jistá ambivalence, v tom nelze hledat žádnou logiku, když se třeba říkalo: Hitler přes zimu nevydrží, protože je blázen, a kdo emigruje, ten se příští rok vrátí. Už jsem se zmínil, že jsme měli určitou naději, že bych třeba emigroval do Anglie, která pominula, a otec vynakládal veliké úsilí na to, aby mě někam dostal. Vůbec jsem nepochyboval o tom, že to tak musí být. Na druhé straně ale rodiče sami váhali s emigrací. Otec měl zřejmě nějakou naději na emigraci do jižní Ameriky, to, že se učil velice soustavně španělsky, zřejmě souviselo s nějakou poloviční šancí nebo polovičním příslibem, že se tam rodiče dostanou. Ale do Švédska nemohli, protože Švédi dávali vízum jen dětem.

Byl jsem rok ve švédské škole, na kterou rád vzpomínám. Spolužáci i učitelé byli výborní, vůbec mi nedávali najevo, že jsem cizinec, přestože jsem byl jediný cizinec na škole a pravděpodobně jsem byl jediné dítě na celé škole, které nechodilo na náboženství. Ve Švédsku v té době mělo náboženství úplně jiné postavení než u nás v Čechách. Protože jak už jsem se zmínil, Švédsko v té době, ve čtyřicátých letech, bylo ještě markantně monoreligiózní zemí. Katolíci se ještě nevyskytovali. Katolík, to bylo něco, co existovalo, ale co nikdo v životě neviděl. Snad tam bylo někde ve Stockholmu pár intelektuálů podivínů, ale v populaci se to nevyskytovalo. Všechny děti chodily na náboženství, to bylo povinné až do maturity, což u nás nebylo. Bylo to povinné v té míře jako u nás za starého Rakouska. Na rozvrhu bylo mnohem víc hodin náboženství než u nás v obecné škole a kromě toho tam byly ranní pobožnosti. Já jsem se toho všeho nezúčastnil, jako jinověrec jsem byl od toho osvobozen a nikdy se nestalo, že by to vedlo k nějakým poznámkám, natož k nějakým hrubozrnným komentářům nebo xenofobiím, k nějakým křesťansko centristickým projevům, vůbec ne. Ale přesto tam v té době na venkově i ve městech – bylo to okresní město, kde jsem byl – byla velká zbožnost. Na tu tolerantnost vzpomínám s velkým uznáním. Protože to nebyla jen tolerantnost reflektovaná jako u intelektuálů, to byla tolerantnost obyčejných lidí a dokonce dětí.

Po roce školy jsem začal pracovat u sedláků. Dokázal jsem si to pro sebe zdůvodnit – měl jsem stále ještě duševní kontakt s tím, k čemu jsme byli vychováváni v Makabi hacairu, to byla velmi intenzivní výchova, spíš bych řekl indoktrinace zaměřená na kibucnictví, čili povinnost žida chtít sedlačit. Kdokoli pošilhává po nějakém jiném povolání, je neuvědomělý. To slovo uvědomělý – neuvědomělý tam dokonce v našem slovníku bylo. Tím jsem si to trochu zdůvodňoval, přestože bych byl rád chodil do školy, a nedávno jsem si to potvrdil, když jsem dostal kopii jednoho svého dopisu z té doby, kde jsem psal, že odcházím ze školy, protože na to nejsou peníze. A tohle mě s tím smiřovalo, že se naučím zemědělství a pojedu do Palestiny. Tak jsem se octnul na venkově, v prostředí, kde nebyla žádná komunikace, žádné nitky, které by mě spojovaly s emigranty, protože na venkově nikde žádní emigranti nebyli. Tam jsem splynul se švédskou populací a neměl jsem žádné kontakty s jinými lidmi – s Čechy, židy, sionisty –, s nikým. Takže se mi to vykouřilo z hlavy, ztratil jsem s tím kontakt a už mě to přestalo zajímat. Asi po roce mě vyhledal nějaký dospělý muž, německo-židovský emigrant, který byl vedoucím malé skupiny mladých lidí. Ta skupina pracovala společně taky někde v zemědělství a vytvořila jakýsi miniinternát a ten muž mě k nim přizval. Přijel jsem k nim na návštěvu, ale nelíbilo se mi tam, ten způsob soužití se mi nelíbil a řekl jsem, že tam nepůjdu. Později se mi podařilo navázat styk se svými někdejšími kamarády z pražského Makabi hacairu, kteří se dostali do Švédska přes Dánsko. V Dánsku byla velice početná skupina Makabi hacairu a byla to jakási kombinace emigrace a hachšará, i když to nemělo formu hachšará, protože každý pracoval jinde a jenom se navštěvovali. Neplnilo to tedy zcela ten účel soužití a přípravy na kibucnictví, ale učili se zemědělství a děvčata taky domácí práci na statku atd. Někteří z nich se dokonce uprostřed války dostali do Palestiny. Třeba můj bratranec Ervín Mautner – teď se jmenuje Benjamin nebo Ben – se ještě v roce 1941 dostal z Dánska přes Rusko legálně nebo skoro legálně do Palestiny. Někteří se z Dánska dostali jenom do Švédska, kde uvízli, a s jednou tou skupinou jsem se setkal. Žili velmi daleko od místa, kde jsem bydlel a bylo to pro mne velmi náročné, protože jsem neměl peníze na cestování. Navštívil jsem je, žili mnohem severněji než já, bydleli pohromadě a měli družstvo, vyráběli hračky, takže to opravdu byla hachšará. Žili zcela kolektivním životem a měli jakýsi řád, který je cílevědomě připravoval na život v kibucu. Poutaly mě k nim osobní vztahy, protože jsme se opravdu skamarádili, ale přece jen jsem se nerozhodl jít k nim a nešel jsem tam. Domnívám se, že už jsem byl v té době příliš odpoután od té kibucnické ideologie, chyběly mi motivace pro perspektivu života v Palestině a byl jsem v té době velice silný individualista. Ten imperativ kolektivního soužití mě od toho zrazoval, přestože jsem k nim měl osobní vazby. Ale to byly jediné momenty, jediné podněty z této sféry, jinak už jsem byl velice pošvédštěný, poselštěný a všechny tyhle věci se mi vykouřily z hlavy.

Když jsem pracoval v zemědělství asi dva roky, měl jsem úraz, po kterém mně lékař doporučil, abych si našel jinou práci, fyzicky méně namáhavou. Na základě toho jsem dostal jiné pracovní povolení a pracoval jsem v průmyslu, takže jsem se dostal do městského prostředí. Bylo to maloměsto, ale přece jen to bylo městské prostředí. Dokud jsem byl u sedláků, byl jsem nejdříve u krav, kde jsem začínal. Za pár týdnů mě zaškolili, ten sedlák měl jenom asi patnáct krav, což byla práce pro jednoho člověka. Zaučili mě a já jsem měl ty krávy sám na starosti. Nastala taková situace, že já, patnáctiletý kluk z města, který se teprve naučil dojit a hřebelcovat a vynášet hnůj, jsem tam byl náhle úplně sám. Úplně sám jsem se musel postarat o krávu, která se uprostřed noci telila, byl jsem u ní a pomáhal jsem jí to tele vytahovat. Potom přišlo první dojení, což je velice obtížné, vydojit po teleti poprvé krávu, protože to je mlezivo a kráva má struky strašně citlivé, je nervózní, kope, mlátí ocasem, který je plný vyšlého lůžka. Tuhle štrapáci jsem musel absolvovat úplně sám, protože sedlák byl předtím povolán na vojnu. Tehdy za války byli ve Švédsku povoláváni na vojnu i třicátníci a čtyřicátníci, takže jsem na to byl úplně sám. Rád na to vzpomínám, protože to byla vlastně taková maturita života, byly to takové drobné malé maturity života. To byl ten první sedlák, kde jsem byl od podzimu do jara. U dalšího, kde jsem byl od jara do podzimu, jsem byl taky u krav, ale u toho následujícího jsem byl u koní a to se mi líbilo víc. Bylo to samostatnější a trochu mi to zvedlo sebevědomí, protože jsem oral, vláčel, svážel seno atd. Ale po tom úrazu jsem byl v průmyslu.

Navázal jsem kontakt – už nevím, jestli to bylo z mé strany, nebo jestli oni navázali kontakt se mnou – s mladými manželi z Čech, kteří žili ve Stockholmu. Emigrovali dřív než já, myslím, že někdy koncem třicátých let ještě před okupací, a dařilo se jim velmi dobře. Muž byl inženýr, optik, a pracoval v podniku, který si už dříve povolal větší počet českých optiků, nejen inženýrů, ale i řemeslníků a dělníků. Ti Češi to tam vlastně zaváděli a byli tam velice vítáni, čili tam nepřišli jako uprchlíci. Měl v Americe nesmírně bohatého strýce, který byl přítelem klienta mého otce. Takhle to nějak vzniklo. Přitom ten strýc nemohl do Švédska nic posílat, protože už začala válka a poštovní styk byl velice omezený. Když jsem byl první dobu u těch sedláků, pracoval jsem pouze za stravu, bydlení a praní prádla. Několik měsíců jsem neměl vůbec žádné peníze a on mně posílal kapesné, což bylo od něho velice hezké, protože mě vůbec neznal. Ti lidé mě několikrát pozvali do Stockholmu, takže jsem u nich bydlel a poznal jsem Stockholm. A tenhle pán, co měl strýce v Americe, ten optik, mi sehnal místo v továrně. Byl jsem o kus dál na jihu v malém městě, kde žilo deset tisíc obyvatel, to město se jmenovalo Oskarshamn. Je to přístavní město a pracoval jsem tam v továrně jako dělník. Ne nádeník, ale taky ne kvalifikovaný dělník, takový zaškolený dělník. Kdybych měl zájem, mohl jsem se něčemu naučit, ale já jsem ten zájem naprosto postrádal. Chápal jsem tu práci výhradně jako existenční nutnost a veškerý volný čas jsem věnoval knížkám, houslím a hudbě. Zapomněl jsem se zmínit, že jsem se v raném dětství, asi v sedmi letech, začal učit hrát na housle, což bylo tehdy v Čechách velice běžné. Dělal jsem to náruživě a rodiče mě k tomu taky dost vedli. Když jsem přišel do zemědělství, skončilo to, nebylo to tam možné, ale když jsem pak přišel do města a pracoval v továrně, kde to nebylo tak fyzicky namáhavé, taková běžná práce u stroje, spíš prsty než bicepsy, tak jsem se k tomu vrátil a hrál jsem náruživě. Náruživě jsem taky četl, zejména když jsem měl příští den volno. Když jsem v sobotu po poledni přišel z práce, sedl jsem si ke knížce a četl jsem a četl. Byl jsem schopen číst třeba čtyřiadvacet hodin. Bylo to ovšem zcela bez vedení, nebylo to žádné soustavné vzdělávání, ale ryze samoucké. Vedlejší produkt toho byl, že jsem se vůbec nezajímal o nějaké učení, školy, kursy nebo něco podobného. Četl jsem především krásnou literaturu, po které jsem v té době měl obrovský hlad. Nebyl jsem ochoten zabývat se předměty, které mě nezajímaly, což byla asi velká škoda, protože kdybych byl tehdy nepřečetl tolik krásné literatury a udělal si třeba nějaký dálkový kurs, které tehdy ve Švédsku existovaly a byly velice kvalitní, mohl jsem si udělat maturitu, ale to jsem neudělal.

Pracoval jsem asi čtyři roky v továrně a potom rok v loděnici. Měl jsem v tom městě dobré přátele a některá z těch přátelství vydržela až dodnes. Dodnes si dopisujeme, a když jsem tam před nedávnem byl, navštívil jsem je a zůstal mezi námi velmi živý kontakt. Na období v Oskarshamnu velice rád vzpomínám. Oskarshamn ovšem patří – smím-li se tak vyjádřit – už do mého politického životopisu. Když jsem nastoupil do továrny, byl jsem odborově organizován, živě jsem se zajímal o veřejný život a vstoupil jsem do organizace sociálnědemokratické mládeže. A teprve, když jsem do ní vstoupil, jsem zjistil, že organizace existuje jenom podle jména, ale že se tam vůbec nic neděje. Zároveň u mne zřejmě docházelo k jakési radikalizaci, dostal jsem do rukou komunistické noviny a to mě přivedlo ke komunistům. V roce 1944 už jsem byl vlastně komunista. Sociální demokraté se mi zdáli být jaksi bezbarví a komunisté se vyjadřovali velmi čitelně. Zajímaly mě i literárněkritické články v komunistických novinách, které byly opravdu pro samouka, který postrádal základ, který se získává v kvartě, kvintě. Tehdejší marxistická kritika byla čitelnější, srozumitelnější a víc mě oslovovala, protože byla vlastně méně náročná jak pojmoslovím, tak i tím částečně černobílým pohledem, i když nebyl zdaleka tak černobílý jako třeba pohled sovětský nebo z padesátých let. To tam nebylo, ale přece jen to bylo snadnější, stravitelnější. Ke všemu se pak ještě v roce 1944 chýlilo ke stávce. Sociální demokraté byli proti stávce a komunisté pro stávku a to mě upoutalo, protože to bylo takové rasantní. Mělo to tu rasanci, kterou člověk chce, aby si vysvětlil svět, takové to ano, nebo ne. Tak jsem se stal komunistou a komunistickým kolportérem.

Formálně jsem vstoupil do komunistické strany až v roce 1945, a to je takové trochu mystifikující, protože se to dostává do souběhu s vývojem u nás. To, že jsem se stal komunistou, tam nemělo sebemenší souvislost s tím, co se odehrávalo v Evropě a v Československu. Byla to čirá náhoda, náhodný souběh. Moje motivace byly úplně jiné a vlastně jsem se komunistou stal už v roce 1944, což nemá ty konotace jako u nás. Ve Švédsku byla naprostá svoboda, tam si každý říkal a dělal, co chtěl. Na druhé straně to ovšem bylo maloměsto se všemi maloměstskými rysy, komunisté tam byli velmi nepočetní a být komunistou bylo trošku skandální a snadno zesměšnitelné a taky to směšné bylo. Ta potřeba opozice, to mně vyhovovalo. Tak jsem se stal komunistickým kolportérem a dokonce trochu i dopisovatelem. Komunistické noviny, které se tam rozšiřovaly, to byl týdeník, který nevycházel ve městě, ale měl jakousi regionální povahu. Zmínil jsem se o tom, že se chýlilo ke stávce. Stávka opravdu vypukla a trvala až do léta 1945. To mělo rozhodující vliv na to, že jsem se nevrátil do Československa v roce 1945, kdy mi přišla nabídka československého velvyslanectví k repatriaci, protože v té době už půl roku probíhala stávka v kovoprůmyslu, kde jsem pracoval. Já jsem ještě ke všemu nebyl nezletilý, patřil jsem do kategorie osmnácti až jednadvaceti let, takže jsem dostával poloviční stávkovou podporu, neměl jsem žádné peníze a ještě ke všemu jsem byl hrozně zadlužený za činži. Bydlel jsem v podnájmu u velmi starého a nemocného manželského páru a bylo naprosto nepředstavitelné, že bych odjel a nezaplatil činži za půl roku, a tak jsem repatriaci nechal projít.

Když jsem se zmínil o tom velvyslanectví, uvědomuji si, že jsem zapomněl říct, že jsem se na velvyslanectví přihlásil teprve asi v roce 1943 a předtím, aniž jsem si to uvědomil, jsem v jejich evidenci vůbec nebyl. Přijel jsem do Švédska začátkem roku 1940, za protektorátu, měl jsem protektorátní pas, který mi německé vyslanectví neprodloužilo, protože jsem v něm měl velké J – Jude – a mezi osobním jménem a příjmením ještě jméno Israel. To byl předpis, všichni židé museli před svým příjmením uvádět jméno Israel a ženy Sára, z čehož vznikaly u švédských úřadů v první době takové směšné potíže, a když mě někde nějaký úředník zapisoval, chtěl mermomocí napsat Josef Israel Vohryzek a já jsem mu horko těžko vysvětloval, že se tak vůbec nejmenuji a že to ve svém jediném dokladu mám proto, že to nacisté požadovali a že to bylo vlastně takové potupné znamení. To Švédové strašně těžko chápali a dalo mi hrozně práce, abych je vychýlil z jejich tisícileté svědomitosti a dosáhl toho, aby to vynechali. To byla čirá svědomitost. Potom jsem dostal od švédských úřadů takový pas, podle kterého jsem byl, jak říkali staatslös, čili bez státního občanství. To nešlo během války změnit, protože Benešova exilová vláda neměla ve Švédsku normální diplomatické zastoupení. Byla tam jen jakási reprezentace, jak tomu Švédové říkali, která neměla normální status, protože se Švédové jako neutrální země báli Hitlera. V tomhle si vedli velice úzkostlivě, ale měl jsem celou dobu ten pas bez státního občanství. Na československé reprezentaci jsem se tedy přihlásil a byl jsem v roce 1943 pozván k odvodu a ti, co byli odvedeni, byli posláni do Anglie. Podle toho, jak jsem byl informován, měli jít všichni k letectvu. Odvod se konal ve Stockholmu. Z té legace nebo reprezentace Československa přišel nějaký pán, který se jmenoval Kučera, a odvedl nás do naprosto normální soukromé lékařské ordinace švédského lékaře, který nás prohlédl a prohlásil: schopen, nebo neschopen. Já jsem byl prohlášen za neschopného, protože jsem byl krátkozraký astigmatik. Vlastně ani nevím, jestli už jsem tehdy měl astigmatismus, ale byl jsem prostě krátkozraký a krátkozraké nebrali, protože všichni měli jít k letectvu. Teprve po třiceti nebo čtyřiceti letech jsem se dozvěděl, že to byla mylná informace, protože Čechoslováci ze Švédska, kteří byli odvedeni, šli většinou k pěchotě. Tahle skutečnost se mi připomněla, když jsem mluvil o repatriaci a o vyslanectví, které ji organizovalo.

Potom jsem se z těch dluhů vybabral, činži jsem zaplatil a rozhodl jsem se, že tedy pojedu domů. Došlo mi ovšem, že jsem tu repatriaci prošvihnul a že si budu muset cestu zaplatit sám. To byl pro mě velký problém, protože jsem sice netrpěl žádnou nouzí, ale žil jsem z týdne na týden, což jsem nepovažoval za nouzi, ale bral jsem to jako normál. Výplata byla každý pátek a od čtvrtka už si člověk půjčoval, v pátek to zaplatil a zase žil naprosto bezstarostně a pak ve středu nebo ve čtvrtek zase už nic neměl, takhle jsem normálně žil. Tak jsem zjistil, že si musím cestu zaplatit sám, a to bylo nepředstavitelné. Začal jsem si na to vydělávat a usmyslel jsem si, že když už jsem ve Švédsku ztvrdnul, že bych měl poznat Stockholm, protože dosud jsem žil zčásti na venkově a zčásti na maloměstech. Na venkově jsem se plně integroval a v těch prvních dvou letech, kdy jsem byl u sedláků, jsem se tam ohromně skamarádil, mám tam dodnes přátele a vždycky jsem se tam cítil úžasně dobře. Byla to dokonce obrovská úleva po odchodu od té rodiny, kde to bylo velice stísněné, přestože jsem se dostal mezi venkovské lidi, kteří v životě nepřečetli knížku, a pokud jsem něco četl, tak se tomu velice divili: proč čtu knížku, na co? Pokud jsme měli rádio, tak jsem třeba poslouchal hudbu, a to oni absolutně nechápali. Taková hudba se přece neposlouchá. Ale tohle všechno mezi námi nevytvořilo vůbec žádnou bariéru a já jsem se mezi nimi cítil velice dobře a byla to pro mne velká úleva. Bylo to období, kdy jsem se vlastně o nic moc nezajímal, hrozně málo jsem četl a prožíval jsem vlastně jakousi harmonii, která byla prudce přerušena odchodem od rodičů a pobytem v té rodině, kde to bylo velmi stísňující, a mezi těmi lidmi na venkově jsem se opět psychicky zrehabilitoval. Pak jsem přišel do města, kde jsem pracoval v továrně a v tom městském prostředí jsem se zase vrátil ke knihám. Po dvouleté idyle mezi lidmi, kteří byli jenom lidmi, což jsem úžasně potřeboval, propukl u mne náhle takový nadržený hlad po knihách. Pracoval jsem osm hodin denně pro svou existenci a jinak jsem všechen svůj volný čas trávil podle svého, poslouchal hudbu, četl knížky a hrál. Když byla ta stávka, tak jsem vůbec nic nedělal, pobíral jsem stávkovou podporu, která mi samozřejmě nestačila, takže jsem sice několik měsíců neměl teplé jídlo, ale vydržel jsem třeba osm až deset hodin cvičit na housle Ševčíka nebo třeba číst přes celou noc od odpoledne do následujícího poledne. Byla to taková jakási bezuzdnost.

Když mi ta repatriace unikla, začal jsem uvažovat o tom, jak se dostanu domů, protože bylo pro mě velice obtížné dát dohromady peníze na cestu. Protože nostalgie po Praze a po velkoměstě ve mně zůstala, odstěhoval jsem se do Stockholmu, což bylo velice jednoduché. Prostě jsem asi půldruhého nebo dva měsíce pracoval přesčas, kolik mi odborářské limity dovolily, a tím jsem si vydělal na to, abych se odstěhoval do Stockholmu. Sbalil jsem si věci a odjel do Stockholmu. Zašel jsem do takové zprostředkovatelny, kde mi dali adresu na podnájem, a nastěhoval jsem se do podnájmu. Podle inzerátu jsem si zase našel práci v továrně, a tím byl celý problém vyřešen. Byl jsem pak ještě dva roky ve Stockholmu, a když se mi pořád nedařilo ušetřit si peníze na cestu, uvědomil jsem si, že jsem vlastně ve vojenském věku a že by se mi mohlo přece jen podařit dostat se domů zdarma, protože když mě povolají na vojnu, poskytnou mi lístek zdarma. V tom směru jsem kontaktoval vyslanectví. Jenže jsem se do Stockholmu přestěhoval v roce 1948, myslím, že to bylo v létě nebo na podzim, čili po Únoru. Protože jsem byl komunista, byl jsem v tomto směru strašně naivní a představoval jsem si, že to bude stejně snadné jako v demokracii, jejíž buržoaznost, liberálnost jsem vůbec nebyl schopen změřit. Ale šlo to od ničeho k ničemu a prostě to vůbec nešlo vyřídit. Pořád jsem nemohl dostat československé papíry, a když jsem tu vojnu stále urgoval, řekli mi nakonec: „Nestarejte se o to, až to přijde, tak to přijde.“ Bylo to naprosto bez perspektivy. Můj pobyt ve Stockholmu se prodloužil na dva roky, dva roky neustálého urgování, než jsem dostal doklady, že jsem československý občan, a mohl se vrátit domů.

Podstatné ovšem bylo, že jsem věděl, že se vracím do Prahy, kde už nežijí ti, kteří tvořili mé dětství a mé rodinné milieu. To jsem věděl. To mě samozřejmě muselo bezpochyby nesmírně ovlivnit, ale bylo to uloženo v té spodní, podvědomé rovině. Dvě rodiny z mého příbuzenstva však přežily, protože obě žily ve smíšeném manželství. Byla to rodina mého strýce, jehož žena byla nežidovka, a on kromě toho zemřel dávno před transporty. Dvě sestřenice byly ze smíšeného manželství a podařilo se jim dokonce opatřit si falešné kennkarty, celou okupaci tady žily a všemu unikly. Pak to byla ještě druhá rodina, to byla sestra mého tatínka, jejíž muž byl nežid. Teta byla v Terezíně, ale její dvě dcery, moje sestřenice, tady taky zůstaly. Podrobnosti samozřejmě neznám, nevím, zda byly ohrožené, nebo jak to s nimi bylo. Z toho, co vím, mám dojem, že tady byly velké paradoxy, že byli poloviční židé, kteří zahynuli v koncentráku, a na druhé straně jiní, pro které to bylo velmi snadné, protože se jim nějak podařilo získat potřebné doklady tří generací, takže byli mimo nebezpečí. Od těchto příbuzných jsem zjistil, že jsou rodiče mrtví.

V první době emigrace jsem měl s rodiči a s ostatními příbuznými velice živý styk, často jsme si dopisovali. Pak jednoho krásného dne přišel od rodičů dopis nebo koresponďák, že odjíždějí a že si berou s sebou jen jistý počet kilogramů a abych počkal, že dostanu další zprávu. Z toho bylo zřejmé, že to je transport, a já jsem to okamžitě pochopil, ale to slovo transport nebylo myslím ještě v těch konotacích, jako to bylo později. Ale že jde o deportaci a že to slovo deportace nějak směřuje k Polsku, to už jsem věděl. Odkud jsem to měl, to už nevím, ale bylo to zřejmé. Pamatuji si, že když jsem ten dopis dostal, už jsem byl u toho prvního sedláka. Poštu jsme dostávali ráno a seděli jsme u snídaně. Když jsem si dopis přečetl, sedlák se zeptal: „Co píšou, co je nového?“ Byl jsem zaražený, celý jakoby zmražený a ztuhlý, protože jsem okamžitě věděl, o co běží, čišel z toho začátek konce, a řekl jsem mu, že jsou rodiče deportováni. A on na to řekl: „To nebude deportace, to bude evakuace, protože je válka, to bude evakuace.“ Řekl to s takovou rozhodností dospělého, který nepřijímá, co čtrnáctiletý nebo patnáctiletý kluk klábosí, takže mu vůbec nebylo možno něco vysvětlovat, protože to, co jsem říkal, bylo pro něho tak naprosto mimo veškerou pravděpodobnost, že to nedávalo smysl. Takže jsem nic neřekl a byl to pro mne takový jakoby velice zvláštní náraz, jako když člověk narazí na absolutní zeď. Pak byl konec snídaně a rozešli jsme se každý po svém. Já jsem šel do kravína, vylezl jsem nahoru na seník, vzal jsem vidle na seno, to jsou takové zvláštní vidle, které mají jenom dvě bodla, vší silou jsem se rozmáchl a několikrát jsem s nimi praštil o zem, až mi vyletěly z ruky, pak jsem je vzal, nabral seno a pracoval jsem dál. Nic jiného se nedalo dělat, protože nebylo s kým o tom mluvit. Přitom to od nich nebyla zrada, byli to hodní lidé. To je zážitek, který mám z té doby. Potom začaly chodit takové koresponďáky s razítkem judenälteste a potom přestaly. Já jsem s tím počítal, pro mne bylo naprosto nepravděpodobné, že by to rodiče přežili.

Po skončení války jsem toho napsal asi víc, ale v paměti mi utkvělo, že jsem napsal na ty dvě adresy, které jsem si pamatoval, a dostal jsem od nich odpovědi. Ukázalo se, že jsem se nemýlil, teta z otcovy strany mi dokonce poslala doklad, který získala, kde bylo napsáno, že moje matka zemřela, bylo tam uvedeno datum, v roce 1943 v Lodži. Z dopisu jsem věděl, že se jí v podstatě obnovila tubera. U otce bylo totéž datum, ale nebylo tam uvedeno místo. V dopise mi to komentovala tak, že otec byl s největší pravděpodobností poslán do Osvětimi. Z té pravděpodobnosti se pak stala jistota, protože později byl navázán kontakt s lidmi, se kterými se tam stýkal. Datum smrti ale zjištěno nebylo, tak uvedli datum matčiny smrti, přestože bylo úředně uvedeno, že po smrti matky byl otec poslán na východ, aniž bylo řečeno kam. Když jsem se pak vrátil do Československa a zjišťoval jsem nějaké podrobnosti, jediná stopa vedla k nějakému panu Procházkovi, o kterém jsem věděl, že se vrátil z Osvětimi. Když jsem ho hledal, dozvěděl jsem se, že pan Procházka nedávno emigroval do Austrálie, ale potvrdilo se mi, že se pan Procházka v posledním období s mým otcem znal. Jinak o panu Procházkovi nic nevím, stopa prostě skončila jeho emigrací do Austrálie a žádný jiný kontakt už jsem nenašel. Už jsem o tom mluvil, ale já jsem tu zprávu, že rodiče už nežijí, přijal jako něco, co jsem čekal, jako něco naprosto logického, jako kdybych tu naději, že rodiče a příbuzní přežijí, už několik let považoval za naprosto nepodloženou. Zřejmě jsem byl smířen s tím, že všichni jsou mrtví, že nic nezbylo. Přitom ani nevím, odkud jsem ty zprávy měl. Nemohu si vybavit, že bych třeba četl noviny nebo poslouchal v rádiu zprávy tohoto druhu, nic nevím, prostě to mám vymazané.

(Pokračování příště)

Připravil Michael Špirit.